Indický oceán je z geologického hlediska nejmladším ze tří největších světových oceánů. Pohlédneme-li na oceán jako na geometrický tvar, který je vymezen polohou kontinentů, je Indický oceán v rodině pěti světových oceánů nejmladším přírůstkem vůbec. Vasco da Gama ho přeplul již v roce 1498, přesto je to ve srovnání s Atlantikem i Pacifikem „aqua incognita“. V době, kdy hluboko do vesmíru vysíláme sondy, zůstává tento třetí největší oceán světa v podstatě neprobádán. V jeho hlubinách se prohánějí latimerie, ryby, o kterých se vědci domnívali, že vyhynuly před 60 miliony let, u jeho obrovských vřídel žijí unikátní organismy. Činnost lidí by však tento oceán mohla ohrozit dříve, než nám vydá svá tajemství.
Indický oceán se v současné podobě vynořil ze skládačky neustále se pohybujících tektonických desek před zhruba 30 miliony let. Rozkládá se na východní polokouli mezi východním pobřežím Afriky a západním pobřežím Austrálie, Velkými a Malými Sundami a jižním pobřežím Asie a antarktickou konvergencí, která tvoří hranici Jižního oceánu (viz též Koktejl 5/2003, str. 29). Jeho celková rozloha je zhruba pětkrát větší než území USA. Vzniku Indického oceánu předcházel zánik obřího pramoře Tethys. Zhruba před 170 miliony let se jižní superkontinent, jejž geologové pojmenovali Gondwana, začal rozpadat na menší kontinentální celky, které dnes známe jako Jižní Ameriku, Afriku, Indii, Austrálii a Antarktidu. Jižní Amerika a Afrika se zprvu jako jeden celek sunuly na severovýchod, zatímco Indie se jako samostatný kontinent pohybovala na sever.
Megamoře Tethys se postupně uzavíralo s tím, jak se Afrika a Indie sunuly na sever. Indie nakonec přibližně před 50 miliony let narazila do Asie, začala se pod ni podsouvat a výsledkem této kolosální srážky litosférických desek bylo obří pohoří Himálaje. Od severozápadu k jihovýchodu se napříč Indickým oceánem táhne podmořské pohoří známé jako Středoindický hřbet. Do středu této tektonicky aktivní zóny vniká magma z tekuté části zemského pláště a neustále rozšiřuje oceánské dno. Jedna větev mohutného pohoří obkresluje Afriku a napojuje se na Středoatlantský hřbet. Jihovýchodní větev se napojuje na hřbet Jihopacifický. Od Bengálského zálivu až k Jávskému moři se naopak táhne více než 2600 kilometrů dlouhý Jávský příkop, který dosahuje hloubky 7450 metrů. Západoaustralská pánev se zde rychlostí 6 cm za rok sune pod jihovýchodní Asii. Tření mezi tektonickými deskami v této oblasti často způsobuje ničivá zemětřesení. Konvekční proudy v tekuté části zemského pláště neustále pohánějí tektonické desky, které se střetávají na konstruktivních a destruktivních rozhraních.
PODMOŘSKÁ VŘÍDLA
„Indický oceán je ze tří největších oceánů jediný, o kterém stále ještě nevíme, jaké příšerky v něm žijí,“ řekla s mírnou nadsázkou letos v srpnu společnosti BBC dr. Lindsay Parsonová, bioložka z vědecké skupiny při Oceánografickém centru v anglickém Southamptonu (Southampton Oceanography Centre – SOC), která se zabývá průzkumem podmořských hřbetů. I když Atlantik i Pacifik stále ještě skrývají mnohá tajemství, Indický oceán zůstává v podstatě zcela neprobádán, což se v době, kdy vysíláme sondy hluboko do vesmíru, může zdát až neuvěřitelné! Třetí největší oceán je pro expedice výzkumných ústavů, které se povětšinou nacházejí v oblastech náležejících průmyslovým zemím s dlouhou tradicí oceánografického výzkumu, méně dostupný než jeho větší příbuzní. První zásadní kroky v tomto směru učinil teprve Mezinárodní program výzkumu Indického oceánu, který v druhé polovině dvacátého století probíhal pod záštitou komise UNESCO při OSN.
Letošní plavba členů Oceánografického centra v Southamptonu začala daleko od Anglie, na seychelském ostrově Mahé, který se vyznačuje skalnatým pobřežím a vysokými kopci sahajícími do výšky přes 900 metrů. Žulovitý základ čtyřiceti z celkového počtu zhruba stovky tropických ostrovů a ostrůvků Seychel, které leží severovýchodně od Madagaskaru, prozrazuje kontinentální rysy tohoto souostroví. Většina ostrovů v Indickém oceáně je na rozdíl od Pacifiku právě kontinentálního původu.
Vědci na palubě výzkumné lodi s honosným názvem Charles Darwin opustili přístav Victoria 18. července 2003. Loď zamířila do vod nad dosud neprobádanou oblastí Carlsberského podmořského hřbetu, který se v hloubce 4000 m táhne mezi africkým kontinentem a souostrovím Seychely. Cílem expedice bylo objevit známky aktivních podmořských horkých vřídel, která jsou známa z Pacifiku již od roku 1977. V Indickém oceáně však byla poprvé objevena teprve před třemi lety. Podmořská horká vřídla vznikají v místech, kde mořská voda vniká hluboko do oceánské kůry a dostává se do styku s rozžhavenými horninami. Zahřátá, minerály nasycená voda pak tryská ven v podobě hydrotermálních pramenů a v temných hlubinách vznikají bizarní útvary připomínající středověké představy o podobě horoucích pekel. V těsné blízkosti horkých vřídel občas vzkvétá společenství organismů, které bez pomoci slunce vytvářejí organické sloučeniny a kyslík.
Vybavení výpravy bylo kombinací starých osvědčených metod a nejmodernějších přístrojů. Kromě pytlové vlečné sítě pro odběr vzorků z oceánských hlubin patří mezi základní průzkumné nástroje výpravy senzor MPAR (Miniature Autonomous Plume Recorder), který používá řadu technologií k odhalení horkých oblaků v hlubinách oceánu, jež indikují existenci podmořských hydrotermálních pramenů. Tato technologie byla britské výpravě zapůjčena americkým Národním úřadem pro oceán a atmosféru (NOAA). Ten spolufinancoval již zmíněnou expedici, která jako první odhalila existenci podmořských horkých vřídel.
V úterý 22. července ve 22.00 hodin začala práce na průzkumu samotného Carlsberského hřbetu. Po předběžném mapování s použitím sonaru, které potvrdilo domněnky geologů o existenci hřbetu s klasickým axiálním údolím o hloubce 800 m, byl v noci do hloubky 4000 metrů spuštěn pytlový sběrný vak spolu se senzorem MPAR. Při zpracování dat, která sonda nasbírala, se na výpravu usmálo štěstí – vědci objevili mimořádně silný signál podmořského oblaku.
„Tak silný signál znamená, že se pravděpodobně jedná o nejmohutnější hydrotermální oblak dosud objevený na Zemi,“ napsal ve svém deníku vedoucí výzkumného týmu dr. Bramley Murton. Zpracování dat prozradilo, že se jedná o obří oblak černé mořské vody o výšce 600 metrů a šířce 30 kilometrů, který vychází z „kouřícího“ vulkanického komplexu nacházejícího se v hloubce 3000 m pod hladinou. „Zdroj tohoto mraku je srovnatelný s celou řadou elektráren vypouštějících ohromná množství tepla a vodních par,“ pokračoval dr. Murton v tiskové zprávě, kterou výzkumný tým zveřejnil 29. července. „Když si představíte komín továrny chrlící kouř do ovzduší v bezvětří, kouř stoupá svisle, ale vzduch, který do něj vniká, nakonec pohyb zastaví a mrak se začne rozšiřovat,“ dodala dr. Lindsay Parsonová.
Vybavení, které měl tým k dispozici, bylo sice dostačující pro odběr hornin nacházejících se na dně oceánu, nebylo však vhodné pro zkoumání biologických společenství. Dalším krokem výzkumného týmu v příštích měsících tedy bude spuštění nového dálkově ovládaného průzkumného přístroje ISIS, který je schopen ponoru do hloubky 6,5 kilometru.
SPOLEČENSTVÍ ORGANISMŮ
Vědci již dříve zjistili, že mezi unikátními organismy žijícími u mořských vřídel v Pacifiku a Atlantiku existují značné rozdíly. „Dosud nebyli v Atlantiku objeveni žádní krytonožci, zato jsou zde fantastické počty speciálně adaptovaných krevet,“ objasnila situaci během expedice dr. Parsonová. Cílem badatelů je nyní zjistit, jakým způsobem do tohoto rébusu zapadají organismy žijící u horkých vřídel v Indickém oceáně, které byly poprvé objeveny japonskou vědeckou výpravou v srpnu a září 2000 v hloubce 2450 metrů poblíž trojitého deskového rozhraní Rodriguez v samotném středu Indického oceánu, kde se střetávají Africká, Antarktická a Indoaustralská tektonická deska. Japonští vědci objevili extrémně aktivní horké prameny a uspěli tam, kde dříve selhala řada expedic, vyslaných Německem, Francií a jinými zeměmi. S použitím dálkově ovládaného hlubinného průzkumného plavidla Kaiko se jim dokonce podařilo vyfotografovat a zdokumentovat řadu organismů. Japonci zároveň předběhli americké vědce z věhlasného Oceánografického ústavu ve Woods Hole, kteří již řadu let plánovali průzkum podmořských hřbetů v Indickém oceáně.
Převratný objev však Japonské centrum pro mořskou vědu a technologii (Japan Marine Science and Technology Center – JAMSTEC) oznámilo jen krátkou zprávou 14. prosince 2000 a dosud nebyly zveřejněny podrobné výsledky výzkumu. Objev přesto vyvolal mezi odborníky velký zájem a Oceánografický ústav ve Woods Hole do stejné oblasti vyslal vlastní expedici již následující rok.
Mezinárodní skupina vědců ze sedmi univerzit a tří výzkumných ústavů během čtyřicetidenní plavby v březnu, dubnu a květnu 2001 opakovaně spouštěla do hlubin z devadesát metrů dlouhé průzkumné lodi Knorr dálkově ovládané plavidlo Jason. Expedice, kterou Američané plánovali pět let, podrobně zdokumentovala vřídla, které před nimi objevili Japonci. Přístroje expedice zároveň odhalily nový komplex vřídel, který byl nazván Edmond po nedávno zesnulém americkém vědci, průkopníkovi v oblasti průzkumu podmořských horkých vřídel. Expedice také poprvé široké veřejnosti zpřístupnila fotografie organismů žijících u horkých vřídel. Pečlivě zorganizovaná PR kampaň znamenala, že americké objevy na rozdíl od japonských pronikly do světového tisku.
Po důkladném zpracování veškerých nasbíraných údajů zveřejnil americký tým podrobné výsledky průzkumu v renomovaném periodiku Science ještě v říjnu 2001. Ukázalo se, že společenství organismů žijících poblíž horkých vřídel v Indickém oceáně má společné prvky jak se společenstvími, která se vyskytují v Atlantiku, tak s těmi v západním Pacifiku. Výsledky tedy jednoznačně nepotvrzují, ani nevyvracejí již dříve předloženou teorii, že některé organismy v západním Pacifiku jsou evolučně spřízněné s těmi v Atlantiku a že Středoindický hřbet funguje jako spojovací článek mezi Atlantikem a Pacifikem. Světlo by na celou problematiku mohl vrhnout právě důkladný průzkum letos nově objeveného horkého vřídla v oblasti Carlsberského hřbetu.
OBJEV NA RYBÍM TRHU
V září 1997 trávil čerstvě promovaný mořský biolog Mark Erdmann líbánky se svou manželkou Arnaz v severní části indonéského ostrova Sulawesi, který se nachází v Celebeském moři v západní části Pacifiku. Celebeské moře je přes Masakarský průliv spojeno s Jávským mořem, které navazuje na Indický oceán. Dne 18. září se novomanželé procházeli po rybím trhu v hlavním městě Manado, když si Arnaz všimla zvláštní, metr a půl dlouhé ryby, kterou místní rybář přivážel na trakaři, a upozornila na ni svého manžela. Erdmann stačil rybu jen vyfotografovat, než byla prodána. Manželský pár později fotografii vystavil na svých webových stránkách, kde si jí všiml dr. E. K. Balon, který si ihned uvědomil, že se jedná o druh latimerie podivné, zástupce lalokoploutvých ryb, jež byly dosud známé jen z oblasti Komor v Indickém oceáně, tedy asi 9000 km západně od Sulawesi. Balon ihned Erdmannovi doporučil, aby fotografii z webu stáhnul, objev utajil a vypracoval v rámci své doktorandské práce na univerzitě v Berkeley projekt směřující k popisu nového výskytu latimerie. Do dění kolem převratného objevu vstoupily věhlasná společnost National Geographic Society, vědecký časopis Nature a ústav Smithsonian Institute a vyhlásily embargo na vydávání zpráv spojených s objevem. Erdmann získal finance a začal provádět systematické pátrání vycházející z rozhovorů s místními rybáři. Tím byla započata zatím poslední kapitola dlouhého příběhu „živé fosilie“ latimerie podivné, který však začal téměř o šedesát let dříve.
KURÁTORKA A JEJÍ PODIVNÁ RYBA
Marjorie Courtenay-Latimerová byla v roce 1938 kurátorkou malinkatého muzea v přístavním městečku East London poblíž Kapského Města v Jižní Africe. Tehdy jednatřicetiletá žena jistě netušila, že vstoupí do dějin jako objevitelka nejslavnější ryby, jaká kdy spatřila světlo světa. Marjorie pro muzeum mimo jiné vytvářela sbírku ryb a z tohoto důvodu se přátelila s místním rybářem Hendrickem Goosenem, kapitánem lodi Nerine, který ji upozorňoval na neobvyklé úlovky. Den před Štědrým večerem se posádka Nerine vrátila z lovu v ústí řeky Chalumna. Goosen zatelefonoval Marjorii, která se rozhodla, že využije příležitosti, aby popřála posádce veselé Vánoce. Toho dne se příliš nesoustředila na úlovek rybářů a teprve při loučení si všimla zvláštní modré ploutve, která vyčnívala z hromady mrtvých žraloků a rejnoků.
„Odkryla jsem ten exemplář a našla nejkrásnější rybu, jakou jsem kdy viděla. Měřila 5 stop, byla slabě nafialovělá a její boky se třpytily duhovými a stříbrnými barvami,“ napsala později Marjorie. Když se jí podařilo přesvědčit řidiče taxíku, který ji do doku přivezl, aby rybu naložil do vozu, odjela zpět do muzea. Tam porovnala rybu s obrázky v několika málo knihách, které tehdy měla k dispozici, a došla ke zdánlivě nemožnému závěru – ryba patří mezi dávno vyhynulé prehistorické tvory!
Rybu nakreslila a obrázek poštou odeslala profesorovi J. L. B. Smithovi, puntičkářskému učiteli chemie na Univerzitě Rhodes v Grahamstownu, asi 70 km na jih od East Londonu, který byl známý svou vášní pro ryby. Smith však v té době trávil vánoční svátky opravováním písemek a nebyl k sehnání. Marjoriin nadřízený mezitím nález, který byl později vyhlášen „nejdůležitějším zoologickým objevem století“, označil za druh kanice.
Dne 3. ledna 1939 však slečna Latimerová od Smithe obdržela dnes proslulý telegram: VELMI DŮLEŽITÉ. ZACHOVEJTE KOSTRU A ŽÁBRY. RYBA MUSÍ BÝT POPSÁNA. Mezitím však již byly vyhozeny vnitřnosti, jelikož ryba měla být vycpána. Ve snaze nalézt tyto zbytky prý byly prohrabány i odpadkové koše a kontejnery v okolí, ale marně. Navíc údajně nevyšly ani fotografie, které byly pořízeny během konzervace.
„Ačkoli jsem přišel připraven, první pohled na rybu mě zasáhl jako nával horkého vzduchu. Celý jsem se roztřásl, měl jsem divný pocit, mé tělo se chvělo vzrušením,“ napsal později Smith. „Stál jsem tam jako zkamenělý. Ano, bez jakýchkoli pochybností každá šupina, každá kost, každá ploutev jasně svědčila o tom, že to byl pravý zástupce lalokoploutvých.“ V East Londonu se objevil teprve 16. února. Reportér místních novin rybu vyfotil a fotografie se brzy objevila v tisku po celém světě. Smith pojmenoval rybu podle její objevitelky a místa, kde byla nalezena – Latimeria chalumnae. Z profesora chemie a kurátorky malého muzea se rázem staly celebrity a při první příležitosti, kdy byla ryba zpřístupněna veřejnosti, prý muzeum navštívilo 20 000 zvědavců.
Latimerie se stala objevem století ze dvou zásadních důvodů. Jednak patřila mezi ryby, o kterých se vědci domnívali, že vyhynuly před více než 60 miliony let, ale také proto, že podle tehdejších představ paleontologů představovala „chybějící článek“ mezi rybami a suchozemskými tvory.
PÁTRÁNÍ POKRAČUJE
Pro Smithe však práce teprve začínala. Domníval se, že rybu do oblasti, kde byla nalezena, zanesl ze severu Mosabicský proud, a po celém pobřeží Afriky rozmístil obrázek prvního exempláře s nabídkou peněžité odměny za další nález. Jedním z těch, kteří navštívili přednášku Smithe, byl osmatřicetiletý britský kapitán Eric Hunt, který na své lodi Nduwaro obchodoval mezi Zanzibarem na Madagaskaru a Komorami. Po dohodě se Smithem rozmístil plakáty ryby na Komorech. Opět těsně před Vánocemi, 21. prosince 1952, čtrnáct let po prvním objevu latimerie, přinesli Huntovi dva místní rybáři těžký balík, ze kterého se vyklubala ryba místními rybáři označovaná jako mame či gombessa. Byla to druhá latimerie, která spatřila světlo vědeckého světa. Komořanům vyplatili odměnu 100 britských liber a ryba byla naložena do soli, jelikož nebyly k dispozici jiné konzervační látky. V dalším přístavu již Hunt do ryby vstříknul formaldehyd a poslal Smithovi telegram. Přes veškeré svízele spojené se svátečním obdobím nakonec Smith přiletěl na Komory a konečně se mu ulevilo – byla to skutečně latimerie. Důležité navíc bylo, že místní lidé rybu znali, takže bylo zároveň objeveno přirozené prostředí „živé fosilie“. Francouzi, pod jejichž správu tehdy Komory spadaly, měli pocit, že byli vynecháni a na truc oblast až do 70. let, kdy se Komory staly nezávislými, uzavřeli všem kromě francouzských badatelů. První kapitola příběhu podivné ryby se uzavřela.
Od té doby se řada podmořských expedic dlouho marně snažila objevit latimerie v jejich přirozeném prostředí. Jedním z těch, kteří se tohoto pátrání zúčastnili, byl i proslulý badatel a popularizátor podmořského průzkumu Jacques-Yves Cousteau. Latimerii se mu však nepodařilo nafilmovat ani v padesátých letech, ani později v roce 1968. Teprve v roce 1987 se výzkumnému týmu z německého Ústavu Maxe Plancka pod vedením Hanse Frického a Karen Hissmannové podařilo zdánlivě nemožné. Jürgen Schauer v miniponorce Geo objevil, vyfotil a nafilmoval latimerii v hloubce 180 metrů. Tento tým se v roce 1989 vrátil s novou miniponorkou Jago a od té doby se jim několikrát podařilo úspěšně natočit latimerie v podmořských jeskyních, které obývají. Pozorování německé výzkumné skupiny zároveň položilo základ pro veškeré naše znalosti o chování těchto záhadných tvorů. Třetí kapitola příběhu podivné ryby byla uzavřena.
OBJEV KONEČNĚ ZVEŘEJNĚN
30. července 1998 byl konečně nalezen druhý, tentokrát živý exemplář latimerie ve vodách Celebeského moře, které oblévá severní část indonéského ostrova Sulawesi. Místní rybář Om Lameh Sonathan a jeho desetičlenná posádka při svítání lovili žraloky poblíž sopečného ostrova Monadotua. Když z hloubky 100 až 150 metrů vytáhli sítě, nalezli v nich 124 cm dlouhou hnědou rybu, která vážila 29,2 kilogramu. Přes veškerou snahu udržet rybu na živu však nakonec zemřela. Z ryby byly odebrány vzorky tkáně a její tělo bylo zmraženo. Kromě odlišné hnědé barvy byla na trupu poseta výraznými zlatými skvrnami. Pozdější rozbor DNA ukázal, že se indonéská latimerie podstatně liší od 9000 km vzdálených příbuzných a byla pojmenována Latimeria menadoensis. 24. září 1998 byla konečně vydána tisková zpráva a oznámení nálezu v časopise Nature. Úžasný objev byl na světě. Mark Erdmann při té příležitosti řekl společnosti BBC: „Je to senzační objev v tom slova smyslu, že rozhodně otevírá možnost, že by v budoucnu mohly být objeveny všelijaké další ryby a mořské příšery.“
Marjorie Courtenay-Latimerová dodnes žije v East Londonu, kde se letos v říjnu konala mezinárodní konference o latimerii podivné. Jedním z těch, kteří zde přednášejí, je Mark Erdmann. Záhady kolem podivné ryby latimerie dosud zdaleka nebyly vyřešeny. V dubnu a květnu letošního roku se výzkumný tým pod vedením Tonyho Ribbinka z Jihoafrického ústavu vodní biodiverzity vydal do vod poblíž Sodwany v Jižní Africe. S pomocí ponorky Jago se biologům a potápěčům podařilo nafilmovat 18 latimerií, z nichž některé již znali z dřívějších průzkumů. Latimerie se v této oblasti chovají jinak než ve vodách kolem Komor. Na rozdíl od nich například vyhledávají potravu tak, že stoupají z hlubin nahoru, zatímco komorské latimerie hledají potravu při ponoru do hloubky. V jeskyních v podmořských kaňonech se vyskytovaly spolu s kanici. Zůstává tedy otázkou, jestli zdejší latimerie představují oddělenou populaci, či jestli jsou to ryby z Komor, které sem zanesly mořské proudy.
Podle současných odhadů čítá komorská populace latimerií jen asi 500 kusů. Latimerie je zranitelná zejména proto, že se pomalu rozmnožuje – rodí živý potěr. Přestože je již od roku 1989 pod ochranou Konvence o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy (CITES), varovali vědci v devadesátých letech, že klesá počet latimerií v oblasti Komor. Mark Erdmann je jedním z těch, kteří se obávají, že zvýšený zájem veřejnosti o tuto rybu, vyvolaný novými vědeckými nálezy, by mohl přispět k ohrožení těchto mimořádných tvorů, což by byla opravdu paradoxní tečka za tak pohnutým příběhem.
SIRÉNY V OHROŽENÍ
V době, kdy Island v severním Atlantiku opět obnovil lov velryb pod rouškou vědeckého výzkumu, Norové nezakrytě provádějí lov plejtváků malých pro obchodní účely a Japonci loví velryby v Pacifiku i Jižním oceánu, je důležité si připomenout, že se Indický oceán stal první rozsáhlou oblastí, kde byl zcela zakázán lov velryb. Přestože jsou velcí kytovci v Indickém oceáně chráněni již od roku 1979, jiný mořský savec se ocitnul na pokraji zkázy.
V říši mořských savců je jen málo tvorů, kteří na první pohled působí tak silným dojmem jako ochechule pasoucí se na mořské trávě. Zatímco český název pro tuto skupinu savců evokuje cosi směšného, latinské slovo Sirenia zřejmě odkazuje na domněnku starých námořníků, že tito tvorové nejsou nic jiného než bájné mořské víly. Však také tehdy měli muži poněkud jinou představu o ladných ženských tvarech, než dnes prezentují módní časopisy.
Ve skutečnosti se jedná o býložravé mořské savce s předními ploutvemi ve tvaru pádel a vodorovnou zadní ploutví, kteří se dělí na kapustňáky a dugongy. Rod kapustňáků (Trichechus) zahrnuje tři druhy, které obývají mělčiny Karibského moře a pobřežní oblasti západní Afriky, zatímco dugong je jen jeden (Dugong dugon) a vyskytuje se v mělkých vodách Indického oceánu a západního Pacifiku v pásmu od Rudého moře až k Tchaj-wanu a severní Austrálii. Nejbližšími příbuznými ochechulí nejsou mořští savci jako velryby a delfíni, ale sloni. Na rozdíl od kapustňáků jsou dugongové výlučně mořští živočichové. Dugongové mají mírně vykrojenou ocasní ploutev připomínající zadní ploutev velryby, dosahují délky tří a půl metru, váží až 400 kilogramů a dožívají se požehnaného věku 70 let.
V červenci letošního roku byla zveřejněna nová studie, dokumentující současný osud dugongů v Tanzanii. Přináší alarmující zprávu, že se populace dugongů žijících u břehů této africké země sousedící s Indickým oceánem nachází na pokraji vyhynutí. Podle současných odhadů čítá populace dugongů ve vodách Tanzanie méně než 100 jedinců. V šedesátých letech byla v těchto vodách často pozorována stáda 20 až 30 dugongů a rybáři omylem chytili až pět dugongů denně. Od roku 2000 uvázlo v rybářských sítích v průměru jen 8 až 10 zvířat. Zpráva uvádí, že od ledna 2000 byly dugongové v této oblasti spatřeni jen 32krát, z toho se jen v osmi případech jednalo o živá zvířata v moři. Zbytek, celých 75 procent, byli mrtví dugongové, kteří omylem utonuli v rybářských sítích.
„Je jasné, že dugongové jsou v Tanzanii kriticky ohroženi a bez okamžitého vyvinutí úsilí na jejich ochranu téměř jistě v blízké době ve vodách této země vyhynou,“ varuje studie, která je součástí rozsáhlého projektu Světového fondu na ochranu přírody (WWF) a Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) zahrnujícího Nairobskou konvenci o ochraně, řízení a rozvoji mořského a přímořského prostředí východní Afriky. Je první z řady národních studií, které se zaměřují na dugongy od Keni až po Komory.
Základním problémem je fakt, že se dugongové pomalu rozmnožují – podle současných vědeckých odhadů nejsou jejich populace schopny rychlejšího rozmnožování než pětiprocentního přírůstku ročně. Hlavními hrozbami pro tyto unikátní mořské savce jsou ztráty přirozeného prostředí, nemoci, lov a utonutí v rybářských sítích. Dugongové byli tradičně loveni pro maso a tuk, který se používal na vaření, těsnění lodí a výrobu léčivých mastí. Podle současných odhadů zbývá na světě jen asi 100 000 dugongů, což je údajně jen zlomek jejich původní populace.
ZKÁZA ZVANÁ MONZUn
Skličující záběry obyvatel jižní Asie bojujících o život v oblastech zasažených mohutnými záplavami se již staly běžnou součástí našeho vnímání světa. Jihoasijské monzunové deště každoročně zasahují 65 % světové populace a způsobují ničivé záplavy v Bangladéši, Indii a jihovýchodní Asii. Tuto zkázu způsobuje interakce mezi Indickým oceánem a asijským kontinentem. Vodou nasycená mračna přináší z oblastí nad Indickým oceánem vlhký jihozápadní vítr zvaný monzun. Monzuny jsou sezonní větry (slovo monzun pochází z arabštiny a znamená období), které jsou sice nejznámější z jižní Asie, ale vanou třeba i v USA a Chile.
Monzuny v jižní Asii vznikají kvůli teplotnímu rozdílu mezi horkou tibetskou náhorní plošinou a chladnějším Indickým oceánem. V zimě směřují z pevniny nad oceán (severovýchodní monzun), zatímco v létě vanou z oceánu směrem k pevnině (jihozápadní monzun). Odvěké atmosférické drama odehrávající se na rozhraní Indického subkontinentu a oceánu se však v posledních desetiletích začíná dramatizovat. Existuje řada indicií, že zvýšení průměrné globální teploty, s vysokou pravděpodobností zaviněné skleníkovým efektem, který sílí v důsledku vypouštění skleníkových plynů, zřejmě povede ke stále intenzivnějším monzunům.
Poznatky publikované 26. července 2002 v časopise Science vrhají nové světlo na samotnou kotelnu monzunových dešťů. Vědci se pokusili sestavit záznam intenzity monzunu za posledních tisíc let. Zaměřili se na hojnost mikroorganismu Globigerina bulloides v sedimentech. Těmto drobounkým planktonním živočichům se obzvlášť daří, když silné větry během monzunů způsobí narušení povrchových vod a vzestup hlubinných, na živiny bohatých proudů. Tým vedený Davidem Andersonem z Coloradské univerzity v Boulderu zkoumal vzorky získané z průzkumných vrtů v Arabském moři. Vědci zjistili, že se v průběhu posledních tisíce let skutečně zvýšila intenzita monzunů, zejména pak v průběhu poslední stovky let. „I když je patrná variace mezi stoletími, síla monzunových větrů se zvětšila v průběhu posledních 400 let společně s tím, jak se ohřála severní polokoule.“
„Tyto interpretace jsou konzistentní s hypotézou, že síla jihozápadních monzunů bude narůstat v průběhu tohoto století s tím, jak budou přibývat skleníkové plyny a severní polokoule se bude ohřívat,“ píší autoři. „Je to konzistentní s globálním oteplováním,“ dodává Anderson. Studie je dalším kamínkem v mozaice nastávajícího klimatického chaosu.
MRAK, KTERÝ VYDĚSIL PLANETU
„Asijský hnědý mrak je globální hrozbou,“ hlásily koncem 90. let sdělovací prostředky na celém světě palcovými titulky. V době, kdy se svět snažil vyrovnat se skutečností, že se působením člověka zvyšuje průměrná globální teplota, se náhle objevila nová hrozba – gigantický mrak znečištění nad Indickým oceánem a Asií, který by mohl přinést přinejmenším regionální ochlazení.
Ačkoli tento mrak zřejmě poprvé zaznamenali již v osmdesátých letech američtí piloti, kteří startovali z letiště Diego Garcia v Indickém oceáně, s poznatky, které šokovaly svět, přišel mezinárodní tým vědců sdružených pod názvem INDOEX (Indian Ocean Experiment). Skupina byla sestavena, aby zkoumala atmosférické jevy nad Indickým oceánem s důrazem na možné dopady lidské činnosti na podnebí.
Během šestitýdenního průzkumu v terénu, který byl proveden v únoru a březnu 1999, vědci zjistili, že ve výšce jednoho až tří kilometrů se nad Indickým oceánem vznáší hnědá vrstva znečištění o rozloze 10 milionů čtverečních kilometrů, což je zhruba plocha USA. Hnědou mlhu způsobily zdroje znečištění vzdálené tisíce kilometrů. Znečištění sestává zejména z vysokých koncentrací aerosolů, malých částic, jako jsou popílek, sulfáty a nitráty. Znečištění bylo občas tak výrazné, že snížilo viditelnost nad otevřeným oceánem na méně než 10 kilometrů, což je vzdálenost běžná v blízkosti znečištěných oblastí v USA a Evropě. Mrak také obsahuje vysoké koncentrace plynů jako například oxidu uhelnatého a oxidu siřičitého.
INDOEX od té doby každoročně zaznamenává rozsah znečištění, které se stále rozšiřuje. V roce 2000 varoval na konferenci o globálních klimatických změnách v Amsterdamu držitel Nobelovy ceny z roku 1995 za chemii Paul Crutzen, že smog nad Indickým oceánem a Asií by pro atmosféru mohl mít velmi vážné dopady. „Našli jsme hustý hnědý smog ve výšce 4000 metrů v Himálaji, nad Maledivy v Indickém oceáně a v širokých pásmech nad jižní a východní Afrikou. Byli jsme šokováni,“ řekl Crutzen. Většina znečištění údajně pochází z pálení polí chudými farmáři v Africe a Asii. „Chudoba také znečišťuje,“ vyjádřil se Crutzen, který získal Nobelovu cenu za práci na problematice ozonové vrstvy.
V srpnu 2002 byla hnědá mlha označena OSN jako jedno z nejzhoubnějších ohrožení životního prostředí na Zemi. Situaci tehdy zhoršovaly ohromné lesní požáry jako důsledek sucha spojeného s jevem El Ni~no. Program OSN pro životní prostředí (UNEP) zveřejnil nové poznatky o znečištění nad Asií. Ředitel UNEP na tiskové konferenci řekl, že aerosoly by mohly snížit množství sluneční energie dopadající na povrch Země až o 15 %, což by mohlo změnit asijské monzuny, snížit sklizně a usmrtit až milion lidí ročně kvůli respiračním chorobám.
„Myslívali jsme si, že lidský dopad na klima se týkal pouze globálního oteplování. Dnes víme, že je to složitější. Hnědý mrak poukazuje na to, že činnost člověka způsobuje, že je klima všude na světě čím dál tím méně předvídatelné. Skleníkové plyny jako oxid uhličitý jsou rozšířeny stejnoměrně, ale částice v hnědém mraku zvyšují nepředvídatelnost klimatu na celém světě,“ řekl V. Ramathan, který je jedním z vedoucích činitelů skupiny INDOEX.
ROPNÉ ŠÍLENSTVÍ
Letošní letní monzun byl zodpovědný nejen za přívalové deště, ale podílel se i na další z dlouhé řady ropných havárií. 27. července uvázl řecký tanker Tasman Spirit, nesoucí náklad 67 000 tun ropy, na mělčinách poblíž pákistánského Karáčí. Tři pokusy odtáhnout tanker na moře selhaly a 14. srpna se mohutná loď rozlomila na dva kusy. Záchranářům se sice podařilo odčerpat z lodi 20 000 tun ropy, ale dalších 12 000 uniklo do moře, z nichž zhruba 1500 tun pokrylo 14 kilometrů pláže v těsné blízkosti města. Únik ropných látek vážně ohrozil zdraví místních obyvatel. Lidé trpěli zejména kvůli výparům, které u nich zavinily dýchací potíže a zvracení. „Dlouhodobé vystavení vlivu ropných výparů může způsobit vážné poruchy dýchání a kožní onemocnění,“ varovali zástupci pákistánské pobočky Světového fondu na ochranu přírody (WWF). Havárie zabila mnoho ryb a krabů a ohrozila hnízdiště mořských karet. Místní úřady vydaly zákaz rybolovu, čímž byly postiženy tisíce místních rybářů.
Řecký tanker Tasman Spirit byl 24 let starý a havárie opět upozornila svět na nebezpečí, které pro životní prostředí a obyvatele přímořských oblastí představuje provoz zastaralých ropných tankerů. Nejen havárie, ale i běžné čištění nádrží na moři páchá každoročně na mořských ekosystémech nenávratné škody a řada zemí dnes volá po zpřísnění zákonů vztahujících se k přepravě ropných produktů. ALANG – HŘBITOV LODÍ
Světová moře a oceány dnes křižuje přibližně 45 000 dopravních lodí a obřích tankerů. Zhruba 700 lodí je rok co rok vyřazeno z provozu. Předtím než byla zpřísněna pravidla pro zacházení se životním prostředím a bezpečnostní normy pro práci s nebezpečnými látkami, končily obří lodě většinou v loděnicích v Británii, Španělsku či Mexiku. Dnes jsou tankery povětšinou rozebírány v obřích šrotovacích docích v chudých zemích třetího světa, například v Číně, Pákistánu, Bangladéši či Indii. Jedním z míst neblaze proslavených touto činností je přístav Alang, nacházející se v jižní Indii u pobřeží Indického oceánu.
