Indiáni předkolumbovské Ameriky a jejich velkolepé kultury – Inkové, Mayové, Aztékové… Víme, jaké nádherné stavby a celá města budovali, jak dokonalé byly jejich astronomické znalosti, jak komplikované systémy písma užívali a jaké skutečně mocné státy dokázali vytvořit. Jak to ale bylo s milováním ve staré Americe, se sexem, který v jiných velikých civilizacích, třeba v indické, dosáhl takového vysokého stupně rafinovanosti?
Na indiány (jejichž jméno mimochodem původně znamenalo také “Indové”) pohlíží mnozí lidé odlišně. Slyšel jsem dokonce z úst mého jinak velice seriózního kolegy tvrzení, že indiáni byli asexuální. Že sex a všechno, co k němu patří, hrál u indiánů staré Ameriky jen velice malou roli. Byli opravdu tito dávní indiáni tak hluboce asexuální?
INDIÁNI AND
Amerika je nesmírně rozlehlý kontinent a indiánských kultur, kmenových svazů i prvních “říší” tu existovalo velice mnoho. Kde tedy v této rozmanité mozaice předkolumbovské Ameriky hledat odpověď na tyto otázky? Nakonec jsem si vybral zajímavý a velice významný region – andskou oblast, které magazín Koktejl věnoval rozsáhlou pozornost ve svém březnovém vydání (1999).
V andské oblasti existovaly v předkolumbovském období desítky pozoruhodných indiánských kultur. Těsně před příchodem bělochů ovládli celý region Inkové, “synové Slunce”, kteří tu pak panovali nad celým územím dnešního Ekvádoru, Peru, Bolívie a částmi území Chile, Argentiny a Kolumbie.
Andská oblast, která nakonec zrodila vůbec největší a nejmocnější říši indiánů, jakou kdy Amerika poznala, je jistě tím nejsprávnějším místem pro zodpovězení otázky, zdali opravdu byli indiáni tak prosti pohlavních požitků, jak to tvrdil můj kolega. Odpověď jsem v Andách nenašel ani v kamenných indiánských městech, ani třeba na nástěnných malbách, stélách či kamenných reliéfech, jaké známe od indiánů Mexika a Střední Ameriky, ale – kupodivu – v hlíně.
NÁDOBY PLNÉ EROTIKY
V hlavním městě Peru Limě jsem navštívil muzeum domorodé keramiky, kterou v hrobech dávných indiánů postupně nalezl a odborně popsal peruánský amatérský badatel Rafael Larco Hoyle. V Larcově muzeu jsem spatřil stovky, ba tisíce nádob, jejichž autory byli převážně Mochicové – pobřežní indiánský národ, tvůrci jedné z podivuhodných předkolumbovských kultur staré Ameriky.
 Žena sedící na klíně jiné zřejmě předsta- vuje těhotnou indiánku, kterou ohmatává porodní bába. |
Mnohé nádoby v muzeu hovoří o jediném, o sexu. O milostných praktikách předkolumbovských indiánů, o všem, čemu říkali Mochicové ve svém jazyce checan – tedy “láska”. Tato hliněná výpověď o indiánském milování je zcela výjimečná a nemá v celé předkolumbovské Americe, a dokonce v celém světě obdobu.
VŠECHNY HŘÍCHY YUNGŮ
Hliněnou výpověď o oddanosti těchto indiánů sexu doplnili písemnými zprávami o jejich obyčejích první Španělé, kteří přišli do andské oblasti. Domorodcům říkali yungové. Nejstaršími evropskými kronikáři Peru však byli převážně katoličtí duchovní a ti pro sexuální praktiky eroticky aktivních yungů projevovali pramalé pochopení.
V první řadě evropské duchovní odpuzovalo to, že místní indiáni dávali jednoznačně přednost nekoitálním formám ukájení pohlavních potřeb. Ještě více než tyto pro Španěly neobvyklé formy styků mužů s ženami je pohoršovaly pohlavní styky indiánských mužů s domácími zvířaty, které získali od nových pánů své země. Kronikář Cieza de León například rozhořčeně zaznamenal: “A přece vím, že mnozí rozumní lidé, kteří znají, že je nebe, peklo a bůh, zanechali své ženy a spustili se s mulami, klisnami a zvířaty, což mě rmoutí konstatovat.”
Za pravdu rozzlobeným hlasům prvních křesťanských návštěvníků andské oblasti dává i keramika. Sám autor fantastické sbírky Rafael Larco Hoyle říká, že na 95 % všech erotických nádob, které shromáždil, jsou vyobrazeny nekoitální způsoby styku mužů se ženami.
SYFILIS OD INDIÁNŮ?
Se zprávami prvních španělských kronikářů o indiánské zoofilii souvisí i názor, který jsem na peruánském a bolivijském venkově slýchal i dnes, že totiž za jednu z nejnebezpečnějších pohlavních nemocí – syfilis – vděčí lidstvo právě indiánské zoofilii. Tato choroba a její nositelka (spirochaeta pallida) prý původně sužovala jen lamy, nejdůležitější zvířata indiánských pastevců, kteří s lamami odcházeli na řadu měsíců vysoko do hor na pastvu. V té době, kdy žili bez žen, se prý stávaly jejich manželkami lamy, od nichž údajně peruánští indiáni získali syfilis, přenesli jej pak na své skutečné manželky a od indiánek se potom touto chorobou nakazili první běloši v Peru…
Staroamerická keramika mochických indiánů mimochodem lidi trpící příjicí velice často znázorňuje. Ukazuje indiánské muže, jejichž tělo zohavily syfilitické vředy. Na mochických nádobách však symbolizují tuto pohlavní chorobu zejména mimořádně veliké nosy těch, kteří jí trpí.
INDIÁN VLÁDCE A INDIÁNKA OBĚŤ?
Při pohledu na nespočetné erotické keramické výjevy dávných peruánských indiánů jsem navíc nabyl dojmu, jako kdyby pohlavní akt provozoval výlučně jen muž. Ženy jsou totiž na nádobách zpodobňovány ne jako aktivní účastnice milostné hry, ale vždycky jako pasivní, viditelně zcela apatické oběti, předměty sloužící jen k ukájení potřeb svých mužských partnerů. Na některých nádobách žena během styku zároveň kojí či se jinak stará o své děti.
Erotické nádoby ukládali indiáni této části andské oblasti do hrobů svých zemřelých mužských příbuzných. Měly snad nebožtíky provázet na poslední cestu, anebo – což je pravděpodobnější – měly pochovaným mužům připomínat sexuální radosti, kterých se jim za jejich života dostalo?
HLINĚNÉ ÚDY
Výrazem absolutní nadvlády i přednostního postavení, které přísluší muži ve věcech fyzické lásky, je i nejoblíbenější téma celého tohoto dávného indiánského autoportrétu: vůbec nejčastěji totiž indiánští umělci znázorňují a modelují mužský úd. Vždycky ztopořený a často stejně veliký jako celý ostatní, zřejmě málo důležitý “zbytek” mužova těla.
Penis je vždy obřezán. Obřízka zřejmě hrála u indiánů velice důležitou roli. Na některých indiánských plastikách je pak penis doslova personifikován – ztvárněn do lidské podoby.
Ani indiánští muži však nesměli v sexu úplně všechno. Na nádobách jsou často vyobrazeni jako velice hubení lidé, někdy skoro kostlivci. Takové zpodobnění říkalo: tento muž praktikoval sex až příliš často, tak často, až se usouložil k smrti. Indiáni andské oblasti totiž zřejmě zachovávali i ve věcech sexu určité normy a své vlastní zákazy. Ten, kdo je porušil, byl potrestán vyražením potupného cejchu na tvář. A muž obzvlášť hřešící proti indiánským zákonům (a i to je na mochické keramice zaznamenáno) byl potrestán dokonce ukamenováním.
V této muži ovládané společnosti však bývala za erotické prohřešky mnohem častěji trestána žena! Mnohé nádoby zobrazují mochický pranýř – sloup, k němuž byly přivazovány zejména ženy špatných mravů. Na jedné je například znázorněna dívka, která zřejmě zhřešila s manželem cizí ženy. Styk nezůstal bez následků. Proto je teď cizoložnice připoutána ke sloupu. Útrapy pranýřování urychlily porod, a tak hříšnice přímo na pranýři přivádí na svět dítě počaté v nečisté lásce.
HOMOSEXUALITA, ZOOFILIE, KRVESMILSTVO?
Místo Mochiců zaujala později na severním pobřeží Peru říše Chimú a po ní celé Peru, a potom i celou rozsáhlou andskou oblast, ovládli slavní Inkové. Právě s nimi se setkali první Španělé. Nejrozsáhlejší zprávy o sexu shromáždili na severoperuánském pomoří a zdejším indiánům říkali yungové. Yungové pak vystupují v některých dobových zprávách jako skuteční “sexuální maniaci”. Cieza de León věnoval ve své kronice zavrženíhodným způsobům ukájení pohlavních potřeb celou samostatnou kapitolu. Nazval ji charakteristicky: “O nepatrné ceně, kterou tito indiáni přisuzují panenství svých žen, a kterak se proviňují odporným hříchem sodomie”.
Cieza de León odsuzoval zejména indiánskou homosexualitu. Styky osob stejného pohlaví, ke kterým docházelo zejména v indiánských svatyních: “V každém chrámu žije jeden, dva nebo více mužů, kteří se oblékají jako ženy, hovoří dětským hlasem a ve všem chování zcela ženy napodobují. S těmito muži náčelníci a důležití mužové při velkých slavnostech i o svátečních dnech obcují.”
Zasloužilý kronikář však nezavrhuje jen styky indiánských mužů s muži, ale i mužů se ženami, pokud k nim docházelo jinak než standardním způsobem a mimo oficiální manželské svazky. Jiný Ciezův současník (jehož jméno však neznáme) píše ve zcela stejné době španělskému administrátorovi Juanu Sarmientovi: “…Oddávají se tělesným rozkoším více než všichni ostatní. Otcové nešetří své dcery, bratří nešetří při ukájení vášní své sestry. V tomto ohledu nemají více studu než divoká zvířata.”
Zajímavé je, že toto krvesmilstvo bylo prvním základním dynastickým zákonem nejmocnějšího indiánského státu celé andské oblasti – říše Inků. Její svrchovaný panovník – inka – musel pojmout za svou zákonnou “hlavní” manželku svou vlastní pokrevní sestru – coyu. Přitom se vznešeným sourozencům kupodivu rodily zdatné a velice schopné děti, příští vládcové mocné říše. Indiánský panovník si ovšem dopřával kromě vlastní sestry i nezměrné množství dalších žen. Zasloužila se o to jedna z institucí této indiánské říše – takzvané panny Slunce.
INTIP CHINAN
Absolutní většina obyvatelek této říše měla za povinnost provdat se a porodit pak svému státu nové pracovní síly a nové vojáky. Jenom malá skupina žen měla jiný osud: zvláštní indiánský úředník (říkalo se mu apo panaca) vybral v jednotlivých částech říše mezi místními velice mladými dívkami ty absolutně nejkrásnější. Dívky odcházely do klášterů, kde byly pod dohledem “matek představených” vzdělávány v řemeslných dovednostech, ve způsobu chování, ve zpěvu, hudbě a tanci a samozřejmě se učily ovládat všechny obřady konané na počest nejvyššího boha Inků – Slunce.
Když dívky, které musely být panny, dosáhly asi třinácti let, prošly novým, užším výběrem. Většinu z nich daroval vládce říše za manželky svým úředníkům a důstojníkům. Jenom ty nejkrásnější a také nejvzdělanější se staly intip Chinan – jeptišky Slunce. Dostaly bílý řeholní šat a obdržely corivinchu – zvláštní odznak své panenské čistoty a toho, že jsou nevěstami Slunečního boha. Pak odešly do centrálního kláštera panen Slunce v hlavním městě říše Cuzcu.
Musely být ovšem panny. Běda kdyby zhřešily pohlavním stykem. Nejenže by za svůj neuvážený sex zaplatily životem (navíc velice krutou popravou – byly by zaživa opékány nad otevřeným ohněm, či by byly spolu se svým milencem zaživa zahrabány do země), ale za jejich tělesný hřích by byli potrestáni smrtí i všichni jejich příbuzní, dokonce obyvatelé celé vesnice, z níž pocházely. Jejich mateřská ves by navíc byla jako trest za porušení panenství srovnána se zemí.
KDYŽ MILUJE SYN SLUNCE
Jinak nedotknutelné andské bílé panny však musely být k dispozici vládci říše. Zachtělo-li se mu, mohl si v klášteře vybrat (a opravdu si velice často vybíral) kteroukoli z intip Chinan. Mohl ji deflorovat. V očích Indiánů ale s pannou Slunce nesouložil panovník, nýbrž se jeho prostřednictvím s touto ženou stýkal sám Sluneční bůh. Inka – vládce říše – byl přece pozemským synem Slunce. Panny Slunce, ty do smrti čisté, i ty synem Slunce zbavené panenství, a stejně tak Mochicové – údajní erotomani andské oblasti – a Chimúové, i všichni ostatní už dávno odešli z tohoto světa. Miliony indiánů však žijí v andské oblasti Jižní Ameriky dodnes. A dodnes přivádějí na svět další a další potomky. A tak je odpověď na otázku, zdali indiáni souložili, či zda byli asexuálními bytostmi, zcela zřejmá: souložili, samozřejmě souložili.
