“Irsko je země zvrásněná, hornatá, kyprá, vodnatá, lesnatá a bažinatá,” všiml si Gerald z Walesu na konci 12. století. A stejně jako za doby vlády jeho vysilatele Jindřicha II. je i dnes Irsko kusem pevniny s panensky netknutou přírodou, kde je tráva sytě zelená po celý rok. Irsko je místem proslulým útulnými hospůdkami, dobrým pivem a tradiční hudbou. Zdejší obyvatelé se hrdě hlásí ke svým keltským “pohanským” kořenům, stejně jako nedají dopustit na svatého Patrika, který celou zemi úspěšně přivedl na křesťanskou víru. Mnoho století to byli Britové, kteří udávali tón chodu celé země. Irsko proslulo svou zaostalostí a zpátečnictvím – pro zbytek Evropy to byl ostrov sužovaný chudobou, hladomory, a později člen evropských organizací, který vždy čekal s nataženou dlaní na dary bohatších sousedů. Dnešní realita se ovšem hodně liší od stereotypního obrazu země. Jen za malé pozornosti okolního světa se během poslední generace změnilo v Irsku možná více, než od dob Geralda z Walesu do odchodu Britů. Země si pro oko běžného návštěvníka stále zachovává dokonalý dojem původnosti a úzké vazby na dlouholetou tradici, ve skutečnosti ovšem prochází ve všech aspektech života dramatickou přeměnou – ekonomický zázrak nastartoval modernizaci, posouvají se dokonce i dosud strnule ortodoxní morální hodnoty “poslušných oveček svatého Patrika”. Snad nikdy předtím tu neprobíhala tak ostrá konfrontace mezi starým a novým. Irsko prochází tichou revolucí. Dokáží Irové skloubit svůj původní svět s výzvami moderní doby?
ZELENÝ OSTROV
Skulinou malou jako klíčová dírka se těžkými tmavými mraky prodere kužel světla. Jediný sílící paprsek protne beznadějně vypadající průtrž mračen. Slunce natáhne svou dlouhou paži až k zemi a rozzáří sytě zelenou trávu. Mraky letí jako o závod a s nimi poskakuje, pádí a uhání kužel světla přes malé zídky, rybníčky, kamenná stavení, rašeliniště a močály Roundstone, přes remízky zakrslých borovic, zurčící potůčky, huňaté hřbety pasoucích se ovcí a dále nahoru po strmých úbočích pohoří Dvanácti ohybů v národním parku Connemara na západním pobřeží Irska. Paprsek světla bláznivě a nespoutaně trhá mraky. Nad horami se stále zarputile drží těžká deštivá duchna, ale tady nad močály se dere modrá obloha, kapky deště hned padají mnohem veseleji a brzy se v ostrém svitu rozesmějí do pestrobarevné duhy, která se jako most klene na obloze od Clifdenu snad až po Galway.
“Je tu tak deštivo, stále pod mrakem, vzduch nasáklý mlhou, že i v létě zažiješ stěží tři jasné dny za sebou. Nikde totiž není víc větrných smrští, lijáků a povodní, než v Irsku,” poznamenal Gerald z Walesu. Mohlo by se zdát, že Irsko je takovým uplakaným ostrovem, ale Irové k dešti přistupují zcela jinak. Irský déšť má totiž své zvláštní kouzlo, protože dokáže přijít nečekaně a stejně tak odejít, a navíc se mnohdy lidem omluví vytvořením krásné duhy a fantastického počasí, které jako mávnutím kouzelného proutku nahradí boží dopuštění. Irsko je v Evropě na předním místě v množství srážek.
 Rybářský přístav v městečku Dingle prosperuje díky okolním bohatým vodám. I když si rybolov udržuje své důležité místo v irské ekonomice, na vzestupu jsou především nové obory, jako je mikroelektronika, informační technologie nebo farmakologie, do které ve velkém investují američtí podnikatelé. |
Obyvatelé některých měst na západním pobřeží s oblibou počítají deštivé dny v roce. V Galway se mnohdy dostanou přes tři sta a jednou hrdě napočítali 23 deštivých dní v jediném měsíci – srpnu! Irsko bez deště je jako Sahara bez písku. Po celý rok je na ostrově díky teplému Golfskému proudu příjemné mírné klima. “Chladnější počasí sem přichází se všemi větry, stejně z východu, jihozápadu a západu, jako ze severu a severozápadu. Ze všech stran s mírou a nepříliš studené. Travnaté pastviny se v zimě zelenají jako v létě. Proto tady také nesekají trávu na sena a nestavějí na zimu stáje pro stáda. Skoro celý rok tu vládne příjemně teplé jarní počasí,” popsal Gerald Irsko, které je dodnes trefně přezdíváno “zeleným ostrovem”.
ŽIVÁ VODA
Uprostřed venkovské krajiny rozčleněné tisíci kamennými zídkami a ohradami do malých pastvin, které do sebe zapadají jako jedna obrovská papírová skládačka, stojí několik stavení tvořících vesničku Redcross, jež leží sotva hodinu jízdy z Dublinu. Ruch velkoměsta s uspěchanými lidmi pobíhajícími s mobilními telefony u ucha přes vozovky plné aut je tu cizí. Do Redcrossu jednadvacáté století se všemi svými plusy i minusy ještě ani náznakem nedorazilo. Z malé domácí pekárny tu voní čerstvé pečivo soda breat, a jakmile vyhasnou červánky, přestane vrčet poslední motor traktoru vracejícího se z pole a utichne cinkání zvonků pasoucích se ovcí. Pak je slyšet jen vítr od nedalekého oceánu, a když se i ten utiší, nastane tady líbezné ticho.
To přeruší až vrznutí dveří s nápisem PUB – hospoda, knajpa či saloon – jak chcete. Ta v Redcrossu vypadá jako saloon na Divokém americkém západě někdy v 19. století, kde dokonce i hospodský je místním vzácným exponátem. Stojí za barovým pultem, kde ovšem není žádná pípa – jen v rohu má basy s pivem a několik lahví whiskey. Vržou zde nejen dveře, ale i stará dřevěná podlaha, na které stojí několik dlouhých stolů s poctivě udělanými lavicemi. Tady se nedělá ani černý nebo bílý puding, nemají tu vajíčka se slaninou a nepodávají ani hustou polévku z masa a zeleniny Irish stew. Na jídelníčku jsou pouze delikatesy v tekuté formě. “Jednu pintu, prosím,” položí první zákazník na stůl pětilibrovou bankovku a kromě Guinnesse dostane vráceno na penci přesně. Spropitné se tu nedává. To už je zahrnuto v ceně. Hospůdka se začíná plnit. Nepřicházejí jen samotní muži, obvykle mají za doprovod manželky, které už brzy švitoří o tom, jaké bylo dnes pěkné počasí (pršelo jen půl dne) a jak se tráva hezky zelená a ovce mají už pěkně huňatou srst. Muži řeší poslední vývoj utkání v ragby, fotbalu, metané a nezapomenou probrat výsledky posledních dostihů. Zatímco si ženy vychutnávají legendární černé pivo čokoládové barvy s hustou krémovou pěnou – některé mají Guinness, jiné si dávají neméně dobré konkurenční značky Murphy a Beamish – muži proženou hrdlem místní whiskey, která tu má tradici už od začátku 17. století. Na rozdíl od té skotské (kromě písmene navíc) se nedestiluje dvakrát, ale zpravidla třikrát v kotlíkových destilačních přístrojích a z nenaklíčeného obilí, což nápoji dodává jemnější a možná trochu sladší chuť.
 O městečku Doolin na západním pobřeží se říká, že je centrem té nejlepší tradiční hudby v Irsku. Ve zdejší hospodě O´Connors Pub se pije, hraje a zpívá dlouho do noci. |
Večery v hospůdkách, pití piva a whiskey je samotným jádrem irské kultury. Hospůdky jsou po celé zemi, všechny jsou typicky irské, ale zároveň má každá své vlastní zvláštní kouzlo. V dublinské čtvrti Temple Bar se scházejí především studenti, kteří utratí za měsíc v průměru 80 liber za alkoholické nápoje. Tady se poslouchá legendární irská U2 nebo jiné rockové a popové kapely. V menších městech jsou ovšem více tradiční hospůdky, které často plní funkci obývacího pokoje irské domácnosti. Scházejí se tu místní všech věkových i sociálních skupin, aby si popovídali, zatančili, zazpívali – jednoduše aby si užili craic, což v irštině znamená zábavu, pohodový večer. Večery nad sklenicí Guinnesse, přezdívaného též “blondýn v černé sukni”, nebo nad panákem whiskey, známé jako “živá voda”, zpestří potulný vypravěč příběhů seanachaí. Podnik ožívá po deváté večer s příchodem kapely.
HARFA A BENDŽO
“Tři klíče odemykají jazyk: důvěra, láska a opilost,” praví staré irské přísloví. Právě když už jsou všichni místní z malé vesničky Redcross v té správné náladě, nabere vzduch do své harmoniky muž s vysokým čelem, bílými vlasy a do červena ošlehaným obličejem a po prvních tónech se k němu přidá jeho syn na bendžo. Zrzaví, na krátko ostříhaní vnukové rozezvučí další bendžo a harmoniku. Vnučky doprovázejí rodinnou kapelu na flétnu a housle. Hudba zaplní celou místnost a doléhá i na ulici – brzy přiláká další hosty. Starší muž svým hlubokým zvučným hlasem zpívá staré písně, balady i legendy a mládež jej doprovází. To už jsou ze středu místnosti odklizené židle a lavice a z uvolněného prostoru se stává taneční sál. Rázná a rytmická hudba nenechává nikoho dlouho sedět. A ti, kdo netančí, alespoň doprovázejí skupinu zpěvem.
Podobně bujará nálada jako v Redcrossu panuje ve všech hospůdkách po celé zemi. Někde lidé zpívají balady, jinde písně veselé a vtipné, a nezapomenou obvykle přidat ani několik písní “nacionalistických”, kde se rádi strefují do špatných, zhýralých či panovačných Britů, kteří “na ostrově nemají co dělat”. Všude má muzika patřičné grády – hudebníci dávají do svého vystoupení vše. Hrají totiž srdcem – tím irským.
Irská hudba má tisíciletou tradici – rytmy a melodie se dlouho předávaly z jedné generace hudebníků na další pouhým odposlechem a imitací. Noty byly zapsány až mnohem později a dodnes se muzikantství dědí z otce na syna, jako se dříve u nás předávaly rodinné podniky nebo řemeslnické dílny. Z irské tradiční hudby přezdívané trad dodnes čerpají skladatelé všech žánrů. Hudba ze zeleného ostrova má ve světě velké renomé – pochází odsud U2, Sinéad O’Connor nebo skupiny jako The Cranberries nebo Boyzone. Irsko je jedinou zemí na světě, kde se do státního znaku dostal hudební nástroj – lyra. Ta je dnes v hospodách již vzácností, ale při nahrávání hudby ve studiu se stále používá. O irských hudebnících se tvrdí, že každé jednotlivé vystoupení téhož muzikanta nebo skupiny je jedinečné díky jejich mistrnému umění improvizace.
LEGENDÁRNÍ SVĚTCI
Thomas Cahill v knize “Jak Irové zachránili civilizaci” nazývá Irsko – zemi sv. Patrika a Evangeliáše z Kellsu – “ostrovem světců a učenců”. Jedním z nejslavnějších byl i sv. Kevin. O jeho životě se dodnes vyprávějí legendy. Jedna z nich o něm hovoří jako o vznešeném vyznavači a opatovi. Když svatý Kevin kdysi proslul u Glendalough svatostí svého života, jakýsi urozený hoch, který byl jeho žákem, onemocněl a zatoužil po čerstvém ovoci. Světec ze soucitu s ním vznesl prosebnou modlitbu k Bohu, a jedna vrba, co rostla nedaleko kostela, vydala plody, které přinesly zdraví nejenom tomuto chlapci, ale i ostatním nemocným. Od té doby až dodnes dává ta vrba a stejně tak ty, které z ní naroubovali jako sad kolem celého hřbitova, každý rok plody, i když má nadále všechno, listí i korunu, jako vrba. Její plody jsou bílé a podlouhlé, spíše zdravé než chutné a u místních lidí se těší veliké úctě. Lidé si je s sebou odnášejí do nejvzdálenějších koutů Irska jako lék proti nejrůznějším nemocem; říká se jim ovoce svatého Kevina.
 Grafton street je hlavní nákupní pěší zóna v Dublinu. Je to výkladní skříň Irska, které se po letech postavilo na vlastní nohy – lidé nakupují oblečení světových návrhářů i drahá zahraniční auta. Takhle dobře se tu lidé snad ještě nikdy neměli. Za vším jsou však skrytá léta odříkání, katolický sklon k poctivosti, pořádku a rostoucí kvalita vzdělání. |
Dodnes přijíždějí stovky Irů i cizinců po stopách světce do širokého malebného údolí Dvou jezer, zvaného také Irské Delfy, v pohoří Wicklow jižně od Dublinu. Tiše kráčejí starým hřbitovem s keltskými kříži, okrouhlou věží a ruinami chrámů a přitom se snaží zaslechnout zvuky, jež tu prý slyšel legendární světec Kevin, když sem roku 600 n. l. přišel a založil klášter, který byl až do 12. století druhým nejvýznamnějším poutním místem po klášteře v Clonmacnoise. Na útesu asi 10 metrů nad hladinou Horního jezera je dodnes otvor do malé jeskyně, kterému se říká lože sv. Kevina. Zde údajně myslitel a přítel zvířat meditoval. Kdyby byl nesmrtelný, meditoval by tu zřejmě dodnes – tedy pokud by do Glendalough roku 1398 nevpadla anglická armáda, která skoro celý areál do základů zničila. Vzpomínka na sv. Kevina ovšem v duších Irů žije dál, stejně jako trpká zkušenost se svými sousedy a kolonizátory.
KOLONIÁLNÍ DĚDICTVÍ
“Jejich barbarská kultura, jak v odívání a holení, tak ve smýšlení, z nich dělá lidi zaostalé,” prohlásil o Irech vyslanec anglického krále Jindřicha II. Gerald z Walesu: “Je to lesní a nepřátelský národ. Živí se zvěří a žijí jako zvěř. Je to barbarský národ, opravdu barbarský, neboť ve srovnání s moderním životním stylem jsou Irové se svým oblečením, neupravenými vlasy a vousy zaostalost sama. Tito lidé žijí v odlehlém koutu lidského světa, jako by už žili v jiném světě. Za největší bohatství považují to, že se mohou těšit ze svobody.” Ta byla vždy největším snem všech Irů, který se po dlouhých staletích britské nadvlády uskutečnil teprve ve 20. století, kdy konečně Brity silou vůle i zbraní přesvědčili, že nejsou tak zaostalí a hloupí, aby si nedovedli vládnout sami. Skončila éra, kdy jim Britové zakazovali kupovat půdu, mluvit irsky a svobodně vyznávat svoji katolickou víru. Tradiční nevraživost mezi oběma národy tím ovšem neskončila. Mnozí soudí, že Irsko bude zcela svobodné, až dokáže překročit svůj vlastní koloniální stín a Britům odpustit. Vždyť ve stále větší míře rozhoduje o vnitřních záležitostech obou zemí jejich společná evropská vláda v Bruselu.
EVROPSKÉ LÍBÁNKY
Úzkou politickou i ekonomickou vazbu na Velkou Británii nyní stále více nahrazují vztahy v rámci EU. Už od roku 1973, kdy Irsko vstoupilo do tehdejšího Evropského společenství, přinášelo členství zemi téměř samá pozitiva. Z Bruselu přicházely štědré finanční transfery v podobě rozsáhlých dotací irským farmám a grantů do sociálních a regionálních fondů. Peníze z Bruselu už více jak čtvrt století každoročně zvyšují o několik procent příjmy státního rozpočtu vlády v Dublinu. Finance od EU také významně napomohly modernizaci Irska, které se dostalo z dlouhé stagnace a nastartovalo ekonomický růst. Snad ještě mnohem důležitější než peněžní dotace byla psychologická pomoc EU, která dala Irsku potřebné sebevědomí zbavit se nelehkého břemena koloniální minulosti, kdy mu vládla sousední Británie. “Ještě nedávno jsme sami sebe hodnotili vždy v porovnání s Velkou Británií,” přiznala vicepremiérka Mary Harneyová pro deník Financial Times. “Největším přínosem členství Irska v EU je to, že otevřelo oči a rozšířilo obzor našim politikům i podnikatelům. Nyní vidíme sami sebe ve světě novým způsobem, který překračuje naše vztahy se sousedním ostrovem.” Dnes je Irsko vůbec nejnadšenějším stoupencem EU ze všech jejích členů.
Až do nedávné doby se tedy debata o přínosech irského členství nesla v jednostranně optimistickém duchu. O to větším překvapením bylo, když s kritikou vystoupila ministryně kultury Sile de Valera, vnučka “otce zakladatele” Irské republiky legendárního Éamona de Valera. Ve své řeči před americkými Iry v Bostonu prohlásila: “Nařízení a regulace sjednané v Bruselu mohou vážně ovlivnit naši identitu, kulturu a tradice.” Připomněla, jak už prezident J. F. Kennedy vyzdvihoval irskou neutralitu, a naléhala na vládu, aby volila “ostražitější, bdělejší a kritičtější postoj k Evropské unii”. Není divu, že i v Irsku sílí hlasy euroskeptiků. Ekonomové se shodují, že někdy v roce 2006 přestane Irsko dostávat od Unie dotace a naopak ze svého rozpočtu začne přispívat do společné evropské kasy.
 Jezero Lough Derryclare. V pozadí vrcholy The Twelve Bends v národním parku Connemara, který byl ještě nedávno zapomenutým koutem Irska, a dnes je nově objeveným rájem pro obdivovatele přírody. Je tu mnohem více ovcí a ryb, než aut. Boháči z Evropy a Ameriky si zde kupují domy, malé pevnosti či hrady jako svá letní sídla. Nejedna oblast v Irsku vyvolává nostalgické vzpomínky na panenskou divočinu z dobrodružných románů. |
I když irský proevropský entuziasmus slabě ochabuje, převládá střízlivý názor, že není možné, aby Irsko volilo politiku “vezmi si příspěvky a uteč”. Irská ekonomika je už příliš úzce provázaná s evropskou, než aby si mohla dovolit silácky spoléhat pouze na Ameriku.
IRSKÝ EKONOMICKÝ ZÁZRAK
Zatímco velká část Evropy se nyní potýká s problémy nízkého ekonomického růstu a vysoké nezaměstnanosti, Irsko nabralo vítr do plachet. Ještě nedávno byla země považována za zaostalou periferii starého kontinentu, stagnující “ošklivé kačátko” na konci Evropy. V posledních šesti letech však ekonomika rostla o přímo zázračných 8 % ročně. S vyšší zaměstnaností a rostoucí produktivitou práce se růst v posledních dvou letech ještě zvýšil. V polovině 90. let bylo hlavní vládní prioritou vytvoření nových pracovních míst – nezaměstnanost dosahovala hrozivých 16 %. Dnes je to jen čtvrtina této cifry, a v některých oblastech je lidí dokonce nedostatek. Zaměstnáno je i mnohem více žen, které dříve zůstávaly v domácnosti. Zájem je především o technicky vzdělané lidi – vláda chce přilákat 200 tisíc kvalifikovaných pracovníků ze zahraničí během dalších pěti let, a proto uvolnila imigrační politiku. Státní rozpočet se těší rekordním příjmům, které se snaží investovat do vzdělání. Z konzervativní, až zpátečnické země se rychle vyvíjí moderní stát otevřený všem inovacím. Dlouhá léta lákalo Irsko investory svými nízkými daňovými sazbami i kvalifikovanou pracovní silou. Stalo se proto sídlem řady nadnárodních společností – především amerických výrobců softwaru a mikroprocesorů. S necelými čtyřmi miliony obyvatel se dnes Irsko podílí na třetině všech amerických investic v Evropě do oblasti elektroniky. Americké investice stimulovaly i domácí růst a dnes v zemi roste nová generace irských moderních firem. Snad nikde jinde nejsou poslední změny tak patrné jako v Dublinu.
“Na předměstích rostou nová satelitní městečka jako houby po dešti, rostou ceny nemovitostí a stavějí se nové moderní budovy. Lidé se mají lépe. Podívejte, ještě před deseti lety po silnicích jezdily leda tak staré fordky, nyní se tu prohánějí nablýskané nové vozy mercedes či BMW,” ukazuje dublinská rodačka paní O’Malleyová. I když v souvislosti s rostoucí inflací a cenami nemovitostí varují někteří experti před “přehřátím” ekonomiky, nezpochybnitelný ekonomický úspěch Irska naznačuje, jak daleko se v poslední době země dostala.
 Tradiční irská stavení v Doolinu s doškovými střechami jsou nejen turistickým lákadlem, ale i výrazem irské hrdosti na nadčasovou krásu díla jejich dědů a pradědů. Raději, než by si postavili stavení nová, vyspraví osvědčenými metodami své kamenné příbytky, často přilepené na srázu někde vysoko na skále tak, aby dokonale splývaly s okolní krajinou. |
ENNIS – VESNICE BUDOUCNOSTI
Úzké uličky a pestrobarevně natřené domky obchodů nijak neodlišují městečko Ennis v hrabství Clare na západním pobřeží Irska od desítek a stovek podobných maloměst a vesnic po celé zemi. Hned za posledním domkem mečí kozy za tradičními ploty z kamenů a návštěva mše se zdá být hlavní událostí týdne. “Romantické, ale zaostalé,” řekl by každý nezasvěcený návštěvník, pro kterého představuje moderní Irsko pouze Dublin. Omyl. Projekt za 17 milionů liber nepozorovaně přeměnil Ennis z poslední vesnice v Evropě na příkladnou komunitu v rozvoji informačních technologií. Projekt začal Ericom, bývalá státem vlastněná telekomunikační společnost, která si chtěla otestovat nové produkty a zjistit, co se stane, když budou mít všichni lidé přístup k nejmodernějším komunikačním vymoženostem. Firma dala každé domácnosti ve městě počítač, zavedla Internet
a e-mail lidem, kteří dříve mnohdy neměli ani telefon. Dnes Ericom odhaduje, že 75 % rodin v Ennisu používá elektronickou poštu a 82 % Internet. Celonárodní irský průměr 14 % je hodně pozadu za většinou zemí EU. To se možná již brzy změní a i v dalších maloměstech budou následovat příklad Ennisu. Zde pracuje na počítači každé školní dítě a většina firem už dnes prosperuje na prodejích přes Internet, které zažívají boom. V malém městečku tak firmy zákazníkům objednávají “on-line” léky, knihy a řadu dalších výrobků, za nimiž by jinak museli cestovat do většího města. Custy’s je prodejna tradičních hudebních nástrojů a její majitel si počítačovou revoluci velmi pochvaluje: “Dnes už máme své webové stránky i v japonštině! Je řada zákazníků z Tokia a dalších měst po světě, kteří si oblíbili irskou hudbu a objednávají si touto cestou hudební nástroje.” Cesta na státní úřady a čekání patří minulosti – v Ennisu se žádosti a formuláře posílají a vyplňují přes počítač. Dokonce i církev jde s dobou. Křtiny, svatby a další zvláštní služby kostela sv. Pavla si dnes lidé mohou objednat elektronickou cestou!
DĚDICTVí SV. PATRIKA
Patrik (žil 385-461), prohlášený za svatého, byl v mládí zajat a unesen z Británie do Irska. Po svém návratu byl osloven ve snu irskými zástupy, které ho prosily, aby se vrátil hlásat slovo boží. Provedl rozsáhlou christianizaci země a téměř za jednu generaci obrátil Irsko na víru. “Víra je na ostrově už tak dlouhou dobu od svatého Patrika a téměř nepřetržitě se rozrůstá,” poznamenal si Gerald z Walesu, a to platilo až donedávna. I přes snahy Britů násilně přimět Iry ke konverzi k anglikánské církvi, nebyla nikdy pevnost víry a zásadních přísných morálních a etických kodexů církve tak ohrožena jako nyní.
V dobrých i špatných časech bylo a stále je katolické vyznání páteří irské keltské identity. Za vlády Britů byl kněz jedinou osobou, která hájila zájmy obyčejných lidí. Nedělní mše, jediná událost, které se účastnili všichni společně, pomáhala udržet původní keltskou potřebu vnitřní soudržnosti místního společenství. Z kazatelny a prostřednictvím zpovědnice si kněz uchoval zásadní vliv na život lidí ještě dlouho v tomto století. Ještě nedávno měli představitelé církve zásadní vliv na tvorbu zákonů. Dnes církev stále kontroluje státní základní a střední školy. I když je statisticky stále více jak devět z každých deseti Irů katolického vyznání, přestávají být dříve nevyslovitelné činy pro Iry tabu.
Dříve nedotknutelnou autoritu katolické církve v poslední době narušilo i několik dramatických událostí. Jednou z nejvýraznějších byl případ “X”. Čtrnáctiletá dívka byla znásilněna otcem svého kamaráda a vláda se jí pokusila zabránit ve vycestování do zahraničí na interrupci, která byla v Irsku zakázána. V tomto precedentním případě si mnoho rodičů dívku “X” identifikovalo se svými dětmi, které by se také mohly ocitnout v podobné situaci. Irští katolíci najednou přestali opovrhovat “pohanskými” stoupenci umělého přerušení těhotenství a mnozí sami začali roznášet letáky na podporu legalizace interrupce. Renomé pohoršené církve vzápětí utrpělo skandálem okolo kněze Eamonna Caseyho, když vyšla najevo jeho milostná aféra s Američankou, kterou předtím navíc na veřejnosti lživě popřel.
 Rašeliniště v horách Wiklow tvoří nehostinnou a divokou krajinu. Kdysi zde vystavěli Britové pověstnou military road – mimořádně náročný a odvážný projekt, jak zpřístupnit dobyvatelskému vojsku hory, kde se skrývaly poslední síly irského odporu. |
V 70. letech se do irského parlamentu dostala Mary Robinsonová, jež protlačila první revoluční zákon, legalizující prodej antikoncepce. Někteří katolíci hovořili o tom, že se “Irové odvracejí od boha”, jiní jí přezdívali “antikoncepční Mary”. Když se po dvaceti letech stala prezidentkou, už ji celý národ nazýval “naše Mary”. V roce 1993 dokonce legalizovala homosexualitu. Irští voliči si nadto v referendu odsouhlasili legalizaci vycestování za účelem provedení interrupce v zahraničí (domácí zákaz daný v ústavním zákoně zatím stále platí). Další referendum rozhodlo o uzákonění rozvodu, což bylo dosud zakázané a mnohá manželství končila tzv. “irským rozvodem”, kdy muž ženu jednoduše opustil. Zákon byl velkým osvobozením především pro ženy, které musely v “povinném” manželství mnohdy snášet alkoholismus či násilnické sklony svých zákonných manželů. Nyní se dají tyto problémy řešit, a dokonce se o nich i veřejně hovoří. Dosud zapovězené téma sexu se stalo velmi populární náplní většiny veřejných debat.
Dramatické změny v životě Irů mají i další dopady – Irové mění i svůj postoj k ženám. Podle irské ústavy je místo ženy v domácnosti, ale dnes již něžné pohlaví tvoří třetinu irské pracovní síly a jejich podíl stále roste. Význam žen ve veřejném životě byl podpořen i volbou první irské ženy prezidentky – Mary Robinsonové, kterou vystřídala v listopadu 1997 další žena Mary McAleeseová.
KŘÍŽE S KELTSKÝM KRUHEM
Posun základních hodnot způsobil, že sen irské nevinnosti, hlásaný “otcem zakladatelem” svobodného Irska Éamonem de Valera, se začíná rozplývat. Znamená to, že vize starého Irska bere za své a dobré tradiční irské hodnoty musí být opuštěny? Na podobném rozcestí stáli kdysi irští Keltové, kteří se rozhodovali, zda přijmout křesťanství, nebo být Kelty. Důkazem jejich volby jsou dodnes raně křesťanské kříže s motivem keltského kruhu. Dnešní Irové řeší pnutí mezi starým a novým například tím, že sice zavádějí moderní technologie, ale zároveň se stále více lidí znovu učí již téměř zapomenutou irštinu. Chtějí být moderní, a zároveň neztratit svou původní identitu. Mají jejich přání vnitřní rozpor, nebo se naopak vhodně doplňují?
“V Irsku se toho hodně změnilo,” přiznává mladý muž, který žije na farmě nedaleko Doolinu. “Změny už vrátit nelze, a tak uvidíme, jestli si dokážeme nové Irsko vytvořit z toho nejlepšího, co jsme zdědili po našich předcích, a skloubit to dohromady s tím, co nám přináší moderní doba. Jen čas nám ukáže,” zahledí se do dálky z Moherských útesů, o které se tříští vlny Atlantiku. Obzor se mu ztrácí za zakřivením Země stejně, jako Geraldovi z Walesu, který si někde tady na západním pobřeží Irska povzdechl: “Dál už totiž není žádná země, kterou by obýval člověk nebo divá zvěř. Přes všechen horizont se do nekonečna rozlévá jen širý oceán a bloudí po svých nevyzpytatelných cestách.”
 |
IRSKO (irsky Éire, anglicky Republic of Ireland)
ROZLOHA: 70 285 km²
STÁTNÍ ZŘÍZENÍ: republika v čele s prezidentem
SPRÁVNÍ ČLENĚNÍ: 4 provincie, 26 hrabství, 4 městská hrabství
POČET OBYVATEL: 3,8 milionu
NÁBOŽENSTVÍ: katolíci (93 %), anglikánská církev (3 %), židé, presbyteriáni aj.
MĚNA: irská libra = 100 pencí
HLAVNÍ JAZYKY: irština (irská gaelština), angličtina (úř. j.)
NÁRODNOSTI: Irové (94 %), Angličané Nejstarší osídlení Irska se datuje do doby kolem roku 6000 př. Kr. O 4000 let později vytvořily kmeny z jižní Evropy vyspělou neolitickou kulturu. V 5.-4. století př. Kr. přišly keltské kmeny, které postupně na ostrově spolu s domácím obyvatelstvem vytvořily pět navzájem bojujících, nicméně prospívajících království. Keltská kultura prožívala vzestup až do normanských vpádů v 9. století. Irové velmi brzy přijali křesťanství – kolem roku 432 byla země christianizována misií sv. Patrika. Náboženství velmi významně ovlivnilo kulturu – jejími středisky byly v 6.-9. století zejména kláštery, které se staly i centry významné misijní činnosti jak na Britských ostrovech, tak i v kontinentální Evropě. V 8.-11. století bylo Irsko vystaveno výbojům dánských a norských Normanů, ve 12. století udělil papež Hadrián IV. panství nad ostrovem anglickému králi Jindřichu II. Plantagenetovi, což byl počátek více než osm století trvajícího boje mezi Iry a Angličany. Irská povstání ve 14. století omezila anglickou moc na oblast kolem Dublinu. Reformace na počátku 16. století vedla k pronásledování irských katolíků. Na počátku 17. století byli skotští a angličtí protestanti vysláni jako kolonisté na sever Irska a do oblasti kolem Dublinu. V letech 1649-52 dobyl Irsko Oliver Cromwell a přeměnil je v první anglickou kolonii. Pod vlivem americké války za nezávislost se koncem 18. století začíná organizovat národně osvobozenecké hnutí. Britská vláda si však připoutává Irsko ještě těsněji Aktem o unii z r. 1801, který vyhlašuje Spojené království Velké Británie a Irska a ruší irský parlament. Z ostrova byla vytvořena korunní kolonie. Po hladomoru v letech 1846-47 začíná masová emigrace do USA a Austrálie. Celé 19. století bojují Irové za nezávislost či autonomii. Roku 1905 je založena nacionálně revoluční strana Sinn Féin (My sami), která má masovou podporu obyvatelstva. Ve volbách roku 1918 získává Sinn Féin většinu hlasů, ustavuje Irské národní shromáždění, které vyhlásilo nezávislou Irskou republiku. Na její obranu se formuje Irská republikánská armáda (IRA). Po bojích mezi britskými a irskými jednotkami je roku 1921 podepsána dohoda, která umožňuje vznik Irského svobodného státu se statutem dominia v rámci britského Commonwealthu. Šest převážně protestantských hrabství Severního Irska však bylo odtrženo a zůstalo spojeno s Velkou Británií s omezenou autonomií. Nová ústava vyhlašuje vedle angličtiny i irštinu za státní jazyk. Roku 1932 se premiérem stává Éamon de Valera, jehož vláda bojuje za likvidaci zbytků britského panství. Přijímá roku 1937 novou ústavu, která ruší statut dominia a vyhlašuje nezávislost Irska, ignorujícího rozdělení země na Sever (Ulster) a Jih. Za 2. světové války zachovává Irsko striktní neutralitu. Po válce ruší ústavní spojení s Velkou Británií a formálně vyhlašuje republiku. Od 70. let se v irské vládě střídají politické strany Fianna Fáil a koalice Fine Gael s menší Labour Party. V referendu v roce 1992 byla vyjádřena podpora maastrichtským dohodám o EU. Všechny vlády kladou důraz na mírové řešení problému Severního Irska, jež zůstává nadále klíčovou otázkou. Šest hrabství zahrnuje 900 000 protestantů a 600 000 katolíků. Od roku 1968, kdy vypukly ozbrojené srážky mezi oběma komunitami, je status Severního Irska často dominantním faktorem ve vztazích Irska k Británii. K poslední zásadní dohodě o ukončení nepřátelství mezi severoirskými unionisty, separatisty a Londýnem došlo v dubnu 1998, kdy byl podepsán kompromis mezi stranou Sinn Féin (politická odnož IRA) a ulsterskými unionisty o budoucím statutu Severního Irska. 94,4 % irského obyvatelstva souhlasilo v referendu v květnu 1998, aby byl škrtnut nárok Irské republiky na Severní Irsko, jakož i na zřízení celoirských institucí. O měsíc později se konaly první volby do nového regionálního parlamentu. Dva hlavní strůjci Stormontské dohody o Severním Irsku, katolík John Hume a unionista David Trimble, dostali Nobelovu cenu míru za rok 1998. Situaci v Severním Irsku i nadále komplikuje otázka odzbrojení ulsterských polovojenských skupin. Mírové uspořádání konfliktu, který trval 30 let a doposud si vyžádal 3600 obětí, je nadále velmi křehké.
