NAPSAL JAN ŠKVÁRA
Inkoustová aristokracie – Jako kouzlem v osmdesátých letech dochází k oživení nebo znovuobjevení plnicích per. Snad je to tím, že mnoho lidí dnes postrádá tradici. Nakonec taková malá drobnost v náprsní kapse potěší. Až do devadesátých let se tam vynořila limitovaná série plnicích per s tradičním designem, ale vždy to bylo k významnému výročí. Tyto serie se objevovaly jednou za pět, deset let, a bývají se zlatým hrotem, nebo i jinak vyšperkovány. Jejich cena začíná symbolizovat cosi nového.
Tento trend znamená druhou zlatou éru, a snad i konečně opravdové uznání pro plnicí pero. Jestliže už má někdo doma dvacet per, tak se nedá říci, že koupil věc denní potřeby. Pořizuje si věc, která se mu líbí a mí k ní blízko, proto i to plnicí pero ledacos o člověku vypovídá. A tak se plnicí pera konečně dostala tam, kam od samého začátku pošilhávala. Dostala se do kategorie šperků. Začátek psaní se snad může tradovat již od doby, kdy se objevily první malby v jeskyni. To už je 35 tisíc let. Ale potom přišli Egypťané se svojí kulturou a s něčím, co se opravdu psalo – malovalo.
Egypťané totiž psali svoje znaky poprvé opravdovou psací potřebou – rákosem. Ten ovlivnil vývoj psaní až do našeho věku. Tenkrát se ale používalo rákosu spíše jako štětce, neboť písmo bylo více méně obrázkové. Seříznutí nebo úkosu začali používat až staří Řekové, protože jejich písmo bylo tvořeno spojováním písmen nebo znaků, jichž měli asi 2000. Psalo se dlouhá staletí na papyrus. Teprve v osmém století vzniká pergamen, jemně zpracovaná kůže z ovcí nebo koz. A tam se teprve začaly ve větší míře používat husí brky, od nichž se dodnes používá název hlavní psací potřeby – pero. Husí brky ale byly již známé od pátého století, a používaly se po celé dlouhé věky až do 18. století. I když orientální země (některé) až do devatenáctého století zásadně používaly rákos, neboť jejich písmo se malovalo.
PÍSAŘI A KRÁLOVÉ. Postupem doby vzrůstala v Evropě obecná gramotnost, což vedlo k hled ání pevnějšího pera. Husí brk byl stále dobrý, ale opotřebovával se a musel se neustále sežezávat. Zkou- šeli se tenkrát (pro běžného písaře) hroty z kostí, z želvoviny, to byly poměrně dostupné suroviny. Ale také se (především v Anglii) spekulovalo o tom, že by se hrot udělal zlatý, posázený diamanty. Snad v tom byla snaha vyrobit šperk, který by se používal z generace na generaci. Ovšem to si mohlo dovolit pouze několik osob na světě a do jaké míry se to osvědčilo, bohužel nevíme. V osmnáctém století přichází na scénu ocelový hrot. I když první kovové hroty, které se snad používaly k psaní, byly objeveny ve vykopávkách z Pompejí a byly bronzové. Podle mínění archeologů to musela být velmi drahá záležitost, takže nedo šlo k masovějšímu použití. Neví se přesně kde poprvé a jak, ale přichází hrot z kovu, podobnému dnešní oceli. Snad v Anglii – byla tam totiž i nejrozsáhlejší znalost čtení a psaní. Dokonce i záznamy ukazují, že ocelové pero vyrobil Birminghamu v roce 1780 pan Harrison. Postupem doby vzniklo několik výrobců v jiných oblastech, kteří tento patent používali a dále jej zlepšovali. Tyto první hroty vypadaly jako nerozříznuté redispero. Až v roce 1828 se přišlo na to, že když se to rozřízne, tak psací linka je stejnoměrnější. A pero udrží i trochu inkoustu. Ale to již přicházíme k prvnímu nekorunovanému králi per, jehož jméno je L. E. Waterman.
POJIŠŤOVACÍ AGENT NOSITELEM POKROKU. L. E. Waterman byl učitelem těsnopisu, při tom byl zástupcem nakladatele, takže neustále přicházel do styku se psaním. A nakonec byl také pojišťovacím agentem, což mělo rozhodující význam. Na malých městech však nebylo zvykem podepisovat smlouvu přímo na místě, ale všechno se dělalo oficiálně s určitou důkladností. Ale z provinčního městečka v Illinois se v sedmdesátých letech Waterman přesunul do New Yorku. Teprve tam zjistil, že s sebou musí nosit inkoust a pero, aby mohl na místě vystavit a podepsat smlouvu, protože konkurence byla obrovská. A protože byl hlava otevřená, tak po několika letech bádání přišel na způsob, jak se tomu vyhnout. Vymyslel plnění pera inkoustem na bázi kapilárního vzlínání. Sám s tím zkoušel psát, a když si byl jistý tím, že to stojí za úvahu, tak si nechal patentovat první plnicí pero. Psal se rok 1884. Prvním rokem vyrobil 200 ks a také každé pero přesně znal. Každý zákazník od něj dostal certifikační list a také na každé pero pětiletou záruku. Příští rok jich Waterman vyrobil 500. Všechno to vyráběl na koleně v zadní části cigaretového obchodu na ulici Fulton Street v New Yorku. A třetím rokem se setkal s reklamním agentem E. T. Howardem. Tomu se plnící pero tak líbilo, že L. E. Watermanovi půjčil na reklamu ve světovém tisku. A to mělo rozhodující význam. V tom samém roce Waterman zavádí strojovou výrobu a produkuje 300 tisíc kusů plnicích per. V té době Waterman´s Ideal Fountain Pen už byl světoznámý pojem. Mezitím ale už přišel Parker a další s výrobou podle svých patentů, ale všichni vycházeli z myšlenky Watermana vyrobit duté pero, do kterého se nějakým způsobem natáhne kapalina. A tak byl pojišťovací agent Waterman každopádně první a také jeho výrobce měl první komerční úspěch. L. E. Waterman začal poměrně rychle přes Anglii a Francii expandovat do Evropy. Spolu s Watermanem ale už také začal do Evropy vyvážet svá plnicí pera také Parker, pro nás možná známější značka.
LEGENDA ZVANÁ PARKER .Jedním z nejproslulejších modelů plnicích per je právě Parkerův Duofold. Jeho vznik je datován rokem 1921 a je to nejúspěšnější model plnicího pera, který byl kdy vyroben. První rok po uvedení na trh se zvýšil obrat Parkera o 70 procent. A tento zázračný obrat zaznamenal díky gumovému peru. Z tvrdé gumu je totiž vyrobeno kompletně celé tělo. V rámci reklamní kampaně také demonstroval Parker, jak po vyhození z letadla pero otevřete a píšete. V době kalamářů a namáčecích per to bylo velmi efektní. Ovšem dnes je jiná doba. Také původně chicagská firma expandovala do Evropy. Parker je v současné době převážně vyráběn ve Francii a Anglii. Jak v případě Watermana, tak v případ ě Parkera, je to možná paradox, ale obě firmy jsou dnes součástí průmyslového koncernu Gillete. Dva největší konkurenti, kteří by na americkém trhu byli, Parker a Waterman, patří pod stejnou výrobní značku.
IRIDIOVÁ INGREDIENCE A NĚMECKÁ SPOLEHLIVOST. Postupem času se také přišlo na to, že papír je velmi účinné brousidlo a že nejvíce podléhá opotřebení samotný hrot. V roce 1875 firma MacKinnon Pen z New Yorku přišla se svou iridiovou špičkou. Taková špička se totiž nikdy neopíše, protože je velmi tvrdá. Avšak tento kov je také velmi drahý a velmi těžko se zpracov ává. Proto je výrobců hrotů velmi málo, v Evropě pouze dva, a velmi dobře si chrání své výrobní tajemství. Zřejmě to nebude nic jednoduchého. No a iridový hrot, kterým se osazují hroty v určité kategorii dodnes, se dává celoživotní záruka. V Evropě asi reagovali na vzniklý stav nejryvhleji v Německu. V roce 1890 vznik á firma Soennecken, a ta přichází se svými plnicími pery. Jejich řada vyniká především typickou německou strohost í. Trochu jim snad chybí americká fantazie, a tak jsou snad trochu ošklivá na pohled, ale v duchu německé tradice jsou to pera velmi spolehlivá. Ale Němci také zasáhli do vývoje plnicích per. Někdy v roce 1929 přichází na scénu Pelikán číslo 100 – u kterého byl poprvé využit pistonový způsob plnění. Je to patrně nejspolehlivější způsob plnění pera inkoustem, protože od té doby jej používají všechny modely pera vyšší třídy. Kromě Duofolda, ten duchu své osobní politiky používá neochvějnou konvertoru. Druhá nejsilnější německá značka své doby, a v proslulosti dnes první na světě, je Montblanc. Původně se firma jmenovala Simplo Filler Pen Company. To jeden prodavač v papírnictví měl představu, že by chtěl vyrábět plnicí pera. Jeho idea byla tak silná, že dokázal přesv ědčit jakéhosi bankéře a zároveň inžen ýra z Berlína, a spolu založili společnost a začali vyrábět plnicí pera z gumy (jak jinak). Po roce 1908 získali prvního investora a začali s masovou výrobou. Začali vyrábět plnicí pera, osazená hroty z Ameriky, protože jejich výroba byla přece jen dost náročná. Slavili s tím obrovský úspěch. V roce 1911 přivedli na trh model, který jim připomínal svojí bílou čepičkou vrcholek Mont Blancu. Od té doby se jmenují Montblanc – Simplo.
VZESTUP A PÁD. Mezitím se rozvíjejí jiní výrobci, nastal hotový boom plnicích per. Za té éry se pero dotáhlo ke skutečné dokonalosti. Wahl Ever-Sharp vyráběl dokonce hrot, který měl měnitelnou šířku. Po jeho přesazení se rozšklebilo a psací linka byla silnější. Vzniká velké množstí výrobců plnicích per, ke slovu přichází dokonalý design. I když je pravda, že vždycky byla tendence, aby každý model měl svůj určitý svůj styl. Aby to člověku způsobovalo radost, už jen když si pero vezme do ruky. Například po celá dlouhá léta byl nejoblíbenější materiál celuloid. Když nemáte co dělat, tak si vezmete do ruky celuloidové pero. A vždycky na něm najdete něco jiného, něco, co vás potěší, nějaký detail. Z psychologického hlediska je to dokonalá věc. Ovšem potom někdo vynalezl pastovou náplň místo inkoustu a dal tak vzniknout kuličkovému peru.
