INKOGNITO V ÍRÁNU

NA JAKOU ADRESU SI PŘEJETE POSLAT SVOJI MRTVOLU?To je jedna z otázek v dotazníku, který musíte vyplnit, pokud chcete íránské vízum. Je to chyták. Jestliže skutečně napíšete adresu své rodiny a oni jednoho dne dostanou vás v zinkové rakvi a účet za transport v tisícovkách dolarů, je to tragédie hned dvojnásobná. Lepší je napsat, že chcete být pohřben v místě úmrtí, a ještě víc se tak utvrdit ve všeobecně přijímaném mínění, že pojedete do pekla plného krvelačných čertů. Svérázným způsobem jej několik dní před naším odjezdem potvrdil íránský ministr zahraničí Velájátí když připomněl, že smrtelný ortel nad spisovatelem Salmanem Rushdiem stále platí. Íránské úřady se připojily strohým oznámením, že osoby usvědčené z šíření pornografických videokazet nebo nemravného oblečení mohou být odsouzeny k trestu smrti. A do třetice íránského folklóru předseda Islámského poradního shromáždění Alí Akbar Nátegh Núrí ochotně prohlásil, že íránské letectvo ráno bombardovalo na íráckém území. Vždyť to byla jen oplátka Lidovým modžáhedům, kteří dělají totéž v Íránu.Po krátkém informačním servisu se schválně ještě zkuste přeptat v nejbližší pobočce CKM, jestli v Íránu fungují slevy na mládežnické karty a hned si vyslechnete něco o romantickém způsobu sebevraždy. Na závěr si přečtěte bestseller Betty Mahmoodyové Bez dcerky neodejdu a teď, když jste zralí na infarkt, dostanete od íránské ambasády na průjezd celým Íránem místo sedmi dní pouhé tři. Ale nemůžete nic namítat, jelikož jste konzulovi zatajil, že jste novinář, které v téhle zemi neradi vidí, protože každý takový je potencionální hanobitel islámu. Pak odcestujete do Íránu, a za několik dní zjistíte… že srdečnější, pohostinnější a příjemnější národ byste na světě těžko hledali. Ta otázka kam s vaší mrtvolou bude asi opravdu chyták.Možná chyták na statisíce devizových turistů, kteří i z té nejsvébytnější země a nejoriginálnější kultury mají tendenci udělat americko-japonskou turistickou kolonii. Emancipace po íránsku Sedíme s Jardou na báglech před skleněnou výlohou íránské dopravní společnosti Royal na istambulské ulici Aksaray a čekáme na autobus do Teheránu. Červnové sluníčko, které teď v polovině měsíce nabírá největší síle, se nám pomalu, ale vytrvale pokouší vysušit mozek. Před chvílí jsem se zkusil ukrýt do stínu pod stříškou vedlejší cestovní kanceláře, ale snědý Turek s knírem pod nosem mě okamžitě vypoklonkoval. Zakrýval jsem totiž svým tělem azbukou vyvedený nápis MĚNÍM RUBLY ZA DOLARY.První zkušenost: Stinný koutek je na prodej stejně jako banány, koberce nebo třeba coca cola. A to jsme ještě ani nepřekročili pomyslnou bránu Orientu. Íráncům, kteří tu s námi nějakou chvíli čekají, třicetistupňová vedra zjevně nevadí. není divu, když jsou zvyklí na dvojnásobky. Poznáme, je snadno, protože mají pleť dvakrát tmavší než Turci. Ale jinak se ničím neliší. Většinou luxusně ohozeni v pohodlných čern ých kalhotách a bílé košili, předpisově krátké účesy, navíc ověšeni zlatými řetězy a prsteny. Pomalu už všichni nervózně pokukují po hodinkách, když na rohu ulice Aksaray se skřípěním staví oranžový taxík. Nejprve se z něj vysouká starý brýlatý pán v šedivém obleku a potom mladá holka s hlavou zahalenou do přepychového černého čádoru se zlatým lemováním. A pak šofér podává z vozu nekonečné množství ohromných kufrů a tašek. Vrší z nich na rohu ulice barikádu tak vysokou, že za ní není vidět. Stařík spočítá zavazadla, pak cosi persky štěkne a s elegantní pánskou kabelkou na zápěstí korzuje po chodníku. Kočka s černýma očima supí drobnými krůčky za ním, v každé ruce tři ohromné kufry. Když je složí na zastávce, vrátí se pro zbytek a zatímco muži v hloučku na sebe hlučně hulákají, odcupitá stranou, schoulí se na schody, ručky složí na kol ínka a hledí do země. „Přesně takhle jsem si představoval emancipaci po íránsku,“ pov ídám nahla Jardovi vychutnávaje fakt, že nám tu nikdo nerozumí. Ale bude to asi mnohem složitější. Ta holka snad z tónu hlasu vytuší co říkám, a zpod svého čádoru po mně háže okem. Vědoucně a trochu přidrzle. Za čtvrt hodiny nás minibus napresované jak sardinky dopraví kamsi na periférii Istanbulu, kde už čeká luxusní klimatizovaný autobus jako pojízdný dům s pyšným nápisem TEHRAN.Snad proto, že i muslimové se řídí heslem můj dům – tvůj dům, mohou se Íránci přetrhnout zájmem o dva divné bílé turisty, kteří bůhvíproč jedou do jejich země. Ani nestačíme projet Boospor a už nám soused Mahmed přes uličku nabízí turecké pivo. Kolega za ním poučuje, že v Íránu bychom za něco takového byli o hlavu kratší a pak až do večera následuje nekonečná řada obřadných seznamování a věčných „Iran very good a Czechoslovakia very good, oukej, yes.“ Vypadáme asi dost vyhladověle, protože nám všichni ti „teroristi a náboženští fanatici „ sypou pistáciové oříšky do dlaní a na každém odpočívadle nás někdo zve na kebab s rýží a colu. První den zakončíme mohutných panákem Johnyho Walkera. Vychutnává se zvlášť labužnicky, proto- že zítra už by takovýhle požitek mohl stát krk. Zimní sporty na íránské hranici K hranicím, patrně nejpřísnějšího státu na světě, přijíždíme okolo půlnoci. Na turecké straně hranice má být prý napsáno: Rychle vyhoďte hašiš. Najdeme-li ho my, pak vás zavřeme. Najdou-li ho íránští kolegové, pak vám buď Alláh milostiv. Toho jsem si bohužel nevšiml, ale zaregistroval jsem jiný přízrak „železné opony“. Pokud přecházíte hranici z Íránu do Turecka a íránský celník u vás najde erotickou fotečku, budete nejspíš o hlavu kratší. Pokud hranici přežijete, přejdete deset metrů nikoho a od psacího stolku policisty tureckého se na vás bezostyšně zachechtají velkolepá ňadra z tureck ého bulvárního plátku. Všichni včetně Íránců nešikovně zakrýváme nervozitu. „Hlavně nedělat rychlé pohyby,“ připomínají nám znalci poměrů. Kdyby věděli, že Jarda má v kapse novinářskou průkazku…Stojíme ve frontě na razítka a z pasu se pomalu stává artefakt pro sběratele kuriozit. Konečně se otevírají ocelové dveře a vstupujeme po jednom do velké, zatuchlé haly. Po obou stranách posedávají chudí Uzbekové v bílých čepičkách a s muslimskou bradkou a přes celou stěnu nám kyne gigantickým pozdravem Imám Chomejní v nadživotní velikosti, jako by chtěl ještě po smrti připomenout tu krvavou revoluci z roku 1979, kdy se jako osmasedmdesátiletý stařec natrvalo zapsal do černé knihy dějin této planety. Z autobusu se vyloďují naprosto všechna zavazadla a jeden po druhém odcházíme za dřevěnou plentu, kde ještě zůstala hlasovací bedna z nedávných voleb. Jarda i já jsme rychlí kluci, totalitou odchovaní, a proto sotva druhý celník odkryje plentu, stojíme ve frontě jako první. Ale ta stará Peršanka s deseti kufry na vozíku nás úplně v pohodě předjíždí a polovina Íránců následuje jejího příkladu. Alespoň ještě vidíme, jak Mahmed trhá jeden za druhým průhledné obaly dámských silonek a muchlá reklamní fotografie punčoch na štíhlé nožce. Jeden z celníků zmuchlané papírky opět narovnává a trhá je na malé kousíčky, které pečlivě rozptýlí do odpadkového koše. Za chvíli všichni zmizí a zůstávám před plentou samotinký. Okolo jde nějaký celník a ptá se proč mám ke kletru přivázané horolezecké hůlky. On zřejmě netuší, že jsou horolezecké a bohužel neumí ani anglicky. „Ššššššš,“ říká a pohupuje tělem jako Alberto Tomba na alpské sjezdovce. „Žádné šššš,“ vysvětluju mu, „ale klopklopklop“ a procházím se s neviditelnýma hůlkama po nejpřísnější celnici na světě. Bere to. Prohlídka pak byla krátká. Vytáhl jsem z kletru spacák a celník mě zarazil. „Whisky?“ zeptal se. „No.“ „Videokazette?“ „No.“ „Oukej.“ Vrátil mi pas a bylo hotovo.Přetočil jsem si hodinky z půl jedné na půl čtvrtou. Kdybych měl digitálky, bylo by to složitější, ze 17. června roku 1993 od narození Krista bych musel na displeji vyťukat 26. 3. 1372 islámského letopočtu. Peršanská krev Íránská povaha, to je dva a půl tisíce let stará hrdost bývalých světovládců na Perskou říši, vůbec první civilizaci této planety, kterou porazil až Alexandr Veliký, vzpomínka na proroka Zarathu štru, jehož pro Evropany znovu vzkřísil německý filozof Nietzsche, ale také pevné přesvědčení: „Když potkám Salmana Rushdieho, zabiju ho na místě.“ Pár kilometrů za hranicemi autobus přibrzdil v pohraniční vísce Maku a nastoupili veksláci. Chlápek s krysím obličejem nabízel 1600 riálů za jeden dolar. Ačkoliv je to díky inflaci o 100 riálů víc než tvrdí poslední zprávy z Čech a o 300 riálů víc než dostali v loňském roce naši předchůdci. Mahmed varovně říká: „No čenž“, čehož se samozřejmě držíme. Krysí obličej začal něco vzrušeně vykřikovat a dívá se na nás jako bychom ho okradli. Jeden ze starých Íránců, který se sám pasoval na vůdce autobusu, se nejdříve vyptává o co jde, a pak se společně s krysím obličejem pouští do Mahmeda. Během několika sekund tu je takzvané nezvládnutelné napětí a vyvrcholilo to tím, že starý pleskl Mahmedovi hlučnou a vyzývavou facku. Mahmed zrudl a pustil se do něj pěstmi, celý autobus začal hrozně křičet a rázem se ocitáme uprostřed hloučku desítky lidí, mlátících kolem sebe rukama nohama. Takhle asi vypadala ta revoluce. Stačil jsem si ještě uvědomit, jak nás všichni varovali, abychom se hlavně vyhýbali konfliktům, protože státní moc vždycky stojí proti cizinc ům, a pak mi někdo vrazil loket do břicha a Mahmeda hodili na skleněné okno, které se rozprsklo do jemných pavučinových střepů. A všichni řvali a ukazovali, že příčinou rvačky jsou tihle dva Čeko.Trvalo pak nesmírně dlouho, než jsme se zase udobřili. Nejméně půl hodiny. Teherán je jako první políbení Můžete si přečíst padesát knížek o Teheránu a znát nazpaměť, že je to asi dvanáctimiliónové město obklopené šestitisícovým poho řím Elborz s bájnou horou Demávend, můžete vědět, že chodníky jsou tu lemovány povrchovými kanálky s vodou, takže je tu uprostřed pouští ovzduší vlhké jako v oáze, tohle všechno můžete znát, ale přesto když po dvoudenním plahočení pustou krajinou, kde jen čas od času se objeví osamělý jezdec na oslu a pod červen ými kopci fantastických tvarů na chvíli vykoukne chlívek, uplá- caný z kamenů. hlíny a trusu, když pak poprvé uvidíte Tehrán, je to asi takový pocit, jako když dostane děvče první políbení. Cosi mnohem nádhernějšího než si dokázalo představit, ale přesto jenom příslib něčeho mnohem krásnějšího a divočejšího. Původně jsme chtěli dál cestovat se třemi Pákistánci, kteří se vraceli z bosenského vězení. Ale sotva nás autobus vyvrhnul do nočního Teheránu, utíkali drobnými, úpornými krůčky na taxi. Říkali, že byli zavřeni za to, že jsou muslimové, ale kdo ví, jak to bylo. Zůstali jsme sami a ze všech stran na nás doráželi neuvěřiteln ě ofouklí taxikáři. Zachránil nás další kamarád z autobusu – Sharom. Usmlouval taxi ze šesti dolarů na tři, na vnitrostátním autobusáku čekal s námi až otevřou kasu, koupil za osm dolarů dvě jízdenky napříč celým Íránem popsané jen perskými klikyháky a pak nás zavedl do muslimských lázní. Lehli jsme si s ručníkem omotaným kolem pasu na rozpálenou podlahu a on nás poléval horkou vodou. A pak ve čtyři hodiny ranní nad Teheránem vycházelo kýčovité slunce nad zasněžené vrcholky hor, a Sharom, ten jednadvacetiletý íránský lazebník zvedl oči k nebi a lámanou angličtinou mluvil o Bohu. Nikdy bych nevěřil, že tak složité téma lze sdělit tak jednoduch ými slovy. Sharom prostě řekl: „Aj lavju Allah.“ Muslim a spol.Traduje se, že do posvátné mešity v íránském Kummu prošla před několika desetiletími anglická novinářka převlečená za muže do pláště a turbanu. Nikdo neví, jakou udělala chybu. Jisté je jen to, že už se nikdy nevrátila. Šiíté ji podle svých zákonů odsoudili k smrti okamžitě. To je jedna z tváří islámu. Pokud chceme být objektivní, musíme spatřit i tu druhou. Když se cestou do Teheránu pasažéři shromažďovali v zadní části autobusu poprvé k modlitbě, seděli jsme tiše jako pěny. A zírali jsme. Po několika uchechtnutích ztichli a zrzavý kejklíř, který se ještě před chvíli předváděl, jak nechat zmizet minci na hřbetu ruky, si teď pro změnu zmáčknul nos palcem a ukazováčkem a dokonale imitoval zvuk, kterým trouby z minaretů svolávají k modlitbám. Komu to připadalo zábavné, nenuceně se smál. Potom všichni sborově odříkali nějakou formuli a znělo to podobně, jako když unudění kluci s rudými šátky kolem krku otráveně odříkávali pionýrský slib. Slovo víra znamená v islámu něco jiného než v Evropě. Ti lidé, se kterými jsme cestovali, věřili v Alláha asi tak, jako u nás lidé věří ve Spartu nebo Slavii. My těžko chápeme je a oni velmi těžkou chápou nás. Seděli jsme u večeře a Mahmed se náhle zeptal: „Jste muslimové?“ Když jsme řekli, že ne, výslech pokračoval: „Protestant nebo katolík?“ „Ani protestant ani katolík.“ „Ne?“ podivil se a zamyšleně si mnul bradu: „Muslimové ne, sikhové ne, budhisté ne, hinduisté ne, protestanti ne, katolíci ne, tak co vlastně jste?“ Potom se mu náhle rozsvítilo: „Už to mám!“ vyhrkl nadšeně. „Komunisti!“ Proti tomu jsme se ovšem ohradili tak vehementně a chudák Mahmed byl nešťastný, že nic nejsme, a díval se na nás soucitně, jako bychom byli nějací eunuši. Ale rozhovor skončil happyendem. Mahmed řekl něco jako: „Pak už zbývá jenom liberál.“ „Jasně demokracie a tak,“ zajásali jsme nadšením, že si koneč- ně rozumíme. Ale možná jsem nic nepochopil a všechno bylo úplně jinak. Jeden den v pekle „No, a pak pojedete napříč celým Íránem do Zahedánu přes to peklo,“ popisoval ještě v Praze pákistánský student Amir cestu.Teplotní maxima v poušti Lót se pohybují okolo 55C a autobus nemá klimatizaci. Jedeme celý den napříč pouští, která se v nekone čnu před námi rozplývá v tetelícím se vzduchu, za okny písek, bodláčí a kaktusy, z rádia tahavá orientální hudba… Tady se prý před spravedlností ukrývají teroristé. Cestující jsou zase o stupeň tmavší než Teheránci a namísto oděvu a’ la gentleman nastupují turbany, pláště a pouštní stejnokroj. Ráno jsme si v Teheránu natočili láhev studené vody a za dvě hodiny je ta voda tak horká, že se nedá pít. Sáhnete-li na kovové mince v kapse, spálíte si prsty. Pokud čekáte osvěžení z větráku na střeše, je to jako když na sebe pustíte hodně horký fén. Desetiletý šoférův syn roznáší jako jedinou klimatizaci pohárek vody s ledem a když několikrát zaútočím na chrup prudkou změnou teploty, vypadne mi plomba. Za několik hodin šťastně opustíme území islámské republiky a pořád nemůžeme uvěřit, že to šlo tak snadno. Každou půlhodinu sice autobus prohledává policie nebo armáda, ale to je tak všechno. Na posledním odpočívadle před Zahedánem k nám přisedá na snídani Íránec s velmi inteligentním obličejem. Chvíli se bavíme a potom se zeptá: „Je v Čechách hodně policistů?“ „V Čechách málo, ale v Íránu velmi mnoho,“ říká Jarda. „Já jsem policajt“, říká Íránec. „A sakra,“ šeptá Jarda. „Může být v Čechách video?“ ptá se policista. „Může,“ říkáme oba. „U nás ne,“ říká policista. „Já ho mám doma. A spoustu kazet. I erotických.“ Čekali jsme fanatiky, teroristy a ortodoxní islám. Kdo může Írán lépe chápat než my, bývalí Gottwaldovi vnuci? prezidentské volby. přicházejí do poměrně neutěšené situace: Imámm Chomejní je mrtev, cena nafty klesá, kurs riálu vůči dolaru také prudce klesá, případ Salmana Rushdieho spolehlivě udržuje zemi v přísné izolaci před okolním světem. Fakt, že z třiceti miliónů voličů se zúčastnilo voleb pouhých 56 procent, je dostatečně výmluvný sám o sobě. Mnoho voličů odhodilo pouze neplatný lístek kvůli razítku do občanského průkazu. Z kandidátů, pečlivě vybraných islámskou duchovní radou, patrně velký výběr nebyl, a proto největší důvěru získal stávající prezident Rafsanddžání. Tento muž ve své volební kampani také nejcitlivěji naznačil možnosti otevírání se světu a ekonomických změn. Samozřejmě jen velmi mírných, radikální už tu jednou byly.