Začátkem osmdesátých let se ve Francii vynořily zprávy, které obviňovaly Interpol z toho, že předal nacistickému Německu tzv. židovské rejstříky. V deníku Matin a časopise L’Express se v květnu 1981 psalo, že Interpol má stále tzv. židovské rejstříky, které měl údajně získat z archivu berlínského Interpolu a z dob vlády ve Vichy, která – prostřednictvím francouzské policie – prováděla sčítání Židů pro gestapo. Dané téma zůstává stále aktuální, mimo jiné je stále oživováno židovskými aktivisty.
Interpol měl od svého založení až do druhé světové války sídlo ve Vídni. Již v prvních letech existence této organizace založil její generální tajemník dr. Oskar Dressler zvláštní úřad pro kriminální rejstříky. Všude se hovoří o “registru”, byla to však de facto kartotéka. Obsahem nebyla materiální dokumentace, nýbrž karty, na nichž byly zaznamenány veškeré údaje o dané osobě.
Formuláře, které Dressler rozesílal členským státům, byly připraveny podle dřívějších rakousko-uherských formulářů a požadovaly podrobnosti, které bychom dnes považovali – byť u zločinců – za hrubé zasahování do soukromí.Po vypuknutí druhé světové války se Interpolu zmocnilo nacistické Německo. Jen stručně – ústředí Interpolu se po obsazení Rakouska přestěhovalo do Berlína.
V srpnu 1940 se stal prezidentem organizace Reinhard Heydrich, který už měl pod kontrolou všechna odvětví německé policie, koncentrační tábory a vyhlazovací čety. Interpol se stal sesterskou organizací gestapa. 15. dubna 1941 se přestěhoval na západní předměstí Berlína, ke břehu jezera Wannsee. Němci získali mimo jiné i velkou mezinárodní kartotéku a veškerou dokumentaci Interpolu. Ztratili jen jedno. Podporu Hooverovy FBI. Interpol vlastnil jedinečnou věc – registr.
Nikde v Evropě ani ve světě nic podobného neexistovalo. Rejstříky v registru obsahovaly kompletní zápisy o světových zločincích. Včetně podrobností o jejich rodinách, zvláštních schopnostech, metodách a – náboženství. V roce 1933 zde bylo 3240 karet. Podle britského právníka a spisovatele Fentona Breslera se jejich počet do začátku čtyřicátých let ztrojnásobil na 9720.”Nakonec dosáhneme celkového počtu asi 30 000 lidí, jejichž adresa, rasa, náboženství a sexuální orientace byly k dispozici rasovým hubitelům, kteří si předsevzali “vyčistit” Německo od “nežádoucích živlů”. Byl to prvotřídní způsob zjišťování Židů, Cikánů a homosexuálů, tedy tří nejdůležitějších skupin, na něž se zaměřili muži jako Heydrich a Kaltenbrunner.
“Byly rejstříky Interpolu zneužity k tomuto účelu? Jsem přesvědčen, že za války byl Interpol a s ním i jeho registr, štáb a vše ostatní, plně k dispozici nacistům. Že se během války zachoval jako pštros, který strká hlavu do písku. Neexistuje povolání s monopolem na počestnost”.
Britský právník Fenton Bresler, autor jedné z nejobjektivnějších knih o Interpolu (Interpol, 1992), vyzpovídal kdekoho v otázce “židovských rejstříků” .Dospěl k závěru, že výše zmíněné dokumenty byly po válce Interpolem zničeny. Ale přece jen píše: “Musím se ale zmínit o tom, že v roce 1991, po 47 letech tvrdošíjného popírání francouzskými autoritami, francouzský právník jménem Serge Klarsfeld, který zjišťoval pravdu o francouzských Židech válečného období, objevil, po neochvějném pátrání, v archivu ministerstva válečných veteránů “židovský registr”, sestavený během druhé světové války francouzskou policií. Úhledně srovnané indexové karty – obsahují jména, adresy, stáří a další údaje vhodné pro předání gestapu a SS za účelem odvozu Židů do Německa – vedly k vyhlazení 150 tisíc Židů z Paříže a okolí. Jméno otce pana Klarsfelda bylo mezi nimi.”Magazín Koktejl zašle otázky ohledně osudu “židovských rejstříků” do ústředí Interpolu v Lyonu a s případnou odpovědí své čtenáře seznámí.
