TEXT: IRENA PÁLENÍČKOVÁ, FOTO: JIŘÍ PÁLENÍČEK
Andamanské ostrovy měly kdysi pověst nebezpečného území, a to nejen kvůli nevraživým domorodcům, ale i kvůli zdejší trestanecké kolonii. Dnes jsou ale nebezpečné už jen pro ty, kteří nesnesou pohled na pravý indický nepořádek.
Historie osídlování ostrovů poněkud připomíná dějiny Austrálie. O původních obyvatelích se na počátku 19. století nevědělo téměř nic a Angličané považovali ostrovy za neobydlené. Ještě dnes jsou původní kmeny, například Ongeové, Sentinelové, Andamanci nebo Jarawové nepříliš probádané a k okolnímu světu se stavějí převážně negativně, což je ale z hlediska zachování jejich identity to jediné rozumné, co mohou dělat.
Pokud nebyli příslušníci původních kmenů pohlceni indickou masou, tak žijí v počtu několika stovek lidí ve vymezených rezervacích, kam mají cizinci vstup zakázán. Jedině přes rezervaci kmene Jarawů vede „transandamanská dálnice“ spojující ostrovy Jižní, Střední a Severní Andaman. Je-li však situace napjatá, doprovázejí projíždějící autobusy vojáci.
JEDNO VELKÉ VĚZENÍ
Fotografovat původní obyvatele je zakázáno. Samozřejmě, že indičtí turisté se nesnaží o nic jiného a pomocí fotoaparátů v mobilních telefonech získávají „unikátní“ záběry malých kudrnatých a do pasu nahých domorodek tancujících a žebrajících u silnice. Ty potom s chutí ukazují v hotýlcích v Port Blair zvědavým bílým turistům a vyprávějí jim hrůzostrašné historky o divokých domorodcích. Po¬dle jedné například Sentinelové zabili dva muže, kteří náhodně přistáli na jejich ostrově. Uřízli jim prý prsty a uši a vrtulník, který chtěl vyzvednout těla nešťastníků, pak zasypávali oštěpy. Prvním bělochem, který se s domorodci setkával, byl námořní kapitán Blair. V roce 1789 se tu usadil a založil přístav Port Blair. Vydržel však jen pár let. Až v roce 1858 vysadili Angličané na Jižním Andamanu první várku politických vyhnanců – bojovníků za svobodu Indie. Vězni zde pro sebe během let postavili velký žalář o 698 celách, který je dnes v centru hlavního města Andaman a jehož křídla slouží jako indický národní památník a muzeum. Mnoho vězňů se pokusilo utéct, ale divoká příroda, moře a nepřátelské kmeny většinu uprchlíků zlikvidovaly. Kromě stavby vězni tvrdě pracovali na výrobě kokosového oleje, a hlavně po desítkách umírali, například v roce 1859 zemřelo třiašedesát vězňů ze sta. Okolo věznice se postupně začali usazovat lidé, zajišťující její chod a služby anglickým velitelům. Proto je možno vznik současného andamanského osídlení přirovnat k Austrálii, ačkoliv na Andamany nebyli deportováni skuteční zločinci (s výjimkou některých teroristů), ale spíše národně osvobozenecká elita Indie. Pokud se na toto zeptáte někoho ze zaměstnanců muzea, odejdete až po několika hodinách. Výklad, který dostanete k fotografiím vězňů, bude víc než vyčerpávající jak obsahově, tak svou délkou i svéráznou místní indickou angličtinou.
JAKO NA ŠUMAVU
Po získání samostatnosti Indie se vězni vrátili na pevninu a po určité době začaly Andamany osídlovat národy z indického subkontinentu. Zatímco v roce 1960 žilo na Andamanech jen padesát tisíc obyvatel, dnes jejich počet přesáhl sedminásobek. Zbyla tu jen asi tisícovka neasimilovaných původních obyvatel, kteří si zachovali svou originální kulturu, ostatní domorodci přijali životní styl novousedlíků. Indická vláda navíc začala v posledních letech propagovat Andamany jako destinaci pro domácí turismus. „Jsme konzervativní,“ vykládal nám andamanský lékař, který pracuje v Dillí a o dovolené se vrací ke svým rodičům do Port Blair. „Dřív jsme jezdili maximálně na návštěvy ke svým příbuzným. Posledních pět let začíná být módou, když velké a bohaté podniky kupují svým zaměstnancům a jejich rodinám cestovní balíčky. Často jezdí právě na Andamany.“ Tito Indové vyžadují stejný komfort a pokud možno stejný typ hotelů, jaké znají z filmů a televize. Proto na ostrovech začínají růst první ubytování, jež s palmovými chýšemi a možností stanovat na plážích, za kterými sem kdysi jezdili hippies, nemají nic společného. Přesto zde prozatím naštěstí nevyrostl ani jeden vícepatrový hotel. A tak na Andamanech stále turisté najdou v dostatečné míře hlavní ostrovní devízu, kterou se ostrovy zároveň výrazně odlišují od Indie: klid, málo lidí a zajímavé nezcivilizované pobřeží.
ZANEŘÁDĚNÝ RÁJ
Z více než tří set andamanských ostrovů je jich turisticky přístupných jen jedenáct (nedaleké nikobarské ostrovy nejsou přístupné vůbec). Ale i na Neilu, jednom z nejmenších obydlených, jsme toho zažili dost. Neil má tři a půl tisíce obyvatel a jen pár z nich se přišlo podívat na vystoupení žáků místní střední školy, přestože z 471 žáků jich vystupovalo 368. Na čísla jsem se ptala jednoho z kantorů a začala si je drápat do notýsku. Nezapřel v sobě učitele matematiky – sešit mi vzal, úhledně do sloupce napsal počet žáků jednotlivých tříd, podtrhl a sečetl. Mezitím už byla rozvinuta vlajka, zasypána květinami, a právě přijížděla vládní delegace doprovázená policií v jednom ze tří místních osobních aut. Bylo připraveno i občerstvení, sladké a pálivé plněné taštičky na papírových talířích, káva v plastových kelímcích. S potěšením jsem postřehla krabice na odpadky. Přesto dobrá polovina papírů a tácků ozdobila trávník.
Druhý den bylo nepořádku ještě více, krabice totiž nikdo neodvezl a obsah roztahala zvířata. Nechtěla jsem si přiznat smutnou indickou pravdu, že o odpadky se stará málokdo, a tak jsem se utěšila teorií, že proběhnou ještě sportovní hry, a pak žáci s učiteli všechno nejspíš uklidí. Následující den sledujeme nácvik na každoroční sportovní hry. Předchozí oslavy republiky byly důstojné, teď měli studenti možnost soustředit se na cizince, zvlášť když jsem si vedle nich sedla na zem. Ptám se jich, kdy začnou sportovní hry: „Dopo nebo odpoledne?“ „Yes,“ odpovídají. „Tak kdy?“ naléhám. „Yes.“ Angličtinu se učí již několik let a jeden z nich ji chce dokonce studovat dál. Teď je jim sedmnáct a mnohem více je zajímá, jak je to u nás s vybíráním životních partnerů. „A to si je opravdu můžete vybírat vy sami?“ vyzvídají.
ZAPADLÝ A PŘITOM STEJNÝ
V pořadí třicáté osmé místní sportovní hry se uskutečnily ve vší vážnosti, včetně zapálení olympijského ohně, ohňostroje (který byl ve dne spíše jen dělobuchostrojem), nástupu s vlajkami a téměř spartakiádními vystoupeními. Nás nejvíce uchvátil tanec dívek s vlajkami, zakončený vypuštěním holubic. Hlavním závodem byl skok do výšky a finále běhu na sto metrů. Startovalo se dřevěným klapátkem, časy se neměřily, stopky ani startovací pistole na tomhle miniostrově o dvaceti kilometrech čtverečních prostě nejsou. Ostrov Neil naši kamarádi dlouho hledali na mapě. Je to tu ale v mnohém stejné jako všude jinde. Školáci tady zapalují olympijský oheň a lidé se nechávají vozit autem na pozorování západu slunce. Jejich napodobování západní civilizace je ale nadějí do budoucna – když se všem lidem líbí totéž, mohou se jednou snáze domluvit. Jen jedna věc mě mrzí. Hřiště zůstalo zavalené odpadky a pomalu je rozkládal každodenní déšť. Jako bývalou učitelku mě lhostejný vztah mých neilských kolegů k životnímu prostředí šokoval.
PŘIZNEJME SI PRAVDU
Ještě jeden člověk nebyl s oslavami úplně spokojen, Němec Wolfgang. Jak se sám vyjádřil, byl mužem tisíce profesí. Zabýval se jógou, navrhováním interiérů z přírodních materiálů i alternativním divadlem. A právě divadlo přijel učit neilské děti jako dobrovolník. Vybral si malou nadanou skupinku a připravil večerní vystoupení v místní restauraci. Jeho plány však narušily oslavy. Několik dětí muselo dát přednost nácviku na školní vystoupení. Pozorovala jsem jeho skupinku dětí s vervou tančících na současný indický pop a v hlavě mi začaly hlodat pochyby. Každá dobrovolnická práce má smysl, ale nejde někdy jen o to, že dělá dobře našemu egu. Andamanům by podle mého mnohem více než výuka anglických slovíček nebo akrobatických prvků pomohl úklid všudypřítomných odpadků a výuka ochrany životního prostředí. K čemu jim bude na Andamanech angličtina, když se budou brodit v plastech a turisté sem kvůli tomu přestanou jezdit? Stačí, co se stalo s vodami Andamanského moře, i když za globální změny klimatu, které zničily korály v místních mořích, obyvatelé Neilu nemohou. Teď turisté na Neilu vyprodukují měsíčně k deseti tisícům plastových a skleněných láhví, které pak uklízečky házejí do džungle nebo pálí. Co kdyby se dobrovolníci raději vydali s dětmi do džungle plastové láhve posbírat?
CO POMŮŽE ANDAMANŮM?
Na Havelocku jsme mluvili s indickou studentkou ekologie na stáži v místním středisku pro ochranu přírody. „Když organizujeme úklid pláže před obchody, jejich majitelé sedí a smějí se nám, že uklízíme. Seženeme náklaďák na odvoz odpadků na skládku v lese, která už dávno přetéká. Přijede jednou a pak se vymluví, že má jinou práci. Přitom slisovaný plast ve velkém vykupuje k dalšímu zpracování Čína. Na hlavním andamanském ostrově je již lisovna odpadu, kdo ale zaplatí loď, aby odsud odvezla posbírané láhve? Jsem ráda, že tady už končím,“ říká se smutkem i zlostí v hlase studentka a pokračuje v trpkém monologu: „Každoročně dostanou úřady stovky tisíc rupií na likvidaci odpadu. Většina končí v kapse úředníků. Vypracovali jsme projekt na pomoc, úřady se sešly k důležitému dlouhému jednání. Nic. Jak se mají děti něco o ekologii naučit ve škole, když přijdou domů a vidí své rodiče, jak vše hází za plot?“ Situace se zdá téměř patová. A naděje, že se přístup místních změní, je mizivá. „Odpadky? To je přece součást naší tradice,“ zavýskl jeden Ind, když jsme mu na dotaz, jak se nám v Indii líbí, odpověděli, že je to krásná země, ale je v ní příliš nepořádku.
