JOSEF KLÍMA
Když jsem kdysi jednomu historikovu, u něhož jsem sbíral materiály o rituálech keltských kněží druidech, zmí nil o tom, že my, Češi, jsme víc Keltové než Slované, celý se rozzářil: „To je zajímavé, že si to myslí i příslušníci generace, kterou se snažili od narození přesvědčit, že máme k Rusku blíž nejen politicky, ale i etnicky.” Poprvé jsem si tak uvědomil, že k dezinformacím totality patřila i informace, která se zrodila kdesi v nadšených dobách rakousko-uherského panslavismu, a která se komunistům tak hodila, jako kdyby Čelakovskýa Kollár byli schopnými agenty řídícího orgánu jménem Lenin.
Přiznám se, že jsem o našem ryzím slovanství začal pochybovat už v době, kdy jsem o Keltech v Čechách nevěděl ještě dohromady nic – až na jeden povinný školní výlet do keltsk ého oppida Závist na Zbraslavi. Tak dávné genetické kořeny – to není jako ztotožnit se s Hradčany nebo se státní vlajkou. To je záležitost ryze emocionální, rezonující kdesi mimo rozum v hodně hlubokých tůních osobnosti. Tam, kde proudí hudba, okouzlení přírodou nebo nálady. Ano, slovansky teskné mollové melodie, poezie řek nebo paralyzující melancholie – to všechno v nás odjakživa víceméně fungovalo podle ruského vzoru. Jenže odkud se vzaly rezonance zcela nečekané, slastně mlaskající nad skotskými a irskými harmoniemi v podání Simona-Garfunkela, Mikea Oldfielda či Paula McCartneyho? Na jakou strunu udeřil v našich duších majestát keltských dubů v kontrastu k nostalgii slovanských břízek? Či křišťálová vitalita Kelty uctívaného pramene v porovnání se slovanskou zádumčivostí veletoků? Živočišný hospodský dupák proti bolestínské chandře? „Když narazíš na slovanskou duši, je to jako bys šlápl do bažiny,” napsal Ilja Erenburg. A přestože je to přesné, na nás by to platilo jen z části. Z té horší části – bráno měřítkem našich možností vrátit se do Evropy. Když se mi poštěstilo projet stopem půl Skotska, dotknout se těch zvláštních kamenů zvaných menhiry a dolmeny, uslyšet v originále skotské dudy airské housle, bylo tu najednou ještě o rezonanci víc. Tak blízkou, že už nám zevšedněla: o rezonanci jihočeskou.
Zkuste si přehrát některé jihočeské lidovky v irském rytmu; uvidíte, jak se podobají irským lidovkám. Zkuste si projít (ne projet) kus krajiny nad Protivínem, kolem Parezí a dál – a narazíte na shluky kamenů, které nemohly vzniknout náhodně, a na staré cesty, jejichž směr a tvar je starší než naše slovanská paměť. Nedobytnost jihočeských usedlostí a tvrdost jihočeských hlav má se slovanským vlivem jen pramálo společného, a dudy… dudy jsou už ryze keltské… Vím, že odborníci mě budou proklínat za etnický diletantismus, budou mi oponovat šipkami na mapách, označujícími tažení Slovanů, Germánů, Židů a já nevím koho ještě. Přesto musím tu kacířskou hypotézu dovést ještě dál: domnívám se, že v Čechách končí východní hranice území, které má keltský základ a dodateční slovanské vlivy – zatímco na Slovensku je to přesně naopak. Možná právě to byl jeden z důvodů – byť skrytých – té rozdílné mentality, která nakonec našla svůj výraz i v rozdělení státu. Kdo mi nevěří – a teď se dostávám k tomu, proč jsem celou tuhle úvahu vlastně situoval do této rubriky – ať si poslechne dvě desky rockového houslisty a skladatele Jana Hrubého, bývalého spoluhráče Vladimíra Mišíka a Michala Prokopa.
První vyšla pod názvem CESTA NE SEVEROZÁPAD už loni a Hrubý se na obalu bez obalu vyznává z toho, že pro něj jediná cesta k inspiraci folklórem vede na severozápad od naší vlasti a nikoli opačně, kudy chodívala tolik let. Jeho kompozice, naplněné, povětšinou houslemi a klávesami (ale i hobojem, bicími, basou a dokonce malým symfonickým orchestrem) také jednoznačně ukazují tajný historický kanál mezi Kelty a námi v takové dokonalosti a zároveň originalit ě, že bledne i proslulý edinburgský koncert Mikea Oldfielda. V druhé LP s názvem ARCHER’S STONE (TASTE OF GUINNES), která vyšla právě nyní, zachází Hrubý „na severozápad” ještě dál: pozval si k sólovému zpěvu britského zpěváka Petera Mustilla, který je zároveň i autorem původních textů. Přičemž orchestrace desky za spoluúčasti takových hráčů jako je Pavlíček (kytara) či Veselý (baskytara) rezonuje v českém posluchači na keltskou strunu ještě sugestivněji. Nejnápadněji asi v nejlepší skladbě o „chuti piva Guinnes”, kde valaši sice vyvážejí ráno sudy z originálního irského pivovaru, ale pivaři se už veselí v symfonickém potoku smyčců a horn téměř dvořákovsky… Hrubého kompozice nejsou zrovna ideální hudbou pro toho, kdo chce tančit a je mu jedno při čem, „hlavně když to šlape”. Ani pro toho, kdo si pouští muziku jen jako kulisu. Jsou pro posluchače, který má zájem naslouchat a objevovat v sobě cosi, o čem neměl doposud tušení. Třeba toho „hrubého” Kelta v našich genech.
