Smutek nemá konce, štěstí ano,“ zpívá básník, a tomu odpovídá i pohled na hřbitovy karnevalové fantazie. Odpočívají tu sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat.
„Tristeza não tem fim, felicidade sim…“ zpívá Vinicius de Moraes ve své nesmrtelné písni A Felicidade z roku 1956. „Smutek nemá konce, štěstí ano…“ Nikdo nedokázal říci o brazilském karnevalu tolik pravdy, jako tento legendární básník bossa novy řekl několika řádky svého písňového textu.
Poetinha, básničkář, jak Viniciovi říkali jeho současníci, v několika málo prostých slovech vykreslil marnivou a prchavou podstatu každoročního světoznámého spektáklu, který na pět dní pohltí nejen Rio de Janeiro, nýbrž celou Brazílii. „Štěstí je jako pírko – které vítr lehce nese vzduchem – má však krátký život – touží po větru bez konce…“
Štěstí do středy
Karneval se svými kořeny v pohanských kultech byl odjakživa především oslavou pozemské pomíjivosti. Čím více se vše blýská, čím více je zlatých tretek, barevných pštrosích per a krásných svůdných žen na fantaskních alegorických vozech, tím více karneval vzkazuje všem: Štěstí (a felicidade), radost a veselí netrvají věčně, existují jen pro tento okamžik, pro pět dní karnevalu, pro pět dní bez hranic. Přijde Popeleční středa, poslední den karnevalu, a všechno bude pryč.
Rozloučení s masem a s kostýmy
Kostýmy (fantasías) pro nejkrásnější tanečnice, stojící na vrcholech vozů, či rozložité obleky z peří pro královny v čele procesí mají běžně cenu až desítek tisíc korun. A přesto: Všechny kostýmy se po skončení karnevalu vrátí zpět do dílen, a tam se rozstříhají, rozeberou a rozlepí tak, aby už nikdy nemohlo být v karnevalovém procesí použito stejné dílo. „Karneval doslova znamená ‚rozloučení s masem‘. Stejně tak se rozloučíme s kostýmy,“ řekla kdysi Allison Brown, jedna z královen karnevalu.
S alegorickými vozy je to stejné. Ty nejrozměrnější se rozloží hned, jakmile projedou sambódromo, sedmisetmetrovou pistu z bílého betonu. Jejich jepičí život tak trvá zhruba hodinu deset, což je čas, který školy samby dostanou na to, aby dráhou projely. Rozložené díly vozů se odtáhnou do dílen, kde se rozmontují tak, aby se použité materiály (vesměs laminát, polystyrén a guma) daly recyklovat, a třeba hned příští rok tyto zbytky použijí při modelování nové fantazie.
Skulptury a další části alegorických vozů, pro které není žádné okamžité využití, se většinou pohodí na hromadu kdesi v temných koutech karnevalových dílen nebo na montážních dvorech před nimi. Tady, na hřbitovech karnevalové fantazie, odpočívají sochy lidí, draků, jednorožců a bájných zvířat. S každým dalším deštěm rezivějí, s každým dalším horkým tropickým dnem se postupně rozpadají v prach.
Snad proto, aby nám připomněly slova písně Vinicia de Moraes: „Štěstí chudobného – je jako velká iluze karnevalu – celý rok úmorné práce – aby se na malý okamžik stal králem či pirátem – a všechno skončí Popeleční středou…“
