Nejčastějším slovem, které v Bulharsku uslyšíte, je korupce. Po rozbitých cestách se vedle sebe prohánějí nablýskané zahraniční limuzíny, stejně jako rozpadající se žigulíky, staré ojetiny i koňské a oslí povozy. Někdo si cpe břicho v luxusní restauraci, jiný o chlebu a vodě okopává ve vedru na poli celý den brambory. Ten, kdo je mladší, stojí nekonečné fronty před ambasádou a čeká, jestli dostane vízum, aby odtud mohl zmizet. “Nemáme práci, nemáme peníze a žádnou perspektivu…” Albert Einstein by tu podle jednoho vtipu nalezl uplatnění tak maximálně jako učitel matematiky v provinčním Ichtimanu…
DOBRE DOŠLI
“Vítej v Bulgaristánu,” pronesl Marián, poté co nás autobus vyplivl po 25 hodinách na autobusovém nádraží v centru Sofie. Pohled na bahnitý plácek, hromady odpadků a smečky toulavých psů oznamoval svět zvaný Balkán. Čaulga – dance popová úprava balkánských folklorních písní – vyhrávala zběsile v éteru, zatímco jsme se proplétali mezi davem pocestných, pouličních prodavačů štěstí, slunečnicových semínek, map a pouzder na doklady. Jízdenku na skoro se rozpadající tramvaj, a rychle do centra. Na to, že byla neděle, tu bylo docela dost lidí – Bulhaři zrovna slavili Velikonoce. Obvykle jich tu prý bývá ještě víc, nyní jich hodně odjelo na svátky za příbuznými a na chaty.
 V Boha tu věří stále méně lidí, generace pravoslavných církevních otců nemá následovníky. Foto: Tomáš Petr |
Z tramvaje jsme vyskočili před chrámem svaté Sofie, kde zrovna probíhaly pravoslavné bohoslužby. Kostel byl doslova napěchován lidmi, poslouchajícími liturgické zpěvy ctihodných otců v popředí. Každý si před vchodem koupil svíčku, uvnitř ji zapálil a umístil na stojan. Na památku, na zdraví či pro štěstí. Mniši, střídající se ve zpěvu bohoslužeb, drželi svíčky a vůbec jim nevadilo, že jim roztavený vosk stékal po dlaních. Nehnou při tom ani brvou. Slavnostní atmosféru v chrámu rušila jenom bulharská státní televize, která tu natáčela zpravodajský šot a neustále cpala zpívajícím mnichům před ústa mikrofon…
Město Sofia se rozprostírá na úpatí vrcholů národního parku Vitoša, koncem května ležel na těch nejvyšších ještě sníh. Město je jakýmsi labyrintem panelákových sídlišť a satelitních vilových městeček, centrum tvoří spleť ulic a chátrajících domovních bloků, vládních budov, administrativních úřadů a obchodních komplexů. Ulice – to jsou proudy aut a lidí neustále korzujících sem a tam a odírajících se jako řeka o břehy o ty, kteří postávají a vydělávají si přímo na ulici na chleba. Notáři a advokáti se svými starými psacími stroji nabízejí sepsání jakékoli smlouvy kousek od “popa”, místa, kde se večer schází omladina a dealeři drog. Během desetiminutové procházky v tomto pouličním bazaru potkáme čističe bot, prodavače vařené kukuřice, jízdenek na tramvaj, spodního prádla. Na Orlově mostě se předvádí medvědář se svým medvědem, kousek dál v parku se rozehrávají DJové na večerní party. Ve vzduchu a cigaretovém dýmu zavoní pečící se kebabčeta, sedáme si na jednu točenou Zagorku a vychutnáváme tenhle úžasný mumraj. Mládež nastrojená v nejnovějších modýlcích všelijaké značkové konfekce se vesele baví, alkohol teče proudem. Zábava je v plném proudu, když k nám přijde jedna starší dáma a v naší mateřštině nás požádá o několik drobných stotinek. Celý život prý tvrdě pracovala, v šedesátých letech studovala biologii na Karlově univerzitě, a teď dostává důchod nějakých 70 leva. Za topení má přitom zaplatit něco přes stovku, kdyby prý neměla děti, tak neví, jak přežije.
ŽIVOT
Ve srovnání s tím, na co si stěžujeme u nás, mají tady lidé vskutku právo na blbou náladu. Průměrná výplata je asi 100 leva, z toho je třeba poplatit jídlo a energie. Ti, co mají trochu štěstí, většinou mají dvě i více zaměstnání, a mohou vše zaplatit, domů si koupí hodně jídla a například video a televizi – tím však končí. Nedej bože, aby někdo onemocněl: lůžko v nemocnici přijde na den na 36 leva, pacient si tam vše musí přinést, zajistit si jídlo a léky, zaplatit za operaci. Lidé, ač sami nemají skoro nic, jsou však velmi pohostinní, a aby poctili hosta, rozdali by i to poslední.
Marianovi rodiče jsou nuceni žít v maličké chatce na vesnici několik kilometrů od města Jambol. Jsou oba nezaměstnaní, přežívají díky nuzné a nepravidelné sociální podpoře a hlavně díky tomu, že si na zahrádce mohou vypěstovat něco k jídlu. Když však chtěli uctít “vzácnou návštěvu”, na stole se objevilo pečené skopové a jedno tradiční bulharské jídlo za druhým. “Host do domu – bůh do domu.” S bratrem Mihailem, u kterého jsme v Jambolu bydleli, a s jeho ženou, synem a kamarády jsme strávili tři příjemné dny a noci, a nikdy jsme se nenudili. Jsou to úplně normální lidé jako u nás doma, poslouchají stejnou muziku, jen mají trochu jiné starosti. Například Mihail vystudoval uměleckou akademii, ovšem stejně jako mnoho jeho spolužáků nepracuje “v oboru”, nybrž dělá práci, která je zrovna po ruce. Jeho žena je nezaměstnaná, chvíli sice pracovala pro jednu firmu, zůstávala v práci i 24 hodin, ale nic jí nezaplatili a beze slova zmizeli ze světa. Taková je prý klasická bulharská “story” ze současnosti. Výsledkem je pak celospolečenská devastace lidí, hromadný exodus inteligence do ciziny a mládeže z vesnic do měst. Útěk lidí je obecně nebezpečný pro kulturu a rozvoj – vesnice vymírají a v zemi roste počet těch, pro které je jediným cílem nacpat si břicho a opít se rakií, poslouchat čaulgu a koukat se na televizi. A samozřejmě naprosto nekriticky obdivovat vše, co pochází z USA a Německa.
BOHATSTVÍ
Bulharsko nemá peníze, ale má nádhernou přírodu, která stojí za vidění: největší a nejrozlehlejší nezničené pohoří v jihovýchodní Evropě, oplývající bohatou flórou a faunou. Je domovem vzácných druhů ptactva (supi, orli, sokoli) a mnoha ohrožených druhů (medvědi, vlci a jeleni lesní), kteří zde nalezli bezpečný úkryt. Stara Planina, Rodopy, Rila i Pirin. To jsou majestátní vrcholy a hluboké lesy, kde můžete celý den chodit, aniž byste narazili na známky civilizace. Stoupali jsme od vesnice Čiflik asi hodinu bukovým (pra)lesem, za každým objevivším se obzorem pak očekávali rozlehlé staroplaninské stráně, ale ono pořád nic. Hučelo mi v uších od převýšení, které jsme zvládli, tepová frekvence byla větší než na nějaké technoparty. Zpocení jako kozy jsme nakonec dorazili na hřeben, buky zůstaly pod námi a my jsme se konečně mohli kochat pohledem na zdejší skalnaté vrcholy, porostlé travou a klečí. Objevili jsme tady k našemu překvapení také turistickou boudu “Kozí stěna”, kde jsme byli jako úplně první turisté v této sezoně zdarma pohoštěni pořádným kafem a čajem. Horal, jenž boudu spravuje, tu žije celý rok skoro úplně sám (rodina pracuje dole ve městě), jenom s koňmi, kteří se volně pasou na místních stráních.
Na cestě do Trojan nás k naší radosti vítaly omítnuté domy s popínavým vínem, obdělaná políčka se zelenala a tu a tam se objevily i reklamy. Cestou jsme se stavili v Drjanovském monastýru, kde nás zastavil mnich s mobilním telefonem a ptal se, jakého že jsme vyznání. Na odpověď, že jsme ateisté, podotkl, ať si pořádně prohlédneme klášter, že to je prý místo boží a že je to naše věc, jestli do budoucna nezačneme v Boha věřit. Zavtipkoval jsem, zdali to není spíš věcí toho nahoře, mnich se usmál a souhlasně pokýval hlavou. Zajímalo nás také, co dělají mniši s penězi, které lidé dávají v chrámech na svaté obrázky: “Rozdělíme si je s Bohem – hodíme je do vzduchu a řekneme mu, ať si vezme, co potřebuje. Co spadne zpátky na zem, si necháme.” Podle našeho úsudku musí být Bůh skrblík, anebo chodí do kostelů málo lidí: den předtím v Preobraženském monastýru vysoko v horách nás mnich málem vyhnal, protože se mu suma, kterou jsme jim věnovali na opravy, nezdála být dost velká.
TURISTIKA PO BULHARSKU
V zimním lyžařském středisku Bansko, ležícím v podhůří nádherných hor Pirin, to zpočátku vypadá, jako by tu chcípl pes. V místní “Art gallery” nás přivítají tři chlapi s láhví rakie, ve čtyři odpoledne jsou již ve značně povznesené náladě. “Odkud jsi? Z Čech?… Před lety sem jezdilo hodně českých, ale i například polských turistů… Řekni mi, proč sem přestali jezdit?” ptá se jeden z nich. Sám nevím. Jdeme si prohlédnout staré centrum. Po obrovských kočičích hlavách se tu procházejí krávy, u domů s obrovskými satelity se pasou kozy. Domy jsou zde obehnané dvoumetrovými kamennými zdmi, restaurace jsou na každém rohu. Zajdeme do jedné z nich, nádherný interiér, vše ve dřevě, vycpaná zvířátka na stěnách. Jsme tu ale jediní hosté. Poté co mi přinesou drahé kafe se zkaženou smetanou, se ani nedivím, že sem našinec nezavítá.
V Melniku, jednom z nejmenších a nejhezčích měst v Bulharsku, to vypadá jako v jiném světě: pískovcové skalní útvary, rozkvetlé akáty, ještěrky, hadi a želvy, a v této přírodní scenerii usazené nádherné staré domy. O tom, že jsme stále na Balkáně, zase svědčí rozestavěné domy, hromady odpadků v místním potůčku, lejna a močka na hlavní ulici, koně a ovce, co se pletou pod nohama. Na hlavní ulici zastaví auto, při parkování narazí do obrubníku. Otevřou se dveře, borec se vykloní a několik minut hlasitě zvrací. Zavře dveře, udělá kolečko a se znečištěným autem zase odjíždí…
Vydáváme se na noční cestu do Sofie, provází nás tma jako v ranci: neosvětlené cesty, jen ve městech svítí sporadicky pár lamp. Alespoň se mohou Bulhaři těšit z pohledu na hvězdami posetou noční oblohu…
U DUNAJE
Nechali jsme za zády hory a vydali se vstříc dunajským nížinám. Cestou jsme chtěli udělat rozhovor se silničními prostitutkami, které nás zdravily svými roztančenými prdelkami, ale šofér Ivo odmítl zastavit: lehké holky na tomto tahu jsou prý často jen volavky na sexuchtivé zákazníky, na které za rohem číhají banditi s bouchačkou. Na této cestě do Rumunska bylo prý v minulosti uneseno hned několik desítek kamionů, auta zmizela beze stopy, náklad byl rozkraden a řidiči museli být za tučné “pari” vykoupeni svými zaměstnavateli.
Odpoledne jsme dorazili do města Vidin, kde před rokem 1990 žilo nějakých 65 tisíc lidí. Dnes jich tu prý zůstala zhruba třetina, ostatní emigrovali do Itálie, Rakouska a USA. V okrese není práce, fabriky zkrachovaly, zůstaly jen rozbité domy a silnice, pomníky továren a mračna otravných komárů. Je tu až 80% nezaměstnanost.
Po špinavé “pěší zóně” korzovaly davy obyvatel, jako by to byl bulharský národní sport – procházet se navečer v centru města sem a tam, samozřejmě v tom nejlepším a nejnovějším, co má člověk na sebe. Tom byl štěstím bez sebe, když si mohl vyfotit medvědáře, dal Cikánovi nějaké drobné, medvědář hrál, medvěd tančil a tančil. Místní snad záviděli, že si Cikán nějaké ty mince vydělal, a hned nadávali Tomovi do pederasta. Že by bylo něco pravdy na tom, že v pekle u bulharského kotle nemusí stát na stráži čert? Vždycky, když se totiž z kotle snaží někdo dostat ven, tak ho prý ostatní zase stáhnou zpátky…
POKRAINA
Nedaleká vesnička Pokraina je stoprocentně vlaská. Vlasi jsou původní kočovní chovatelé ovcí, kteří se sem, do kraje Zlatý roh, a do oblastí kolem Dunaje až k Černému moři přistěhovali z Rumunska před dvěma až třemi sty lety. Jsou to Bulhaři, kteří se hlásí k románskému původu. Nedá se přesně určit, kolik jich je – možná milion, i víc. Jak jsme se mohli sami přesvědčit, kromě odlišného původu se, stejně jako třeba Karakačané nebo Gagauzové, nijak neliší od ostatních obyvatel Bulharska. Mají podobné zájmy, starosti i problémy. Dnešní Vlasi jsou především zemědělci, pěstují víno, brambory, pšenici, žito, rajčata a papriky, chovají slepice, kozy, prasata, králíky i krávy. Setkali jsme se zde s mužem, který žil v letech 1954-1968 v Čechách, kde chvíli dokonce hrál za Baník Ostrava první fotbalovou ligu. Dnes sedmdesátiletý Georgiev Zachari (Zdeněk) nás hned pozval k sobě domů. Jeho žena pro nás připravila zatím nejpálivější šopský salát a Zdeněk naléval tu nejostřejší domácí rakii. Stěžoval si na rok 1999, kdy bomby NATO dopadající na nedalekou Jugoslávii přinesly do jeho kraje mazlavý, blátivý prach, který tu prý spálil veškerou zemědělskou úrodu. “Nebylo žádné víno, ani rakije,” říká a jedním dechem dodává: “Nikdo nepotřebuje válku, válka je moc špatná, pro všechny lidi. Nevím, proč ta válka byla, Jugoslávci jsou lidé jako my, normální zemědělci, nevím, co se stalo…” Doufá, že se letos víno urodí. Ukazuje nám svůj vinohrad, na jednom hroznu je až 150 kuliček. Ročně mu vinice dá 70 litrů rakie a 1000 litrů vína, jediné radosti a léky na současnou situaci. Jeho manželka nemá práci ani nedostává žádnou podporu. Žijí proto jen z toho, co si vypěstují na zahradě, občas něco prodají nebo za něco vymění. Je rád, že žije na místě, kde se narodil, ale kdyby nebyla krize, tak je radši ve městě…
Jdeme se projít po vesnici podívat se na její obyvatele.
“Můžeme si vás vyfotit?”
“Ale my nemáme peníze, abychom vám za fotografie zaplatili…”
“My za foto žádné peníze nechceme…”
Vyrážíme směr Lom a Kozloduj, téměř kopírujeme tok Dunaje. Silnice je rozbitá, projíždíme prázdnými, vylidněnými vesnicemi, vidíme polorozbořené domy, zkrachovalé čerpací stanice a občerstvení s oprýskanými nápisy “ryba”. Je to smutný pohled, jako by se na tento kraj úplně zapomnělo: cestu lemují akáty a trnité keře, růže, které nekvetou. Malá políčka, na nichž i v sobotu dřou lidé, střídají zaplevelené lány, pastviny s bodláčím, zarostlé sady. Ukazatele směru, pokud vůbec nějaké vidíme, jsou zrezivělé a nečitelné. O patnících a osvětlení ani nemluvě. Lidé žijí napůl v domech a napůl na ulici, před ghetty hoří pneumatiky. V Kozloduji leží vraky aut, mříže na spodních patrech prázdných vymlácených domů vypadají jaksi nepatřičně. Oslíci tu tahají povozy se senem, koně a kozy se pasou na sídlišti. Uprostřed silnice se náhle před námi objeví halda suti a stavebního materiálu, potřebovali bychom tank, abychom projeli. Náš šofér je nervózní, stále troubí a nadává…
Setmělo se, hledáme místo, kde přespat. Zastavujeme u jednoho ze stanů s rybáři na břehu Dunaje. Chlapíci jsou již dost v náladě, na stole je několik prázdných láhví a ohlodané maso. “Hledáte prostitutky, nebo co?” oboří se na nás jeden z nich. Odpovíme, že hledáme nějaké pořádné rybáře od Dunaje. “Já jsem ten nejlepší a největší rybář ze všech rybářů v okolí Orjahova. Zeptejte se kohokoli a on vás pošle za mnou. Vítejte!” Přijmeme pozvání na skleničku, komáři bodají jako o život. Nemůžeme chvilku posedět v klidu, natož přespat, chlápek nás zve do svého domu. Za chvíli se ocitáme, jak se později shodujeme, v největším chlívku, jaký jsme zatím v Bulharsku viděli. Ani Cikáni v plovdivském Stolipinovu neměli doma takový bordel. Náš hostitel hned vyndává špek, aby bylo co zakousnout k rakii, přináší kozí sýr a vytahuje českou pušku ze Zbrojovky. “Nikoho sem nepustím, kdyby něco, budu střílet.” Má radost z naší návštěvy a z toho, že má k láhvi společnost, ač sám nic nemá, nejraději by se rozdal. Slibuje nám, že nás ráno zaveze na Dunaj, ukáže krásnou přírodu, šedé čápy a skákající ryby. Dozvídáme se, že má ženu v blázinci a o pětiletou dcerku se mu stará babička. “Žiju ze dne na den, prodávám ryby a kupuji si chleba a pití.” Prý z prodeje ryb postavil i část domu, kupoval cihlu po cihle, ale teď to nějak nejde. V Dunaji byl kvůli havárii v rumunském Baia Mare zakázán rybolov, brzy by se ale zase měl povolit, tak snad už “bude lépe”.
S Tomášem jsme vstali už v pět, náš hostitel snad chlastal celou noc. Udělal nám nedobré kafe a vytáhl výbušninu: “Jestli chceš, seženu jí celej vagon.” Slibovaná projížďka na Dunaji se samozřejmě oddálí, už si myslíme, že nevyjedeme, ale nakonec nasedáme do kocábky s motůrkem a podnikáme okružní jízdu kolem přístaviště. Zvedl se vítr, na ostrov to dnes nepůjde. Musíme se vrátit. Jsme zlití Dunajem od hlavy k patě, největší radost máme z toho, že jsme uchránili foťáky.
FILIPOVCE
“Tam mne nikdo v životě nedostane,” říká Ivo a vyhodí nás sto metrů od sofijské cikánské machaly Filipovce a uhání pryč. Po zkušenostech z jiných oddělených cikánských čtvrtletí z Ichtimanu a Plovdivu vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím. K našemu překvapení skoro žádná nezažíváme. Lidé tady sice žijí v separaci od “normálního” světa, v podmínkách pro “normální” lidi nepřijatelných, ale ač jiného vyznání, původu a barvy pleti, jsou celkem v pohodě – nejsou vůbec nebezpeční. Ukazujeme jim výtisk Koktejlu, kde je Tom vyfocený s “lidojedem”, jsme pro ně zřejmě stejně exotičtí jako oni pro ostatní, postupně získáváme jejich důvěru. Mladé Cikánky nám dělají celé tři hodiny doprovod, na závěr dostáváme na památku pramínek vlasů jedné z nich. “Vy nejste zlí, vy jste dobří lidé, to my víme,” říká jedna z krasavic. Ve Filipovcích potkáváme i zajímavého chlapíka – majitele jednoho z místních krámků s potravinami. Tajan Stefanov je pětinásobný mistr Bulharska v boxu, 12 let boxoval první ligu, je mistr sportu a byl druhý na mládežnické olympiádě v roce 1969 v polské Wroclawi. Dnes dělá pomocného trenéra boxerů CSKA Sofia, zná “Rudou hvězdu” Ústí nad Labem a ústecké boxery Němečka a Džavíka, které máme od něj tímto pozdravovat. Ve Filipovcích se stará o to, aby místní kluci neblbli a nefetovali, a radši se věnovali sportu. Mají tu školu, v ní fitness, mohou tu hrát fotbal. Klasickým problémem je, že nemají žádné sponzory, aby se mohli ve sportování dále rozvíjet… Odcházíme s pocitem, že jsme navštívili jednu z civilizovanějších cikánských čtvrtí, když se najednou na nás vrhne chlap a uhodí: “To budete psát, jak jste byli v džungli, kde kanalizace teče po středu ulice?!” “Kdybys nám to neřekl, tak jsme si toho ani nevšimli,” popravdě mu odpovíme, chlap se začne smát, cesta zpátky je volná.
JINÁ REALITA
“Ty vole, ty jsi ještě celej a živej!” diví se chlapi z české ambasády v Sofii, kterou jsem navštívil po měsíci v Bulharsku a po odjezdu Tomáše, a hned mi nalévají panáka. Vyprávějí, jak tu české podnikatele přepadli muži v policejních uniformách, spoutali je, pohrozili střelbou do vzduchu, okradli je a ještě jim zničili novou Octavii. Nebo jak turisty, chlapy jako hory, přepadli ozbrojení banditi, až se chlapi rozbrečeli. A jak to tu nemají lehké, jak se prý bulharští představitelé ve své rétorice podobají bývalým komunistům z Československa – za všechno zde podle nich mohou novináři, kteří destabilizují svými články zemi, vláda tu mluví o plánovaném převratu, jako by byli všichni úplně mimo realitu… Chlapi mi nakonec slibují, že mi ukáží i tu “lepší stránku” z Bulharska, a telefonují strejdovi Vasilovi, aby se o mne postaral.
Za chvíli pro mne přijede Felicie a já se seznamuji s jedním z prvních bulharských milionářů, zábavným společníkem, který podle sebe z deseti božích přikázání porušuje jen jediné: že nepožádáš manželku kamaráda svého. Procházíme se po hlavní sofijské třídě Vitoša a nahlížíme do výkladních skříní. “Podívejte se na ty obchody, botky jako v Itálii, nábytek, který doma asi taky nemáte… Bulharsko, to není jenom bída a svrab, jsou tady, hlavně v Sofii, i lidé, kteří mají peníze a mohou si dovolit žít jako normální lidi… Nezapomeňte to říct u vás doma…,” povídá. Když si na ulici kupuje žvýkačky, ukradne mu Cikánka z kapsy 200 leva. Nadává si do idiotů, stalo se mu to prý poprvé…
Jedeme za jeho přáteli do čtvrti Bojana. Cesta do nejluxusnější sofijské čtvrti, ležící v podhůří Vitoši, vede po super cestě, kterou si tu nechali vybudovat vládní činitelé. Všichni, kdo tu žijí, mají nádherný výhled na celou Sofii, jsou stranou všeho ruchu, za což také musí náležitě zaplatit. Mít dům ve čtvrti Bojana je v jistých kruzích považováno za společensky prestižní záležitost. “Tenhle dům (několikapatrový hrad) si nechal postavit čínský podnikatel, kterého loni zabili. Tadyten chlap staví už tři roky, stále to nemá dostavěné, vyhazuje denně děsné peníze za všemožné nesmysly, ale jemu je to jedno, ten ani neví, kolik ho to stojí, hlavně že staví… Každý se tu vychloubá, že má největší ocas, auto a dům…” komentuje Vasil Lukanov stavby v okolí. Jsou to vesměs obrovské paláce, obehnané dvoumetrovými kamennými zdmi, u některých hlídkují bodyguardi. I tady žijí, boháči a lumpové zvlášť, ve stálém strachu z vykradení.
Dům Lukanovova přítele, který si prý také vydělal peníze až po “revoluci”, není na první pohled tak nápadný: je to taková menší rezidence (asi 12 luxusně zařízených prostorných pokojů se dvěma terasami), samozřejmě s malým pozemkem (trávník a samé květiny – brambory si tady nepěstují), bazénem, sezením s obrovským krbem a parkovištěm pro čtyři vlastní automobily. “Všechno tu děláme z mramoru, materiálu, který vydrží staletí…” Manželé se synem tady žijí ve vlastním světě, daleko od všech sofijských problémů. “Do Sofie jezdíme jen za prací a za zábavou… dáte si whisky, nebo koňak…?” Jak si žijí místní bohatí podnikatelé? “Jsme uzavřená skupina stálých přátel, všichni se dobře známe, nové nepotřebujeme. Vzájemně se navštěvujeme, každý přinese tři druhy whisky, chudák mezi nás nemůže… Jezdíme spolu na společné dovolené, domluvíme se vždy, kdo to zaranžuje, kdo vezme foťák, kdo zase video… Chlapi mají zas většinou nějakou tu milenku, co vydržují, další zálibou jsou pak mladé studentky, které zvou na večeře, víkendy v horách nebo u moře…” Zatímco jedni si v Bulharsku plombují topení, aby za ně nemuseli platit (ohřívají se jen trubkami, které vedou z bytu do bytu, za což samozřejmě také platí), pro Lukanova není problém pozvat ráno přátele na večeři, v poledne sednout do letadla do Burgasu, tam nakoupit čerstvé ryby, a večer si na nich v Sofii pochutnávat. “Nejraději mám kalkany, ploché ryby s pupínky – tvrdými kostičkami, u kterých, když je jím, mám pocit, jako bych cumlal ženské bradavky. Je zakázáno je lovit, ale vždy se domluvím s nějakým kapitánem rybářské lodi, aby mi jich pár připravil…”
U večeře v místní luxusní restauraci Boyansko Hanche, kde hraje naživo cikánská kapela a ukazuje se tu hostům nějaký odvar nestinárské tradice chození naboso přes rozžhavené uhlíky, se Lukanova ptám, jestli náhodou také něco nesponzoruje, když vydělává takové peníze: “Divadlo… na to já jsem odborník… Tam jsou takové ty fešné mladé talentované herečky, které mají hluboko do kapsy, takže jsou vždycky rády, když je pozvu na večeři nebo někam na víkend… Kdyby chtěla nějaká hezká česká novinářka poznat Bulharsko, ať přijede, strejda Vasil se tady o ni už postará…”
Strejda Vasil se postaral i o mne, zaplatil 70 DM za večeři a odvezl mě k Ivovým rodičům do čtvrti Mirovjany. “Takové prdelovice, tady bydlej samí šopáci,” komentuje lokalitu. Svět je pro něj jen centrum města s vybranými restauracemi a obchody, od hlavního nádraží dál pak končí civilizace…
DĚTI A DOSPĚLÍ
V Sofii je pořádně rušno. Letošní maturanti jezdí v nablýskaných a nazdobených fárech centrem města, vyklánějí se z oken a troubí jako o život. Abiturienti německého gymnázia jdou dnes naposled do školy, vyslechnou zde poslední rady od svých učitelů, a pak hurá na závěrečný večírek. Ke škole přijíždí jedna limuzína za druhou, ulice je ucpaná. Dav rodičů a jejich kvítek houstne, připadám si chvíli jako na módní přehlídce – všichni jsou oblečeni v těch nejlepších róbách a oblecích, na hlavách účesy od renomovaných kadeřníků. Dnes naposled se mohou před ostatními vytáhnout. Mnozí si na tuto legraci půjčili peníze, jen aby se mohli při poslední návštěvě školy ukázat a přijet s co možná největším auťákem. Mládeži září oči, už jsou skoro dospělí, alkohol teče proudem, dnes se bude do rána tančit…
Možná by někdo chtěl být dítětem v Bulharsku. Náš osmadvacetiletý šofér studoval na inženýra v Bratislavě, s jeho kvalifikací by pro něj nebyl problém sehnat práci. Jenže za nějakých sto leva on pracovat nepůjde! To by bylo pod jeho úroveň. Kapesné, které dostane od rodiny, vydá za měsíc víc, než by dostal někde v zaměstnání. Tak radši bydlí u rodičů, kde má všechno, nač si vzpomene. Jeho jedinou náplní dne je sledovat dlouho do noci závody formule 1, spát do dvou odpoledne, vzít si od rodičů nějaké drobné na benzin a cigarety, zajet za svými kamarády a pořádně se s nimi opít. Nejraději by vypadl do USA, na což se, jak se zdá, už pomalu připravuje – pije jedině Coca-Colu a tankuje výhradně u čerpacích stanic Shell. Čeká, až rodiče prodají byt v centru Sofie, a věří, že od nich dostane “pari” na letenku. Obdobné modelové situace jsou vlastní asi tak jedné třetině rodin v Bulharsku. Rodiče, kteří celý život tvrdě pracovali, aby si mohli pořídit třeba jen byt nebo auto, chtějí, aby se jejich děti měly lépe. Absurdně může vypadat situace syna Lukanovových přátel, který se má samozřejmě jako “prase v žitě”, a ještě ho rodiče nutí, aby se už oženil a měl děti, aby mohli “vychovávat” své vnuky.
“Rodiče jsou tu na děti upjatí, dají jim první poslední, i když je děti pak často odkopnou,” dosvědčují mi čeští salesiáni v Kazalnaku. “Jeden chlap vdával dceru do bohaté rodiny a chtěl ukázat, že není chudý. Půjčil si tedy 1500 leva na svatbu. Ačkoliv nevidí dál než na pět metrů a měl jít do penze, prosil, ať může ještě dva roky pracovat, aby půjčku splatil. V zimě pak jedli jenom suchý chleba…”
U MOŘE
 Před hlavní turistickou sezonou není na černomořském pobřeží doslova ani noha. Foto: Michal Novotný |
To u moře se v zimě jenom sedí a pije rakije. Od června do září, kdy je na černomořském pobřeží turistická sezona, se tu lidé nezastaví. Koncem května začíná všem předsezonní honička, všude se ozývají údery kladiv a řezání pil, lidé upravují záhony. Dávají vše do pucu, aby se zde turisté cítili během dovolené co nejlépe, utratili tu nějaké peníze, a hlavně aby se sem stále vraceli. Pro místní je sezona totiž jediným obdobím, kdy mohou něco vydělat. Z výdělku pak v říjnu rekonstruují své domy, přistavují patra, zvyšují ubytovací kapacity. Staví se nové restaurace – v horkém létě zde stačí vytáhnout stoly a židle pod nějaký přístřešek s malým zázemím, a může se začít. Někde vám, když zrovna nemáte drobné, odpustí pár stotinek, jinde vám bez skrupulí naúčtují o dvě leva víc. Za peníze si lze dopřát to nejlepší pohodlí v některém z luxusních hotelů, od pohledných masérek, vodních lyží a skútrů až po let při pobřeží v padáku za motorovým člunem. Kdo nemá “pari”, nemusí se vůbec stydět: o Češích je tady známo, že “žijí ve stanech s dřevěnými podlážkami, vaří si polévky z pytlíku a diví se, jaké tu jsou âvelké mušleÔ!” Na několik kilometrů úzkém pásu kolem černomořského pobřeží to vypadá, že vše, samozřejmě tak nějak po Balkánsku, funguje. Hned dvacet kilometrů ve vnitrozemí je však odvrácená strana bulharského “zázraku”, který pro mne znamená jediné: Hurá, ještě žijeme!
BULHARSKO
REPUBLIKA BULHARSKO
ROZLOHA: 110 994 km²
POČET OBYVATEL: 8,5 milionu
HLAVNÍ MĚSTO: Sofia – 1 140 000 obyvatel
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
MĚNA: 1 leva = 100 stotinek = 1 DEM
ÚŘEDNÍ JAZYK: bulharština
ETNICKÉ SLOŽENÍ OBYVATELSTVA: Bulhaři, Turci, Cikáni,Makedonci, Arméni, Židé, Rusové, Gagauzové, Karakačané, Vlasi
JAZYKY: bulharština (úř.), turečtina, makedonštinaNÁBOŽENSTVÍ: bulharské pravoslaví, islám, minority (židé, katolíci, unitáři)
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ/HLAVA STÁTU: republika/Petar Stojanov (1996)
STÁTNÍ SVÁTKY:
1. leden – Nový rok
3. březen – Den nezávislosti
1. květen – Svátek práce
24. květen – Den slovanské kultury a písemnictví
25. prosinec – Vánoce
ADMINISTRATIVNÍ ROZDĚLENÍ: 9 oblastí – Burgas, Město Sofie, Haskovo, Loveč, Montana, Plovdiv, Ruse, Sofie, Varna
KLIMA: mírné – studené vlhké zimy a horká suchá léta
TERÉN: převážně hory, nížiny na severu a jihovýchodě
VÝŠKOVÉ ROZDÍLY: nejvyšší bod Mušala 2925 m, nejnižší bod: hladina Černého moře 0 m
ZAČAROVANÝ KRUH
Z původně agrárního státu se komunisté snažili vybudovat průmyslovou zemi, vše se však během desetileté vleklé krize doslova rozpadlo. Od roku 1990 se zde neustále měnily politické struktury, střídání modrých a červených ve vládě mělo ohromný dopad na všechny oblasti života. Deset let od počátku krize v bývalé svazové federativní republice Jugoslávie trpí Bulharsko izolací od ostatních částí Evropy. Zásadním problémem je neexistence střední třídy, ani nějakého jejího zárodku. Výraznější posun se neočekává – současná praxe při vnitropolitických posunech je taková, že vždy při výměně vlády zde zároveň dojde ke kompletní obměně středních řídících článků, čehož jediným výsledkem je rozbourání celého hospodářství (= rozkradení).
Řádově osm let se do průmyslu ani zemědělství neinvestovaly žádné peníze, což vedlo jen k dalšímu chátrání, nefunkčnosti a bankrotům. Více než 50 % průmyslu zkrachovalo, rozpadlo se i zemědělství. Bulharsko bylo známo produkcí ovoce, zeleniny a růžového oleje, dnes se sem absurdně zelenina dováží. V současnosti například rajská jablka z Řecka či Turecka jsou v určitém období levnější, navíc mají určitý standard a kvalitu. Lidé v Bulharsku přestali obdělávat družstevní lány, družstva se rozpadla, lidé se snaží uživit hlavně sami sebe na svých políčkách. Dnes jde o to, svým způsobem přežít. Podle neoficiálních údajů je v Bulharsku až 45 % nezaměstnaných.
V 90. letech dosáhla vysokého stupně kriminalita, provázaná s ekonomickými a politickými špičkami, což byl základ pro celospolečenský marasmus. Zatímco v České republice se nikdo nevychloubá, že má známé na vysokých místech, v Bulharsku to patří přímo ke společenskému bontonu. Černý Mercedes, terénní Mercedes v určité úpravě s určitým typem čísla je ukazatelem moci a majetku. Současní bulharští politikové si stavějí vily v Bojanech v hodnotě několika set tisíc USD, na které by z normálního platu nemohli nikdy ušetřit, navíc hovoří o tom, jak sami bojují proti korupci. Ministru privatizace se tady neřekne jinak než ministr deset procent (z důvěrných kruhů to je prý směrem dolů špatný odhad), pro přijímání mýta a úplatků je veřejně napadán, přesto byl jmenován hlavním vyjednavačem pro vstup Bulharska do Evropské unie. Žurnalisté to kritizují, ale jsou napadáni za destabilizaci země. Obyčejný člověk vidí, že se nedovolá.Ač je současná vláda kritizována za ekonomické nedostatky, udělala za poslední 2-3 roky výrazný krok směrem k demokratizaci, po velkém ekonomickém propadu, tzv. revoluci a problémech v 90. letech stabilizovala situaci, zastavila obrovskou inflaci a ekonomické a politické vztahy mají rapidně vzestupnou úroveň, kriminalita má snižující se tendenci. Za posledních 10 let od roku 1990 je současná vláda jediná, která v červnu 2000 oslavila tři roky trvání (asi už 11. vláda). Cesta z marasmu a morální devastace obyvatel bude ale ještě dlouhá a obtížná.leden 2001
