“Jděte s tou kamerou do hajzlu!” odbývá nás voják s odznakem červeného kříže. “Proč jste nepřišli v noci, když jsme tady v chumelenici chrápali rovnou na betonu?” Očividně nabroušený chlapík se prý stejně jako někteří další má ovšem příliš rád na to, aby si postěžoval přímo na mikrofon.
Pomalu se rozednívá, padá sníh a jeho zmrzlé krystalky skřípou pod nohama stejně, jako zuby některých mužů z čerstvé várky české jednotky IFOR.
Na rozbité betonové ploše na okraji Bosanské Krupy vyrůstá rychle několik stanů. Je leden 1996 a rozbíhá se dosud nejvýznamnější zahraniční mise české armády. Pocity mnohých jsou trochu rozpačité, ale ani Bosna neukazuje ozbrojencům ze srdce Evropy přívětivou tvář.
Několik desítek mužů a tři ženy jsou tu teprve pár hodin, ale už vědí, že několik kroků odtud přišel při šlápnutí na minu o kus nohy a oko ředitel továrny, v jejíchž ruinách si nyní budují tábor. Prostor pro volný pohyb je proto přísně ohraničen.
“TENHLE IFOR JE DĚSNEJ…”
“Dívím se, že to nepadá,” kroutí hlavou americký vojenský dispečer na letišti ve Splitu. Přesun mnohonárodních sil do Bosny pod vlajkou IFOR se děje zkrátka v chvatu, s mnoha improvizacemi a nedostatky. To se týká všech – i Čechů.
“Koukněte třeba tady vedle na kanadské spojaře,” usmívá se český tiskový důstojník. “Mají sice hezkou satelitní anténu, ale jaksi jim v tom zmatku zapomněli přibalit část dalšího zařízení.” Namísto bezdrátového spojení se tudíž Kanaďané věnují spojením úplně jiného druhu… Při sledování pornokazety. Ovšem jenom díky elektřině z českého generátoru.
První dny a týdny operace IFOR to leckde skřípe, a je třeba mnohé překousnout. I otrlejším povahám ovšem vadí, že se zpočátku tak trochu pozapomnělo třeba na poštu. Bídné jsou i možnosti telefonovat. Hrstku existujících satelitních přístrojů může mužstvo použít jen v nejnutnějších případech, přičemž jedna minuta hovoru přijde na 12 dolarů. První hromádku dopisů tudíž vezeme zpátky domů do České republiky v našem televizním landroweru.
Kuchaři nám na oplátku místo známek plní břicha až k prasknutí a ještě přidávají něco na cestu. Je jasné, že na jídlo si naši hoši na Balkáně určitě nemohou stěžovat.
PROFÍCI A PROFITÉŘI?
“Jestli nám nepřidají, tak to tady zabalím,” tvrdí hned při vykládce na železničním nádraží v chorvatském Karlovaci jeden z pyrotechniků. Zhruba 1400 dolarů měsíčně za nebezpečnou práci mu připadá trochu málo. A přivezené minohledačky jsou prý navíc “starý šmejdy”.
Odměna je pochopitelně důležitá, ale tahle mise je trochu o něčem jiném, shodují se důstojníci, kteří příjezd českého praporu do Bosny připravovali přímo na místě několik týdnů. “Kdo jde do Bosny jenom kvůli penězům, měl by si rozmyslet, co vlastně dělá,” hodnotí dolarové nářky velitel českého kontingentu IFOR, plukovník Jiří Šedivý.
Úvahy o tom “za kolik” riskovat svůj život v Bosně jsou přirozené. Počáteční srovnávání s ostatními národními kontingenty IFOR ale poněkud pokulhávalo, protože každá země dopřávala svým mužům jenom podle možností vlastní kapsy. Odměny německých vojáků tak dosahovaly z českého zorného úhlu téměř astronomických výšin, vždyť jenom příplatek za riziko činil 130 marek denně. Přitom valná část vyslanců Bundeswehru pobývala pěkně v závětří na pobřeží Jadranu. Poláci – nuzáci, dalo se naopak tvrdit ve srovnání s Čechy.
“Kdo si chce pořádně nahrabat, měl by se dát do služeb OSN a sedět pěkně v teple na zadku v Záhřebu,” radí jeden náš známý úředník světové organizace, který tak učinil. Zdá se, že finanční roh hojnosti OSN pro kancelářské síly je stále bezedný.
“NOVINÁŘ NENÍ NEPŘÍTEL,”
vštěpuje česká armáda v rámci moderní strategie vojákům, kteří přicházejí do styku s médii. Snad i proto znamená spolupráce s českým IFOR zpočátku mírný, i když příjemný šok. Během války jsem při cestách do bývalé Jugoslávie tiše i hlasitě záviděl hlavně svým britským a francouzským kolegům. Ozbrojenci těchto zemí brali totiž občas “své” novináře i do míst těžkých bojů, kam se našinec nedostal buď vůbec, anebo jen s velkými obtížemi s pomocí některé z znesvářenýchstran.
 Vedle rozlehlé oblasti v severozápadní Bosně kontrolovali Češi se znakem IFOR zhruba sto kilometrů dlouhou zónu separace, oddělující v šířce čtyř kilometrů nepřátelské strany. |
“Když už jste tady, vezmeme vás na dvě rekognoskační cesty,” zněla jedna z prvních vět z úst předsunuté skupiny českých důstojníků, které jsme překvapili s kolegou Jiřím Vondráčkem na velitelství britské divize u městečka Gornij Vakuf, krátce před příjezdem českého kontingentu IFOR. Hned nazítří za rozbřesku se povinně soukáme do neprůstřelných vest a vyrážíme směrem do severozápadní Bosny.
Zatímco bývalé modré přilby musely na řadě check-pointů válčících stran někdy i celé dny vyjednávat o možnosti dalšího průjezdu, před džípy IFOR se Srbové, Chorvaté i Muslimové rozestupují skoro jako mávnutím proutku. Od samého počátku je cítit, že nová mise pod velením NATO vzbuzuje svým tvrdým mandátem respekt.
Přesto ještě v oblasti Sanského Mostu a Ključe, která měla podle daytonských dohod připadnout zpět Srbům, vypalují Chorvaté narychlo srbské domy. Když je oslovují vojáci mnohonárodních sil, Chorvaté se jen ušklíbnou a i s kanystrem benzínu v ruce mumlají cosi o samovznícení. Jedna z rabujících skupin se nás dokonce snaží zaplašit výstřely z pistole.
O něco dále míjíme kontrolní stanovistě, kterým se z druhé strany marně snaží projet několik aut se západními novináři. Mají smůlu. Exkluzivní záběry patří tentokrát našemu štábu (ČT) – díky českým vojákům.
Náš tým je kupodivu jediný, který sleduje první balkánské krůčky české jednotky IFOR. Kvůli neznalosti terénu, aktuální situace a bez zkušeností z oblastí ozbrojených konfliktů se čeští novináři (až na pár výjimek) odvažují do Bosny až za řadu týdnů. Trochu paradoxně si pak někteří z nich hrají na válečné zpravodaje a očité svědky apokalypsy v době, kdy už na dočasně ztichlá bosenská válčiště začínají vozit turisty i různé cestovní kanceláře.
VE DVOJÍM OHNI
Vedle poměrně rozlehlé oblasti v severozápadní Bosně kontrolovali Češi se znakem IFOR zhruba sto kilometrů dlouhou zónu separace, oddělující v šířce čtyř kilometrů nepřátelské strany. Šlo většinou o obtížný kopcovitý terén.
Kdyby okolní svět zasáhl v Bosně tvrdou pěstí dříve, pás zóny separace by se vinul jinde. Na sklonku léta 1995 tu totiž uskutečnil nečekaně úspěšnou ofenzivu muslimský generál Atif Dudakovič. Naši tudíž operovali zčásti v oblasti, jež byla nejvýznamnějším územním ziskem Muslimů od začátku války.
Spadá sem i městečko Bosanská Krupa. Po dva roky války se odsud Srbové snažili rozsáhlými operacemi rozštěpit bihačskou enklávu ve dví. Po překvapivém úderu Muslimů tu srbští civilisté dostali 17. září 1995 pouhé dvě hodiny času, aby utekli. Mnozí si v panice nevzali peníze ani doklady. Na stolech zůstala nedopitá káva. Od onoho dne je Bosanská Krupa etnicky téměř dokonale čistá.
O pár desítek kilometrů na východ se o podobnou čistotu pokoušeli už v první fázi konfliktu bosenští Srbové. Nepoměrně krutěji. Podle různých údajů je v lomech kolem obce Donja Ljubija, tedy v oblasti působnosti českého praporu, zasypáno pět až osm tisíc Muslimů.
O projevy napětí a násilností mezi oběma etniky tak čeští vojáci neměli nouzi. I když jsem o jejich připravenosti měl na samém počátku mise určité pochybnosti, tyto se rychle rozplynuly. Svou profesionalitu a chladnokrevnost dokázali Češi i v celé sérii incidentů. Snad největší horko jim bylo v dubnu, kdy u Otoky zabránili krveprolití mezi nejméně dvěma tisíci Srbů a Muslimů.
ŽIVOT V PEVNOSTECH
Nohy v kanadách dupou ztěžkle po asfaltu a z těl se řine pot. Náročnou rozcvičku před základnou v Brezičanech zakončuje série kliků. Někteří muži se zdají na pokraji sil, ale se svým tělem se rvou do poslední chvíle. Tvrdý trénink je nutný. Při vícedenních patrolách, které v nebezpečném a obtížném terénu absolvují vojáci převážně po svých, přijde vhod každičká špetka kondice.
V brezičanské základně českého IFOR, připomínající už na první pohled pevnost, vládne pevnou rukou kapitán Aleš Opata. Tvrdej ale férovej chlap, hodnotí důstojníka jeho podřízení.
Pro Srby je přitom přítomnost IFOR právě zde kostí v krku. Prochází tudy totiž strategická komunikace, na níž lze monitorovat prakticky každou proběhlou myš.
Optická izolovanost základny s ochrannými valy jakoby symbolizuje odstup, který si vojáci IFOR udržují ve vztahu k místnímu obyvatelstvu. I díky blízkosti kultur přistupují Češi k Srbům a Muslimům pokud možno přátelsky. Když to nejde, třeba při zabavování nepovolených zbraní, tak alespoň korektně. Vojáci neváhají, když je užitečné pomoci – třeba i nasazením vojenské techniky při úpravě mostů a komunikací. Vycházky a bližší osobní kontakty, jako například návštěvy v rodinách, jsou ale zapovězeny.
Nejenom proto, že by podobné styky mohly být druhou stranou zneužity, ale velení NATO usiluje i o maximální nestrannost účastníků své balkánské mise. V čerstvé paměti jsou ještě příklady z UNPROFOR, kdy část modrých přileb měla tendence sympatizovat s etnikem v místě svého dlouhodobého nasazení.
SUPERMAN VERSUS MINY
“I kdybyste si měli ulevit do kalhot, nesmíte sejít ze zpevněné komunikace.” Tato deviza mající cenu života platila za války, a bude platit ještě i dlouho po ní. Důvodem jsou miny, jejichž počet v Bosně se po zastavení bojů odhadoval na tři až čtyři miliony. Dosud se jich podařilo zneškodnit sotva desetinu. Miny a nevybuchlá munice zabíjí zhruba 20 civilistů měsíčně. Čtvrtinu z nich tvoří děti. Smrt tohoto druhu už tak zevšedněla, že o ní zdejší tisk v mnoha případech ani neinformuje.
Pro české vojáky, zejména pyrotechniky, je Bosna v tomto směru tvrdou školou. Jak jinak označit chvíle, kdy je třeba odminovat zahradu posetou kusy roztrhaného ženského těla, či když voják objeví nenápadnou smrtící věcičku jen pár centimetrů od své nohy. Nejrůznější minové léčky mohou přitom zmást i největší experty. IFOR sice neměl podle daytonských dohod likvidaci minových polí v popisu práce, ale především v situacích ohrožujících vojáky se této činnosti nevyhnul.
Výbušniny mají odstraňovat někdejší válčící strany, ale jejich počáteční aktivita rychle ochabla. Chybí technické vybavení, peníze, lidský materiál a v neposlední řadě i chuť. Nejsmutnější pohled je na zabité a zmrzačené děti, jejichž přirozeností je podceňovat takřka všudypřítomné nebezpečí. Děti hrající si přímo v označeném minovém poli nejsou žádnou vzácností.
Jak je obtížné, někdy až nemožné, vštípit dětem potřebnou opatrnost, poznali i čeští pyrotechnici při instruktážích na školách. Poučenější prý jsou malí Srbové. Nejnovějším didaktickým hitem v tomto směru jsou kreslené seriály s létajícím (americkým) Supermanem. “Proti minám nepotřebuješ sílu mých svalů, ale sílu vědění,” vysvětluje Superman na plakátech bosenským dětem.
I(S)FOR – NÁPLAST NA SVĚDOMÍ SVĚTA
Oproti svým předchůdcům v modrých přilbách mají čeští vojáci v Bosně ohromnou výhodu. Pod vlajkou IFOR a nyní SFOR nejsou odsouzeni do role trapných statistů nebo dokonce bezmocných napomahačů masakrů. Mohutná vnější síla zchlazuje horké hlavy válečníků a zatím úspěšně stabilizuje mírový proces. Trochu jako statisté si ale Češi připadat mohou. Politicky se totiž řešení bosenské krize sotva hýbe z místa. Vzájemná nedůvěra i nenávist přetrvávají.
“Jsem otocký Jan Palach,” opakuje stále dokola šedesátiletý Muslim Atif a nad hlavou třímá ozdobnou špici ze Srby zbořené mešity. Opodál hlídkující Češi s bojovým vozidlem pěchoty nevěnují muži, který je cítit alkoholem, skoro žádnou pozornost. Podobným výjevům už přivykli. Atif zaznamenával amatérskou videokamerou ze svého balkónu přímo nad řekou Unou různé fáze války ve svém městě Otoka. Srbové se mu z druhého břehu trefili granátem rovnou do obýváku. Se Srby už prý nechce žít. Jejich existenci je ochoten trpět na druhé straně řeky, ale ne v muslimské části svého městečka.
Zůstane ale Otoka na pravém břehu Uny jenom muslimská? Je jen otázkou času, jak dlouho vydrží světu hra na bosenskou federaci. Srbové ovládají téměř polovinu Bosny a za pár let se jim asi otevře cesta ke spojení se Srbskem. I Chorvaté se nejspíše časem pokusí připojit de facto k Chorvatsku alespoň západní Hercegovinu, jestliže ne více. M(m)uslimy, ať už s velkým či malým počátečním písmenem, čeká v Bosně a Hercegovině nejistá budoucnost.
V tomto regionu nikdy ostatně neplatilo, že tu v mírumilovné symbióze koexistovaly multietnická a multireligiózní společnost, tak, jak se tomu snaží věřit mnozí idealisté.
JAK DLOUHO JEŠTĚ?
Odejdou čeští vojáci z Bosny za půldruhého roku, na který je plánována nová mise SFOR? Kdo ví. Zatím je totiž ve hvězdách, jak dlouho tu vůbec mezinárodní vojenské síly v nějaké formě zůstanou. Neuškodí si proto ocitovat výrok britského důstojníka Tony Bartona, který už na začátku IFOR prohlásil: “Když šli britské modré přilby na Kypr, mělo to být zpočátku na rok. Do Severního Irska měli jít britští vojáci také jenom na rok. No… a jsou tam do dneška.”
ROZHOVOR S GENERÁLEM JIŘÍM ŠEDIVÝM
Tehdy ještě plukovníka Jiřího Šedivého jsem poprvé, podruhé i potřetí potkal v Bosně, kde velel českému kontingentu IFOR. Byl pro mě profesionálně stejně příjemným překvapením jako další naši důstojníci, kteří připravovali rozmístění našich vojáků v britském sektoru. “Tak tohle je náš člověk,” mnul si navíc ruce můj kolega. Kdykoli a kdekoli jsme totiž “našemu” plukovníkovi podstrčili mikrofon, dokázal stručně a zajímavě zodpovědět jakoukoli otázku. A to není zdaleka vůbec běžné ani u protřelých politiků. Že by se tu projevilo i studium na US Army War College v Pensylvánii? Možná.
Ostatně na americké vojáky nedá Jiří Šedivý dopustit. I když jsem se z něj rafinovaně pokoušel vypáčit alespoň jedno slůvko zpochybňující jejich kvality, neuspěl jsem. A to jsme s interview začali už krátce po šesté hodině ranní, takže šance na uřeknutí se zde byla. Takto marné dotazy jsem tudíž v následujícím rozhovoru vynechal.
Dnes už generálmajor Jiří Šedivý (povýšen v květnu 1996) je rodilý Příbramák a tvrdí, že po svých rodičích “vojáctví” v genech určitě nemá. Přesto ve svém poměrně mladém věku, narodil se roku 1953, stál v čele první zahraniční mise české armády pod velením NATO. Na konci loňského roku se pak po generálporučíkovi Karlu Kubovi stal inspektorem pozemního vojska AČR.
Pane generále, naše veřejnost je vůči armádě naladěna už tradičně spíše skepticky. Český IFOR jí ale v mezinárodním měřítku dělal zjevně čest. Čím to je?
Myslím, že s tou skepsí to není tak úplně pravda, a zvláště v poslední době se vztah veřejnosti k armádě zlepšuje. A bude ještě lepší, pokud se budeme schopni rychle změnit i my jako vojáci. Armáda je ale věrným odrazem společnosti. Trochu zjednodušeně platí: jaká společnost, taková armáda. Ale přejděme k IFOR. Podle mě představují naši vojáci na Balkáně českou armádu takovou, jaká skutečně je. Jsme tam konfrontováni nejen s dost složitou situací, ale i s vojáky z ostatních armád. Naše přednosti se tím zvýrazňují a my je rádi ukazujeme.
A jaké jsou to přednosti?
Hlavně ukázněnost. Ta má sice různé formy a vojáci nejsou loutky na drátkách, ale důsledné a odpovědné plnění úkolů je naší největší předností.
Tvrdá kázeň se předpokládá u profesionálů. Jak se s ní vypořádávají vojáci ze zálohy, kterých jsou v Bosně zhruba dvě třetiny?
Vůbec netvrdím, že jsme neměli přestupky nebo kázeňské problémy. Profesionálové jsou páteří naší jednotky, ale já oceňuji i kázeň vojáků ze zálohy. Máme navíc výhodu, že jsme v sektoru naší působnosti přímo konfrontováni s Brity a Kanaďany. I oni mají své problémy. A sebevědomí našich vojáků se výrazně zvyšuje, když vidí, že se s úkoly dokáží vyrovnat stejně kvalitně jako jejich západní kolegové. Důkazem je i nijak nezastírané, dosti kladné hodnocení z úst vysokých kanadských a britských důstojníků. Ti jsou podle svých slov rádi, že spolupracují právě s Čechy.
Mluvíte kladně o kázni. I v českých médiích se ale opakovaně akcentovaly nářky řady vojáků nad zbytečně tvrdým až zupáckým přístupem některých našich důstojníků.
To je, řekněme, za prvé problém minulosti a za druhé problém UNPROFOR. Já jsem dost velký kritik UNPROFOR. Právě pro uvolněné mravy a kázeň v této misi docházelo k excesům, které mimo jiné vyústily ve vraždu jednoho vojáka. Po těchto zkušenostech jsem zastáncem tvrdé kázně. Nemyslím ovšem nesmyslné kázně, ale takové kázně, která respektuje realitu a vede jednoznačně ke splnění úkolů.
To ale nevylučuje možnost, že někteří důstojníci jsou přece jen, řekněme, příliš horliví.
Problém je v tom, že si stěžují hlavně lidé, kteří byli v UNPROFOR. Vojáci z brigády rychlého nasazení takové problémy většinou nemají, a dokonce řeknou, že by to mohlo být ještě ostřejší. Řada lidí z UNPROFOR byla zvyklá po návratu z pozorovatelny usednout do místní hospody a tam se nalít tvrdým alkoholem, o pivu ani nemluvě. A tady začínají pozdější konflikty. Každý voják musí respektovat bez diskusí svého velitele. V opačném případě, až to bude životně důležité, tak takový voják třeba uhne, což může mít za následek až smrt jeho kamarádů. Komu se nelíbí, že se u IFOR snažíme udržovat určitou úroveň kázně, ať se sebere a odejde. Šel tam dobrovolně a ne za malé peníze.
S disciplínou souvisí i vztah k ženám. I podle vojáků se jim místní ženy sice nabízely, třeba za jídlo, ale oni prý nehodlali riskovat tvrdé tresty.
Asi narážíte i na ono údajné znásilnění Američanky…
Ne, to mě teď nezajímá.
Ano, žádáme naše vojáky, aby se vyhnuli jakýmkoli intimním stykům s místními obyvatelkami. Z několika důvodů. Vytvářejí se totiž vazby, které by mohly být v budoucnu zneužity proti našim vojákům. Hrozí i konflikty s místními muži. Nezakrývám, že sexuální půst je problém, ale vojáci se k němu hlásí dobrovolně. Pokud někdo poruší tento zákon, trváme na repatriaci. Problémy pomáhají vojákům řešit i dva psychologové a kněz, kteří dělají obrovský kus práce.
Chvála Čechů ze strany západních jednotek IFOR je jedna věc. Někteří naši vojáci však při rozhovorech mezi čtyřma očima neskrývali roztrpčení, že jsou Brity a Kanaďany občas zneužíváni na “nepohodlnou” či “špinavější” práci. Hlavně pokud jde o zabavování zbraní v zóně separace.
Tento názor panoval spíše zpočátku, kdy nebyla ještě stanovena přesná pravidla, podle nichž se zbraně mají zabavovat. Češi zabavovali na začátku mise IFOR skutečně nejvíce zbraní. Stanovili si totiž zásadu ostré hranice. Stačilo překročit ji o jediný metr, a jestliže dotyčný muslim nebo Srb měl nepovolenou zbraň, přišel o ni. Britové a Kanaďané měli na začátku mise občas tendenci vycházet místním lidem trochu vstříc. Z toho vznikaly názory, že Češi jsou moc tvrdí. Poměry zabavených zbraní se ale později s upřesněním pravidel vyrovnaly.
Oproti svým západním kolegům tak ale čeští vojáci sehráli určitou roli “zlých mužů”.
Domnívám se, že určitě ne. Srbové i muslimové brzy poznali, že s českým vojákem lze za daných pravidel jednat zcela férově, a že se v určitých situacích zachová zcela standardně. A ne že jednou bude voják smlouvat a ustoupí, a jindy zase neustoupí.
V řešení komplikovaných situací našimi a západními vojáky přímo v terénu ale určité rozdíly přetrvávají.
Je značný rozdíl mezi například Američanem, který se domlouvá s obyvateli Bosny více méně jenom posunky, a Čechem, který si při dobré vůli na obou stranách se svým slovanským protějškem porozumí. Řadu problematických situací tak Čech vyřeší zcela jinak.
Někteří čeští příslušníci mise IFOR měli v prvních měsících dojem, že jsou jakýmisi pokusnými králíky, které Britové a Kanaďané testují na různé situace. A to i vydáváním protichůdných rozkazů krátce za sebou.
Já jsem zpočátku pracoval na britské divizi a byl jsem i v úzkém kontaktu s velením kanadské brigády. Myslím, že tento názor je dost nesprávný. V žádném případě si nás nikdo nedovolil testovat.
Reakce našich vojáků ale zkoumali…
To, že se nás snažili poznat, je přece zcela logické. Navíc jsme zpočátku byli ve válečné situaci. Neznamená to ale, že by nás posílali do určitých vybraných situací. To ne. Nicméně zpočátku byla situace poměrně složitá a my, ani naši nadřízení jsme nevěděli, jak na některé situace reagovat. Z toho možná mohl vzniknout dojem, že některé rozkazy nebo úkoly se ne zcela ztotožňovaly jeden s druhým.
V oblasti působení české jednotky IFOR se evidentně pohybovali lidé, které haagský tribunál označuje za válečné zločince. Vlažný postoj NATO k jejich zatýkání je všeobecně znám. A váš názor?
Souhlasím s tím, že vojáci nejsou v Bosně proto, aby chytali válečné zločince. To je problém policie. Vím, že by bylo docela jednoduché udělat obrovský zátah na válečné zločince. A spousta lidí si myslí, že by to bylo nejlepší řešení.
A nebylo?
Ten, kdo spáchal kriminální čin, má být potrestán. To je bez diskusí. Otázkou ale je, kdo jsou skuteční váleční zločinci a kdo jim to dokáže.
Když naše jednotka najížděla na začátku mise IFOR do Bosny, tamní média téměř tisícovku českých vojáků prakticky neregistrovala. Moc nepřeháním, když řeknu, že bezmála každému tuctu západních vojáků věnovaly chorvatské listy alespoň jeden odstaveček. Po nás ani vidu, ani slechu.
To je složitý problém. Musíme si i skromně přiznat, že nejsme rozhodujícími hráči na bosenském hřišti, a také proto si tamní tisk vybíral ze začátku takzvané atraktivní státy. Postupně jsme však přestali být v tomto směru Popelkou a začalo se o nás psát. Vojenský letecký přidělenec z Británie si mi dokonce, i když s trochou nadsázky, postěžoval, že český voják v Bosně je v britské televizi častěji než britský.
Já váš optimismus v tomto směru příliš nesdílím. Z poměrně pečlivého sledování západních tiskových agentur vím, že při úspěšném zvládnutí některých ožehavých až kritických situací se národnost českých vojáků nezmiňovala. V případě západních vojáků ale většinou ano. Nemrzí vás to?
Pochopitelně mě to mrzí. Ale znovu zdůrazňuji, že je nutné brát v úvahu objektivní skutečnosti. Stalo-li se něco v britském sektoru, mluví se o britském sektoru. Je třeba i zvážit, zda novináři měli vůbec možnost zjistit, kdo se na urovnání nějakého incidentu podílel.
Myslíte si, že by se Evropané obešli při udržování současného status quo v Bosně bez Američanů?
To je velmi složitá otázka. Ale osobně se domnívám, že kdyby byla možná politická vůle, tak v každém případě ano.
Znesvářené strany udržuje teď na uzdě v bývalé Jugoslávii hlavně respekt z ozbrojené vnější moci. I nejnovější dějiny ovšem ukazují, že problémy občanské války se nikde na světě definitivně nevyřešily. Jak dlouho bude muset v Bosně trvat ozbrojený tlak zvenčí?
Netroufnu si říci, že se urovná za dalšího půldruhého roku, na který je plánována nová mise SFOR. IFOR i SFOR mají pouze vytvořit určité podmínky, mají dát šanci jednotlivým stranám, aby si samy vyřešily své problémy. Pokud jim bude chybět potřebná vůle, situaci nezmění ani tisíc vojáků na jednoho obyvatele Bosny. Myslím, že úsilí SFOR pod velením NATO zůstane nadále sjednoceno, a že nikomu nebude dovoleno začít prosazovat svou vlastní politiku. Jinak by se úsilí začalo tříštit a mise by nesplnila svůj cíl.
V poměrně mladém věku jste dosáhl vysoké funkce v armádě. Je na to nějaký recept?
Myslím, že takový post může dosáhnout v podstatě každý. Ve svých čtyřiceti letech, a to přiznávám poprvé před novinářem, jsem stál dokonce před zásadní otázkou, zda v armádě zůstat, či odejít. Já jsem se ale rozhodl setrvat, a mimo jiné jsem si vytkl cíl zdokonalit se v angličtině tak, abych byl schopen vyslání na britskou nebo americkou školu. A to se mi podařilo. Po českých vojenských školách jsem tak studoval i na válečné akademii armády Spojených států.
To má nyní pro kariérní postup nějaký zvláštní význam?
Zdůrazňuji, že jsem v první řadě absolvent českých vysokých vojenských škol. Zdaleka si nemyslím, že každý voják musí mít západní školu. Měl by být především vojensky vzdělaný. A naše školy nejsou ani zdaleka tak špatné, jak někdo říká.
I z jedné situace z Bosny, kterou jsme spolu zažili a kdy se trochu střílelo vím, že dokážete zachovat chladnou hlavu. Jste v přístupu k nebezpečí fatalista? Já věřím, že vždycky přijde to lepší. Ale musíme tomu pochopitelně trochu pomáhat…
