Spojené státy zařadily Írán před časem do „osy zla“. Šéf Pentagonu Donald Ramsfeld nyní proti Íránu nevylučuje ani válku. Kromě vývoje jaderné bomby a spolupráce s Al-Kajdou Íránu vytýká export islámského radikalismu. Šíitští vůdci na jihu poválečného Iráku totiž ke svým sousedům vzhlížejí jako k ideálnímu islámskému státu.
Jaká je ve skutečnosti země, na kterou chtějí USA zaútočit? V Íránu je teď podle islámského kalendáře rok 1382. A život v této ortodoxní islámské zemi ho v mnohém připomíná. Internet, antikoncepce a bujaré oslavy v soukromí však jsou jasným znakem toho, že státní moc tu sahá jen k zápraží domů.
VLÁDNE „NEPŘÍTOMNÝ“ IMÁM
Koncepci politického a společenského uspořádání Íránu vytvořil ajatolláh Chomejní v průběhu islámské revoluce, která fakticky skončila v roce 1982, ale její pravidla platí v zemi v nezměněné podobě dodnes. Ústava vychází z teorie skrytého imáma. Imám, dvanáctý potomek proroka Muhammada v přímé linii, podle ithnáašaríi, což je většinový náboženský směr v Íránu, totiž nezemřel, pouze odešel do ústraní, aby se jednou vrátil a nastolil spravedlnost. V době jeho „dočasné“ nepřítomnosti jsou nejvyšším vedením muslimské obce pověřeni faqíhové, tj. nejuznávanější znalci islámského práva. Podle ústavy je nejvyšší duchovní vůdce (valí faqíh) a vůdce revoluce (rahbar) radikální islamista Sajjad Alí Chameneí současně velitelem branných sil a býval i prezidentem republiky (raís-e džumhúr), kterým je dnes reformista Mohammad Chatámí. Po zrušení premiérského úřadu se prezident stal šéfem exekutivy. Zůstává však stále ve stínu muže číslo jedna ve státě, vůdce revoluce. Koncept nepřítomného imáma ztělesňuje zejména dvanáctičlenná tzv. Dozorčí rada (Šúrá-je negahbánán, Rada na ochranu ústavy či Rada dohlížitelů), jejímž úkolem je dbát na soulad přijímaných zákonů s islámským právem. V praxi funguje jako druhá komora parlamentu s absolutním právem veta a je příčinou zablokování mnohých reformních kroků.
Po ukončení irácko-íránské války v roce 1988 a následné smrti Chomejního nastalo postupné uvolňování. V zemi dnes mohou působit politické strany, není-li jejich programem změna politického zřízení islámského státu, a soupeřit o přízeň voličů v demokratických (v podmínkách Blízkého východu) přímých volbách s rovným hlasovacím právem (volit i kandidovat mohou i ženy). V 90. letech ovládly parlament proreformní politické strany a prezidenty se stali nejprve pragmatik Rafsandžání, který si i po odchodu z prezidentského úřadu udržuje mimořádně silný vliv, zejména v ekonomické sféře (po Íránu o něm kolují pověsti, že je jedním z nejbohatších mužů Blízkého východu, a to je v konkurenci ropných šejchů ze Zálivu slušné postavení), po něm upřímný stoupenec reforem Mohammad Chatámí, jehož nečekané zvolení se stalo velkou nadějí na skutečný posun ve vnitřní i zahraniční politice. Na vrcholné politické posty se dostali mladší liberálněji uvažující lidé, stoupenci reforem a dialogu, a také několik žen (ve vládě prezidenta Chatámího zasedla poprvé i ministryně). Konzervativní kruhy, reprezentované současnou hlavou státu (rahbarem) ajatolláhem Chameneím, však stále ukazují, že mají dost síly zabránit reformním krokům odkazem na jejich rozpor se šaríou a justicí, jež také podléhá přímo Chameneímu. Konzervativci ovládané soudnictví je zneužíváno i jako nástroj k soupeření s reformisty. Některé zmanipulované procesy s reformními politiky či kritiky moci a postavení duchovních, jež se odehrály v posledních letech, dokáží leckomu nahnat strach. Měření sil není ještě u konce a nebylo ještě užito všech prostředků. Nelze očekávat, že by konzervativní síly, tvořené převážně duchovenstvem, dobrovolně uvolnily cestu. Jejich postavení je příliš výhodné, než aby se ho vzdaly. Má pro své nositele značný ekonomický profit. Nezanedbatelná část příjmů z ropy totiž plyne do všelijakých náboženských nadací, na podporu šíření islámu do zahraničí, podporu „palestinské věci“, do islámského školství a na další podobné netransparentní účely.
KRITIZOVAT ISLÁM JE HRDELNÍM ZLOČINEM
Islámská teokracie jako politické uspořádání a konzervativní duchovní jako jeho představitelé jsou lépe přijímáni nábožensky založenými, staršími a venkov či chudé městské čtvrti obývajícími lidmi bez vzdělání. Mezi stoupence reforem a odpůrce Chomejního modelu islámského státu patří lépe situované a vzdělané městské obyvatelstvo. Odpůrci současného systému jsou jak mezi mladými lidmi, především studenty, kteří jsou hybnou silou reforem všude na světě, tak i mezi staršími, kteří si ještě dobře pamatují Írán za vlády šáha a vzpomínají na ztracené svobody i život v relativním blahobytu. Ochota Íránců podporovat reformní úsilí prezidenta Chatámího bude nesporně záviset na schopnosti jeho administrativy zajistit lidem důstojné životní podmínky, tedy i zlepšení ekonomické situace. Stále častěji se objevuje názor, že i přes všechny chvályhodné úmysly prezidenta Chatámího tkví příčiny problémů v samotném uspořádání státu, že režim je nereformovatelný, aniž by byl odstraněn jeho základní rys, jímž je právě dominantní postavení islámských duchovních. Sám prezident, jehož postoje jsou i ve světě přijímány velmi příznivě, zůstává stále součástí této politicky privilegované vrstvy. Nelze očekávat, že by on nebo jiní reformní duchovní byli připraveni překročit meze ústavního principu islámského státu. Mnoho Íránců zklamaných dosavadním vývojem však nemá chuť čekat řadu let na nejistý výsledek mocenského soupeření mezi radikálními konzervativci a liberálnějšími reformisty, a proto se v íránské společnosti ozývá zatím nepříliš hlasité volání po nové, tentokrát zřejmě deislamizační revoluci, která by islám vrátila do soukromé sféry a nastolila standardní demokratické mechanismy. Ostatní mají z nové revoluce spíše obavy, protože by mohla přinést občanskou válku, která by znamenala kromě strašlivých lidských ztrát i značné oslabení země navenek a ohrožení územní integrity a suverenity. Uvědomují si, že slabý a vnitřně rozvrácený, leč ropnými zásobami oplývající Írán by byl příliš neodolatelnou příležitostí pro vměšování ze zahraničí. Jako hrdí a silně národně cítící lidé by jakoukoli zahraniční intervenci vnímali jako příliš velké ponížení, než aby ji byli ochotni strpět. Íránci si rovněž velmi zakládají na své kulturní svébytnosti a paradoxně jsou někteří schopni zastávat se současného politického uspořádání pouze proto, že je jednoduše íránským unikátem. Názor několika Íránců, s nimiž jsem o této záležitosti hovořil, kteří by například americkou intervenci osobně uvítali, je nutné považovat za vyloženě extrémní. Ostatně při konverzaci na toto téma je v Íránu lepší dbát opatrnosti. Naprosto vyloučené je kritizovat či zpochybňovat islám nebo islámské státní zřízení na veřejnosti. Takové jednání je hrdelním zločinem. Jedinými organizovanými občanskými projevy kritiky společenských poměrů jsou občasné, vesměs pokojné manifestace studentů na univerzitní půdě. Leckdy při jejich konání dochází ke konfliktům vyvolaným radikálními stoupenci konzervativců, při nichž létají vzduchem i kameny.
ÍRÁNSKÝ KERMÁN PRAVLASTÍ NĚMCŮ?
Problémem Íránu je nízká informovanost obyvatel. Většina lidí může přijímat informace pouze prostřednictvím státních nebo státem kontrolovaných médií. Satelity na rozdíl od expandujícího Internetu, jenž je záležitostí mladých, nejsou rozšířené. V zemi vychází ohromné množství novin, patery dokonce v angličtině. Čas od času, když chtějí konzervativci ukázat svou sílu, bývají některé liberálnější listy zakázány. Nabídka televizního vysílání je sice poměrně široká, technická kvalita vysílaných programů je až překvapivě dokonalá, ale obsah musí být konformní s oficiálními postoji. Vedle několika celostátních působí v zemi i řada regionálních kanálů, nabízejících převážně zábavné pořady a sportovní přenosy. Nejvíce mě však zaujal výhradně zpravodajsky zaměřený kanál íránské televize, jakási íránská CNN, kde se v půlhodinových blocích opakují velmi detailní zprávy zejména o událostech v zahraničí. Je skutečně pozoruhodné, kolik času věnují tyto stanice situaci ve státech Evropské unie. Informacím o událostech ze zahraničí, které nemají přílišnou šanci působit rozkladně na režim, je věnován čas na úkor domácích zpráv, z nichž většinu tvoří relace o úspěších íránské ekonomiky a vědy či záběry vojenských manévrů. Během mého pobytu probíhalo zrovna volební klání v Německu a troufám si říct, že v takovém rozsahu o něm neinformovala ani česká média. Německo patří v Íránu mezi nejoblíbenější země. Zejména proto, že se Němci nikdy nechtěli Íránu otevřeně zmocnit jako Britové či Rusové. Procházel jsem se po teheránském bazaru se svým íránským hostitelem, se kterým jsem obvykle hovořil německy, když se proti nám objevil průvod slavnostně černě oděných mužů s prapory a hesly nesporně náboženského obsahu. Jak procházeli přímo kolem nás, oddělil se z průvodu jeden postarší muž a se slovy „Germany, very good, very good“ mě poplácal po zádech. Vztah Íránců k Německu je dán tím, že tam žije nejvíce íránských emigrantů (asi 500 tisíc) a ze strany Íránců stále existuje velký zájem se v Německu usadit. Snaha některých Íránců o nalezení nějakého nadstandardního pouta s tímto evropským národem dosahuje až velmi úsměvných podob. Setkal jsem se například s tvrzením, že pravlastí Němců je íránská provincie Kermán, což dotyčný dokládal tím, že v perštině napsaná slova Germán a Kermán se liší pouze o jednu čárku, jež představuje rozdíl mezi písmeny G a K. Kromě toho mi jeden Íránec naznačoval, i když ne zcela vážně, souvislost mezi nacistickým učením o výlučnosti a nadřazenosti vlastní čisté árijské rasy a v podvědomí zakořeněným pocitem nadřazenosti nad ostatními íránskými a sousedními etniky u některých Peršanů, kteří jsou se svým asi 49% zastoupením v íránské populaci největší národnostní skupinou. Osobně jsem byl svědkem nepříliš veselé události ve městě Bandar-e Abbás na pobřeží Perského zálivu. Potkal jsem tu jednoho učitele se slušnou angličtinou, pravděpodobně Pákistánce, který mě velmi ochotně (ovšemže bezplatně) provedl městem a ještě mi pomáhal sehnat jízdenku na autobus. Na autobusovém nádraží ho v mé společnosti zahlédl nějaký Peršan a začal mému průvodci nevybíravě nadávat, že mě tento špinavý pákistánský přistěhovalec obtěžuje. Ten se nechtěl nechat zahanbit a začal se vysmívat slabší angličtině mého perského ochránce. Hádali se, dokud jsem neodjel, a mně bylo trapně. Zajímavý a příznačný je pro Íránce rovněž velmi pohrdavý vztah k jejich arabským souvěrcům.
ÍRÁN A SVĚT
Obecně se zahraniční politika v 90. letech a zvláště za prezidenta Chatámího změnila od konfrontační politiky exportu islámské revoluce k umírněnější a realističtější politice založené na konstruktivním dialogu mezi civilizacemi a respektu k mezinárodnímu právu. Vztahy se Spojenými státy prošly za poslední čtvrtstoletí velmi dramatickým vývojem. Událostí, jež byla příčinou zásadního obratu ve vzájemných vztazích, byla islámská revoluce. Zjednodušeně vyjádřeno byly předrevoluční Írán a USA spojenci, a od revoluce až do dnešních dnů panuje mezi oběma státy nepřátelství. Pominu-li velmi dramatické vztahy v 80. letech (íránsko-irácký konflikt, v němž USA stály na straně Iráku), kdy byly Spojené státy označeny za „velkého satana“, a racionalizaci vztahů po smrti Chomejního, nelze nezmínit, že prezident Clinton zařadil Írán v 90. letech mezi tzv. „rogue states“ (darebácké státy) a prezident Bush mladší v roce 2001 spolu s Irákem a Severní Koreou do tzv. osy zla. Postoj Clintonovy administrativy určovala politika dvojího zadržování v Zálivu (rozumí se Íránu a Iráku) a vůči Íránu znamenala snahu o jeho izolaci, realizovanou uvalením jednostranných hospodářských sankcí. Írán je obviňován z podpory terorismu (zejména šíitského hnutí Hizballáh v Libanonu a palestinských skupin bojujících proti Izraeli) a z úsilí o získání zbraní hromadného ničení. Trnem v oku byla Američanům hlavně snaha Íránu etablovat se jako regionální velmoc v regionu, který sami označili za oblast svého národního zájmu, i jako vůdčí země islámského světa. Od prezidenta Bushe se vzhledem k jeho kořenům v ropném průmyslu očekával smířlivější postoj, ale situaci změnila nová koncepce zahraniční i bezpečnostní politiky USA po událostech 11. září 2001. I když íránský režim odsoudil teroristické útoky a alespoň rétoricky se připojil k protiteroristické koalici, považují ho USA za hrozbu. Pravděpodobně však hrozbu pro své strategické „národní“ zájmy. Svou roli nepochybně hraje i důraz na morální mesianistické pojetí zahraniční politiky. Íránští představitelé, ale i řadoví Íránci zase USA vytýkají jejich údajnou snahu o dosažení světové nadvlády. Naprosto negativní postoj Írán nadále zaujímá k Izraeli i tzv. blízkovýchodnímu mírovému procesu. Každý den ukazuje televize temnou hudbou a nářkem plačících žen a dětí podbarvené, silně emocionálně pojaté několikaminutové šoty zobrazující utrpení civilního obyvatelstva i „hrdinské“ činy palestinských „mučedníků“. Příležitostně se konají i velké lidové demonstrace na jejich podporu. Bohužel jsem je viděl pouze v televizi a nemohu tedy posoudit, nakolik spontánně se v této otázce lidé angažují. Evropské země se s americkým přístupem k Íránu většinou neztotožňují. Zaujímají pragmatický postoj charakterizovaný rozvojem obchodních vztahů. Konsorcium Total (Francie), Gazprom (Rusko) a Petronas (Malajsie) zajišťují v Íránu využívání nalezišť zemního plynu. Své zájmy tu má i britsko-nizozemská společnost Shell. Občas z Evropy sice zazní kritika kvůli porušování lidských práv, ale obecně se upřednostňuje politika spolupráce před izolací, či dokonce konfrontací. Výrazně se zlepšily vztahy se Saúdskou Arábií, dříve jedním z největších ideologických protivníků.
INTERNET OTEVÍRÁ BRÁNY
Vztah Íránců k cizincům, lhostejno zda k souvěrcům či jinověrcům, je předurčen tradiční orientální pohostinností, ale zejména velkou zvědavostí motivovanou zájmem o informace ze života v zemích s odlišnou kulturou. Hned v prvním autobuse se mě se zájmem ujal jeho anglicky mluvící řidič, posadil mě na „čestné“ místo stevarda vedle sebe a sám mi začal sdělovat své pocity ze života v této islámské republice. Měl spikleneckou radost z toho, že si může i zanadávat na režim, aniž by mu hrozilo nějaké nebezpečí, a zjistit, co si o Íránu myslí lidé ze Západu. Se skutečným nadšením lidé reagují, ukáže-li cizinec, že má o zemi i jen nepatrně hlubší informace nebo pokusí-li se použít pár perských slovíček. Pokaždé když jsem si nevěděl rady (např. koupit si lístek na autobus není vždy nejsnadnější), velice rychle se našel někdo připravený mi nezištně pomoci. I když jsem vyrazil na cestu sólo, sám jsem byl během pobytu poskrovnu. Často jsem musel i neslušně odmítat pozvání. Pozve-li vás nějaký Íránec do rodiny, je to pro něho skutečně velká čest, přestože údajně není dovoleno mít zahraniční návštěvu bez povolení, a chce tedy svého hosta představit celé své značně rozvětvené rodině. Velkým překvapením pro mě rovněž bylo, že mě na veřejnosti oslovovala i řada mladých Íránek. Nevím, zda je, či není takové chování z jejich strany přímo zakázáno, ale rozhodně se neslučuje s oficiálními konzervativními postoji, podle nichž se smí žena, ať svobodná, či vdaná, stýkat s cizími muži, natož cizinci, pouze za přítomnosti svého mužského příbuzného. Zvědavost bude asi silnější než tradice.
Jednou z příčin je mohutný rozvoj Internetu v posledním období. Snahy o jeho zákaz selhaly (i když se stále objevují sporadické apely některých duchovních, kteří označují Internet za nástroj ďábla), a tak má stále více převážně mladých lidí možnost být v kontaktu s celým světem a získat tak na mnoho věcí jiný náhled. Síť internetových kaváren neustále roste, ceny jsou i pro Íránce přijatelné, a protože je vlastnictví mobilního telefonu velkým luxusem, mají téměř všichni mladí (vlastně jsem nepotkal nikoho, kdo by neměl) e-mailovou adresu a užívají elektronickou poštu podobně intenzivně jako u nás lidé zprávy SMS.
ZBOŽNOST NENÍ ABSOLUTNÍ
Zbožnost Íránců je značná, ale ne absolutní. Čekal jsem přeplněné mešity alespoň v čase pátečních modliteb, jako tomu je například v Egyptě, či alespoň že se během přestávky na modlitbu při delší cestě autobusem bude většina lidí modlit. Až na výjimky či jinověrce (íránské křesťany, židy či zoroastrovce) všichni prohlašují, že jsou muslimy a že věří v boha, ale své náboženské povinnosti mnoho lidí příliš svědomitě nevykonává. Již na první pohled mě zaujalo poměrně málo mešit v zemi (na rozdíl od většiny arabských zemí, kde má snad každý věřící své místo v nějaké mešitě). Nové mešity, jako například v Esfahánu, kde roste boží stánek velikosti důstojného fotbalového stadionu, se sice staví, ale nejsem si jist, zda budou plnější. S určitou mírou zjednodušení lze mít za to, že v tomto kulturně odlišném prostředí hraje náboženství zejména pro příslušníky středních a vyšších sociálních vrstev roli ne nepodobnou té, jakou má v některých tradičně nábožensky založených státech západní Evropy. Lidé věří, ale náboženství intenzivněji nepraktikují, účastní se obřadů apod. jen v určitých životních situacích (např. pohřeb) nebo o významných svátcích. V Teheránu jsem navštívil hlavní pohřební slavnost, která se koná 40 dní po smrti. Jednalo se o vzpomínku na rodinného přítele mého teheránského hostitele, který prý zemřel na předávkování drogami. Jeho rodina patří k teheránské vyšší střední třídě, lidem poměrně liberálním a obvykle nábožensky ne příliš horlivým. Ovšem tato pohřební slavnost, na niž jsou pozváni všichni příbuzní i přátelé zesnulého, se koná ve striktně náboženském duchu. Účastníci se shromáždí v domě, většinou však kvůli velkému počtu hostů v restauraci. Pozůstalými objednaný profesionální obřadník promluví o zemřelém, ale většinu času zabere recitace pravděpodobně oblíbených súr koránu a nezbytný příběh o mučednické smrti Alího a jeho syna Husajna, který posluchače (upozorňuji, že muže) dojímá k slzám. Až nakonec následuje to, kvůli čemu se na této slavnosti podle mého teheránského hostitele sejde tolik kondolujících hostů, více či méně bohaté pohoštění. Soudě podle počtu účastníků, jsou u Íránců velmi oblíbené poutě do některých nábožensky zvlášť významných míst. Teoreticky je povinností každého muslima alespoň jednou za život vykonat pouť do Mekky, rodiště islámu v pohoří Hidžáz v Saúdské Arábii. V praxi je to vzhledem k finančním nákladům i omezené kapacitě tohoto svatého místa nemožné, a tak je pro šíity přinejmenším určitou alternativou vykonání poutě do některého z tzv. šíitských svatých míst. Jedná se vesměs o místa spočinutí imámů – Nedžef a Kerbelá v Iráku, kde jsou pohřbeni Alí a Husajn, Mašhad (hrobka imáma Rézy) a Qomm (jeho sestry Fátimy) v Íránu. Jak jsem se sám přesvědčil, hrobka ajatolláha Chomejního v blízkosti hřbitovů obětí irácko-íránské války jižně od Teheránu příliš navštěvovaná není. Mnoho Íránců, byť řádných muslimů, je rovněž nespokojeno velmi přebujelou strukturou všelijakých náboženských hodnostářů (mollů, šejchů, áchondů či jiných). I ti, kteří se ztotožňují s místodržitelskou rolí faqíhů a akceptují jejich výsadní společenské postavení, považují desítky tisíc těchto osob, které si nežijí špatně ze státních peněz, za příživníky.
ANTIKONCEPCE JE POVOLENÁ
Nejen pro Íránce, ale i pro ostatní muslimské, křesťanské a židovské obyvatele Blízkého východu je mimořádně významnou hodnotou rodina, ve které se udržují intenzivnější vztahy i mezi vzdálenějšími příbuznými. Všelijací vzdálení strýčkové, tetičky či bratranci jsou si blíže než v evropských rodinách. Podobu rodiny v Íránu ovlivňují zvyklosti jednotlivých íránských národností a předpisy šaríi vycházející z koránu. Rodině je tu přisuzována větší důležitost než životu jednotlivce. Oženit se a utvořit rodinu je podle islámské tradice záslužnější než zůstat svobodný. Vznik manželství má poněkud světštější podobu, neboť spočívá v podepsání smlouvy mezi ženichem a nevěstiným zákonným zástupcem. Svatební slavnosti doprovázející tento akt jsou již jen věcí tradice. Pro pozdější manželské soužití má zásadní význam obsah manželské smlouvy. Ta stanoví jednak podmínky sňatku, zejména výši tzv. svatebního daru (mahr), který vyplácí ženich své nevěstě nebo jejímu otci, upravuje vzájemná práva a povinnosti manželů (nevěsta má například možnost vyhradit si, že zůstane jedinou manželkou svého ženicha) a další otázky převážně majetkového charakteru. Významným omezením je skutečnost, že si muslimka nesmí vzít za muže nemuslima. Muslim ovšem ženu, která je křesťankou či židovkou, pojmout za manželku může. Rodinné vztahy nemuslimů žijících v Íránu se však právem šaríi neřídí. V zásadě je základní povinností manžela obstarávat obživu manželky a dětí. Aktuální otázkou je rovněž regulace porodnosti, jež byla zvláště v porevolučním období extrémně vysoká. Lidé mladší dvaceti let tvoří více než polovinu populace. Používání antikoncepce je možná právě proto v současnosti povoleno a údajně i rozšířeno. Věk uzavírání sňatků je velmi podobný jako v Evropě. Nepříjemné může pro ženu být, že jí manžel může zakázat dokonce i vycházet z domu nebo navštěvovat příbuzné. Na druhé straně není vyloučeno, aby žena pracovala. Příjmy, které svou prací získá, náleží výlučně jí. Něco jako spoluvlastnictví manželů islámské právo nezná. Práce žen není v současném Íránu, zvláště ve městech, ničím mimořádným. Péče o děti je sice obvykle záležitostí žen, ale výchově chlapců by se od určitého věku (zhruba sedmi let) měli věnovat octové. V případě rozvodu je samozřejmostí, že děti si ponechá otec, má-li o ně zájem. Rozvod, avšak pouze ze strany muže, je stejně jako sňatek záležitostí, k níž není potřeba úředního aktu. Jeho nejčastější formou je zapuzení či propuštění ženy mužem. Musí proběhnout trojnásobným pronesením zapuzujícího výroku, přičemž nikoli najednou. I když se zdá, že je tento jednoduchý způsob rozvodu náchylný ke svévolnému zneužívání, není to úplně pravda. Ne necitelnou sankcí je pro muže ztráta možnosti disponovat se svatebním darem, který patří výhradně ženě, častěji ale povinnost doplatit ženě zbývající část daru, jehož splatnost byla podmíněna právě mužovým zapuzením. Obvykle totiž zaplatí muž před svatbou, s ohledem na nemalý obnos daru, pouze jeho menší část. Rodina nevěsty totiž důsledně dbá, aby byla do manželské smlouvy zahrnuta ustanovení, která ženu před takovým svévolným chováním chrání. Peníze z daru mají sloužit zejména pro potřeby rozvedené ženy do doby, než se znovu vdá, což je právě pro rozvedenou ženu obtížné. Nechráněny tak zůstávají cizinky, které se zamilují do muslima, v jeho zemi se za něho provdají, obvykle aniž by vůbec věděly o možnosti se tímto způsobem jistit. Dochází tak k tragédiím, kdy taková neinformovaná cizinka přijde nejen o manžela, ale i o děti a veškerý majetek. Žena se z vlastní vůle může také rozvést, ale za značně složitějších podmínek. V Íránu i ostatních islámských zemích je stabilita manželství nesrovnatelně větší než na Západě. Svůj vliv zde má opět i veřejné mínění, věrné tradovanému výroku proroka Muhammada, že „jednou z věcí, které se bohu nejvíce příčí, je rozvod“. Mnohoženství je dnes již vzácné a navíc omezené požadavkem, aby se muž choval ke všem svým manželkám stejně spravedlivě, tedy poskytoval jim naprosto rovné zacházení po stránce materiální i citové. Specificky šíitskou záležitostí je možnost uzavření sňatku na dobu určitou (tzv. muta). Tato forma institucionalizovaného konkubinátu sice stále existuje, je využívána velmi zřídka, ale prý počet takto uzavřených manželství stoupá. Uzavírání manželství není pochopitelně ani v Íránu pouze chladným pragmatickým kalkulem. Sňatků domluvených rodiči, případně ženichem s otcem nevěsty není mnoho. Většina mladých lidí vstupujících do manželství tak činí ze stejných pohnutek jako lidé po celém světě. Jen se s ohledem na značné komplikace vzájemného předmanželského soužití snaží uzavřít sňatek dříve po seznámení, než je dnes běžné v Evropě. Takzvané „chození spolu“ je sice možné, ale je ztíženo nepřípustností intimnějších kontaktů. Má tedy, alespoň vnějškově, podobu nevinných vztahů z prvorepublikových filmů.
Íránská společnost je obdobně jako rodina založena na vůdčím postavení mužů. Ženy jsou vyloučeny z některých povolání (justice, armáda apod.). To ale neznamená, že by mnohé neměly velké ambice a v oblastech, z nichž vyloučeny nejsou, nemohly dosáhnout významných úspěchů. Na univerzitách studuje dívek dokonce více než mladých mužů. Smějí také na rozdíl od Saúdské Arábie řídit automobil nebo pracovat na pozicích, kde přicházejí do kontaktu s muži. Zajímavé ovšem je, že na bazaru, v tradičním konzervativním prostředí, pracují pouze muži. Nejen postavení manželky vůči manželovi, ale i neprovdaných sester vůči bratrům není rovnoprávné. Nejviditelnějším projevem postavení mužů a žen v íránské společnosti je ovšem pohlavní segregace na veřejnosti. Její provedení v praxi opět není nejdůslednější, a tak je v autobusech městské hromadné dopravy (nikoli však v metru) vyhrazen prostor v zadní části vozu ženám, ale na cestování v hromadných taxících, kde jsou během dopravní špičky namačkáni lidé tělo na tělo, se taková omezení nevztahují. Segregace je uplatňována také ve školách (základních a středních). Mladí lidé tyto formy segregace berou většinou s humorem.
v MERCEDESech JEZDÍ JEN POLICIE
Životní úroveň Íránců se v průběhu minulého století vyvíjela v závislosti na růstu příjmů z ropy, která tvoří vedle koberců, pistáciových oříšků a kaspického kaviáru téměř jedinou exportní komoditu. Prostředky, které před revolucí umožňovaly celkem ucházející životní úroveň třiceti milionům Íránců, se ale dnes musejí rozdělit mezi více jak dvojnásobek lidí a ještě sloužit pro uspokojování mocenských zájmů režimu a nemalým potřebám duchovních. Ekonomika funguje s výjimkou nejlukrativnějších odvětví, kde existuje státní monopol, na základě tržního modelu. Vzhledem k ohromné populaci a nedostatku pracovních míst, zejména pro miliony absolventů univerzit, je velmi nesnadné najít nejen dobrou, ale vůbec nějakou práci. Příjmy většiny lidí jsou sice, zejména v porovnání se světem, poměrně malé, ale naštěstí jim odpovídají i ceny. Třebaže nejsou životní standardy obyčejných lidí nijak záviděníhodné, nezaznamenal jsem, že by lidé trpěli nedostatkem potravin či jiných základních životních potřeb. Společnost je stejně jako ve všech podobných „rozvíjejících se“ zemích značně diferencovaná do sociálních tříd, čemuž obvykle odpovídá i osídlení jednotlivých městských čtvrtí. Životní styl bohatých obyvatel Teheránu je podobný životu v západní Evropě či USA. Tito lidé obývají čistší severní výše položené čtvrti, kde je znatelná celkově liberálnější atmosféra. Mnozí se do Íránu vrátili ze zahraničí (mnoho Íránců se vrací na penzi do své vlasti z Evropy či USA) nebo jsou v Íránu pouze část roku. Za dveřmi svých bytů či vil žijí tak zcela svobodně. Bohatší lidé ze severního Teheránu mají letní domy u nedalekého (vzdušnou čarou asi 100 km vzdáleného) Kaspického moře a v zimě jezdí do rovněž nedalekých hor lyžovat. Pozoruhodné je, že zde není známkou společenského postavení luxusní automobil, protože se zahraniční auta nesmějí do Íránu dovážet. Lidé se tedy musejí spoléhat na tuzemskou produkci. Ne však policie a další represivní složky, postupně vybavované drahými mercedesy a silnými japonskými motocykly. Lidem z nižších příjmových skupin se pravděpodobně lépe žije na venkově, kde jich většina bydlí v tradičních, pouze koberci vybavených rodinných domech se zahradami, kde si vypěstují téměř vše potřebné.
BUJARÉ PaRTY V SOUKROMÍ
Běžný život v Íránu ovlivňují různá islámská omezení. Nejnápadnějším jsou povinně zahalené ženy. Na veřejnosti nesmí být ženě vidět nic než obličej, ruce od předloktí a nohy od kotníků dolů. Nepřípustné je rovněž oblečení, které by dostatečně nezakrývalo, či by dokonce zdůrazňovalo ženské křivky. Obvykle ženy nosí šátku podobnou pokrývku hlavy zakrývající vlasy včetně uší, krk a sahající až na ramena a na těle většinou až na zem dlouhé splývavé široké černé šaty co nejprostšího střihu. Pouze některé nosí čádor, což je vlastně jen jeden kus čtvercové látky spočívající volně na hlavě a končící až u země. Jelikož se nijak neupevňuje, přidržují si jej ženy ústy. Mladé ženy ale tímto stylem oblékání nejsou vůbec nadšené, a tak se snaží více či méně odchylovat od tohoto nevábného stylu. Elegance se pokoušejí dosáhnout především jinou než černou barvou (někdy i dosti pestrou) nebo pouze ke kolenům sahajícími a výrazně těsněji tělo obepínajícími šaty, pod nimiž se odváží nosit i džíny. Nepříliš hezkým důsledkem zahalování je velmi přehnané užívání kosmetiky, čímž chtějí ženy co nejvíce zvýraznit nezahalené části těla. Viděl jsem dokonce i několik butiků, za jejichž výklady mě překvapily odvážné západní modely. Než mi bylo vysvětleno, že jde o oděvy „na doma“, tedy na večírky konané ve skrytu domovních zdí, vůbec jsem nechápal, k čemu se takové oblečení prodává. Dalším velmi citelným projevem nucené islamizace společnosti je, že v zemi snad, možná kromě kin, není jediného místa, kam by se mladí lidé obou pohlaví chodili bavit, setkávat či jen nevázaně konverzovat. Z tohoto důvodu pořádají mladí ze středních a vyšších tříd bujaré party v soukromí. Myslím, že i v Íránu se respektuje islámská zásada, že státní moc sahá jen na zápraží domu či bytu. Náplní těchto večírků je převážně konzumace alkoholu jako zakázaného ovoce. Alkoholické nápoje nelze v Íránu legálně sehnat ani ve špičkových hotelech, a tak se shánějí na černém trhu předražené nápoje pašované ze sousedních zemí, nebo je někteří zručnější a odvážnější jedinci pálí doma z hroznů.
Pozoruhodný je i zákaz neislámské hudby (efektivně lze ovšem bránit pouze veřejné produkci či prodeji nosičů v oficiálních obchodech) a tance, čímž se rozumí zákaz tance ženám. Omezení týkající se trávení volného času mají za následek, že mnoho lidí jej naplňuje bezduchým bloumáním po nově rostoucích nákupních centrech.
ÍRÁN
Islámská republika Írán, Íránská islámská republika
Džomhúríje eslámíje Írán
Rozloha: 1 648 196 km2
Obyvatelstvo: 67 540 002 (1997)
Hlavní město: Teherán
Státní zřízení: republika v čele s prezidentem; výkonná moc: prezident (zároveň předseda vlády, 4leté volební období), Rada ministrů (vláda); skutečnou hlavou státu a nejvyšším vůdcem (valí faqíh) je od roku 1989 vůdce islámské revoluce ajatolláh Chameneí; zákonodárná moc: jednokomorové Islámské poradní shromáždění (Madžlese šuraje eslámí, 270 členů, 4leté volební období)
Hlavní náboženství: šíitský islám (95 %)
Etnické složení: Peršané (Fársí, 50 %), Ázerbájdžánci (Azerilar, 20 %), Gílánci a Mázanderánci (8 %), Kurdové (7 %), Arabové (2 %), Turkmeni (2 %), Lorové, Arméni, Balúčové aj.
Poloha a charakteristika: Přímořský stát v jihozápadní Asii ležící mezi Kaspickým mořem, Perským a Ománským zálivem. Rozvojový agrárně průmyslový stát s významnou položkou v těžbě ropy (90 % národního důchodu, jeden z předních světových producentů). Významnou součástí hospodářství je tradiční řemeslná výroba, zejména tkaní známých perských koberců. ŠÍITSKÝ ISLÁM
Směr islámu zvaný šía, nezkráceně vyjádřeno šíat Alí, tedy strana Alího, se stal oficiální náboženskou doktrínou země již za vlády dynastie Safíjovců v 16. století. Šía vznikla již nedlouho po smrti proroka Muhammada, zakladatele tohoto třetího velkého monoteistického náboženství, odtržením skupiny stoupenců nástupnického práva Alího a jeho potomků na vedení islámské obce od většinového proudu, zvaného sunna. Alí ibn Abí Tálib byl jedním z prvních vyznavačů skrze Muhammada bohem zvěstovaného učení, jak věří muslimové, a rovněž Muhammadovým bratrancem a zetěm. Později stanul v čele islámské obce jako čtvrtý chalífa, nástupce samotného proroka, duchovní i světský vůdce muslimů. Byl ovšem záhy (r. 661) zavražděn a moc uzmul Mu’ávija, zakladatel chalífské dynastie Umajjovců. Alího příznivci nového chalífu neuznali, protože věřili, že vládnout ummě, tj. muslimské obci, a být tedy jejich imámem mohou pouze jeho potomci. S tím souvisí i zvláštní rys šíitského pojetí islámu, totiž víra v to, že Alí, jeho potomci, ale i Muhammad a předchozí proroci jsou nositeli části božství a mají dokonce i přímé spojení s bohem. Imámové, jejichž božský element přechází smrtí na jejich syny, jsou tedy ti bohem správně vedení. Stoupenci šíi neboli šíité byli vládnoucím režimem Umajjovců jakožto rebelové pronásledováni. I později přežívali jako více či méně tolerovaná menšina pod suverenitou sunnitských vládců. Mnozí, mezi nimi Alího nástupce a syn Husajn i několik dalších imámů, byli zabiti, a tak se nepřátelství mezi šíity a sunnity prohlubovalo. Dodnes si šíitští věřící při mnoha příležitostech velmi emocionálně připomínají násilnou smrt Alího a Husajna. Vzpomínka na smrt Husajna v bitvě u Kerbelá r. 680 je jedním z nejvýznamnějších šíitských svátků (slaví se 10. dne měsíce muhharam). I samotná šía se dále vnitřně štěpila a do dnešních dnů přežila v podobě zajdíi, ismáílíi a ithnáašaríi, neboli šíi dvanácti imámů, jež je v současnosti většinovým směrem v Íránu. Takzvaní dvanáctníci, tedy stoupenci ithnáašaríi věří, že dvanáctý imám v přímé linii, Muhammad, nezemřel, ale odešel do ústraní, aby se vrátil před koncem času jako očekávaný mahdí a nastolil spravedlnost na Zemi. Věří také, že pouze imám je jediným oprávněným vůdcem islámské obce (celé obce, včetně sunnitů), jediným zákonodárcem a nositelem vědění. Vzniká tedy otázka, kdo a jak má vést obec v době jeho nepřítomnosti, aby nepropadla do obávaného chaosu a „hříchu“. Podle převažujícího mínění není možné ustavit úřad, jehož nositelé by plně působili v postavení imáma až do jeho návratu. Vlády mají dbát pouze na zajištění pořádku a připravovat společnost na jeho příchod. Nesmějí tvořit nové zákony, pouze interpretovat podle požadavků doby šaríu. Této činnosti se mají věnovat kvalifikovaní učenci požívající obecné autority. V praxi se jedná o představitele vysoce prestižních teologicko-právních učilišť (v Íránu se jedná o školy v Qommu a Mašhadu). Tato praxe získala zejména po islámské revoluci zásadní význam pro celý politický systém, existující v částečně pozměněné podobě dodnes. Z hlediska náboženské praxe nejsou odlišnosti šíi příliš patrné. Šíité uznávají stejně jako sunnité pět základních povinností každého muslima označovaných za sloupy či pilíře náboženství: vyznání (šaháda), modlitba (arab. salát, persky namáz), almužna (zakát), půst (saum) a pouť do Mekky (hadždž). Šíité pouze některé z těchto povinností modifikovali, např. se k vyznání víry („vyznávám, že není božstva kromě boha a Muhammad je posel boží“) přidává dovětek vymezující Alího zvláštní vztah k bohu („…a že Alí je přítel boží“). Výrazem v šíitském islámu rozšířené úcty k nábožensky zvláště významným osobnostem, zejména k imámům, ale i různým regionálním „světcům“, je konání poutí k jejich hrobům. K nejvýznamnějším šíitským poutním místům patří Nedžef a Kerbelá v Iráku a Mašhad v íránském Khorásánu. Snem řady věřících je také být pohřben v blízkosti těchto „svatyní“.
