Počínaje biblickým mořským monstrem leviatanem přes bájného strážce Atlantidy až po příšery, které požírají lodě i námořníky, hrály chobotnice vždy významnou roli v nejfantastičtějších legendách kulturní historie lidstva. Ale skutečnost odhaluje tyto tvory spíše jako fascinující, než hrůzostrašné – přestože největší chobotnice může dosáhnout velikosti až 10 metrů. Jde o přírodovědecký zázrak: osm chapadel, tři srdce, dvě nervová centra, neobyčejný mozek a „příliš málo životního času k dobru“. Jak by náš svět vypadal, kdyby byl čas na jejich straně?
PRVNÍ SETKÁNÍ
Ledová voda Tichého oceánu, plná bublin pěny, prosakuje kuklou mého vodotěsného potápěčského obleku a obtahuje se kolem mé lebky jako svěrák. Klesám dolů. Minus deset metrů. Má podvodní lampa se paprskem světla prodírá smaragdovou temnotou. Minus dvacet pět metrů. Kombinéza se mi lepí na kůži, plním ji vzduchem, abych zpomalil klesání, a dívám se kolem sebe. Míjí mě Jim Cosgrove z Britského muzea. Rozhlíží se, poté se přibližuje k velké skále, zasunuje svoji lampu do dutiny a kyne nám, abychom čekali. Mává rukou před otvorem. Zadržuji dech a foťák uchopím pevněji, abych byl připravený reagovat na sebemenší pohyb. Uběhnou minuty. Je to věčnost.
Náhle se z temnoty rozvine chapadlo pokryté přísavkami a ohmatává venkovní povrch skály. Během bleskového momentu se ze svého úkrytu vyhrne obrovská, tři metry dlouhá chobotnice. Naše lampy ji ozařují, když se prodírá vodou ke dnu oceánu. Tvor se dotkne dna, náhle se jeho kůže zaplní pigmentovými buňkami (chromatofory), jež vystoupí na povrch, a mění barvu od světlé do tmavě červené. Ďábelská chapadla nechává nehybně vznášet nad svýma očima a se zlobným výrazem nás pozoruje. Ale náš strach se brzy mění ve fascinované zaujetí a úžas.
Hlavonožec vyhodnocuje situaci a máváním svými obrovskými chapadly vytváří elegantní arabesky. Studuje nás velkýma, zlatavě skvrnitýma očima. Je to zcela jiný pohled, než jaký je možné spatřit v hlubinách oceánu. Je v něm záblesk inteligence a hloubka věků, které pro chobotnice počaly před 500 miliony let.
LEGENDA Z HLOUBI VĚKŮ
Když se hlavonožci v prvohorách objevili, jednalo se o živočichy značné velikosti, kteří se dokázali volně pohybovat ve vodě, což byla výhoda, která jim umožnila nerušeně přežívat po desítky milionů let. Ale věci se začaly měnit v době druhohor, kdy jejich nadvládu začal ohrožovat nástup mořských plazů a ryb. Probíhající okolní tlaky odstartovaly kolotoč změn pro tyto gigantické měkkýše, jejichž potomci jsou dnes pouhými příbuznými ústřic. Někteří hledají bezpečí v temnotách hlubin, jiní se potulují bohatými, ale nebezpečnými pobřežními vodami a rychle se přizpůsobují tamnímu prostředí.
Stopa dnešních chobotnic sahá zpět o 165 milionů let do období jury. Tito předci chobotnic byli 8 centimetrů dlouzí a žili v obrovském pravěkém oceánu Thetys, jehož pozůstatkem je dnes Středozemní moře. Od té doby se chobotnice změnily relativně málo a odborníci je berou jako symbol vrcholu živočišné evoluce, jako první stupeň k inteligenci.
Lidská fascinace chobotnicemi sahá až k nejstarším civilizacím. Lidé dokonce přiřkli těmto tvorům neobyčejné schopnosti a jejich fyzická podoba evokovala fantazii umělců a také přírodovědců. Dávní Řekové věřili, že dokáží vystoupit na pevninu a tam krást olivy a fíky nebo zaútočit na obchody s rybami. Japonci a ostatní obyvatelé tichomořských ostrovů byli přesvědčeni, že chobotnice mají přilnavá, hbitá těla, díky nimž dokáží zlézat zdi i stromy. Mnohem později jim autoři, jako byl Jules Verne, přiřkli ohavné a ďábelské role v dílech, jakým bylo například „Dvacet tisíc mil pod mořem“. Victor Hugo v románu Dělníci moře srovnával chobotnice s upíry: „Žádný stisk není takový, jako zmáčknutí chobotnicí. K útoku používá přisávací aparát. Oběť zmáčkne silou, která dosahuje nezměrné hodnoty. Nejedná se o rozsápání, ani rozkousání ale vysátí. Jste to vy, kdo se dostane do nestvůry.“
Popularita této knihy měla značný vliv na Paříž 19. století. V novinách se diskutovalo o nebezpečí těchto „pekelných ryb“, módní restaurace je nabízely jako součást menu, módní návrháři dokonce vytvářeli pro ženy jako plážový doplněk klobouky „`a la chobotnice“. Autor vytvořil legendu, která zůstala v povědomí po více než století.
MOŘSKÝ OBR
V tichomořských pobřežních vodách od Kalifornie až po Japonsko žije nejúžasnější živočich na světě – chobotnice velká (Octopus dofleini). Nejpozoruhodnější na tomto tvorovi je jeho neuvěřitelná velikost. Samci běžně dorůstají délky tří metrů, váží okolo 25-30 kilogramů; světlé menší samice dosahují délky 2,5 metru a váhy 15 kilogramů. Nikdo ale přesně neví, jaké velikosti mohou skutečně dosáhnout. Kdysi moře vyvrhlo stvoření, jaké neočekávali ani experti. V roce 1957 se na pláži v Britské Kolumbii objevil vyvržený exemplář, který měřil 9,6 metru a vážil 272 kilogramů. Podle Jima Cosgrovea, který studoval hlavonožce více než 25 let, je kanadské západní pobřeží jediným teritoriem chobotnic, které je pro objevy takovýchto exemplářů příznivé. Jak se zdá, dosažení takovýchto ohromujících rozměrů umožňuje teplejší klima a vody bohaté na potravu.
Nejzákladnějším životním úkolem je pro chobotnici lov. Velké druhy chobotnic mezi druhým a třetím rokem života dorůstají z 20 centimetrů až do své dospělé velikosti. Možnost nahlédnout blíže do jejich jídelníčku dává vědcům přístup k jejich úkrytům, které jsou plné krabích schránek a mušlí.
Chobotnice loví všechny druhy korýšů nebo měkkýšů pouze roztažením chapadla ve chvíli, kdy oběti míjejí její úkryt. Aby ulovila kořist, jakou je třeba malý žralok, musí použít důmyslnou metodu, jakou je například technika „padáku“. Při ní chobotnice proplouvá do středních hloubek, zaměří svou oběť, poté se dostane nad ni a přitom má všech svých osm chapadel s 1600 přísavkami skloněných do tvaru rozevřeného padáku.
Využívá rovněž maskovací metodu, kdy je schopná zbarvením a tvarem získat věrohodnou podobu skály pokryté řasami a zaútočit pak na svou oběť zcela nečekaně. Tento typ maskování však chobotnice používá i k ochraně před predátory, mezi něž patří například tuleni, kteří se naučili rozpoznat svou oběť i v temných vodách Tichého oceánu. Jejich souboj se stává okázalou bitvou, a i když tuleň zvítězí, zřídka se mu podaří chobotnici zabít. Ta poté, co přišla o jedno z chapadel, mizí za mračnem vypuštěného barviva. Utržená končetina jí za pár týdnů doroste.
Během tisíciletí se chobotnice vyvíjely odlišně. Některé vylučují dostatek jedu na to, aby usmrtily člověka, jiné, jako například hlubinné chobotnice, přeměnily své přísavky na orgány schopné vydávat světlo lákající oběť. Mají však jednu společnou věc, na které se specialisté po letech výzkumu shodují: schopnost chápat a posuzovat, doslovně řečeno „koncepční myšlení“. MIMOŘÁDNÁ INTELIGENCE
„Tento živočich má tak málo společného s člověkem, jako málokterý jiný tvor na Zemi. Nejen svou fyzickou podobou, ale i svým vnitřním uspořádáním orgánů,“ tvrdí Jim Cosgrove. „Má tři srdce, dvě nervová centra – jedno je součástí velkého mozku, druhé řídí funkci přísavek díky chemickým a hmatovým receptorům, které jsou velmi citlivé a schopné vnímat pachy podvodního světa a velmi přesně analyzovat jejich strukturu.Ó Chobotnice má rovněž mozek obsahující pět set milionů neuronů, vytvářejících pozoruhodný druh myšlenkových procesů, které jsou stále mimo naše chápání.
„Dlouhou dobu jsme porovnávali mozkovou kapacitu chobotnice s kočkami domácími,“ vysvětluje Cosgrove. „Ale dle mého názoru je takové srovnávání zavádějící. Kočka se pokusí otevřít dveře tak, že skočí na kliku poté, co vás to uvidí dělat. Chobotnice však může nalézt řešení problému svým vlastním způsobem, bez nějakého modelu. A tomu říkáme koncepční mysl.“
Od doby prvních pokusů, prezentovaných před více než třiceti lety Cousteauovým týmem, během nichž byly chobotnice schopné otevřít sklenici se zátkou, aby se dostaly k humrovi uloženému uvnitř, nepřestaly udivovat vědce, kteří stále neznali jejich mozkovou a orgánovou výbavu. Dokonce i Theodore Monod, slavná osobnost a aktivista za práva zvířat, nepochyboval, že chobotnice v klidu čekají, vysmívajíce se nám, na den své vlády.
Příklady jejich schopností se to jen hemží. Jim Cosgrove vzpomíná, jak do nádrže umístil malou plastikovou lodičku. Během okamžiku projevila chobotnice o hračku zájem. Manipulovala s ní všemi možnými způsoby a poté, co si všimla, že hračka stoupá ke hladině, když se dostane do bublin z vodního filtru, opakovaně umísťovala hračku právě tam a celé odpoledne se bavila tím, že sledovala, jak se lodička vznáší ke hladině. To bylo poprvé, co někdo spatřil, jak si hraje mořský „nesavec“.
Chobotnice jsou velmi ojedinělými tvory. Kvůli svému způsobu života jsou, na rozdíl od lidí a většiny ostatních živočichů, nuceny učit se všemu samy. Samice některých druhů kladou v úkrytu 300 000 vajíček, která pak chrání svými chapadly šest měsíců, aniž by přijímaly potravu. Krátce před vylíhnutím proto vyčerpáním umírají, ale ne dříve, než opustí úkryt, aby nepřilákaly predátory. Při narození měří chobotnice pouhých sedm milimetrů, po osmi až dvanácti týdnech plavou mezi planktonem a poté se malé chobotničky přilepují ke dnu oceánu. Následuje boj o přežití, kdy jich dospělosti dosáhne jen několik. Takto osamocené se chobotnice musejí učit lovit, maskovat se a vytvořit si nejlepší skrýše. I když jsou některé informace přenosné geneticky, chobotnice na sobě musejí stále pracovat, aby našly řešení nových problémů.
Během výzkumu se Jim orientoval na studium chování chobotnic. Potopil se do hloubky 25 metrů a umístil chobotnici do průhledné krabice s otvorem širokým 8 centimetrů. Za necelých dvanáct minut živočich pochopil, že má krabice ohraničený otvor a že je možné se jím protlačit, když dostatečně změní svůj tvar. Když Jim opakoval experiment podruhé, trvalo chobotnici už jen devadesát sekund, než se dostala ven, což je pozoruhodný experiment, který dokazuje vynikající analytické schopnosti, stejně jako mozkovou a hmatovou paměť.
Ale ani mnoho let bádání nám stále neumožnilo pochopit záhady myšlenkových procesů chobotnic. Tito živočichové jsou žijícím paradoxem. Jejich cévní systém je extrémně křehký a špatně přizpůsobený pro jejich způsob života, takže po pár minutách lovu jsou vyčerpané, slabé a zranitelné.
Skutečnou tragédií je však jejich neuvěřitelně krátká délka života, která činí tři až pět let. Je to osud, který omezuje jejich možnosti získávat znalosti a brání dlouhodobým vědeckým projektům. Jim Cosgrove s úsměvem podotýká: „Věta, která mě napadá pro možnost, že by tito pozoruhodní tvorové mohli žít déle, zní: Stáli by pravděpodobně na žebříčku vývoje vedle nás!“
