TEXT: LUKÁŠ KLEGA, MICHAL DVOŘÁK
Na jedné straně křišťálové lustry, klimatizace a zahrada s vodotryskem, na druhé straně pak děti, hrající si na schovávanou v otevřených hrobech. Takové jsou kontrasty dvou největších hřbitovů v Manile na Filipínách. Manila je obří asijské velkoměsto přeplněné lidmi, vozidly, smogem, zápachem a hlukem.
Pokud někdo říká, že i v Manile lze strávit příjemný pobyt, tak vězte, že jsme tu při svém pobytu na mnoho typických turistů nenarazili, což svědčí o mnohém. Naprostá většina hostů jsou lidé, kteří v Manile musejí strávit den či dva před tím, než jim poletí další letadlo na jiné místo Filipín či do jiné země. Kdysi jistě překrásnou Manilu, jíž byli cestovatelé v devatenáctém století doslova okouzleni, zničilo obrovské zemětřesení v roce 1863. Obyvatelé ji s obrovským úsilím znovu postavili na nohy, ale v roce 1945 ji prakticky srovnalo se zemí americké a japonské bombardování. Dnes je Manila uspěchaným a přelidněným velkoměstem bez podstatnějších pozoruhodností. Existuje však přeci jen jedna lokalita, kterou se v Manile rozhodně vyplatí navštívit. Místem, kam se dá utéct od ruchu velkoměsta, je zdejší čínský hřbitov vskutku nebývalých rozměrů. Jako mnoho jiných velkých měst má i Manila početnou čínskou komunitu. Čínsko-filipínští potomci Číňanů, kteří se v Manile kdysi zabydleli, se nazývají Chinoys. Samotné čínské město – čtvrť Binondo – se od ostatních čtvrtí Manily příliš neodlišuje a ani se příliš nepodobá čínským čtvrtím jinde na světě.
KŘIŠŤÁL PRO NEBOŽTÍKY
Totéž se však rozhodně nedá říci o čínském hřbitovu, který si s žádným jiným hřbitovem na světě nespletete. V polovině 19. století jej vybudovali bohatí čínští kupci, protože Španělé jim nedovolili pohřbívat mrtvé na španělských hřbitovech. Svou velikostí i způsobem výstavby připomíná tohle místo posledního odpočinku spíše městskou čtvrť. Nekonečný počet hrobek, často i vícepodlažních, sem tam také s vlastním silničním systémem. Některé z hrobek mají dokonce vlastní vodovod s teplou i studenou vodou, splachovací toalety, klimatizaci, rozhlednu či vlastního správce. Lze najít i takové hrobky, které jsou opatřeny křišťálovými lustry, vodotryskem, balkonem a přilehlým bazénem. Mezi vší nádherou pak můžete narazit na hroby běžné velikosti nebo na mauzolea, která obsahují nesčetný počet malých náhrobních desek v několika řadách nad sebou. Jako snad na jediném místě v Manile zde nejsou téměř žádní lidé ani motorová vozidla, takže si člověk může konečně na chvíli vydechnout a hlavně – zhluboka se beze smogu nadechnout. Na hřbitově se můžete osvěžit v některém z kiosků a pokud si připlatíte, tak si můžete sjednat průvodce, který vás provede těmi nejzajímavějšími hrobkami. Počítejte ale s tím, že průvodci jsou tu velmi neodbytní a jakmile spatří turistu, už se ho nepustí. Ale i tak je čínský hřbitov jedním z mála míst v Manile, kde se můžete v klidu posadit na libovolně dlouhou dobu do stínu, aniž by na vás neustále doráželi Filipínci, sice milí a přátelští lidé, nicméně na Evropana příliš urputně bažící po komunikaci s cizincem.
ŽIVOT S PŘEDKY
Manilci často vtipkují, že čínský hřbitov je nejlepším bydlením ve městě. Díky návštěvě čínského hřbitova skutečně můžete vzpomínat na čas strávený v Manile jako na zajímavý a nevšední zážitek. Nedaleko klidného a vyleštěného čínského hřbitova se ale na čtyřiapadesáti hektarech rozprostírá syrovost, která i na asijské poměry dokáže vyrazit dech – manilský Severní hřbitov – jeden z nejstarších městských hřbitovů, skutečně zvláštní a morbidní místo. Stejně jako na čínském hřbitově tu najdete velké hrobky a mauzolea, mezi nimiž vedou široké ulice, jsou zde pochováni někdejší politici i umělci. Překvapující je ale čilý pouliční ruch. Manilský Severní hřbitov má totiž asi deset tisíc živých obyvatel.Hřbitov funguje jako samostatná městská čtvrť, kam se kvůli chudobě uchýlili lidé, kteří přišli o bydlení v „normální“ městské zástavbě. Prvními obyvateli hřbitova byli ještě hlídači a správci velkých mauzoleí, v těžkých časech se pak do rozlehlých hrobek svých předků stěhovaly celé rodiny a tisíce dalších lidí hrobky obsadily jako squatteři. Hřbitovní město funguje naprosto běžným životem – podnikavci z některých hrobek udělali obchůdky s věcmi denní potřeby, takže tu najdete klasické koloniály jako kdekoliv jinde ve městě. Většina peněz vydělaných místními lidmi ale pochází z prací na hřbitově. Děti za drobný poplatek přenášejí rakve nebo sbírají odpadky, jejich rodiče si pak, pokud mají štěstí, najme nějaká bohatší rodina, aby udržovali rozlehlou hrobku nebo mauzoleum.
DO ŠKOLY DO MAUZOLEA
Děti na Severním hřbitově tráví prakticky celý svůj život mezi mrtvými. V hrobkách spí i jedí, jejich hračkami jsou kosti a lebky, hřbitovní parcely pak bludištěm pro dětské honičky a jiné hry. Tím, že pomáhají přenášet rakve, se podle místního zvyku navíc chrání před pomstou zlých duchů. Pokud některé děti zatouží po vzdělání, zamíří do Mauzolea veteránů, kde školáky v improvizovaných třídách vyučují dobrovolníci. Až děti vyrostou, převezmou zaměstnání po rodičích, budou se starat o hrobky svých zaměstnavatelů a když budou svou práci zvládat dobře, možná si našetří i na motocykl. Brány hřbitova však nadobro opustí jen málokdo z jeho obyvatel. Z hrobek, do kterých se jejich obyvatelům podařilo načerno dovést elektřinu, se ozývá typický hlahol televizních estrád. Televize trůní na čestném místě na vrcholu kamenného piedestalu, kam se na jiných, neobydlených hřbitovech kladou svíčky, květiny či obrázky zemřelých. Na podlaze na dece se povalují děti, jejich maminka uklízí od oběda. Vzadu na dvorku mastí chlapi karty a bouchají jimi o náhrobek. Ideální odpoledne jedné rodiny na manilském Severním hřbitově…
