Finská architektura má ve světě zvuk. Především architektura, která využívá téměř neohraničených možností ve využívání dřeva jako stavebního prvku. “Dřevo je nádherný a poddajný materiál. Jeho využití je prakticky neomezené,” sděluje mně architekt Pekka Heikkinen. Design jeho celodřevěného domu pojmenovaného Silva získal zaslouženou pozornost svým dynamickým třídimenzním exteriérem na každoroční výstavě nových finských rodinných domů.
Projíždíme starou částí Helsinek. Úzké ulice jsou po stranách lemovány zrekonstruovanými dřevěnými domy z přelomu století.
“Dřevo přichází po delší době opět do obliby. Není to tak dávno, co byly tyto domy bourány a ustupovaly moderní zástavbě. Dříve byly dřevěné domy obývané chudinou, ale dnes patří k životnímu stylu středních vrstev, která je zakupuje a modernizuje. Starý ráz města tak zůstává zachován.”
DŘEVO PRO KAŽDÝ ÚČEL
Dřevo je stále více oceňováno jako přírodní produkt i jako obnovitelná surovina. Jeho využívání jako stavebního materiálu v současné době stále roste a úspěšně konkuruje plastům, betonu i oceli. Jehličnaté dřevo má pouze šestinu váhy oceli a pětinu betonu. Takto lehký materiál je lacinější k přepravě a na místě stavby odpadá použití těžké, drahé a obtížně manipulovatelné techniky.
Dřevo samo o sobě má velice dlouhý životní cyklus. Bylo dokázáno, že povrch neošetřeného a neimpregnovaného dřeva změkne o pouhých tři až pět milimetrů v průběhu století. Dřevo má také velice dobré izolační schopnosti. Jehličnaté dřevo má dvanáctkrát lepší termální a izolační schopnosti než beton, čtyřistakrát lepší než ocel a tisíc pětsetkrát lepší než hliník. Dřevo oproti jiným materiálům také dýchá a má schopnost v sobě vázat a nebo uvolňovat vlhkost. Dřevo snadno překonává změny teplot a je i příjemné na dotyk.
Přes všechny tyto výhody výstavba dřevěných objektů ve Finsku v posledních dvaceti letech stagnovala. Největší překážkou byla legislativa a především zastaralé požárnické směrnice, které nedovolovaly výstavbu vícepodlažních domů. Po revizi zákona se situace rychle mění a budování dřevěných domů prochází novým rozkvětem.
HVITTRÄSK
Mezi nejstarší finské památky patří především středověké kamenné hrady. Architektonicky zajímavé objekty lidové tvořivosti jsou i dřevěné kostely se svými spletitými vyřezávanými zvonicemi pocházejícími z 18. století.
Na počátku 19. století patřil k nejslavnějším finským architektům C. L. Engel, který vytvořil velkolepé neoklasické centrum Helsinek.
Nacionální romantismus byl dominantním stylem na přelomu 19. a 20. století. Nesl v sobě prvky karelské dřevěné architektury, středověkých kamenných domů a bohatou ornamentaci evropské Jugendstil nebo Art Nouveau. Mezi nejvýznamnější architekty tohoto období patřili Herman Gesselius, Armas Lindgren a nejznámější z této trojice Eliel Saarinen, podle jehož designu bylo kromě mnoha jiných postaveno i helsinské železniční nádraží.
Tito mladí architekti navrhli společně finský pavilon pro Světovou výstavu konanou roku 1900 v Paříži. Jejich unikátní design jim přinesl mezinárodní uznání.
V roce 1901 našli tito architekti nádherné místo v neporušené krajině v těsné blízkosti jezera Hvitträsk asi třicet kilometrů západně od Helsinek. Název jezera pochází ze starošvédštiny a znamená Bílé jezero. Zde si podle celkově jednotného plánu, který byl zpracován roku 1901, postavili v letech 1902-1904 každý svůj dům i s připojenými ateliéry. Budovy ve Hvitträsku jsou postaveny z přírodního kamene a dřevěných trámů a ve svém designu skvěle zapadají do okolní krajiny, ve které téměř splývají s majestátními skalními formacemi, hlubokými lesy a křišťálově čistými vodami jezera. Hlavní budova, která je v současnosti muzeem, bývala domovem Eliela Saarinena, který byl rovněž autorem veškerého nábytku.
V těchto prostorech byly rovněž narýsovány plány pro železniční nádraží v Helsinskách i finské národní muzeum. Severní křídlo tohoto domu patřilo Armasu Lindgrenovi. Ten však v roce 1905 prodal svou část domu i s přilehlým pozemkem Elielu Saarinenovi a odstěhoval se zpět do Helsinek. Později se stal profesorem na Vysoké škole technické. Herman Gesselius zemřel na rakovinu hrtanu v roce 1916 a Saarinen se stal majitelem všech objektů. Postupem času předělal dvě okolní budovy tak, aby mohly sloužit jeho hostům, přátelům i architektům, kteří s ním spolupracovali. Poté, co v roce 1922 získal jeho návrh na výškový dům v Chicagu druhou cenu, rozhodl se Saarinen přestěhovat s celou rodinou do USA, kde se stal velice úspěšným architektem. Přesto se do Finska vracel každé léto až do roku 1949, kdy prodal Hvitträsk soukromému majiteli. O rok později zemřel a je pochován na Hvitträsku. V Saarinenových šlépějích pokračovaly i jeho děti, které se staly architekty se svým vlastním projevem. Obzvláště syn Eero byl architekt par excelence a navrhl například terminál letecké společnosti TWA na letišti J. F. Kennedyho v New Yorku, velice známý oblouk v St. Louis a dalších asi osmdesát projektů.
V roce 1969 koupila celý komplex budov soukromá společnost, která zrestaurovala Saarinenův domov do původní podoby a vytvořila z něho muzeum. Domy Gesselia a Lindgrena byly předělány na hotel a restauraci. Od roku 1981 se stal vlastníkem Hvitträsku finský stát.
“Musím vám ukázat také něco jiného než dřevěné domy a moderní budovy,” říká Yrjô Suonto, editor architektonického časopisu PUU a architekt známého jména. Procházeli jsme se v prostorách starého přístavu, doků a skladišť. Stylové budovy z červených pálených cihel byly velice citlivě zrestaurovány a jejich vnitřky v sobě nyní skrývaly útulné hotely, kouzelné obchůdky i půvabné restaurace. Z plánované hodinky se stalo příjemné odpoledne. Yrjô Suonto mně ukázal i několik budov postavených podle jeho návrhů. K nejzajímavějším patřila budova rekreačního komplexu poblíž moře, který je také v hojné míře využíván pro různá setkání a semináře.
“Největší problém jsem měl s venkovním obložením. Dal jsem stavitelům i dělníkům prakticky volnou ruku. Ale nepochopili můj záměr. Byl jsem nucen přijet a vše jim osobně vysvětlit. Přitom to spárování je velice jednoduché. Nedalo se na něm vlastně nic pokazit. Ale hlavně z toho měli lidé největší obavy.”
Chýlilo se k večeru. Mráz zalézal za nehty a prudký vítr profukoval péřové bundy. Zašli jsme do malé kavárničky na šálek kávy. “Víte,” povídá Yrjô Suonto, “finská architektura chtěla být vždy avantgardní. Pořád jsme se snažili být za každou cenu nejmodernější. Jsme sice pořád na špici, ale v současnosti se držíme trochu zkrátka. Myslím, že nám to prospělo.”
