Od Plešného jezera na Šumavě vede strmý výstup jezerní stěnou. Šel jsem tam jednou ráno úplně sám. Zalitý potem a slzící od chladného vzduchu jsem spatřil oranžové světlo. Na šedém kmeni smrku zářilo něco velkého. Nebylo to slunce. Musel jsem přijít blíž, abych uvěřil… obrovský trs choroše – sírovce žlutooranžového (Laetiporus sulphureus). Normálně roste v nižších polohách na kmenech listnáčů a je žlutý, ve stáří až špinavě. Plodnice byla mladá, úplně zdravá. Dobře vím, že sírovec obalený a usmažený jako řízek je lahůdka! Netroufl jsem si ale na tu krásu vytáhnout nůž. Jen jsem se díval…
Hvězdy nejsou jen na nebi. I při pohledu na zem můžeme nějakou spatřit. Třeba hvězdovku trojitou (Geastrum triplex). Když přijde déšť, kapky buší na tuto kuličku a otvorem na její horní části se ven v malých obláčcích práší výtrusy, podobně jako u pýchavek. Kyjanku purpurovou (Clavaria purpurea), dnes už poměrně vzácnou houbu, jsem našel po čtrnácti dnech dešťů u jednoho malého šumavského lesního potůčku. Trsy jejích hnědofialových drátů, dlouhých až 20 centimetrů, lemovaly potok jako nějaké houbové město. A když jsem na Libíně u Prachatic potkal korálovec (Hericium), sněhobílý houbový korál na padlém kmeni, připadal jsem si jako Elias Fries. Tento Švéd ještě jako malý chlapec uviděl korálovec vyrůstat z jednoho místa, dělil se na další a další větve a ty byly hustě posázené bílými ostny. Vzácná houba ovlivnila Friese na celý život – vyrostl z něj slavný mykolog, který je pro svou práci pokládán za otce mykologie. I mně se zdá dobrodružství hub tak úchvatné, že jsem se stal mykologem.
