HYPNÓZA

Grafolog a hypnolog PhDr. Petr Živný: Lidé na celém světě mají z hypn ózy strach. Domnívají se, že v hypnotick ém stavu ztratí vědomí, budou manipulováni a prozradí na sebe něco, co by jinak neventilovali. Když jsme si vyměňovali adresy, hluboce jsem zalitovala, že nemám vizitku. Jen co dostal mé „znaky” do rukou, neudržel se a utrousil: „Tak, a mám první vzorek pro rozbor písma. ” Nějak jsem opomenula, že je autorem knihy Co může říct písmo a jedním z prvních grafologů, kteří si před časem na našem území začali touto disciplínou zabývat. Nicméně, otázkám dr. Petra Živného, hypnologa a psychoterapeuta, profesora psychologie na Mezinárodní Univerzitě Nové Medicíny (UIM), jsem už neunikla. Rozhovor bych charakterizovala zcela lakonicky – něco za něco. Zatímco pro mne znamenal odpovědi na otázky z oboru hypnologie, měla jsem pocit, že dr. Živnému poskytuji další ze studijn ích materiálů. Na otázky odpovídal monotónním nikoliv nezúčastněným hlasem, jemu ž byly vzdálené italské sinusoidy, třebaže právě italštinu už delší dobu používá v daleko větší míře než češtinu… Kdy ses s hypnologií setkal? Ve druhém ročníku studia psychologie jsme měli seminář autoregulační techniky (technika, kterou můžeme regulovat svou psychiku – pozn. aut.), kde nás do problémů hypnologie zasv ěcovali. Nejprve teoreticky, ale brzy i v praxi. Dostali jsme k dispozici laborato ř, která byla naprosto odhluč- něná, a v ní jsme si to mohli odzkoušet. Ocitl jsem se s jednou kolegyní v laborato ři, kde jsem ji měl hypnotizovat. Text jsem četl z papíru. Strašně se mi třásly ruce, nicméně upadla do hypnotick ého stavu. Stalo se tedy to, co papír předpovídal. Co na něm bylo? Že se dívá na určitý lesklý předm ět, že se jí oči zavírají, víčka stávají těžšími a těžšími… … a když upadla do hypnotické- ho spánku? Srdce mi bušilo a měl jsem hrozný strach, jak to všechno dopadne, proto že poprvé jsem si vlastně zahrával s lidskou psychikou, navíc své kolegyn ě. Můžeš mi ten stav popsat z vlastn í zkušenosti? Je to stav, ve kterém neztrácíš vě- domí, všechno slyšíš, ale nemůže s tebou nikdo manipulovat proti tvé vůli, proti tvým etickým zásadám i princip ům. Pokud člověku, jenž tě hypnotizuje, věříš, tak vše, s čím souhlasíš, se může stát. To znamená, že jsem „mimo”, ale ovládají mne pocity důvěry a ned ůvěry, vnímám, reaguji? Ano, zůstáváš aktivní. Hypnotizér vysílá určité podněty, které na tebe dopadají a ty je ztvárňuješ. Buďto je přijímáš nebo odmítáš anebo podle svého upravuješ. Podle toho pak určit é věci prožíváš v psychice i fyziologicky. To znamená pocit tepla nebo zimy, tíže nebo lehkosti, pocit uvolněnosti, pasivity nebo naopak velké aktivity. Ale pokud se mám vrátit ke svému prvnímu případu, svou kolegyni jsou potom ze stavu, který nazýváme hypnotick ý, uvedl zpět do stavu běžného (ne normálního). Když otevřela oči, řekla mi: „Pane, ty seš dobrej.” Tato věta rozhodla o mé budoucí profesionální orientaci. První úspěch mohl být i otázkou náhody… Věřil jsem si, protože reakce kolegyn ě byly natolik pravé, že je nemohla simulovat. Potom nás hypnotizoval – celý ročník najednou – dr. Z. Kaťák z katedry psychologie UK. Ale já se bránil, protože jsem se nechtěl zesměš- nit před ostatními, takže to nefungovalo. Zesměšnit? Bál jsem se, že začnu něco nepat- řičného dělat nebo mluvit. Prostě jsem se neuvolnil. Tím jsem si vlastně ově- řil, že hypnóza není něco, co s tebou manipuluje nebo tě ovládá, že v podstat ě záleží na tom, zda se hypnotizovat necháš. Pak jsem si ale řekl, že pokud chci hypnotizovat druhé, musím sám na svou kůži poznat o co jde. Studium psychologie jsi ukončil v roce 1985 a ještě s čerstvým diplomem odjel do Itálie. Tam jsi absolvoval kurs psychologie písma a hypnologie. S grafologií ses mohl uplatnit jako soudní znalec, kdežto hypnóze ses mohl věnovat pouze příležitostně… Přihlásil jsem se do kurzu hypnó- zy v psychiatrické léčebně v Kroměří- ži, který už léta vedl profesor Kratochvíl. Ten napsal i několik odborn ých knih. Pokud bych srovnával bývalé komunistické země, pak v Československu byla tato disciplína na nejvyšší úrovni. K nám se jezdili učit i Poláci, Rusové a Maďaři. Oficiálně? Nebylo to zakázá- no. Psychoanalýza byla viděna nerada, ale hypnóza měla celkem dobrý „prů- chod”, akorát chybě- la soukromá praxe. Protože je velmi nam áhavá, dělalo ji jen pár fandů. Já se jí začal privátně věnovat až v Itálii. Mohl jsem se velice úzce specializovat a vlastn ě se jí živit. Později jsem se zúčastnil kursu v Sovětském svazu u hypnologa profesora V. L. Rajkova. Může hypnotizovat každý nebo jsou potřebné specifické vlohy, nap říklad nadání? Hypnotizovat může téměř každý analfabet. Důležité je však hypnotizovat dobře. V každém případě je hypnotiz ér člověk, který buďto vzbudí u druhého stoprocentní důvěru anebo jej dokáže uvést do zmatku. Pro léčebný účinek je samozřejmě důležit ější důvěra. Ale na venkovských slavnostech často pouťoví hypnotizéři předváděli právě způsob zmatku, kdy hypnotizovaný předmět přestane myslet, jako když se zamiluje a prožívá realitu víc citově než rozumem. Co je pro hypnózu důležité? Dva elementy – sugesce a stav transu. Sugesce vlastně znamená, že určit é tvrzení přijímáš bez kritické analýzy. Díváš se na hnědou tužku, ale akceptuje š tvrzení, že je černá. Když na tebe budu mluvit pomalým monotónním hlasem, že se tvá víčka stávají těžkými až se zavírají, že cítíš tlak, který ti je zaví- rá, budeš se pomalu dostávat do transu. Teprve když se spojí stav transu se sugescí, mluvíme o hypnóze… Hypnos se z řečtiny překládá jako spánek… Většina lidí se domnívá, že hypnó- za je spánek či jeho forma. Výzkumy ukázaly, že jde o omyl. J. Braid, který s tímto názvem přišel jako první, nezvolil adekvátní výraz. Obecně lze říci, že nevíme, co je hypnóza, my ani po- řádně nevíme co je psychika. Můžeme ji popisovat, ale podstata hypnotické- ho stavu nám není známa. Ke kterému výkladu se přikláníš ty? K tomu, který říká, že hypnóza neexistuje. ??? Existuje klinický přístup, který tvrdí, že hypnóza je specifický stav našeho organismu. Je chápáno jako celek – stav mezi spánkem a bděním. Pak je tu názor Barbera, který říká, že hypnóza jako stav neexistuje, že je to odpověď organismu na impulsy, které vysílá hypnotizér, protože všechno to, co obdržíme v hypnóze, získáme třeba i v jiných stavech – meditace, jógy. Vycházím z toho, že hypnóza jako samostatn ý stav organismu neexistuje, ale že pokud působíme na člověka, vyvoláváme určité změny v psychice a ve fyziologii, které potom souhrnn ým názvem můžeme označit jako hypn ózu, i když tento název není přesný. Na čem je závislý úspěch hypnotizov ání? Hypnotizér musí vzbudit totální dů- věru a hypnotizovaný se musí cítit uvoln ěně. Nechat se hypnotizovat znamená naprosto se uvolnit a věřit. Úspěch tkví v tom, zda-li se při prvním setkání s terapeutem vytvoří kontakt a při dalších schůzkách se zvětšuje nebo zmenšuje. Jsme všichni hypnabilní? Teoreticky ano. Z praxe však víme, že asi pět procent populace lze považovat za nehypnabilní. Jsou to jedinci s určitými psychickými abnormalitami. Lidé, kteří trpí nesoustředivost í, mají rychlý let myšlenek tzv. „Fly of Ideas” (i když v tomto případě je možné volit typ hypnózy, který je uvede do takového zmatku, že vlastně předběhne jejich tok myšlenek). U osob, které jsou nesmírně podezírav é – paranoici – které mají strach nap říklad zavřít oči a uvolnit se, je hypnózu také velmi obtížné vyvolat. Špatná komunikace je i u pacientů se schizofrenií. Co bylo tvým zájmem v Itálii? Upoutala mne myšlenka hypnoantikoncepce. Metoda se roku 1986 dostala i do Československa. Vznikl projekt, který byl schválen ministerstvem zdravotnictví a prováděn v Ústavu péče o matku a dítě v Podolí. Tento výzkum ale prokázal, že na československ é populaci se ta to metoda neosv ědčila. Jak myšlenka hypnoantikoncepce vznikla? V populaci se vyskytuje určité procento žen, které nemohou otěhotnět, přestože lékaři nenajdou žádnou pří- činu. Tento stav můžeme označit jako tzv. psychosomatickou interfilitu. My v takovém případě provádíme za pomoc í hypnózy relaxaci a dáváme posthypnotické rozkazy. Patologické změny, které se v orgánu vytvořily, například uzavření vejcovodů nebo kyselost ve vagíně odstraníme. Řekli jsme si, že když lze patologické změny v organismu odstranit, mohli bychom je také hypnoticky vyvolat. Takže jsme situaci obrátili a uměle vytvářeli v ženě blok, aby nepřišla do jiného stavu. V některých případech se to skutečně podařilo. Jsou dokonce ženy, které mají schopnost zablokovat se samy. Ovšem ukázalo se, že v masovém mě- řítku se tato metoda neosvědčí, že je nepoužitelná, takže se od ní ustoupilo. Je to škoda, protože by bylo bezvadn é, kdyby se početí dalo takhle řídit. Věnuješ se i výzkumu v oblasti výuky cizích jazyků? Jedná se o psychoaktivační lingvistickou metodu (PALM), v níž shrnuji zkušenosti sugestopedologie profesora Rajkova, kteří se snažili pomoc í hypnózy ovlivnit proces učení. Sám jsem pokračoval dál a rozvedl tuto práci, až jsem vytvořil zmíněnou metodu, která slouží jako trénink těm, kteří se chtějí učit cizí jazyk nebo mají probl émy při studiu. Jak to probíhá v praxi? Obnáší to deset sezení s hypnologem. Ta první jsou zaměřena na stanoven í diagnózy , tedy příčiny neúspěchu. Pak vytvořím určitou strategii, dle které postupuji a pomalu ovlivňuji pacientovu vůli, motivaci, návyky, nevědomí a vytvářím jeho aktivaci, to co se v psychologii nazývá zaměřenost. Ve výsledku dosáhnu toho, že dotyčný se stane jakoby posedl ý studiem cizího jazyka, navíc látku, kterou si prostuduje, si dobře pamatuje a nebojí se ji v praxi použí- vat. Na kolika lidech jsi tuto metodu ověřoval? Asi na dvouch stech, ale ve většin ě případů jde zatím o experimentální fázi. Máš mezi pacienty také děti? Ano, ty jsou nejlepšími pacienty. Na rozdíl od dospělých mívají větší důvěru, nepodezírají a ztotož- ňují se s mými slovy. Nejčastěji přich ázejí s problémy ve škole nebo se bojí tmy a nemohou večer usnout. Pracuje se s nimi krásně a navíc je zde velká šance, že když pomůžeš včas, tak dítě zachráníš. V mladším věku je psychika velmi pružná, tak- že její ovlivnění je snažší. Dopřáváš si taky autohypnózy? Ano, to dělám velmi rád. Prostřednictv ím vlastního hlasu, který mohu mít i nahraný na kazetě, si například 150krát po sobě opakuji, že se mi den ze dne daří lépe a lépe, až to začínám cítit. To máš tedy na sebe velký vliv. Ano, na sebe i na některé druhé. Ivana Bachoríková Václav Holič Richard Köhler