Jedenapadesátiletý manilský policejní důstojník Absalon Piedad se jako majitel luxusního japonského automobilu cítil pánem silnic. Sedmnáctého září minulého roku dostal záchvat vzteku, když mu jiný účastník hustého silničního provozu na předměstí Manily pohrozil prstem, aby se choval slušně. Policista, v tu chvíli mimo službu, vytáhl služební pistoli a drzouna ztrestal. Později šel sice sedět na doživotí za vraždu, ale problém trvá. . . . . .
Od roku 1995 vzrůstá prodej aut na Filipínách o 44 % ročně, ale patnáctimilionová Manila má jen 800 kilometrů silnic (5 % celkové délky), přičemž tu žije pětina populace Filipín. Jezdí tu 1,5 milionu aut, ročně se jich prodá 150 000. Na Filipínách existuje 467 000 povolení k držení zbraně, ale odhaduje se, že dohromady s těmi prodanými načerno je mezi lidmi přes milion střelných zbraní. Vražedné šílenství neboli amok je také v tradici. Ačkoli se Filipínci chovají vesměs přátelsky, jsou mnohdy neuvěřitelně ochotní a zůstávají klidní i ve vypjatých situacích, čas od času je přepadá vztek. Zvlášť silné případy amoku byly dokumentovány během filpínsko-americké války začátkem století – například při řádění armády samozvaného generála Sakaje v džungli, jinak národně osvobozeneckého hymnu dodnes oslavovaného filipínskou kinematografií. Docházelo k uřezávání údů, muslimové z jižní oblasti Mindanao – zvaní Morosové – spoutávali zajatce a pak s nimi jako se živoucím štítem postupovali s dýkou a sekerou v ruce proti americkým ozbrojencům. Američané si je nakonec podrobili díky vynálezu rychlé zbraně ráže pětačtyřicet. Slovo “amok” pak od Morosů převzali do angličtiny.
Sociologové z filipínské univerzity se propukáním amoku zabývají a tvrdí, že se tu projevují latinskoamerické vlivy v národním charakteru a že své přineslo i dědictví patriarchátu z dob kolonizace. Díky němu prý chce být každý Filipínec považován za šéfa a řídit chod věcí. Pokud tomu tak není, považuje to za osobní útok. S filipínským amokem je to jako s výbuchem zdejších sopek. Souostroví leží v tichomořském “ohňovém kruhu” vulkánů, z nichž některé jsou naoko klidné. Mount Pinatubo vybuchla roku 1991 po šesti stech letech a zavalila daleké okolí horkým popelem zvaným lahar. Lahar se objevil v době výbuchu až na Havaji. Něco podobného lze vystopovat ve filipínské mentalitě a historii bohaté na kolonizace.
CHAOS NA SILNICÍCH
Na filipínských silnicích je zácpa způsobem existence hmoty. Zácpy bývají klidné a totální. Na rozdíl od Indie se tu troubí, jen když se jede. “Provoz je tu riskantní, tak musím houkat,” vysvětluje mi řidič autobusu na dvě stě sedmdesát kilometrů dlouhé cestě z rýžového a výletního Baguia do Manily. Není jisté, kdy autobus dorazí do cíle. Minimálně se jede sedm hodin, průměrně jedenáct. Poblíž hlavního města se pravidelně přihodí zácpa jako živelná pohroma. Na dvouproudé silničce lemované krámky a chatrčemi se nedá nic regulovat a není nikoho, kdo by tak učinil. Zpočátku se šňůry stojících aut, autobusů, dodávek a rikš snaží předjet odvážlivci s novými japonskými auty. Zprava po krajnici, a pak zleva v protisměru. Tím pádem nastává absolutní vzpříčení. Z nitra autobusu se vynoří dva tři státní činovníci, kteří mají k dispozici policejní vysílačky. Těžko říci, jestli je něco z toho pravé. Ilegální užívání policejních sirén a majáků je tu běžné. Činovníci naslouchají policejnímu hlášení a radí řidiči.
Policejní asistence se dostaví nejdříve za hodinu, jestli vůbec. A tak se silnice mění v obrovský jam session. Někdo rokuje, někdo spí na korbě vedle košíků a slepic, většina osazenstva odchází do krámků podél silnice. Když je pak šance na rozjezd, stejně se nemůže jet, protože chybí dílem řidiči, dílem cestující. Všichni však vypadají spokojeně. Nikdo se nerozčiluje, nikdo nikomu nenadává. Je v tom pud sebezáchovy. Kdyby se někdo rozčílil, došlo by k masovému výbuchu. “Filipínská neschopnost vyrovnat se s projevem vzteku je překvapující,” říká šéfredaktor novin Manila Standard Cipriano S. Roxas. “V jiných zemích stačí k zastavení výměny názorů varování nebo pohrůžka. Ne tak na Filipínách. Slovní potyčka tu může lehce skončit smrtelným úderem.”
Manželka tajemníka šéfa českého zastupitelského úřadu v Manile Alena Libřická tvrdí, že by mohlo pomoci důsledné silniční značení. Nenajdete tu ani zákazy předjíždění, ani označení nebezpečných míst, ba ani zastávek hromadné dopravy (pokud existuje). “Tam, kde se tvoří zácpy, neudělá nikdo nic,” dodává Alena Libřická, “jednu se podaří zlikvidovat a za chvíli je tam nová. Filipíncům se nechce pracovat, ani o práci přemýšlet. Zdá se, že jsou smířeni s osudem…”
MONEY CHANGER
Filipínská ekonomika má kořeny v dobách španělské kolonizace. Ve druhé půli devatenáctého století sice Britové a Američané uvedli filipínskou cukrovou třtinu, konopí, rýži, kokos a banány na světové trhy, filipínské galiony však přesto vozily převážně čínské hedvábí a porcelán na Západ a drahé kovy z Jižní Ameriky do Evropy. Španělé dlouho omezovali rozvoj domácího filipínského podnikání, takže boom nastal ve spekulativním, nikoli v produktivním obchodování. Země nemá dost výrobních odvětví a neví, jaké konkurenceschopné produkty vyrábět. I mléko se dováží. “Dnes je naše jediná šance v modré revoluci – v plodech moře,” říká jedna státní úřednice.
Jedna z hlavních tepen čtvrti Malata v Manile se jmenuje Mabini. V obchodech se tu prodává hlavně čínské, japonské a singapurské zboží. “My máme jen rum, doutníky, křepelčí vajíčka a kuřecí brambory,” směje se prodavačka.
Zato je v ulici jedna směnárna za druhou. Říká se jim money changer, konkurují bankám a mají své náboráře, kteří chytají turisty a vnucují jim nejlepší kurz ve městě. Tabulku měn mají napsánu na zmuchlaných papírcích. Největší zájem je o dolary, marky a jeny. Při směně od pěti set marek výš se poskytují výhodnější kurzy. Cizinec však ze směnárny těžko vyvázne bez úhony. Celá story většinou začíná tím, že směnárnice zalituje, že má k dispozici jen malé padesátipesové bankovky. Za sto marek tisíc osm set pesos. Zákazník kývne, směnárnice prohlédne německou bankovku a začne počítat. Svazek skoro čtyřiceti domorodých bankovek pak promne v ruce, ukáže zákazníkovi a střelhbitě ho znovu projede přes rohy. Pokud má zákazník dojem, že se při této proceduře paklík ztenčil, směnárnice ochotně počítá znovu. “Jeden tisíc osm set,” ukáže. “Je to tak,” souhlasí zákazník. Směnárnice opět svazek projede přes rohy a vtiskne do ruky zblblému turistovi. Ten pak většinou venku zjistí, že dostal jen devět set. Nebo ještě míň. Zpátky se zpravidla nevrátí. Je rád, že dostal aspoň půlku. A i kdyby se chtěl vrátit, často v řadě nachlup stejných krámků nepozná, odkud vyšel.
Nedal jsem se. Vztek nad ztrátou peněz přehlušil mé povědomí o filipínském amoku i o tom, že slovní potyčky tu končívají smrtí jednoho z účastníků. Měl jsem štěstí, že jsem si v “mém” money changeru všiml vystavených dámských taštiček made in China. Vrátil jsem se, ale směnárnice tam nebyla. U stolu seděla mladá dívka a jedla čínské nudle. Začal jsem protestovat. Tiše a pak hlasitě. Nakonec se za kouřovým sklem objevila jiná směnárnice a vydala mi tři stovky s tím, že je dává ze svého a že jsem přece peníze přepočítal a převzal. O dalších šesti stech se nemluvilo. Obličeje proti mně kameněly a já viděl, že jsem prohrál. Ale nechtěl jsem se vzdát. Řekl jsem, že půjdu na policii. “To klidně můžete,” opáčila směnárnice. “A ten váš krámek zavřou,” trumfoval jsem. “Jak myslíte,” směnárnice na to. A zmizela za kouřovým sklem.
Obrátil jsem se k dívce s nudlemi a velmi rezolutně jí řekl, že znám šéfredaktora listu Manila Standard pana Roxase a že druhý den bude obrázek jejich oficíny v novinách. Vyndal jsem fotoaparát a pro začátek začal fotit čínské taštičky. Dívka nechala nudle nudlemi a zmizela. Začal jsem bušit na kouřové sklo. Nikde se nic nepohnulo, nikdo se už neobjevil. Vyšel jsem před směnárnu a začal zaostřovat. Detail, polocelek, celek. V tu chvíli všichni, kteří drbali přes verandy domu, jedli nebo hráli karty, zmizeli. Dívka s nudlemi vyklidila směnárnu a utekla do vedlejšího money changeru. A pak zas ven a vedle. Venku byl klid. Zdál se, že zalezly i slepice. Vytratili se kunčofti i naháněči, stejně jako lidé, kteří se povalovali po ulicích. Když jsem vyfotil asi deset snímků, vtrhl jsem zpátky. Byl jsem tam sám a mohl eventuálně krást taštičky, svaté obrázky a cigarety. Začal jsem znovu bušit do kouřového skla. Asi za pět minut se přičarovala původní směnárnice a hodila mi zbývajících šest set. “A už vás nikdy nechci vidět,” sekla. Řekl jsem, že mě už nikdy neuvidí.
Když jsem šel okolo money changerů na Mabini druhý den, bylo všechno ve starých kolejích. Směnárnice, dívka s nudlemi, obyvatelé i povaleči. Fotografii jsem panu Roxasovi nechal. Nevím, jestli ji uveřejnili.
LIDÉ VE SLUMECH
Propast mezi bohatými a chudými zůstává přes revoluci z EDSA z roku 1986, přes liberalizaci průmyslu zavedenou prezidentem Fidelem Ramosem po pádu marcosovské diktatury, přes vznik nevládních organizací, které se zabývají sociálními problémy. Masová chudoba postihující polovinu obyvatelstva má kořeny ve feudálním zemědělském systému, který poskytuje několika rodinám ohromné bohatství, přičemž zbytek obyvatelstva trpí nedostatkem vlastnictví i pracovních příležitostí. V Mindansu působí velké těžební společnosti, které vyvážejí dřevo, ale domácí obyvatelstvo tím přišlo o pozemky. Číňané tu začali jako kuliové, ale dnes jsou z nich vážení obchodníci a majetní lidé. Tvoří nejbohatší komunitu v zemi. Chudí filipínští rybáři v manilském zálivu se snaží bránit invazi mezinárodních rybářských podniků a tvrdí, že lodě velkých firem vypouštějí do moře olej a chemikálie, které zapříčiňují masové úhyny ryb. Při posledním vyplavilo moře do zálivu třicet tun mrtvých ryb (a policie musela hlídat, aby se nedostaly na trh). Je ovšem možné, že vinu nese i špatná kanalizace, která vede splašky přímo do vody.
Turisté jsou dirigovatelní. Většinou je zajímá to, co je v průvodcích. O slumech tam nic není.
Cestu krajinou slumů je nejlépe začít vlakem. Na Filipínách je jediná linka, má několik desítek kilometrů a spojuje předměstí Manily s obchodním centrem Makati. Vlak připomínající tři spojené maringotky se pohybuje průměrnou rychlostí patnáct kilometrů v hodině a trvale houká na ty, kteří žijí v kolejišti. Chudí hrají karty, hledají si vši nebo prostě leží. Slum, jehož základním stavebním kamenem je kus vlnitého plechu, několik tyček, hadrů a pneumatik k zatížení střešního materiálu, pokládám za pozoruhodné architektonické dílo. Snažil jsem se ulici beze jména vyfotografovat zpoza dveří vlaku, které skupina výrostků střídavě otevírala a zavírala za jízdy. Fotografování je zde patrně podezřelá činnost. Záhy ke mně přistoupili tři muži s těžko zjistitelnou funkcí, kteří chodili po voze za průvodčím. Šéf prohlásil, že fotografovat nemohu, protože prý je to nebezpečné.
“Vykláníte se ze dveří a někdo vám ten foťák ukradne,” děl.
“Ale ti kluci vedle taky stojí u dveří a taky jim může někdo něco ukrást,” snažil jsem se logicky oponovat.
“Jenže to nejsou cestující,” zazněl argument, na nějž jsem nebyl připraven.
“Ale oni jedou vlakem, takže to musí být cestující,” říkám.
“Ne, to nejsou cestující,” nedal se zviklat muž.
“Takže jsou to černí pasažéři, jo?”
“Ne, to nejsou černí pasažéři. A vy si sedněte a buďte v klidu.”
Chvíli jsem byl. Díval jsem se usmolenými okny a bylo mi líto promarněných příležitostí: jak venku defilují lidi, kohouti a psi, jak si chatrčáři opékají jakési tyčinky, pijí pivo a lakují navzájem nehty, jak leží vedle sebe a dívají se na barevnou televizi, jak prodávají bonbony, coca-colu a zbytky zrezivělých kol, jak vypouštějí splašky rovnou do říčky protékající za humny, jak se brodí po kolena v bahně a lopatují marast, aby mohli na pevné zemi postavit základy dalšího slumu.
Na Filipínách logika nepomáhá.
“Ze začátku jsem si tu zamykal baťůžek, ale pak jsem zjistil, že mě tu nikdo okrást nechce a teďka chodím prostě takhle,” řekl jsem a ukázal, že na Filipínách netřeba obávat se zlodějů.
Tři muži vyslechli mé expozé a nic. Po chvíli se šéf zvedl, popošel ke mně a povídá: “Sir, běžte si. No jděte, koukejte se ven, no prosím.”
Připadal jsem si jako žadatel schválený státními orgány. Dal jsem se do fotografování slumové scenerie, tři muži se usmívali a jakýsi prodejce s dvěma sty antén složených ve třetině vozu se připojil k diskusi: “Jó, tady je hezky, co? To je fajn, že fotíte. To já jedu prodávat antény. Sám jsem je vymyslel,” hladí les drátů připomínajících něco mezi vodním mlýnkem a hráběmi. “A jedna stojí jen dvě stě pesos!”
Projížděli jsme nádražími, v nichž byly připraveny montážní vlaky se spoustou dělníků s tvářemi ovázanými proti slunci. Nevím, jestli se jim někdy podaří opravit hrbolatou trať s kolejnicemi propadajícími se do bahna. Zamával jsem jim a dál fotil slumovou parádu, hromady vlhké špíny, ohně, kouře a bobtnající říčky s gejzírky vybuchující černoty.
“Ještě jednu fotku, pane!” volali na mě ze slumů a ještě než vlak projel, vytvořili skupinky jako na fotografiích ze svatby.
REVOLUCIONÁŘI A KŠEFTAŘI
Čtvrť Makati má mrakodrapy, pizzerie, parky, vodotrysky a lavičky a metaře. Byznysmeni sem jezdí v klimatizovaných limuzínách a prodejci a chudáci sem nesmí. Místo mikrobusů zvaných jeepney, které jsou trvale přeplněny a staví proto jen tam, kde někdo vystupuje, sem jezdí autobusy, některé dokonce s klimatizací. Nástupní stanice je kupodivu označena a stojí na ní Číňan v hnědé košili a klobouku.
“Á, a odkuďpak jste?” ptá se, jako bychom se už dlouho znali.
“Čechy, Praha,” povídám.
“Á, Čechy, to znám, ty mám rád. Tam totiž dělají semtex. Moc dobrá věc.”
“Odkudpak to znáte?” ptám se.
“To vás nemusí zajímat,” vece Číňan. “Koupím semtex a vyhodím do povětří pár anglických letadel, protože Angláni okupovali mou vlast. Už aby tu byl červenec! To pudou okupanti z Hongkongu! Už aby to bylo! A pak se spojíme s Němci a zničíme všechny, co mluví anglicky. Anglány určitě. A možná i Američany. K čertu s nimi. Kdo by je měl rád?! Heil Hitler!”
Na Filipínách je hodně revolucionářů. V únoru roku 1986 vstoupil víc než milion lidí do nepříliš krvavé lidové revoluce, při níž byl sesazen diktátor Ferdinand Marcos, který zanechal zemi zplundrovanou, s odtěženými lesy, obrovskými zahraničními dluhy a vysokou inflací. Na Filipínách se říká, že revoluce z EDSA (Epifanic de los Santos Avenue) inspirovala podobná povstání ve střední a východní Evropě a v Číně, Filipínci byli připraveni zemřít pro svou zemi, žertovali, že Ninoy Aquino – hlava opozice – byl roku 1983 zavražděn proto, že nemocný Marcos, dojíždějící na pravidelné dialýzy, potřeboval Aquinovy ledviny, přežvykovali kukuřici, lízali zmrzlinu, kupovali si balonky a házeli přes zeď kasáren pokrmy z rýže a sendviče, aby nasytili vzbouřené vojáky. Zpívali a tleskali bavičům a homosexuálním hercům a modlili se k pražskému Jezulátku a širokosukňovité Madoně.
A PŘEDTÍM?
Filipínské souostroví bylo objeveno roku 1521, v polovině šestnáctého století kolonizováno Španělskem, nazváno po králi Filipu II. a na přání kolonizátorů spojeno do jedné země. Vzpříčilo se jedině Mindanao, které později zpacifikovali Američané. Španělští věrozvěsti byli tak horliví, že ještě v dnešní době má devadesát pět procent Filipínců křesťanské vyznání. Ačkoli tu dlouhá staletí převládala arabská kultura a mluvilo se filipínsky, což byl jazyk založený na dnešní tagalštině, ještě než tato původní malajská řeč přejala arabské, čínské a španělské výrazy. O Filipíncích se proto říká, že jsou nejzápadněji orientovaní Asiaté. Mají mnoho společného s kulturami střední Ameriky, jejich kdysi sesterské kolonie. Na přelomu století vyhlásili Američané válku Španělsku, zvítězili a Španělé jim prodali Filipíny za dvacet milionů dolarů, což byl pakatel. Americkou anexi zcela zastínila filipínská revoluce, první velké protikoloniální povstání, které vedlo k vyhlášení Filipínské republiky roku 1898. Američanům se však podařilo přesvědčit filipínské revolucionáře, že Spojené státy Filipínám pomáhají v boji za nezávislost na Španělsku. Zakrátko za země vytvořily svou první a hlavní kolonii. Podle názorů některých odborníků byly Filipíny prvním Vietnamem. Během filipínsko-americké války zahynul milion Filipínců. Američané v ní zvítězili a panovali s osvícenou nadvládou. Filipíny zaznamenaly v prvních čtyřech desetiletích dvacátého století obrovský boom. Američané zavedli veřejnou školní docházku, poslali do země učitele a misionáře, vybudovali města a trvali na tom, že i řadoví občané musí hovořit anglicky. Když roku 1941 přepadli zemi Japonci, Filipínci proti nim bojovali spolu s Američany v partyzánské válce. Roku 1945 Američané Japonce vyhnali a srovnali Manilu se zemí, včetně starého opevněného španělského města zvaného Intramuros. Uprostřed ruin poskytli roku 1946 zemi nezávislost, ale ponechali si zde vojenské základny. Zároveň s tím, jak nyní zemi opouštějí, klesá i počet případů AIDS. Amerikanizace zůstává. O filipínských ženách se říká, že vypadají, jako by strávily tři sta let ve španělském klášteře a padesát let v Hollywoodu.
Filipínci mají rádi hrdiny, hrdinské filmy (v zemi se jich točí tolik, že díky nim dodnes přežil domorodý jazyk tagalština) a Boha, který je také přeborníkem. Ježíš je hvězda srovnatelná s Pelém nebo Stallonem. Řidiči si do aut lepí obrázky, na nichž jsou vyobrazeni svalovci nebo svatá rodina. Bohoslužba je něco na způsob sportovního utkání.
Služebná Monique Talinguez z Učitelského tábora v Baguiu fandí Bohu každé ráno. Zalije květiny, postaví na kafe a pustí televizi. Sleduje, jak se davy shromažďují před kostelem, jak vystupují po schodech, jak se modlí, a dostává se do varu. “Pochválen buď Pán,” zpívá spolu s knězem a moderátorem, opojena sportovním výkonem modlících se. Pak oprašuje stůl a v tranzu pokračuje ve zpěvu. Modlitba jako baseballový zápas, v němž procesí fandí Bohu. Na závěr se pomodlí k pražskému Jezulátku v pokoji. Monique opakuje slovo Praga. Neví však, co to je, ani kde leží. Filipínci pokládají za střed světa Asii. Milují obřady. Vánoce slaví od září. Filipínští křesťané jsou vůbec nejpobožnější na světě, následováni Indy a Brazilci. Lidové katolictví se tu snoubí s lidovým léčitelstvím. Lékaři lidských duší mají tichou podporu biskupů. Stovky katolických kostelů jsou neděli co neděli nabity procesími, mnozí fandí a modlí se venku, mnozí si k obřadu nosí své stoličky. “Nedají na nic jiného než co řekne pan farář v kostele,” říká Alena Libřická.
Zvláštní země rozkročená mezi Pacifikem a Atlantikem, v níž čínsko-malajští míšenci mají na stěnách tapiserie s poslední večeří Páně, udělala z náboženství show. Možná právě proto jsou Filipínci schopni žít kdekoli. Monique chce, abych jí našel v Praze ženicha. Filipínští hudebníci hrají západní rock v asijských přístavech, desetitisíce jich žijí v Hongkongu, ti, co získali vzdělání, se snaží emigrovat na Západ, půl milionu Filipínců žije na Blízkém východě a desetitisíce žen dělají pomocnice v hongkongských, singapurských nebo italských domácnostech. Vláda je nazvala “moderními hrdiny”. I když mají často vyšší vzdělání než zaměstnavatelé, dostávají podřadnější práci. Mnoho filipínských žen bylo v Thajsku nebo jiných zemích znásilněno nebo jinak zneužito a jedna služka například zabita proto, že špatně pečovala o epileptické dítě. Šéf pak svedl vraždu na jinou Filipínku.
Filipínci, kteří se snadno pohybují mezi světadíly, jsou zvyklí na křesťanské kostely, čínské pagody a židovské modlitebny v jedné ulici. Jejich kosmopolitismus jim umožňuje žít univerzálně. Pan Susing Wijangco, který chodí v domorodé košili barong tagalog, má západní vzdělání, četl Gargantuu a Pantagruela a studoval evropskou historii. Od návštěvy Evropy ho odradilo jen to, že v době, kdy si cestu naplánoval, bylo ve Vídni nesnesitelně chladno – jeden stupeň nad nulou. Jeho děti zůstaly částečně na Filipínách, některé odešly do Hongkongu, jiní členové rodiny do Ghany – a všude mohutně zakořenili. Český rasový konzervatismus je možná úhlednější, ale nemá civilizační šanci. V Čechách se školy zavírají pro nedostatek žactva. Na Filipínách praskají ve švech. Muslimská a komunistická povstání tu postupují ruku v ruce. Někde ještě loví původní kmenové obyvatelstvo, ale ve velkých městech žije nový stav manažerů v postmoderním konzumním světě.
DŽÍPNY
Filipíny nemají městskou hromadnou dopravu, a tak osmdesát procent všech vozidel je privátních. Ti, kteří nemají na taxíky, jezdí pestře pomalovanými a špinavými aluminiovými mikrobusky zvanými džípny. Nejsou známy jejich stanice ani tarify. Zaplatí se obnos, který řekne řidič. Sedí za volantem pootočen doprava, řídí levou rukou, pravou vrací drobné. Mezi prsty levé ruky má nastrkány bankovky různých hodnot. Džípny mají japonské motory a filipínské karoserie a hrdá jména jako Goodfather, Toronto Rapers, Rider Star nebo Hawaiian Boys. Výfuky jsou zrezivělé a pneumatiky kol jako koleno. Na palubní desce dva měřiče, které nejdou. Nad řidičem se houpá madonka, rolničky a žluté třásně. Odněkud se line nakřáplá originální filipínská hudba. Nastupuje a vystupuje se v předklonu. Těžko říct, jestli džípny stojí, dokud cestující ještě nastupují, nebo jestli se vystupuje a nastupuje tak dlouho, dokud džípny stojí. Džípny houká, řve a smrdí. Smog však patří ke koloritu. Ráno se řítí každou vodorovnou ulicí Manily dvacet džípnů za sebou, chaoticky zastavují, předjíždějí se a kličkují. Lidi plivou smog ven z plic. Nebýt řevu a slin, vypadá manilské ráno docela přírodně. Jako impresionistický obraz, na němž mlha zaplavuje horizont.
ŽIVOT SE ZVÍŘATY
“Tohle je můj dům,” vypráví chudý muž, který žije v Manile u zálivu. Jeho děti se brodí ve smrdutém moři a potápějí se. Muž rozdělává oheň pod kamennou lavičkou, klade na ni křivou černou pánev a do ní rybu. “Není práce, není podpora,” stěžuje si. “Včera jsem byl čekat ve frontě na místo pomocníka na lodi, ale nevyšlo na mě.” Muž sní o tom, že si koupí rezavé kolo a zkusí jezdit jako rikša, který si vydělá stovky pesos denně. “Možná že tu kolové rikši zakážou jako v Indii,” mává rukou někam, kde tuší jinou zemi, ještě chudší a chaotičtější, než je tahle. Muž pocucává kokosové mléko, jí rybu a vypráví, že v koši má ještě dvě slepice pro horší časy. Chtěl by mít koně a vozit turisty do Intramuros ke katedrálám. Účtoval by jim padesát pesos a nabízel lupínky z vepřových kůžiček a ochucoval je octem dvou barev.
Kdo žije na Filipínách, musí si zvyknout žít se zvířaty. Psi, slepice a kohouti, kteří přes den spí, řvou, kdákají, štěkají a vrčí v noci. K ránu vylézají z úkrytů švábi a šustí po stěnách. Myši mají své trasy z pokoje do kuchyně a zpátky. Nejvítanější jsou v domácnostech ještěrky. Ty totiž žerou hmyz. Slepice se popelí ve středu města a muži převážejí prasata na tříkolkách. Na okrajích měst postávají husy u buvolů. V období dešťů se děti koupají spolu s nimi na dvorcích proměněných v tůně. Lidi se hemží, stahují a umírají. Je jich moc. V Asii platí koloběh přírody přísněji než jinde. “Totéž je u lidí,” říká Alena Libřická. “Kousek od nás žijou bezdomovci, jezdí s vozejky a sbírají odpadky. Říkám si, co jim musí stačit k životu. Srovnávám to s tím, co za ptákoviny se vymýšlí v televizi. Hry, debaty, všechno možné. A jim stačí pár pytlů.” Lidem se však daří líp díky modernímu vynálezu: nákupním centrům s klimatizovanými obchody. Nechodí sem nakupovat, ale ochladit se. “Stačí přejít hlavní ulici obchodní čtvrti, a jste v tom,” říká Aser, jenž s manželkou prodává léky na hubnutí. “Tady je milionářská vesnice a tam ti, co spí v odpadcích. Chudí nemají šanci na cokoli. Nemovitosti vlastní Číňani. Všechno je to jen fasáda.”
ČISTOTA
Poblíž Intermuros mi skupina Filipínců nabízí švédský vysavač. Snažím se jim bezvýsledně vysvětlit absurditu věci. Nechápou. Evropa je pro ně těžko rozlišitelná a nezřetelná pevnina se symbolem německé marky. Filipínci mají své filmy a své filmové stars. Jiní dealeři nabízejí filipínské fajfky proti moskytům. Argumentují, že přece nejsem na moskyty zvyklý. Filipínské filmy jsou romantické a akční. O lásce a o zabíjení. Filipínci mají rádi komedie, protože se rádi smějí a neberou věci života příliš vážně. “Filipínský čas – vždycky pozdě,” vysvětlují mi na ulici.
 Filipínci se rádi žení a vdávají napříč rasami. Je překva- pivé, že světlou pleť považují za atraktivnější. |
Musíte si zvyknout. Ale i u nás je pomalá doprava, nízké platy, nedochvilnost a improvizace, špinavé názvy s vypadlými písmeny a stavby končívají v polotovaru, jak komu co odpadne od ruky. I u nás existují reklamy oblbující magickým slovem cash. I u nás jsou trvale obsazené telefonní linky, zácpy a nespolehlivé směnárny. I u nás se hovoří směsí češtiny a angličtiny. I u nás vznikají drahé školy pro elity. Na rozdíl od nás jsou Filipínci smíšenější. Rádi se žení a vdávají napříč rasami. Světlou pleť považují za atraktivnější.
Diváci jsou zvyklí při jednoaktových komediích stát. Na rozdíl od nás mají dvacet tajfunů za rok. U nás ochránci přírody bojují proti těžbě nerostů stejně jako na Filipínách. Tam se navíc snaží zachránit nejkrásnější korálové útesy na světě před dynamitem a kyanidem. Mají za sebou pár havárií zlatých dolů. Mají také univerzitu z roku 1611, džungli, která ustupuje komerčním zájmům, mají jediný demokratický režim v jihovýchodní Asii a v roce 1998 půjdou znovu k volbám.
Na ulici žebrají děti, dva muži opravují prasklou vodovodní trubku – strkajíce ruce znovu a znovu do kaluže – a zůstává nedoděláno a nedostavěno. Kluk Redem v hotelu Guerrero jako každé ráno znovu leští už vyleštěnou podlahu, až svítí. Odpadky v mém pokoji ale zůstávají. “Abych nezapomněl,” zapaluje si doutník Raffy Guerrero, jenž začínal jako divadelní kritik. “Jeden Čech už tu bydlel. Kdysi. Roku 1969. Inscenoval tu hru Labyrint se souborem Girl Scout of the Philippines Auditorium Theatre. Byl to Ladislav Smoček,” speluje pečlivě. Pamatuje si to představení jako by bylo dnes. Na Filipínách jsou věci blízké domovu.
