TEXT A FOTO: JIŘÍ KALÁT
Slunce ještě nevyšplhalo příliš vysoko, a tak se dá v klidu mašírovat po ulicích bez jeho nepříjemného doprovodu. Máme dva dny volna, a když už jsme tady, proč nenavštívit jeden z nejdéle osídlených klášterních komplexů na světě.
Flo, můj německý kamarád Florian, se snaží procpat přes bránu do Betléma našeho štěněčího ochránce, vlčáka Budyho. „On snad opravdu ví, že tam nesmí,“ směje se. „Je to izraelský pes, tak se mu na západní břeh moc nechce,“ podotýkám. „No tak to moc nekřič, ať ho ještě nedostaneme do problémů. Vždyť víš, že Židé do Betléma nesmějí,“ uculuje se Flo. Po krátkém boji nad odrostlým štěnětem vítězíme a jsme na cestě s cílem dojít k řeckému ortodoxnímu klášteru Mar Saba. Ten je ukrytý asi 25 kilometrů na jihovýchod od Jeruzaléma na palestinském okupovaném území. Máme před výplatou, a tak nejlepší možností dopravy jsou naše nohy. Většina lidí, které potkáváme, se nám pokouší domluvit taxíka. „Je to moc daleko, tam nedojdete,“ říkají snad všichni Palestinci, které seznámíme s naším plánem. Diví se a nechápou, dva turisté bez peněz, to není zrovna obvyklý jev v Betlémě a vlastně ani nikde jinde v okolí. První kilometry ubíhají lehce, až na časté dětské pokřikování a provokování Budyho jde vše dobře. Někteří Arabové a Židé mají ze psů strach, někdy dost velký, jiní jimi opovrhují a házejí po nich kameny. Malé děti naše štěně dráždí a některé se ho dokonce pokoušejí bouchnout. „Pusť ho. Třeba utečou,“ zoufale navrhuji Florianovi. Ten jen zakroutí hlavou, a tak trávíme ve společnosti dětského davu ještě pár minut, než je zažene starší muž. „Šukran,“ děkujeme arabsky.
ŠEKEL, DOLAR, EURO
Po několika dalších kilometrech se objeví skupina malých kluků. Vyptáváme se na cestu, naše arabština není nijak slavná, ale výrazu Mar Saba rozumějí všichni. Chvíli něco řeší a pak ukazují někam mezi domy. Z posunků a náznaků to vypadá na nějakou zkratku. Koukám na Floriana, ale jemu se to stejně jako mě moc nelíbí. „Vy jste odtud, kluci?“ ptá se na první pohled hloupě Flo. „My jsme z Německa, křesťané, jdeme se podívat do kláštera,“ chvatně dodává. Chytře zahráno. Najednou by prý bylo lepší, když už se přeci stmívá, jít po silnici, tak jistě nezabloudíme. „Šekel, dolar, euro…“ ozývá se silněji a hlasitěji. Dav si žádá odměnu, ale my ji nemáme. Nerad podporuji žebrání dětí, a ke všemu si ani nejsme jistí, jestli nás poslali dobře a nebo nějakou jinou „zkratkou“ bůhvíkam. Snažíme se od nich odpojit, ale začínají být dost dotěrní a nepříjemní. Stále chtějí peníze nebo něco z našich batohů. Tohle není úplně dobré, je jen otázka času, kdy něco přiletí. Poslední z malých chuligánů se odpojuje a téměř okamžitě mi kolem hlavy proletí kámen, následuje klacek a ti, co jsou nejblíže, plivají. Jdeme co nejrychleji a křičíme nadávky na všechny strany, naštěstí to kluky moc nebaví, když poznají, že od nás nic nebude, tak nás nechávají jít. „Tak tudy zítra zpět nejdu,“ houknu na Floa. „Já rozhodně také ne,“ zadýchaně odpovídá. Malá příhoda s palestinskými dětmi nám trochu pocuchala nervy a ke všemu začalo pršet. Naštěstí je to jenom chvilinka.
PŘED BRANAMI
Po usazení prachu můžeme pozorovat okolí, naskytne se nám neskutečný pohled. Přímo pod našima nohama je hluboké údolí plné odpadků. V dálce vidíme náklaďák vyklápějící další várku. Ve vzduchu cítíme kouř a na dně rokle je vidět několik ohňů. „Tady se s ekologií opravdu moc nepářou,“ křikne znechuceně Flo. V povětří poletují jako ohromní černí ptáci igelitové pytle a pomalu se snášejí daleko do okolí. Palestina je velice špinavé místo a Palestinci si s pořádkem opravdu starosti nedělají. Taxík naložený několika turisty jedoucí opačným směrem nám říká, že pravděpodobně jdeme správně. Máme za sebou již něco přes dvacet kilometrů a nedočkavě vyhlížíme klášter. Ještě chvíli si sice musíme počkat, ale ten pohled za to stojí. Monstrózní stavba uprostřed ničeho, obehnaná hradbami a vypadající stejně nedobytně jako mnohé křižácké hrady v okolí. Komplex několika budov, který ukrývá až 110 mnišských cel, se rozkládá na úpatí údolí Kidron několik kilometrů východně od Betléma v Judské poušti. Z jeho zdí vyšlo učení, jež se šířilo do Konstantinopole i dále. Ve své době patřily centru řecké křesťanské ortodoxní komunity a byly schopny pojmout až 4000 poutníků. Nyní zde přebývá asi dvacet mnichů z celého světa, kteří striktně dodržují několik staletí staré tradice. Historie kláštera se táhne až do pátého století po Kristu, jeho založení v roce 483 je spjato se jménem svatého Sabasa z Kapadocie. Ten zde i po vybudování svatostánku žil a zemřel. Pohřben zde zůstal až do 12. století, pak jeho ostatky putovaly do Benátek, ale na příkaz papeže Pavla VI. byly v roce 1965 navráceny a nyní jsou uloženy ve skleněném sarkofágu v klášteře. „Co teď, dveře už jsou zavřené,“ ptám se Floa. On už tu byl a dokonce se mu díky několika nepříjemným okolnostem, jako je rozbité kolo a šílená bouřka, podařilo přespat uvnitř. Jeho vyprávění mě tak nadchlo, že jsem chtěl také zkusit štěstí. Klepeme na bránu, ale nikdo neotevírá. Ještě chvíli okouníme, ale nakonec se přeci jenom vzdáváme a jdeme hledat místo na spaní.
NOČNÍ NÁVŠTĚVA
„Vstávej, něco se děje,“ budí mě nejenom Flo, ale i rozzuřený a zároveň vyděšený štěkot Budyho. Sedím na malé římse a snažím se probudit. Beru do ruky baterku a svítím do temnoty. Říkám si, jestli si ti malí kluci nepřišli pro své peníze, když nás neviděli vracet se zpět. Všude je tma a není toho moc vidět. Štěně štěká a očividně je dost vyděšené. Můj kolega se ho snaží uklidnit a svítilnou prohledává okolí. Vůbec nic. Žádná známka po lidech ani po zvířatech. Všichni se uklidňujeme a zalézáme zpět do spacáků. Snad se našemu ochránci jen něco zdálo. Ještě ani nestačím pořádně zabrat a štěkot je tu zas. Tentokrát silnější a divočejší. Flo se pokouší chytit vodítko, které má přivázané k noze. Kužel světla projíždí okolní keře. Nejdřív nic nevidím, ale najednou se mihne stín a já spatřím dvě světélkují oči. Na kočku je to moc veliké a pes by štěkal nebo alespoň vrčel. Sedíme ve tmě a čekáme, ani jednomu z nás se nechce jít spát. Mix adrenalinu a zvědavosti nás dokonale probudil. Budy je neklidný, ale to my všichni. Trvá to asi hodinu, než se ozve hluk kousek od nás. Flo drží štěněti tlamu, aby neštěkalo. Necháváme nočnímu návštěvníkovi čas, aby se přiblížil. Pomalu se pohybuje mezi kameny a kousky zdiva. Vidíme jenom stín, který osvětluje trocha měsíce, jenž svítí skrze mraky. K svému zděšení si uvědomuji, že ten hluk není jediný, další se ozývá někde pod námi. S nervy napjatými k prasknutí rozsvítíme naráz baterku a snažíme se zvíře chytit do kuželu světla. Povedlo se to jenom na chvilku, ale je jasné, co nás tu celou noc obchází. Hyena, a není sama. Po rozsvícení světla se obě zvířata někam ztratila a nám se nechtělo po nich pátrat. Sice už víme, co to je, ale na klidu to rozhodně nepřidalo. Už jsem četl, že se tady pohybují, ale nenapadlo mě, že je uvidím na vlastní oči. Nemělo by jich tu být moc. Svítání již není daleko, tak hodinku či dvě, spát se nechce, ale únava je silnější než strach. Tlustá větev u hlavy a víra v našeho „securiťáka“ mě nakonec ukolébají ke spánku. Bohužel ne nadlouho. S prvními paprsky slunce se spustí silný déšť. „My se snad dneska nevyspíme,“ ozve se někde pode mnou, rychle balíme věci a utíkáme se schovat pod přístřešek u brány kláštera.
V CÍLI
Mniši jsou již několik hodin vzhůru, první modlitby probíhají v brzkých ranních hodinách, ale brána se stále neotevírá. Snídáme a čekáme. Nic se dlouhou dobu neděje, a tak klepu na vrata. Otevře postarší mnich a rusky mi vysvětluje, že dnes bude celý den zavřeno. I přes mé prosby nekompromisně zavře dveře a zamkne. „To bychom měli,“ otočím se na své dva společníky. Nechce se nám jít zpět po asfaltové silnici, proto volíme cestu údolím. Z protilehlého kopce vypadá klášter naprosto úchvatně. Je zasazen v kopci a jeho okolí je přímo poseto poustevními jeskyněmi. V jedné z nich, hlouběji do údolí, včerejší noc plály svíce. Krásné a vysoké stěny působí v krajině úchvatným dojmem. Sice člověka napadá, jak je možné, že se vše ještě nezhroutilo a přežilo i všechny ty války v okolí, ale to patří ke kouzlu tohoto místa. „No, každopádně mají ti mniši luxusní bydlení,“ pronese na rozloučenou znalecky Flo. Závidím mu jeho zkušenost s návštěvou chrámu, ale i cesta může být cíl a holt někdy je přáno a jindy ne.
