Údolí Sinakara je po většinu roku tiché, osamělé místo. Pusté, ledem lemované hory shlížejína opuštěnou svatyni nacházející se ve výšce 4500 m nad mořem. Jedinými obyvateli jsou lamy,alpaky a občas nějaký pastýř. Ne tak dnes. Dnes je úplňek před svátkem Božího těla. V okolí se tísní dav možná třiceti tisíc lidí. Kolem svatyně to vře a na okolních svazích se vlní řady tanečníků. Vzduch je naplněn ohlušujícím duněním, hvízdáním a kvílením mnoha skupin hudebníků, znějících v nepolevující disharmonii řídkým horským vzduchem. Výbuchy petard doznívají v oblacích dýmu stoupajících ze skal nad loukou. Dnes je v jižních peruánských Andách Qoyllur Rit?i · Svátek sněhové hvězdy. . . . . .
 … |
Společně s tisíci poutníků jsme vyšplhali po devítikilometrové stezce z vesnice Mawayani, která leží na prašné nezpevněné silnici, asi šest hodin jízdy z vysokohorského města Cusco. Na místo jsme dorazili uprostřed chumelenice. Přístupy k poutnímu místu jsou lemovány dýmajícími stánky, kde se prodávají teplé pokrmy či kadidlo, hračky a náboženské tretky. Na vodou nasáklé louce na dně údolí, z níž se postupem let stalo turistické tábořiště, jsou roztroušeny pestrobarevné nylonové stany. Jsou zde asi dvě nebo tři stovky cizích a domácích turistů. Všichni ostatní jsou poutníci, kteří tu jsou proto, aby se modlili za své zdraví, za plodnost svého dobytka, za dobrý prospěch na univerzitě nebo za peníze na nový náklaďák.
Mohou tu však být i proto, aby tancem prošli očištěním, nebo prosili za božský zásah ve věci nějaké osobní nespravedlnosti, a někteří jsou zde jednoduše proto, aby oslavili boží milost. Svátek sněhové hvězdy je kult, který je v poslední době na vzestupu. Ještě před dvaceti pěti lety tento festival patřil výlučně jen zemědělcům z oblasti Cusca. Mnozí z dnešních poutníků jsou však již obyvatelé měst z celého jižního Peru. Přesto nikdo neví, jak je tato slavnost skutečně stará. Oficiální církevní historie říká, že začala po roce 1780, kdy se domorodý chlapec jménem Mariano Mayta na tomto místě spřátelil s mladým mesticem, což je napůl běloch, jak rasově tak kulturně, který jak se ukázalo, nebyl nikdo jiný než Ježíš Kristus. To je příběh, kterému většina lidí uvěřila. Ovšem etnologové zabývající se touto hádankou odkryli významy mnohem starší než dvěstě let. Povšimli si totiž také několika jiných poutnických legend z peruánských And, které se této velice podobají a jsou rovněž datovány kolem roku 1780. Tajemství se začíná odhalovat.
UKRADENÁ TRADICE
Rok 1780 byl rokem rozsáhlého povstání domorodců proti Španělům i proti církvi. Při potlačování rebelie a jí doprovázejících obrozených původních náboženství, si úřady přisvojily i domorodá rituální místa, vyhradily si je pro katolické zázraky.
Avšak při odstupu si uvědomíme, že církev tuto bitvu o srdce a mysl lidí tak docela nevyhrála. Obraz Krista, asi sto let starý, je umístěn na skále. Avšak skály lidé v Andách uctívají již tisíce let. Sněhová hvězda · to je také podivný název pro křesťanskou slavnost. Ale o jakou hvězdu skutečně jde? Podle některých etnologů jde o Plejády, které se v době svátku na noční obloze objevují po sedmatřicetidenní nepřítomnosti. Podle starých Inků byl tento čas považován za nebezpečné nestálé období chaosu a nemocí. Objevení Plejád by bylo tedy důvodem k oslavě.
Také andští campesinos z této oblasti popisují nejvyšší horu v blízkém horském hřebenu jako “doktora”. Jak říkají, je to ten, který pečuje o zdraví lidí. Ledová voda z hory je lékem. Takže se tato slavnost ukončující dobu nemocí konala ve stínu “velkého doktora” a může být tak stará jako historie Inků nebo možná ještě starší.
A navíc, zasněžené vrcholky hor v této oblasti jsou prvotním zdrojem jak tající vody, tak dešťů pro zemědělství v údolích. Slavnost je tedy zároveň i oslavou plodnosti a díkůvzdáním za minulou úrodu. Je tak nemožné mluvit o významu Qoyllur Rit?i jednoduše. Má mnoho různých významů.
HRA NA PŘÁNÍ
Mezitím na stráních v okolí svatyně muži postrkují modely autobusů a náklaďáků po miniaturních cestách. Mnozí lidé věří, že když si své touhy a sny zobrazí v podobě hry při Qoyllur Rit?i, se jim splní. Lidé si proto od obchodníků kupují kopie “pozemkových listin”, “univerzitní diplomy”, “oddací listy” a “pasy” nebo mění napodobeniny amerických dolarů za kusy skály o ploše asi 1 m2 v okolí svatyně a smlouvají o jeho ceně s někým, kdo ji jakoby prodává. Volné hromady kamení symbolizují předměstské rezidence a malé kameny představují vozy Toyota. Nikdo toto kouzlo neporuší a nikdo se při takových obchodech nezasměje.
Nedaleko klečí ženy před kusem skály, ztělesňujícím ducha Panny Marie z Fatimy. Je patronkou ženských prací, zejména tkaní. Ještě docela nedávno bylo běžným zvykem, že ženy utkaly malý kousek jemné látky a spálily jej, čímž prosily Panu Marii o větší zručnost při tkaní. Také ony ovšem dnes spalují univerzitní diplomy, zakoupené od obchodníků.
SPONZOŘI A KLAUNI “NACIONES”
Qoyllur Rit´i trvá tři dny. Během této doby tanečníci velmi málo spí, ustávají v tanci jen na dobu krátkého odpočinku předtím, než budou pokračovat ve svých hypnotických kolech. Mnozí z nich šli celé dny, aby se do Sinakary dostali. Jsou nevyspalí a vyčerpaní, v tanci však pokračují. Většina z nich se sdružuje do tzv. naciones. Jsou to skupinky poutníků společně se svým finančním sponzorem, svým rituálním vůdcem, s tanečníky a s netančícím doprovodem, který tvoří hlavně ženy, neboť pro ty je k dispozici jen velmi málo tanečních partů. Každá nación sebou má svůj vlastní obraz Pána de Qoyllur Rit?i, který přinášejí, aby byl požehnán a nasál do sebe milost těchto okamžiků.
Jsou zde tisíce tanečníků, ale ne všichni poutníci patří k naciones. Většina z nich jsou Qollas nebo Chunchos, přičemž ti první reprezentují aymarsky mluvící pastevce lam a obchodníky z vysočiny z jihu, ti druzí jsou potomky kečuánsky mluvících usedlíků z oblasti Cusca. Chunchové jsou spojováni s džunglí, mají na hlavách ozdoby z peří a nosí kopí. Qollové otáčejí vřetenem s vlnou, na zádech nosí vikuní kůže, symbol vysoko položených pastvin. Většina naciones má také figuru klauna nazývanou maqt?a.
Slavnost probíhá všude kolem s ohlušujícím hlukem, bez pevného tvaru, beze spánku, bez rozdílu mezi dnem a nocí. Smysly se ztrácejí, rozum je rozptýlen. Sevřeme naše obrázky Krista a Panny Marie a snažíme se dostat do chrámu, kde se tlačí vyděšení a potící se lidé, a zatímco jim na ruce kape horký vosk z hořících svíček, postrkují se a soupeří o to, aby se dostali do budovy dychtíce uvidět obraz Krista. U vchodu předvádějí páry Qollů a Ukuků taneční rituály, při nichž se točí snažíce se švihnout jeden druhého přes nohy.
TANČÍCÍ MEDVĚDI
Na okraji obou skupin se pohybuje skutečný archetyp Qoyllur Rit?i, a sice Ukuku · medvědí tanečník s vlněnou maskou a s chundelatou suknicí. Pozor na Ukuku. Je to mezní bytost, stvoření východu a západu slunce, pohybující se v obtížně definovatelném prostoru mezi dvěma světy. Je to klaun, šprýmař · a policajt. Pokud si při procesí zapomenete sundat čepici nebo klobouk, srazí vám je z hlavy a pokárá vás svou mužsko-dětskou fistulí. Jste-li opilý nebo jste-li zloděj, zbije vás. Je to ovšem také bytost napůl lidská, divoká a nápadně silná, vzešlá ze svazku medvěda se ženou. Na této slavnosti chaosu je pánem.
Avšak je to právě Ukuku, jenž nás ostatní chrání před nebezpečím “condenados” · zatracených duší bloudících v noci po ledovcích, které jsou hrozbou pro vše živé. A je to on, kdo přináší dolů uzdravující vodu hory Apu, a to ve formě ledu z ledovce.
ULOMIT SI ŽIVOU VODU
Poslední ráno svátku je krásné a jasné. Ukukové jsou shromážděni téměř tisíc metrů nad ospalými turisty, kteří vylézají ze svých stanů. Drželi stráž v mrazivé noci na kraji ledu, a když se úsvit za zasněženým Qollkepunku zbarví do oranžova, vyšplhají ještě výš, až do nitra ledovců, zapálí svíčky, modlí se a sbírají kříže, které tam dali na začátku slavnosti. Čas od času se stane, že tanečník spadne do trhliny nebo zemře chladem.
Na závěr této nebezpečné zkoušky Ukukové odlomí kusy z čela ledovce a nesou je těm, kteří čekají dole. Voda z ledu bude uchována a bude se používat pro uzdravování nemocí. Sestupují ve vlnících se zástupech jako středověké vojsko, nesou vlajky, prapory a rampouchy. V půli cesty se setkávají se svými bratry z dalších tanečních skupin a společně sestupují po strmých svazích. Zatímco jdou, Ukukové foukají do svých malých lékových lahviček · symbolů jejich uzdravující síly · a zároveň mohutní tajemný sborový zpěv, jenž přechází do crescenda jakoby z jiného světa s tím, jak tisíce Ukuků sestupují na dno údolí.
Dopoledne tlampače z chrámu ohlašují závěrečnou a hlavní mši slavnosti. Každý smekne klobouk, ale už je po vyvrcholení. Mnozí již nespořádaně odcházejí po svazích hor, a také většina ostatních si balí věci. Ukukové slavnost již do vrcholu dovedli.
Tu noc se koná další rituální pouť, které se zúčastní jen několik turistů a jen malá část poutníků. Když vyjde měsíc, vyrazí tanečníci na obtížný celonoční pochod přes hory, po němž dorazí na vysoký hřeben, odkud je vyhlídka na vesnici Tayankani. Při východu slunce se konečně kapely spojí v unisono a všechny hrají poprvé stejnou melodii alawary, kterou doprovázejí tanečníky, kteří poskakujíce sestupují po úbočích hor ve vzájemně se proplétajících a vlnících se zástupech. Pořádek byl obnoven, zdraví zajištěno a chaos udržen v mezích na další rok.
DAŇ SOUČASNOSTI
Ale mnozí lidé v Cuscu se ptají, zda dnešní nové síly chaosu jsou skutečně drženy v příslušných mezích. S rozšiřováním slavnosti jsou absorbovány nové vlivy různého druhu. Horečný obchod se vším od hraček po náboženské obrazy se rozmáhá každým rokem víc a víc. Roste počet turistů a jejich přítomnost svátek přetváří. Cestovní kanceláře považují tuto pouť za pouhé divadlo a nikdo neinformuje turisty, jak se mají chovat. Loňský rok přijel japonský populární zpěvák s celým doprovodem a mohutným zvukovým a filmovým zařízením · zamýšlel použít Qoyllur Rit?i jako podklad pro svůj videoklip. Letos zde natáčel reklamu pivovar.
Někteří lidé tvrdí, že příchod dechových orchestrů z Puno před dvaceti lety změnil Qoyllur Rit?i navždy. Dnes již není možné slyšet tajemný zvuk fléten, který kdysi ke svátku neodmyslitelně patřil.
Bratrstvo Qoyllur Rit?i · organizace, která slavnost řídí · plánuje vedle svatyně postavit obrovské betonové amfiteátry. Je požadavkem doby udržet krok a předčit Seňor de Huanca · což je spíše mestická a konkurenční slavnost probíhající poblíž Cusca.
S koncem závěrečné mše zamíří kolony poutníků ke svým domovům, naplní se jimi stezky vedoucí do Mawayani, které čeká velký dopravní kolaps. Mnozí z nich pocházejí z měst a po návratu domů budou v televizi sledovat další pokračování seriálu “Pobřežní hlídka”.
SKUTEČNÍ DĚDICOVÉ Na svahu údolí naproti svatyni sedí lidé z kmene Q?ero · čekající bez známky vzrušení na svůj okamžik. Pocházejí z odlehlého kouta hor s dávnými tradicemi a považují se proto za nejčistší potomky Inků. Nosí výrazné tkaniny s kosočtvercovým vzorem a většina z nich mluví jen kečuánským jazykem. Představují na této slavnosti nade vší pochybnost ten nejpůvodnější kulturní prvek. Slavnosti se sice účastní, ale sehrávají zde pramalou úlohu, a to až do úterka, kdy většina jiných již místo opouští. Potom mají svůj vlastní starobylý obřad. Ne však v kapli, nebo betonovém amfiteátru. Lidé Q?ero shromáždí své věci a vydají se na své místo na chladných svazích Apu Qollkepunku, kde, jak sami věří, spočívá skutečný duch Qoyllur Rit?i.
