Jakými jazyky se mluví ve Švýcarsku? Tuto otázku je možné zaslechnout nejen z úst učitelů na školách, ale objevuje se i v různých kvízech. Správná odpověď zní: německy, francouzsky, italsky a… rétorománsky. Tři tečky před posledním citovaným jazykem nejsou samoúčelné. Postavení rétorománštiny (přesněji: bündenské románštiny) a jí mluvící menšiny je totiž svým způsobem ojedinělé. Zatímco na mnoha místech světa jsou příslušníci nejrůznějších minorit drženi pod krkem, nebo je snaha je vyštvat či zadupat do země, Rétoromány si Švýcarsko hýčká.
 vesnička Lohn, výhled na jedno ze 150 údolí |
JAZYKY NA KORDY? Nebylo tomu tak ale vždy. Ostatně i ona často vychvalovaná symbióza několika jazykových skupin ve Švýcarsku má při bližším pohledu pár šrámů. Ani Švýcaři totiž nejsou prosti lidských slabostí. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že tato země není vůbec čtyřjazyčnou, jak se ráda chlubí, ale nanejvýše dvouapůljazyčnou. Přičemž tou půlkou se myslí italština, zatímco rétorománština se krčí nenápadně v koutě.
Přesto může alpská konfederace v tomto směru sloužit jako zářný vzor. Švýcarský expert na ústavní právo, prof. J. F. Aubert mi při rozhovoru na toto téma doslova řekl: “Nemyslím, že jsem jako Francouz nejšťastnější, když žiju v jednom státě s Němci. Na druhé straně jsem ale přesvědčen, že je to to nejlepší řešení.”
Do jaké míry jsou ale se soužitím s Němci smířeni švýcarští Rétorománi, kteří před vlnou germanizace ustupují na všech frontách krůček za krůčkem celá staletí? Odpověď je třeba hledat nejen v mnoha odborných pojednáních, ale především v největším švýcarském kantonu Graubünden. Zde je totiž historické centrum švýcarských Rétorománů a zde také žije o něco málo více než polovina ze zhruba padesáti tisíc lidí, kteří v této zemi udávají rétorománštinu jako svůj mateřský jazyk.
“TADY SE MLUVÍ NĚMECKY!” Nejčastěji šířeným omylem je tvrzení, že rétorománština je ve Švýcarsku čtvrtým úředním jazykem. Není. Spolková ústava v tomto smyslu hovoří jasně: rétorománština patří pouze mezi čtyři státní jazyky (Nationalsprachen). Jen ústava kantonu Graubünden je chápána tak, že rétorománština se zde vedle němčiny a italštiny považuje za třetí úřední jazyk (Amtssprache). Ovšem s celou řadou úprav a omezení pokud jde o kantonální správu, soudnictví atd. Máte z toho v hlavě guláš? Nevadí. Do vysvětlování využitelnosti své mateřštiny se zamotá i leckterý Rétoromán.
Kdyby se například nějaký zatvrzelý příslušník této menšiny domáhal možnosti hovořit svým jazykem u soudu někde na opačném konci Švýcarska, pohořel by. Pouze u spolkového soudu by měl nárok na v podstatě jen bezplatný překlad své výpovědi. Jednání a výroku soudu ve své mateřštině se tu však nedočká. Více by uspěl doma v Graubündenu, ale i u zdejší justice sahají často Rétorománi z ryze praktických důvodů raději po němčině, která je hlavním jednacím jazykem.Vždyť za Rétoromána se dnes považuje jen každý sedmý obyvatel tohoto kantonu a soudců s rétorománskou krví v žilách je jen hrstka.
VYČPĚLÝ SELSKÝ MÝTUS Když hledáme vesnice s většinovým rétorománským obyvatelstvem, netápeme dlouho díky mapám, které mi spolu s hromadou knih daroval dr. M. Gross z organizace Lia Rumantscha v Churu. V tomto kulturním centru, jakési matice Rétorománů ve Švýcarsku, vzbuzují můj údiv nádherné učebnice, encyklopedie a nákladné slovníky rétorománských nářečí, jimiž hovoří třeba už jen několik set lidí. Je jasné, že něco takového může vzniknout jen díky štědré finanční podpoře vlády v Bernu.
Jedna z básní Giona A. Huondera s názvem “Il pur suveran” (Svobodný sedlák) líčí pocity Rétoromána v půli minulého století. Chudý, ale hrdý sedlák se v básni cítí králem vysoko v horách, uprostřed nádherné přírody a rodiny, za kterou nevděčí nikomu jinému než bohu. Uchvacující příroda přetrvává dodnes opravdu hrdých sedláků a horalů ale v Graubündenu stále ubývá. Rétorománskou obec Guarda v Engadinu zvolila před pár lety jistá komise EU za druhou nejkrásnější vesnici v Evropě. Míříme proto mimo jiné i sem. “Hledáte sedláky?” vtipkuje jeden místní mladík. “Tak z těch se stali dobře subvencovaní zahradníci alpských strání. A jestli chcete vidět slepici, je rychlejší zajet do nejbližší zoo.” Do Guardy směřuje mnoho turistů a eroze rétorománské kultury je tu citelná.
Asi 50 kilometrů na východ šplháme v autě po úzké asfaltce vysoko do hor, až se před námi otevře pohled na vesničku Lohn. Stavení jsou naskládána těsně vedle sebe. Rétorománi žili totiž jenom výjimečně na samotách. Z padesáti obyvatel Lohnu jsou čtyři desítky Rétorománů, zbytek se sem přivdal nebo přiženil. Jeden ze sedláků nás zve na domácí kořalku. Zákon sice pálení alkoholu doma nepovoluje, ale sedláci mají jakousi prastarou výjimku, podle níž mohli takto vyrobený alkohol používat při léčení dobytka.Majitelé krav zvonících zvonci na okolních svazích přiznávají, že bez finančních injekcí ze spolkové pokladny by těžko přežívali nejen jako sedláci, ale i jako Rétorománi. “To označení jsem už slyšel,” usmívá se náš hostitel, když se ho ptám na trochu hanlivý výraz “rétorománský Disneyland”.
JAZYK SRDCE JAZYK CHLEBA Achillovou patou bündenské románštiny je hlavně její rozdělení do pěti základních forem (viz tabulka), přičemž nejvíce lidí hovoří surselvsky a valladsko-ladinsky. K tomu je nutné ještě přidat celou záplavu nářečí, jimiž se od sebe odlišují vesnice vzdálené jedna od druhé jen několik kilometrů.
Prvotní příčinou roztříštěnosti a částečně odděleného vývoje téměř dva tisíce let starého jazyka švýcarských Rétorománů je geografie. Život v izolovaných alpských údolích (v Graubündenu jich je asi 150) přispěl k situaci, kdy Rétorománi hovořící různými idiomy se mezi sebou místy jen těžko domlouvají. Vezměme takové běžné slůvko “šálek”. V pěti zmiňovaných formách švýcarské rétorománštiny se tato nádobka vyjadřuje směrem od západu na východ následovně: scadiola, scariola, cuppegn, tazza a cupina. Každá z pěti hlavních forem bündenské románštiny má navíc svou spisovnou podobu, kterou si její uživatelé žárlivě střeží. “I to je jeden z důvodů, proč nevysíláme rozhlasové hry,” vysvětluje mi vedoucí rétorománského vysílání rádia SWR v Churu D. Steiner. Při větším počtu učinkujících prý totiž vždycky hrozí strašná nářeční směsice.
Snahy dát Rétorománům jednotný spisovný jazyk se datují od druhé půle minulého století. Už tehdy totiž lingvistům došlo, že takový společný jazyk by jeho uživatelům nejen v mnohém ulehčil život, ale především spojil síly Rétorománů proti přirozenému vývoji, který jejich řeči rozhodně nebyl nakloněn. Němčina postupně a nezadržitelně pronikala do všech sfér života. Rok 1860 se stal jakýmsi zlomem. Německy mluvící obyvatelé Graubündenu totiž tehdy svým počtem poprvé předstihli Rétoromány a od té doby svůj náskok zvyšují a zvyšují. Zatím poslední pokus curyšského romanisty H. Schmida, který roku 1982 přivedl na svět nový spisovný jazyk “Rumantsch Grischun”, má slušnou naději na přežití. Třebaže nad ním leckdo ohrnuje nos. Úspěch mu ovšem pomáhá zaručit několik faktorů. Tak za prvé to není nějaké umělé esperanto, ale Rumantsch Grischun byl, dovolím si ten výraz, “vylouhován” z existujících variant bündenské románštiny. Navíc podle lingvistických principů, jež jsou pro většinu zainteresovaných stravitelné. A za další švýcarské úřady dávají Rétormánům s jejich novým spisovným jazykem tak trochu nůž na krk mimo jiné v něm začaly vydávat většinu dokumentů. VYDRŽÍTE, ALPŠTÍ MOHYKÁNI?
Existuje teorie, podle níž je jazyk odsouzen k postupnému zániku ve chvíli, kdy už není nikdo hovořící pouze jím. Takový muž, v našem případě Rétoromán, zemřel údajně někdy v šedesátých letech v jedné zapadlé díře kdesi v Surselvě. Jedno je jisté. Mluvit jazykem, který je už 1500 let na pomalém ústupu a nad nímž už leckdo vyřknul ortel smrti, nikomu nepřidá. Však také Rétorománi sami vědí, že jejich největším nepřítelem není ani tak němčina nebo italština, ale pochyby a skepse, jež se skrývají v jejich vlastní hrudi.
Přístup Švýcarů k menšině, jejíž příslušníci by se lehce vešli na fotbalový stadion, je skvělým případem velkorysosti a tolerance. V praxi to sice i skřípe a mě například zarážejí pohrdavé výroky jednoho pracovníka rozhlasové stanice Radio Grischa o “nesmyslné povinnosti” vysílat denně několik bloků rétorománsky. Celkově však mohou být Švýcaři na vztah k různým jazykům ve své konfederaci hrdí. Raději ale nemyslet, jak by se celá situace změnila, kdyby třeba mezi Rétoromány začaly kypět nacionalistické vášně a kvůli jazykové příbuznosti s Italštinou by se objevily snahy o připojení k jižnímu sousedovi. Zdá se vám to ztřeštěné? Tak vězte, že podobné snahy tu před 2. světovou válkou ze strany italských expanzionistických kruhů byly.Když cestujete Graubündenem a objevujete větší či menší ostrůvky rétorománštiny a občasné nápisy v tomto jazyce, ptáte se, jestli lze vůbec zachránit jazyk a kulturu pomocí subvencí. A má to vlastně smysl? Na tyto otázky si ale musejí odpovědět sami Rétorománi. Jejich vlast jim nabídla nejlepší možné podmínky: rodný jazyk ve školách, na (kantonálních) úřadech, sdělovací prostředky v mateřštině a mnoho dalšího. V armádě dokonce dlouho existovaly i čistě rétorománské jednotky. Jsou to ale především příslušníci ohrožené menšiny, kteří musejí neustále svému okolí dokazovat, že si zaslouží jeho pozornost. Nestačí pouze křičet o pomoc a snažit se v druhých vzbudit účast. Ani veřejné sympatie nejsou bez hranic.Zánik jazyka Rétorománů by Evropa možná ani nepostřehla. Nu což, řekli by si někteří, zmizela jenom další lingvistická kuriozita. A přesto si myslím, že by to znamenalo velkou ztrátu. Náš svět by byl totiž opět chudší.
