Indonésie, Šrí Lanka, Indie a další státy na pobřeží Indického oceánu se dodnes vzpamatovávají z ničivého tsunami, které vzniklo před třemi lety při prudkém pohybu tektonických desek u ostrova Sumatra. Přitom se tu možná schyluje k mnohem větší tragédii. Zlom, kde se Indo-australská deska zasouvá pod Pacifickou desku, totiž nemusí pokračovat v místech, kde to geologové předpokládají.
Podle dosavadních zjištění by měl zlom postupovat na sever pod územím států Bangladéš a Myanma (Barma), kde prudkému zvedání či propadu povrchu zemské kůry brání pevnina. Ve vědeckém časopise Nature však nyní vyšla studie, podle které má zlom vést sto až dvě stě kilometrů na západ, tedy již pod mořským dnem v Bengálském zálivu. Autorem práce je Phil Cummins, který pracuje pro australskou vládní organizaci Geoscience, jež monitoruje seismickou aktivitu. P. Cummins předpověděl i tsunami ze Sumatry. Nyní předpokládá, že se Bengálský záliv nevyhne velkému zemětřesení, které vzedme třímetrovou vlnu, a ta po nárazu na pobřeží několikanásobně naroste. Pokud jsou Cumminsovy závěry správné, ohrožuje toto tsunami území obývané šedesáti miliony obyvatel, včetně megapolí (měst s více než deseti miliony obyvatel) Dháky a Kalkaty. V největším nebezpečí jsou čtyři miliony obyvatel bangladéšského pobřežního města Čattagrám. Reálný odhad počtu obětí se pohybuje mezi půlmilionem a milionem mrtvých, což je dvakrát až čtyřikrát víc než při tsunami před třemi lety. Podporu pro své tvrzení našel geolog v deníku britského kapitána Edwarda Halsteda. Tomu vyprávěli domorodci z ostrova Cheduba v severní části Bengálského zálivu o velkém zemětřesení z roku 1762, které vyzdvihlo některá místa až o sedm metrů. Moře při něm několikrát prudce zaplavilo pevninu, a když ustoupilo, zůstalo na souši obrovské množství ryb. Podle tehdejšího líčení domorodých obyvatel se taková katastrofa opakuje vždy po několika staletích. P. Cummins nyní doporučuje, aby byl i Bengálský záliv vybaven monitorovacím systémem na zjišťování tsunami a lidé tak mohli být před ničivou vlnou varováni. Vzhledem k současné politické situaci v celé oblasti však podle amerického seismologa Gerarda Fryera nelze očekávat, že by indická či bangladéšská vláda potřebné kroky podnikly. Další otázkou je, kolik lidských životů by nakonec varování opravdu dokázalo zachránit v těchto místech s mimořádně plochým pobřežím a mizernou infrastrukturou.
Jak funguje varovný systém Na dně oceánu jsou ukotvena zařízení zvaná tsunametry. Ty měří tlak vody, která se nad nimi přelévá. Ve výšce vodní hladiny zaznamenají i centimetrové rozdíly, od obyčejných vln dokáží tsunami odlišit podle silného kolísání tlaku. Tsunami se totiž řítí rychlostí až osm set kilometrů za hodinu, vytváří podtlak a odsává tak vodu před sebou i za sebou. Tsunametr tedy zaznamená nejdřív pokles tlaku, pak prudký nárůst, jak nad ním přechází hřeben vlny, a nakonec opět výrazný pokles. Po zjištění takových změn vyšle tsunametr zvukový signál k bóji na hladině. Bóje signál předá družici na geostacionární dráze a ta do datových center na souši. Odborníci signály vyhodnotí spolu s dalšími poznatky, například s údaji ze seismografů. (Vzniku tsunami předchází zemětřesení nebo výbuch sopky.) Pro určení, jestli se skutečně jedná o tsunami, existují složité počítačové simulace. Odhalení tsunami a varování lidí na pobřeží zabere čtyři až pět minut. Kolik zbude času na jejich evakuaci, záleží na vzdálenosti tsunami od břehu. Mohou to být desítky minut, někdy ale také jen minuty. Ani tento varovný systém nepracuje bez chyby. V Tichomoří, kde začal fungovat již ve druhé polovině minulého století, vyvolal již třikrát planý poplach. napsal Aleš Horáček Prosinec 2007
