Napsal: Libor Michalec
Kamaráde, Kamaráde, prožitá fotka a setkání s krásou pořád někoho pohladí, proto dělej pořád jen to, co potěší a hladí Tebe samotného – diváci se najdou. Franta Dostál S ÚCTOU A OBDIVEM Josef Vavroušek Oko mého zesnulého přítele, fotografa, horolezce Viléma Heckela by se zálibou spočinulo na Tvých vynikajících obrazech z Himalájí, Nepálu a Tibetu. Heckel sám snímky z Himaláje nepřinesl. Tys´ ho nahradil, a to v míře nebývalé. Bude-li to možné, udělej z této kolekce publikaci. Přeji Ti hodně v lezení krásných cest a ať vždy dobře zvoní při zabíjení skoba. Tvůj Josef Chuchma st. PO VŠECH STRÁNKÁCH VYNIKAJÍCÍ L.Sitenský A ŽIJE ZEMĚ!!! LÁĎO! SEŠ EŠTĚ VĚTŠÍ MAGOR, NEŽ SEM ČEKAL. KAMARÁDE – TY SEŠ ŠASTNEJ ČLOVĚK (Z návštěvní knihy k výstavě fotografií Ladislava Kamaráda v pražském Mánesu.) Poprvé jsem ho potkal v minilabu u Václaváku, kde jsem si nechával vyvolat fotky diapozitivů z Anglie. „Uhněte s těma stupidníma diáčkama, řekl. Neznal jsem ho, ale přesto jsem věděl, že mě nechtěl urazit, prostě hořel svým uměním. Když jsme se znovu setkali v jeho bytě při práci na tomto článku, nepoznal mě. Já jeho nepoznat nemohl. Vypadá jako Michelangelo. Vybírali jsme obrázky do tohoto portfolia a z plánované hodiny se vyklubalo dopoledne. Ukázal mi paraglaidingov ý padák v předsíni, se kterým začal jako jeden z prvních v Čechách a mimo jiné létal v nočních Krkonoších, marockém Atlasu a mnoha jiných exotických místech. Také přestavoval byt: „Musel jsem celý byt překopat, říká. „Když už, tak už. Namontoval jsem vlastní vzduchotechniku, protože v Praze je špinavý vzduch. Za špatných rozptylových podmínek jedu přes aktivní uhlík. Je to bezhlučné, čistý vzduch, v bytě mírný přetlak, taková oáza. Kromě toho měl na balkóně, který proměnil ve skleník, rozsáhlou sbírku kaktusů. Věděl jsem o něm, že v loňském roce byl se Zdeňkem Hrubým a Standou Šilhánem vyhlášen Horolezcem roku a už dva roky je posledním Čechem, který stál na osmitisícovce. Byl patrně první, kdo vylezl osmitisícovku bez kyslíku, bez specializovaného tréninku, ale zato se středoformátovým fotoaparátem s několika výměnnými objektivy. Snad poprvé při novinářské práci jsem měl pocit, že toho člověka znám už celá léta. Jako kdyby jeho jméno – Kamarád – mělo symbolický význam. Ostatn ě tuto pointu využili všichni kolegov é v recenzích na jeho výstavu v Mánesu, která rozsahem i obsahem návštěvnických ohlasů (některé jsou v úvodu článku) byla jednou z nejúspěšnějších v posledních letech. Při první schůzce jsem ještě viděl zvětšovák i objektivy, které si sám vyrobil: „Optiku si konstruuji sám – vylep šuji, předělávám, včetně výbrusu… zvětšovák jsem si udělal zcela individu álně. Většinu věcí si člověk musí udělat sám, má-li dosáhnout kvality, která je na sto procent. Když mělo jít k vlastnímu textu článku, blížilo se k poledni. Při druhé návštěvě jeho práce na bytových úpravách doznala dalších změn: mimo jiné instaloval dokonalé akustické zařízení na CD-disky. V ložnici (kde spí přikrytý spacákem) měl horské kolo s odpérováním všeho, co odpérovat lze. Další z jeho koníčků, při kterém tuhne krev v žilách – prý se z krkonošských kopc ů řítil rychlostí až sto dvacet devět kilometrů za hodinu. Napadlo mě, že se k fotografování dostal vlastně také tak trochu z fascinování technikou, dokonalostí aparátu a optiky, dokonalostí mechanismů, které dokážou snímat realitu tak, jak ji vidí nebo jak chce a umí vidět. „Než cokoli plánuji, dělám, včas analyzuji možný výsledek a v případě pochybností o smyslu a kvalitě se na danou akci vybodnu. Ale stále mám vstup energie, kterou tomu, co dělám, obětuji, mnohem větší než výstupy. (To byla další věc, která mě fascinovala. Neřekl – mám bordel na stole – ale vzrůstající entropie vytlačuje řád) „To nemůžu dělat věčně, protože to spěje k vyčerpání. Odkud se bere ta energie? „To musí být tak nějak dáno. Myslíš, že třeba v přírodě můžeš čerpat energii? „Samozřejmě. Schopnost člověka cokoli tvořit a rozvíjet je propojena takovou obecnou všeobecně se rozlévající ,kosmickou energií´, která člověka stále někam žene. Těžko to nazvat. Třeba létání na paraglaidingu nebo horolezectví s tím nějak souvisí? Pro většinu lidí jsou to extrémy? „To žádnej extrém není, je to zcela logické jednání. Nezáleží na tom, jakého času a jakých výšek člověk dosáhne, ale na tom, jestli se v dané situaci udrží předstih psychického zpracování situace, aby ji zvládl. Předtuchou se musí řídit při zvětšování fotek i při jízdě na horském kole, aby neskončil rozlámanej v pangejtu. Není to otázka absolutního výkonu, ale otázka postupu. Nejbližším cílem je pro něj expedice Mount Everest 1996. Výstup impozantn í a odstrašující severní stěnou znamen á obtížnější povětrnostní podmínky a nepříznivou strukturu skály, ledu a sněhu. Technicky je severn í stěna obtížnější. Nepříznivé počasí v této oblasti je pověstné. Informace o výstupu jsou omezené. Možnost rychlých záchranných akcí je vyloučena, protože celý Tibet leží ve značné nadmořské výšce, civilizace je vzdálena a letecká záchranná služba v Tibetu neexistuje. Neexistuje ani zázemí místních horolezeckých profesion álů. To vše dělá z výstupu severn í stěnou akci nejvyšší kvality. Expedice chce navíc působit lehkým stylem bez nebo s minimálním použitím kyslíku a výškových Šerpů. O celé expedici by měl být natočen film, jehož hlavním tématem bude Kamarád – horolezec a fotograf. „Z vlastních prostředků to už asi neut áhneme, a proto hledáme aspoň minim ální podporu zvenčí. Všechno má své meze. Co tě tam vlastně žene, o čem to je? „Je to o dosažení absolutní hodnoty. Špice, kterou už nelze překročit. Také možnost k další tvorbě, ale hlavně absolutn í hodnota, kterou nelze vyvrátit nebo zpochybnit. A potom je to ,třetí pól země´. A česká expedice na Everestu vlastně ještě nebyla. A co potom? „Já poslední dobou neplánuji víc než na rok. Dostávám se do víru událostí a nestíhám je zpracovat. Člověk se stává obětí bezhlavého ,tržního šílenství´ či lépe ,kruté diktatury peněz´. Je stále obtížnější tomu vzdorovat a zachovat si ,čistý štít´. Když se vrátíme na začátek, jak ses k fotografování dostal? Jak to souviselo s tvou vědeckou průpravou? „Nikdo mě neučil, prošel jsem vlastn ím vývojem, i když jsem měl nějaké vzory – Heckela, Anselma, Adamse, ale není to kopie ani jednoho z nich. Začínal jsem s foťákem někdy v patnácti, a první, co mě zaujalo, byl přírodní detail. Mikrosnímky, makrosnímky, šel jsem do detailu. Časem jsem získal Hasselblad, což je mechanický foťák, který žádné elektronické finty nemá: Čím vyšší kopce, tím lepší foťák? „Tak nějak. I když Pentacon Six nebyl tak špatný, ale ve větších výškách nebyl spolehlivý a občas jsem ho tam musel celý rozebrat. Příliš mnoho důležité energie bylo vydáno na údržbu a obsluhu. Co tě na horách přitahuje? „Je to jedno z mála míst, kde může člověk jet naplno. Dole ve městě je obklopenej hrozným množstvím balastu. V horách se vytříbí kdo je kdo. Když někdo dojde k něčemu nepoctivě, tak se to projeví. Lidi, kteří nemají morál, nemaj í dost energie, nemůžou uspět. Tady dole ve spol- ečnosti mohou být všichni plejbojové, supertřídy, příjdou do divo činy a končí. A hlavně je tam životní prostor. V současném stavu společnosti se člověk úplně schizofrenicky rozpadá. Myslíš, že fyzické dispozice jsi měl od přírody, nebo v horách nejsou tak zapotřebí? „Fyzička musí bejt, ale já jsem nikdy pravidelně netrénoval. (Ale když jsme spolu šli na metro, jeho standardní chůze odpovídala mému poklusu). Dovedu třeba půl roku netrénovat, ale pak po půl roce odvedu špičkovej výkon. Jakmile člověk sleduje pravidelnost, tak hodně nabudou svalové partie, a svaly v horách odčerpávají kyslík mozku. A čím větší namakanec, tím horší výkony ve velehorách. Psali o tobě, že těžko vycházíš s lidmi? „Já si hodně jedu po svém a mám tvrdou palici. Když si usmyslím, že něco udělám, tak to udělám, i když spousta dalších věcí odpadne. Vím, že to je škoda, ale každá věc vyžaduje objeti. Na druhé straně se snažím držet slovo, což většina lidí okolo mě schopná není. Lidi sledujou své okamžité zájmy a pak je těžké něco dávat do kupy. Jsem individualista, samozřejmě, ale ono je otázka, kde individualismus končí a kde začíná. Když jde v horách do tuhého, pomůže ti člověk, kterého považuješ za individualistu. A naopak ,společensky úspěšní lidé´, kteří s individualismem moc spojováni nejsou, zklamou.
