“Před dávnými časy lidé říkávali, že pamatuje-li si člověk příběhy, které se předávají z generace na generaci, dají mu tyto příběhy sílu. Stačí i malá část těchto vyprávění, abyste vy i vaše děti zůstali silní a dokázali čelit všemu, co vás čeká v budoucnosti.” (Ray Yazzie, Navaho)
Indiáni z jihozápadu, jako například Navahové či Apači, používali a používají své mýty a dávné příběhy jako výchovný prvek, který má v důsledku daleko větší účinek než poučování, mentorování a přísné zakazování. Možná bychom si z této zkušenosti mohli vzít příklad. Žádný Indián by totiž úmyslně neudělal něco špatného, protože dobře ví, jaké následky by jeho chování přineslo. Děti se podle starých vyprávění učily poslušnosti a dospělí po celý život v těchto příbězích nacházeli zdroj morálních pravidel. Když se však přeci jenom Indián dopustil zlého skutku, říkali o něm ostatní, že za to nemůže, že se lépe chovat neumí, protože neměl dědečka, který by mu vyprávěl staré příběhy.
A tak se zimu co zimu v táboře Indiánů scházely děti v týpí svého dědečka, aby naslouchaly jeho povídání. S nimi často přicházeli i dospělí. Co také za dlouhých večerů dělat, když venku padá sníh a tma je tak brzy. Navíc některé indiánské kmeny věřily, že vyprávění dobrodružných a napínavých příhod, v nichž vystupují medvědi, hadi a jiná zvířata, je bezpečné pouze během zimních měsíců, když jsou zalezlá v horách, v zemi a ve skalách. Také hromy a blesky, jež jsou dalším nástrojem trestu pro nehodné, v zimě nehrozí.
Není však jednoduché zjistit podrobnosti o těchto mýtech, neboť Indiáni své tajemství pečlivě střeží a nesmějí je nikde vypravovat, či dokonce zaznamenávat. Proto je například pravda o stvoření světa každému Indiánovi svěřena teprve po jeho zasvěcení a uvedení do kivy (více než tisíc let staré rituály jihozápadních puebel – kiva je společenským centrem, kde se shromažďují muži z vesnice, ženy jsou obvykle vyloučeny, i náboženským střediskem k předávání tajných rituálů). Samozřejmě že starci ukojí i nenasytnou zvědavost dětí, ale je jim vyprávěn pouze obecný příběh postrádající “pravdu pro zasvěcené”, neboť malí caparti jsou nespolehlivými strážci tajemství. A tajemství, to ví každé malé dítě, má kouzelnou moc. Indiáni jsou přesvědčeni, že prozrazením “pravdy o stvoření světa” si nejen zkracují život, ale především připravují mýtus o jeho nadpřirozenou moc léčit nemocné a sjednocovat lidi s přírodou. A v neposlední řadě je mýtus duchovním pokladem a majetkem kmene a nikdo nemá právo plýtvat svými poklady.
Z toho, co se přeci jenom podařilo zjistit a co prosáklo z jihozápadních puebel až k nám, je snad nejzajímavější indiánská víra ve střídání světů. Podle Hopiů je náš svět čtvrtý a podle Navahů dokonce pátý talíř na hromadě použitého nádobí. Lidé přicházejí na svět lezením z jednoho talíře na druhý, který se vznáší nad prvním, atd. Trochu to připomíná Platonův mýtus o jeskyni, i když považuji za vyloučené, že by tento filozof vůbec něco věděl o jihozápadních Indiánech. Horní svět totiž není jen dalším světem, ale je to svět vědění a vidění, zatímco ty předešlé jsou jakési podzemní jeskyně, kterými je ovšem třeba projít, abychom vůbec byli schopni ocenit hodnotu toho dalšího. Odchod lidí do nového světa je však většinou vynucený zničením světa předešlého. Buď potopou či jinou přírodní katastrofou, často také zlými čáry a kouzly. I když z našeho pohledu mohou být zlé jen relativně, protože přivedly lidstvo k vyššímu poznání. Nejobvyklejším důvodem ke zničení předchozích světů a lidí je skutečnost, že byli špatní. Například tvrdili, že štěstí je lidský vynález. Jak pošetilé.
Jednotlivé světy obvykle vznikají díky snaze Stvořitele, který v nich, jak jinak, zhmotní svá přání nebo je přímo vyrobí ze substancí svého těla. Papagský Stvořitel například udělal zemi z prachu a potu setřeného ze své kůže. Krásný je navažský mýtus o stvoření lidí z kukuřičného prachu, vody a kůže z ňader Stvořitelky. Do mytologického světa se promítly i nové skutečnosti, o kterých s největší pravděpodobností původní Indiáni neměli tušení. Mám na mysli především poznání lidí s jinou barvou kůže. Například u Pimů se traduje legenda o Kouzelníkovi, který uhnětl lidi z hlíny a vypálil je v peci. Protože ho však při práci rozptyloval kojot svým mluvením, vytáhl výrobky nejprve moc brzy – tak vznikli běloši, a pak zase moc pozdě – tak vznikli černoši. Potom teprve, na třetí pokus, se mu podařilo vystihnout ten správný čas, a stvořil Pimy.
