POČASÍ, ŽE BY ANI PSA NEVYHNAL. TMA, MLHA A NEJLÉPE K TOMU JEŠTĚ BOUŘKA. OVŠEM BYLI LIDÉ, KTEŘÍ TAKOVOUTO SLOTU VYHLEDÁVALI. PRÁVĚ NEPŘÍZEŇ POČASÍ SKRYLA PAŠERÁCKOU ČINNOST, KTERÁ V POHRANIČÍ ČASTO BUJELA.
TEXT A FOTO: MARTIN DLOUHÝ
Byl to krásně prožitý čas v nejzápadnějším cípu Rakouska, v druhé nejmenší ze spolkových zemí Vorarlbersku, která je na hranici se Švýcarskem, doslova v srdci Alp. Pro nadšence do horské turistiky je nádherná krajina údolí Montafonu doslova ráj. Zdejší prostředí si zamiloval i Ernest Hemingway, který tady, ještě jako neznámý spisovatel, prožil v letech 1925 a 1926 dvě zimní sezony a během té doby zde napsal svůj první úspěšný román Fiesta (I slunce vychází). O jeho pobytu svědčí podpis ve staré hotelové knize hostů v jednom rodinném hotýlku v obci Schruns. Tehdy šestadvacetiletý Hemingway zde prožíval idylu se svou první manželkou Hadley a synem Bumbym. Pikantní zajímavostí je, že zde figurovala též Pauline Pfeifferová, nejlepší přítelkyně Hadley Hemingwayové. Jejich přátelství skončilo potom, co mladý Ernest a Pauline vyrazili do hor a bouře jim na několik dní znemožnila návrat. Společný čas tak prožili na vysokohorské chatě, kde se do sebe vášnivě zamilovali. Hadley Heming¬wayová však neměla pro celou situaci pochopení, a tak skončilo přátelství i manželství. Navzdory všemu ve svých vzpomínkách Hemingway označil své „pařížské období“, což byla doba, kdy dojížděl i do Montafonu, za nejkrásnější čas svého života. Musel jsem souhlasit s názorem nositele Pulitzerovy i Nobelovy ceny na místní krásy, i když jsem po horách nechodil v zimě a nemohla mě tak zastihnout sněhová bouře. Přivezl jsem si ale odsud úplně jiný zážitek, nežli -věhlasný literát. Potkal jsem pana Juena.
OBCHODNÍK PAŠERÁKEM
Při zastávce na občerstvení v jednom montafonském podniku jsem se u stolu sešel s Juenem, vnukem Meinrada Juena, patrně nejznámějšího pašeráka Vorarlberska. A ten mi příběh svého předka převyprávěl. „Můj děda Meinrad Juen nebyl špatný člověk, před první světovou válkou se živil jako obchodník a během ní byl pěšákem v první linii.“ Meinrad tehdy projevil svůj manažerský talent, než odešel na frontu svěřil živnost své ženě. Přesně určil chod obchodu, od koho má co nakupovat, určil ceny, a to včetně postupného navýšení, a sdělil jí, kdo má jaké slevy. Díky tomu se vrátil z války k relativně fungujícímu obchodu. Ovšem doba byla zlá, po válce obchod nešel, jak bylo třeba, a Meinrad potřeboval živit rodinu. Vydal se tak na cestu mimo zákon, která vedla po pašeráckých stezkách do blízkého Švýcarska. Meinrad byl místní a znal skvěle hory, dokázal se v nich bezpečně orientovat i potmě. Jak bylo řečeno již v úvodu, čím horší počasí, tím pro pašeráka lépe. Pašerákům v té době pomáhali i horalé žijící vysoko v horách, samozřejmě za nějakou tu úplatu či část kontrabandu. Kvůli tomu, aby nemohlo dojít k setkání celníků na běžné obchůzce spojené s návštěvou starousedlíků s právě přicházejícím pašerákem, byla domluvena různá znamení. Meinrad Juen byl například domluven s jistou dámou, že ta vyvěsí na balkon prádlo, pokud bude mít nezvanou oficiální návštěvu. Tento fígl údajně museli změnit ve chvíli, kdy celníkům přišlo nápadné, že žena pere jen při jejich příchodu.
O KROK NAPŘED
„Můj děda byl velice vynalézavý a zpravidla o krok před rukou zákona.“ Při své pašerácké činnosti nejen statečně prchal celníkům, ale též vymýšlel různé matoucí manévry. Například si nechal vyrobit speciální boty do sněhu s otočenou podrážku, patou dopředu a špičkou vzad. Efektem byla obrácená stopa, která bezpečně strážce hranic poslala opačným směrem, než kam mizel Meinrad. Také převáděl přes hranice lidi, za druhé světové války tak zachránil život několika Židům, kteří by jinak putovali do koncentračních táborů. Právě při převaděčské činnosti nosil s sebou malý zvoneček. Často se stávalo, že neopatrný převáděný člověk potmě uvolnil nějaké kameny a ty se svezly do údolí. V případě, že tam tou dobou procházela patrola, děda duchapřítomně zazvonil, případně zabečel. Ovce se tehdy běžně v noci po horách procházely, a tak tímto způsobem navozoval celníkům iluzi o procházejícím stádu.Bohužel jak se říká, na každého jednou dojde. Patrně nějakou zradou si pro Meinrada Juena přišla koncem války patrola. Tomu se však podařilo uprchnout a do konce války se ukrýval ve vsi v ženském přestrojení. Pomáhal sedlákům na polích či při senoseči. Pokud se ukázala patrola, zpravidla jí sedlák řekl, že jde o jeho vzdálenou příbuznou, která přijela na výpomoc. Také během této doby v přestrojení zvládal vést pašeráckou činnost díky své vynalézavosti. „Válka nakonec skončila, děda se po ní vyhnul vězení, ale bohužel zemřel čtyři roky po jejím konci,“ završil své vyprávění vnuk Meinrada Juena.
KÁVA A TABÁK
Ač bylo vyprávění pana Juena zajímavé, museli jsme se rozloučit. Já vyrazil opět na montafonské hřebeny užívat si přírody a pozorovat všudypřítomné sviště. Ovšem po zajímavém rozhovoru jsem se na rakousko-švýcarské pomezí díval již trošku jinak, zvláště od objevení hraničního bodu. Přemýšlel jsem o pašerácích, kteří nepozorovaně přenášejí náklad z jedné strany hranice na druhou. O všech možných nebezpečenstvích a nástrahách čekajících v horách. Přece jen je údolí Montafon docela hluboké, takže k újmě člověk může přijít i vlastní nepozorností, natož když nese nějaký ten kontraband. A co se tenkrát v době Meinrada Juena nejvíce pašovalo? Káva a tabák.
