Oblast Kašmíru byla po vzniku samostatné Indie a Pákistánu rozdělena na dvě části. Do té doby se datuje počátek protestů, stávek i občasných ozbrojených konfliktů, které z Kašmíru dělají horkou půdu. Což je škoda, protože tento kout Indie rozhodně stojí za návštěvu.
TEXT A FOTO: JAN MIKLÍN
Srínagar je letním hlavním městem státu Džammú a Kašmír. Leží jen necelých šedesát kilometrů od hranic s Pákistánem, a tak je zde vojenská přítomnost silnější, než v ostatních částech státu. „Upozorňujeme cestující, že letiště Šrínagar je zároveň vojenská základna, a proto je zde zakázáno fotografovat,“ upozorňuje hlas letušky, když letadlo začíná klesat na přistání. Poslední konflikt mezi oběma zeměmi, kargilská válka, se odehrál v roce 1999, kdy se pákistánské síly spolu s kašmírskými separatisty infiltrovaly za hraniční linii, ale indická armáda je rychle vyprovodila zpět. Častou nepříjemností jsou zde protesty a demonstrace doprovázené vyhlášením výjimečného stavu a zákazu vycházení, zejména dříve nebyly výjimkou teroristické útoky od ostřelování autobusů po občasné výbuchy bomb či granátů.
VÁLKY O KAŠMÍR
Počátek současného napětí musíme hledat v historii a náboženství. Dřívější „velký“ Kašmír byl po dlouhou dobu de facto nezávislým státem, během britské koloniální nadvlády měl statut knížecího státu řízeného mahárádžou, tedy do určité míry nezávisle na britské správě. Po vyhlášení samostatnosti Indie roku 1947 vypukla první válka o Kašmír, jelikož tehdejší hinduistický vládce Kašmíru, poslední mahárádža Hari Singh rozhodl o připojení oblasti k Indii, ačkoliv zdejší populace byla z téměř 80 % muslimská a sympatičtější jí byl Pákistán. Konflikt, který přinesl smrt více než sedmi tisícům lidí, trval rok a těžké boje mezi oběma státy vypukly ještě v letech 1965 a 1971. Aby to nebylo tak jednoduché, do sporu se zapojila i Čína, považující za součást „svého“ Tibetu oblast Aksai Čin, kterou vojensky ovládla roku 1962. Mezi třemi jadernými velmocemi tak v oblasti Kašmíru vedou dočasné hranice, o jejichž přesný průběh se vedou spory. Přesvědčit se o tom můžeme třeba v mapce a informační brožurce, podle které je nejvyšší horou Indie Čogori (K2). Indové mají dokonce zákon, zakazující publikovat mapy s hranicí státu vedoucí jinde než v hranicích celého Kašmíru. Podle současného stavu ovládá Indie asi 43 % Kašmíru, zatímco Pákistán 37 %. A možné řešení? To je zatím ve hvězdách. Místní by nejraději měli co nejsilnější autonomii a objevují se i separatistické hlasy volající po úplné nezávislosti, ale indická armáda je proti. Nejde přehlédnout nekonečné kolony zelených „tatovek“ na silnicích, většinou vojáky postavených a udržovaných a táhnoucích se od základny k základně. Oficiální čísla jsou tajná, ale počet indických vojáků ve státu Džammú a Kašmír dosahuje 500–700 tisíc, těžko byste na světě hledali podobně vojskem nasycenou oblast. Proto je dobré si před návštěvou důkladně prověřit aktuální informace.
LODĚ NA KANÁLECH
Kašmír však nabízí mnohé, za čím se vyplatí do horké zóny vydat. Největším lákadlem je dvacetikilometrové jezero Dal, ležící ve východní části Šrínagaru. Na jeho hladině (nadmořská výška 1583 m) se houpe více než tisícovka hausbótů. Ty nejstarší z nich byly postaveny již v 19. století, Britové je nazývali „malým kouskem Anglie“. Z nařízení kašmírského mahárádži totiž cizinci nesměli vlastnit půdu, a tak byli nuceni zabydlet se na jezeře. Většina je ale novějších a dnes prakticky všechny slouží jako turistické hotýlky. Podle stavu jsou rozděleny do několika kategorií, které mají stanoveny oficiální ceny. Avšak místní milují smlouvání, a tak ceny podle sazebníku rozhodně nemůžete čekat. Dopravu na jezeře zajišťují gondolám podobné loďky šikary, mnohé nádherně vyzdobené. Další ráno se chceme jednou takovou vydat na tradiční ranní trh, a tak na břehu sondujeme. „Kolik bude vyjížďka stát?“ Odpovědi od všech lodníků jsou jako přes kopírák. „Well, mister,“ začínají, „každý vám řekne nadsazenou cenu a pak smlouvá. Já ale takový nejsem. Mám pevné ceny, podle ceníku, žádné smlouvání,“ snaží se nás získat. Co na tom, že nabízená cena vždy nadsazená je, prostě Indie. Nakonec si domlouváme s postarším mužem sraz na pátou hodinu ráno, abychom byli na místě včas.
TRH NA HLADINĚ
Je právě ramadán, a tak velkou část noci se tmou nesou modlitby k Alláhovi, nedovolující nám pořádně usnout. Z polospánku nás najednou vytrhuje neustávající bušení. Když si promneme oči, zjistíme, že ač do páté hodiny ještě pár desítek minut zbývá, náš lodník si přišel pojistit práci. Ještě za tmy opatrně naskakujeme do vyzdobené šikary a vyrážíme na jezero. Žádné lodě tady nemají motor, a tak při ranní plavbě po klidné hladině zní jen zpěv z nedalekých mešit, šplouchání pádla a svist ptačích křídel. Po chvíli zaslechneme první hlasy, jejichž šum postupně roste v dohadování a překřikování. To je znamení, že jsme u cíle své vyjížďky – tradičního plovoucího trhu s ovocem a zeleninou, který se na jezeru koná za každého úsvitu. Vodní plocha je přeplněná loďkami tak, že by se po nich dalo přecházet z jednoho břehu na druhý. Obchodníci hledají nejlepší zboží, pěstitelé se snaží udat svoji úrodu a dlouhé dohadování se o ceně je rituál, který nikdo nemůže vynechat. Divadlo je to velkolepé a my jej vydrželi sledovat něco přes hodinu, během které se vycházející slunce přehouplo přes okolní hory. Na zpáteční cestě si tak prohlížíme nejrůznější druhy ptactva (zejména volavek) i kvetoucí lotosy, které jsme během ranního šera spíše jen tušili. Bohužel lotosy nejsou tím jediným, co v jezeře kvete, mnohem větší biomasu tvoří řasy, jež se rozrůstají v silně nitrifikované, a tím pádem po většinu roku brčálově zelené vodě. Místní vláda v posledních letech představila několik projektů, doprovázených i výraznými financemi, které by měly problém se znečištěním vyřešit, nakolik budou úspěšné, ukáže až čas.
DŘEVĚNÉ SRDCE MĚSTA
Jezero však není jedinou atrakcí milionového města. Na jeho březích se rozkládá historická čtvrť, plná dřevěných domků zdobených vyřezáváním, a mezi nimi i několika mešitami ve stejném, unikátním kašmírském stylu ze 17. až 18. století. Asi nejhezčí je Khanqah Shah-i-Hamadan, která stojí na místě jedné z prvních mešit v Kašmíru, kterou nechal postavit ve 14. století Mir Sayed Ali Hamadani. Bezvěrci-muži mohou do mešit jen nahlédnout, dovnitř je bdělí strážci nepustí, ženám nedovolí ani nakouknutí. Zatímco mešity jsou skryty v bludišti křivolakých uliček, pevnost Hari Parbat z počátku 19. století je viditelná téměř z každého místa ve městě. Impozantní stavba postavená na kopci, který má důležité postavení v hinduistické mytologii – právě zde měl bůh Višnu porazit jezerního démona Jalodbhavu – je bohužel pro návštěvníky z vojenských důvodů uzavřena. Panoramatických výhledů na Šrínagar i jezero si tak turisté mohou užít z kopce Šankaračárji, i když i zde jsou pohyb a zejména fotografování omezeny hlídkující armádou. Pokud vás z neustálého troubení, zpěvu z mešit, pokřikování prodavačů a vůbec ruchu města začne bolet hlava, pak nastal pravý čas pro návštěvu některé z mughalských zahrad. Mughalové, kteří Indii vládli v 16. a 17. století, po sobě zanechali velké množství staveb či spíše celých areálů nebo dokonce měst v severní Indii. Celý svět zná tu nejproslulejší, Tádž Mahál, jen v Ágře stojí několik dalších velkolepých hrobek a rozsáhlá pevnost, nedaleko ní nedlouho po svém vzniku opuštěné město duchů Fatehpur Sikrí a centrálním bodem Dillí je Červená pevnost, Lal Qila. Ve Šrínagaru nechali mocní šáhové, kteří město využívali jako letní sídlo, postavit několik zahradních či parkových areálů, dodnes plných kvetoucích květin, upravených trávníků, vodotrysků a symetrie. Vysoko nad hladinou jezera leží Pari Mahal, nabízející i hezkou vyhlídku, nejnavštěvovanější jsou Shalimar Bagh, za vidění stojí i Nishat Bagh, jejichž příkré terasy se zvedají prakticky bezprostředně od břehu jezera Dal. Zde, při pohledu na modrou hladinu kapkami vodotrysků člověk pochopí, že takový výhled stál panovníkům i za dvoutýdenní trmácení se z nížinných částí Indie.
DIVADLO U LEDOVCE
Jen pár hodin jízdy ze Šrínagaru do srdce hor, v Kašmíru v mnohém připomínajících evropské Alpy, leží oblíbené výletní středisko Sonamarg. Celou vesnici tvoří dvě řady restaurací a „hotýlků“ podél hlavní cesty, spojující Kašmír s Ladákem. Mnohem zajímavější než hlučná a zaprášená vesnice je však výlet údolím k ledovci Thajiwas. Zatímco v brzkých dopoledních hodinách zde v tichu hor potkáváme jen místní jdoucí na dřevo, odpoledne se zde rozehrává hotové divadlo. Do Sonamargu totiž míří davy Indů lačnících po dobrodružství a tady se jim ho dostane: koníci je vyvezou k ledovci, na něj se hrdinně vydají – někteří po svých, jiní se nechají místní chudinou vytáhnout na sáňkách – ještě pořídit pár fotek a zpátky domů. Nám, sledujícím výjevy s otevřenou pusou, nezbývá, než si vzpomenout na oficiální indické turistické moto země – Neuvěřitelná Indie. To přesně sedí. Ranní obrazy na trzích, na nichž se jakoby nic nezměnilo už pár století, ruch a špína ulic města v kontrastu s důstojností mughalských zahrad i Indové na horském výletě. To vše jsou věci, kvůli kterým stojí za to se do Kašmíru vydat.
