IQUITOS POSLEDNÍ PŘÍSTAV NA AMAZONCE

NAPSALA KAMILA BROULOVA
Manu je typická řeka džungle, hnědá, plná sedimentů, téměř nehybná jako by bez života. Kajmani, vodní želvy a hejna malých ryb (možná i pirani) nás však přesvědčují o opaku. Po obou stranách toku, ve větší vzdálenosti od břehů, žijí další méně kontaktované, či zcela izolované skupiny indiánů. Povolení k pobytu získávají pouze vědečtí pracovníci ke svému výzkumu a pochopitelně původní etnické skupiny.
Těm však zbývá, jak poněkud skepticky tvrdí zaměstnanci národního parku, nejvíc pět let, než k nim do toho zapomenutého koutu země pronikne náš moderní svět a nenávratně zničí jejich hodnoty, tradice, po tisíciletí zachovávaný přírodní způsob života. Není tu nic neobvyklého. Řeklo by se, tržiště jako všude jinde na světě. Takové, které je určeno pro domorodé obyvatele, a jemuž se turisté raději vyhýbají. Typická směs zápachů z nepřeberného množství přezrálého ovoce, zeleniny, sušených a čerstvých ryb i z jejich kazících se vnitřností. Bezpočet nabízených pochutin, barevn ého nádobí z umělé hmoty, tretek, věcí více či méně užitečných. Hluk a všudypřítomné odpadky, které nikdo neuklízí. Desítky překřikujících se trhovc ů a davy těch, co nakupují. Tohle všechno můžete tady vidět pouze několik měsíců, vždy zhruba od června do konce října. Zbylou část roku je totiž celé belénské tržiště pod vodou. V letním deštivém období se hladina Amazonky zvedne o 6-8 metrů a zaplav í celé okolí. Peruánci tuto část svého území nazývají „orientem”.
Tady, uprostřed zeleného „oceánu”, je jen několik „přístavů” s většinou mystickými názvy – Tarapoto, Pucallpa, Tingo Maria, Puerto Maldonado či Iquitos. Právě Iquitos, brána do tajemné Amazonie, je hlavním městem největšího peruánsk ého departmentu Loreto. Dnes toto bezmála dvousettisícové středisko, vzdálené téměř čtyři tisíce kilometrů od Atlantiku, je posledním přístavem, kam připlouvají zaoceánské lodě a ideálním počátkem dobrodružného putování pro každého, kdo se rozhodl opustit civilizaci a poznat místa, kde ruka člověka ještě příliš neřádila, kde dosud vládne matka příroda a kde se každý musí podřídit jejím zákonům. Iquitos byl svého času nejrychleji se rozrůstajícím městem Peru. Dnes je důležitým přístavem, střediskem cestovního ruchu, v okolí jsou významná naleziště ropy. Jsme právě tady, pouhé 3,5 stupně jižně od rovníku. Téměř stoprocentní vlhkost a čtyřicetistupňovou teplotu pociťujeme na každém kroku. Je začátek září, na jižní polokouli pomalu končí zimní období. Hladina Amazonky je téměř o sedm metrů sní- žena oproti letním měsícům, kdy je asi čtyři kilometry široká. Jen tehdy sem připlouvají velké námořní lodě. Nav štěvujeme nejprve hlavní přístav Puerto Masusa ve východní části města. Motorové říční lodě právě nakládají zboží, aby mohly časně ráno vyplout. Cukr, nafta, ovoce, pivo, rýže, nejrůzn ější stavební materiál se odtud vyváží dále proti proudu do Pucallpy, opačně pak až za hranice Kolumbie a Brazílie. Panuje zde opravdu čilý ruch. Cesta do přístavu vede z centra podél řeky. Míjeli jsme celé kolonie dřevěných chatrčí na kůlech i bez nich, bezpočet pobíhajících dětí, špínu a odpady, lidi odpočívající v zavěšených houpacích sítích znavené vlhkem, úmorným vedrem, mnohdy bezpochyby nudou. Všude se ozývá rádio či televize.
BELÉN Snad vůbec nejzajímavějším místem je v Iquitosu a širokém okolí Belén. Přístav známý typickými chatrčemi na balsových vorech a i neméně proslulým trhem. Po obou březích Itay (iquitoského přítoku Amazonky) jsou roztrou šena dřevěná obydlí. V tomto ročním období je většina z nich na vyschlém řečišti a čekají, až se stav řeky opět zvýší a na vorech z lehkého korkového dřeva budou unášena po její hladině. Za nízký poplatek si najímáme malou bezmotorovou pirogu a vyplouváme směrem k soutoku, abychom si na vlastní kůži vychutnali vzrušující zážitek – plout alespoň chvíli po největší a nejdelší řece světa. Přibližujeme se sice velmi pomalu, zato máme čas vnímat fascinující okolí. Náš lodivod, sám pocházející z Belénu, nám vypráví o práci a životě těchto lidí. Pro většinu zdejších obyvatel je právě tato řeka, hnědá a neuvěřitelně špinavá, hlavní nezbytnou složkou života. Využívají její vodu k pití, praní i koupání. Tok je sině znečištěn z obrovského množství zcela nekontrolovaného komunálního odpadu, což způsobuje jeho nepříjemný a štiplavý zápach. S nástupem léta hladina Amazonky a jejích přítoků postupně stoupá a zaplavuje oba břehy. Domy vzdálené od současného koryta řeky sto padesát až dvě stě metrů jsou postaveny na čtyřmetrových kůlech, jež jsou od prosince do května zcela pod vodou. Loďky, pirogy, čluny menší i větší se stávají na tuto dobu jedinými dopravními prostředky. Dokonce i děti jsou hromadně sváženy na kánoi do místní základní školy, jak se dozvídáme od jednoho z učitelů.
Nevelká budova s téměř nečitelným nápisem Escuela primaria, do níž stoupáme po vysokém schodišti, působí poněkud chatrně. Při zvýšeném pohybu, který je při takovém množství temperamentních dětí naprosto běžný, se podlaha citelně chvěje. Není to jen pocit nás, zhýčkaných Evropanů, zvyklých na stabilní zděné budovy, obavy z možného zřícení má i ředitelka školy. Chybí ovšem prostředky na její opravu. Ve spodní části budov, pod schodištěm mezi nosnými kůly, je prostor pro cvičení a sportovní hry, vyu žívaný pouze v zimě,kdy je přístupný. Ve zvýšeném patře jsou třídy, či spíše jediná velká hala rozdělená dřev ěnými prkny na jednotlivé učebny. Instituce je státní, školní docházka povinná, učebnice a dokonce i jídlo dostávají žáci bezplatně, a proto i ti nejchudší rodiče se nezdráhají posílat své potomky do školy. Mnohé z dětí absolvováním základní školy končí své vzdělání. „Středoškolská ani vysokoškolská studia si většina dovolit nemůže, říká s povzdechem sympatický tělocvikář Ronal. Dvoutisícový Belén se však potýká i s celou řadou dalších problémů, především akutního nedostatku pitné vody a s odpadky. „Voda je přiváděna do obydlí potrubím zdaleka ne však do všech, a tak jsou někteří nuceni užívat vodu z řeky. Odpadky právě v těchto suchých měsících lemují oba břehy v obrovských nánosech. Jakmile se výrazně zvýší vodní stav, jsou unášeny na hladině po směru toku a znečišťují tak vody Amazonky na velkou vzdálenost. V současnosti je bohužel řešení těchto problémů v nedohlednu.
MANU. V době, kdy vládne zima na jižní polokouli, pokračujeme na korbě nákladního auta v daleké a náročné cestě z Cuzka do povodí Amazonky. Cílem je rezervace Manu. Vstupní branou je Acjanaco v nadmořské výšce bezmála čtyř tisíc metrů, což je zároveň nejvýše položené místo v tzv. kulturní zóně – jedné ze tří částí, na něž je rezervace rozdělena. Kulturní zónu v povodí Madr de Dios charakterizuje zejména největší koncentrace osídlení, včetně možnosti další kolonizace novými přist ěhovalci. Postupně sjíždíme hustým pralesem až k povodí řeky a překonáváme během několika hodin více než tři tisíce metrů převýšení. Tuto oblast tzv. vysokého pralesa (kolem dvou tisíc metrů nad hladinou) označuj í domorodci jako Rupa Rupa. Jízda po nezpevněných a erozí na mnoha místech narušených cestách amazonské džungle je skutečně dramatická. Nejeden automobil končí dole, pod strmým srázem. První kontakt s místními obyvateli nastává po několika kilometrech za hranicemi rezervace. Setkání je to vskutku nečekané. Na silnici sotva tři metry široké stojí v protisměru obrovský náklaďák naložený těžkými dřevěnými kládami. Nad dva a půl metru vysokou korbou vykukují hlavy cestujících indiánů. Pravé zadní kolo je podle řidičů neopravitelné, rezervní pochopitelně nemají, a tak všichni oddaně čekají už od předchozího večera, až se kdosi odkudsi objeví s náhradní součástkou. Šířka vozovky zkrátka obousměrný provoz neumo žňuje, a tak se za námi vytváří kolona dalších aut. Indiánky sedí klidně na okraji cesty, kojí své ratolesti a nechápou naši netrpělivost. Česká výprava je, na rozdíl od ostatních, silně nervózní. Za čtyři hodiny však už můžeme pokračovat dál až ke břehu Madre de Dios, nákladní auto má opět všechna kola.
NA ŘECE. Za tmy a se zatajeným dechem přijíždíme konečně do první stanice rezervace Pilcopaty. Tady si najímáme, či spíše stopujeme další vratké vozidlo, které je k našemu úžasu však stále pojízdné a prodíráme se dál zeleným peklem až do obce Selvación. Poslední civilizované místo, dál už jsou jen stanice rezervace, osady domorodců a všudyp řítomný hustý neprostupný prales. Zbývá ještě pár desítek kilometrů a všechny už spojuje jediné vroucí přání – vyměnit tento čtyřkolák za „bezpečnou” jízdu po řece. Přání je splněno a my konečně vyplouváme na mnohadenn í cestu po Madre de Dios. Přibližně po dvaceti kilometrech plavby úzkou pirogou pozorujeme na levém břehu mávající indiánské děti. Právě tady, uprostřed „kulturní zóny” přírodní rezervace, žije nepočetný kmen Shipitirai, čítající bezmála osmdesát lidí. Komunita je řazena mezi tzv. „kontaktované skupiny”. Tito obyvatelé zachov ávají svůj, pro nás „civilozované” snad primitivní, leč obdivuhodný způsob života. Jsou sice naší návštěvou překvapeni, zvláště kameramanem, ale přijímají nás mezi sebe a hostí hustou šťávou ze svého nejoblíbenějšího ovoce papazi. Okolní plantáže těchto plodů, banánovníků, para ořechů, yuki, řeka s hojností ryb jim poskytují zá- kladní potravu. Prodejem pak získávají prostředky k zajištění dalších nezbytnost í pro svůj skromný život. I tito lidé, zdánlivě bezstarostní a zdraví, mají, a snad si to ani neuvědomují, své vlastní velké problémy. Řada dětí i dospělých je postižena křivicí. Poruchy pohybového aparátu či různé genetické vady jsou velmi časté. Nelze se tomu divit při nedostatečně či spíše vůbec žádné lékařské péči, nedostatku vitamínu D, nevhodném složení potravy a v neposlední řadě i v důsledku náhodného a nekontrolovaného míšení jedinců. Na otázku, zda stále pronikat do džungle a asimilovat skupiny lidí, dnes však nemají jasnou odpověď ani pracovníci antropologického výzkumného centra Manu. Zcela izolovaným skupinám domorodců hrozí nebezpečí zavlečení chorob, bakterií či virů, vůči kterým nejsou, na rozdíl od naší civilizace, imunní.
PĚTADVACETILETÝ PREZIDENT Na soutoku řeky Alto Madre de Dios s přítokem Manu začíná druhá, rozlohou nejmenší část přírodní rezervace. Umělé zásahy do prostředí jsou zde více omezeny a udělování povolení ke vstupu zpřísněno. Jedná se o zónu určenou především pro výzkum, realizaci projektů směřujících k uchování a obnově cenné vegetace a ohrožené fauny. Je to ovšem současně oblast zpřístupněná i četným turistům. Na dolním toku Madre de Dios, na poměrně rozsáhlém území, žije četná skupina domorodců Diamante. Pokrok se nezastavil ani před branami této vesnice, a tak přímo z lodě vystupujeme na betonové schodiště. Šokují nás sloupy elektrického vedení, portréty hlavy státu. Prezidentem, jak hrdě nazývají diamantští svého nejvyššího náčelníka, je zde teprve dvacetipětiletý Antonio. V době naší návštěvy byl spolu s ostatními na lovu, a proto si krátce povídáme s jeho ženou – mladou a pohlednou Janetou. TA zrovna připravuje polední jídlo – pravděpodobně polévku, jejíž složení si netroufá- me odhadnout a ochutnávce, přiznávám, také raději odoláme. Ochotně a zasvěceně nám vypráví o všedním životě tamních obyvatel. „Většina lidí tu hovoří španělsky, máme ale i svůj jazyk Piro. Dnes ho užívají hlavn ě ti starší. V vesnici je škola. Letos nám tu postavili tyto sloupy, ale světlo budeme mít až příští rok. I zde je zachován, navzdory silným vlivům zvenčí, tradiční životní styl, fungující po staletí, neměnná společenská dělba práce. Diamantské ženy pečují o děti a starají se o domácnost či pletou rohože z rákosového a palmového listí, zatímco ryze mužskou úlohou je zajistit rodině dostatek jídla. Harpuny a šípy jsou přitom stále jedinými používanými prostředky.