Spisovatel Jules Verne si představoval, že cesta do nitra Země začíná v kráteru sopky Snaefellsnes na Islandu. Když jsem byl malý kluk, putoval jsem se zatajeným dechem po řádcích jeho strhujících románů. Pak jsem trochu povyrostl a rozhodl se ověřit si jejich pravdivost na vlastní kůži. Dvacet tisíc mil pod mořem jsem zatím odložil na neurčito a raději dal přednost výpravě do nitra naší planety.
. . . . .
Na cestu se vydávám na přelomu jara a léta, kdy jsou na severu nejdelší dny, a noci jsou tak krátké, jako by nebyly. Po několika hodinách letu napříč severním Atlantikem spatřím na obzoru ostrov. Celý ho obklopuje prstenec krvavě rudé záře. Vypadá jako jediná obrovská sopka, kterou jsem právě zastihl při erupci žhavé lávy. Už za malou chvíli však procitám ze svého “verneovského” fantazírování. Na obloze se totiž opět objevilo slunce, které si jen na malou chvíli okolo půlnoci zdřímlo za obzorem a př itom zbarvilo do červena mraky nad pevninou. Letadlo se nakloní a začne klesat. Připadám si jako Armstrong, když přistával na Měsíci. Island z ptačí perspektivy totiž vypadá jako úplně jiná, neobydlená planeta. Všude je jenom samá láva, pouze v tuhém stavu. Ranvej je tak nenápadná, že jsem si do poslední chvíle myslel, že přistaneme do některého z kráterů.
VYROSTL JAKO SOPKA Z OCEÁNU
“Podívej, jednou nohou stojím v Eurasii a druhou v Americe,” rozkročila se zeširoka moje islandská průvodkyně Almi nad trhlinou, která více či méně zřetelně protíná Island od jihu na sever. Stáli jsme na místě středoatlantského zlomu, kde se potkávají dvě velké litosférické desky – americká a eurasijská. Obě se stále pohybují – za jeden rok se trhlina mezi nimi rozšíří o dva centimetry – a způsobují tak někdy i zemětřesení. Island vlastně vznikl právě díky své poloze na jakémsi švu v zemské kůře s m noha puklinami, jimiž vystupuje žhavé magma vzhůru k povrchu. Je to nejmladší pevnina v Evropě. Před dvaceti miliony let se zrodila díky vulkanické činnosti několika sopek. Těch je dnes na Islandu přibližně 140, z toho je asi čtvrtina dosud činných. K větší erupci dochází v průměru každých pět let.
ŽIVOT NA ÚPATÍ AKTIVNÍHO VULKÁNU
“Ten večer, než se sopka v noci probudila, jsem šel normálně spát. Krátce před jednou v noci mě najednou z hlubokého spánku probudila moje žena. Vylekaně ukazovala na kopec za naším městečkem. Tam se udělala trhlina, ze které proudila vroucí láva – měla prý teplotu osm set stupňů. Naštěstí zpočátku směřovala láva mimo město. Ještě tu samou noc jsme ovšem museli spolu se všemi pěti tisíci zdejšími lidmi ostrov evakuovat,” živě vypráví o mohutné erupci sopky v roce 1973 na Heimaey, jednom z islandskýc h ostrovů, Čech Beno Jůza. Ten už dlouhá léta žije na Vestmannaeyjarských ostrovech, ležících v severním Atlantiku na jih od Islandu, a s radostí se svému krajanovi pochlubí: “Ještě ten samý den jsem se spolu s dalšími dobrovolníky na ostrov vrátil a zachraňoval městečko před valící se lávou.” Jiný aktivní člen záchranářských týmů pan Pétur Ólafsson popisuje tuto legendární erupci před čtvrtstoletím tak, jako by se stala včera: “Celkem tři sta dobrovolníků se okamžitě vydalo na postižený ostrov bojo vat s hrozivým přírodním živlem. Tehdy se už obrátil vítr a začal přinášet sopečný popel přímo na jediné město na Heimaey. Popel padal velice intenzivně a v takovém množství, že někde pokryl vše až do výšky několika metrů. Domy se hroutily pod jeho tíhou. My jsme rychle zachraňovali osobní věci lidí, kteří při spěšné evakuaci nechali na ostrově všechen svůj majetek. Z domů nejblíž sopce jsme vynášeli nábytek, ledničky, pračky a spolu s auty a traktory je odváželi loděmi do bezpečí na pevnině. Hasiči zatím sváděli s pomocí Američanů z vojenské základny v islandském Keflavíku boj s proudící lávou. Polévali ji studenou mořskou vodou. Tím část lávy rychle ochladili do tuhého stavu. Tato láva pak působila jako přehrada, která usměrnila tok hlavního žhavého proudu částečně mimo město. Tento způsob boje se sopečným živlem, uplatněný v roce 1973 na Vestmannaeyjarských ostrovech, byl použit vůbec poprvé na světě,” hrdě poznamenává pan Ólafsson. Když už se zdálo, že je vše pod kontrolou, začala náhle po dvou měsících od první erupce láva proudit na okraj města a rychle pohřbila přes dvě stě obytných domů. Jen zázrakem nepřišel o život nikdo kromě jediného koně. Brzy nato se sešli lidé na mši v místním kostele Landakirkja. Společně se modlili, aby se láva konečně zastavila. Zázraky se dějí! Láva se brzy zastavila jen několik metrů od kostela. Jak poznamenala jedna Islanďanka: “Víra je důležitá pro ty, kdo věří. Má takovou sílu, že může horami hýbat.”
BOJ O PŘEŽITÍ
Ještě několik měsíců po skončení erupce odklízeli obyvatelé Heimaey nánosy lávového popela. Podle pamětníků byl například místní hřbitov zasypán až po věžičku márnice. Ostrov se přitom erupcí zvětšil o celou pětinu, což představuje více než dva kilometry čtvereční nové pevniny. Už od začátku hrozivého výbuchu sopky byla většina obyvatel rozhodnuta vrátit se do svých domovů. Téměř všichni už slavili další Vánoce opět na svém rodném ostrově. Postavili si tam nové domy ze společného fondu, do kterého p řispívají všichni Islanďané malou částí svých daní. Tento fond slouží na kompenzaci ztrát soukromého majetku, včetně domů, pro všechny postižené rozmary přírody.
Celé Vestmannaeyjarské ostrovy jsou vlastně malými sopkami. Vždyť ten nejmladší – Surtsey – vyrostl z moře v letech 1963-1967. Na jediném obydleném ostrově Heimaey je dodnes jen několik centimetrů pod povrchem láva stále horká více než sto stupňů Celsia. Zdejší lidé – stejně jako všichni ostatní Islanďané – se naučili přežít všechny pohromy, které je hojně postihovaly. Heimaey byl několik set let cílem pirátských nájezdů. Maročtí dobyvatelé v 17. století pobili řadu lidí a mnoho jich odvezli do otro ctví. Přežilo jen několik místních, kterým se podařilo před piráty ukrýt. Po odjezdu loupeživých nájezdníků postihly ostrov zase kurděje a úplavice. Zdejší lidé jsou proto obzvlášť hrdí na to, že nikdy neopustili své domovy, i když žijí stále s vědomím, že se třeba sousední sopka může kdykoliv znovu probudit a začít chrlit žhavou lávu.
BOHATÍ ISLANĎANÉ?
“Jéé, máma už přilétá z práce,” vykřiknou radostně Stefán s Kristjánem, vezmou za ruku mladší sestru a rozběhnou se k letišti, které je hned vedle hřiště, kde dosud hráli fotbal. Je jedenáct hodin večer a stále tolik světla, že by se dalo číst. Malá čtyřmístná Cessna dosedne na přistávací dráhu z udusaného lávového štěrku mezi mořem a horami s nedalekou podřimující sopkou jménem Hekla. Když se letadlo zastaví u malého hangáru a otevřou se dvířka jeho kabiny, vrhnou se děti s upřímnou radostí své mám ě okolo krku. “Právě jsem měla schůzku s klientem na severu Islandu, a protože jsou silnice ve vnitrozemí stále zapadané sněhem a bahnem z tajících ledovců, musela jsem tam doletět. Pracuji pro pojišťovací firmu a takto pozdě večer se vracím z jednání celkem často,” říká máma tří dětí, která se mi představila jako paní Elína. Řekla mi pouze svoje křestní jméno, protože si na Islandu všichni tykají. Příjmením neosloví nikdo dokonce ani pana prezidenta. “Ano, je sice pravda, že máme jeden z nejvyšších příjmů na hlavu na světě. Mnoho lidí však neví, že tvrdě pracujeme a držíme prvenství v počtu přesčasových hodin,” zdůrazňuje paní Elína.
DOKONALÝ SOCIÁLNÍ STÁT
Systém sociálního zabezpečení na Islandu je jeden velký luxus, na který obyvatelé odvádějí na daních téměř polovinu svých příjmů. Stát za to poskytuje bezplatné školství a zdravotnictví. Kromě řady dalších sociálních jistot hradí i část “zotavovacích” zimních pobytů na slunných plážích americké Floridy. Když se projíždím čtvrtí sociálních bytů v Reykjavíku, připadám si spíše jako na exkurzi ve vzorovém satelitním městě budoucnosti poblíž některého z evropských velkoměst. Pán v důchodovém věku mně vy světluje: “Islanďané považují za svůj životní neúspěch, pokud nemají vlastní dům, a tak je považován za sociální případ každý, kdo nevlastní rodinnou vilku.” Na Islandu je asi jen patnáct procent lidí považováno za ztroskotance – pouze tolik lidí totiž nežije ve vlastním domě. I tito lidé “na okraji společnosti” obvykle mají vlastní automobil, který v průměru připadne úplně na každého Islanďana. V minulém desetiletí se Island dostal na první místo na světě v poměru množství rodinných domků k počtu o byvatel, v metrech čtverečních obytné plochy na jednoho občana a v počtu nově postavených vil na člověka. Průměrná islandská rodina žije v šesti pokojích o celkové rozloze tři sta metrů čtverečních.
ISLANDSKÁ NEJ…
“Islanďané spolu s Japonci mají nejdelší průměrnou délku života na světě. Muži se dožívají 76 a ženy 81 let,” chlubí se při večeři moje průvodkyně Almi a s chutí se zakousne do libového lososa. Ryby jsou vlastně takovým evergreenem islandských jídelníčků, a není se proto co divit, že při tak zdravé stravě žijí Islanďané velmi dlouho. Jsou přitom v natolik dobré kondici, že zde muži odcházejí do důchodu až v 67 letech. Loni se v zemi s 250 tisíci obyvateli dožilo pětadvacet staříků a stařenek věku sta let, což je světový rekord.
V žádné jiné zemi není tolik žen v nejvyšších státních funkcích jako na Islandu. Posledních šestnáct let, až do léta 1996, měla republika prezidentku – velice oblíbenou paní Vigdís Finnbogadóttirovou, která se přátelí také s naším prezidentem Havlem. I když je nyní hlavou státu muž, ženy předsedají parlamentu a nejvyššímu soudu. Emancipované ženy nejsou ovšem na Islandu žádnou novotou posledního století. V souladu se severskými tradicemi měly islandské ženy od pradávna významné postavení jak v rodině, tak i ve společnosti. Když muži vyjížděli lovit na moře, staraly se o domácnost a celé hospodářství.
Islandské dívky se svými typicky nordickými rysy – vyšší štíhlou postavou, delší úzkou hlavou, světlou pletí, blonďatými vlasy a modrýma očima – jistě patří k nejpůvabnějším něžným stvořením na zemi. Během jednoho desetiletí získaly dvě první místa a jedno třetí v soutěži o nejkrásnější ženu na světě.
VÍRA VE SKŘÍTKY
“Víra se na Islandu bere velmi tolerantně. Oficiálně se zde hlásí k státní evangelicko-luteránské církvi něco přes devadesát procent obyvatel, ale do kostela chodí pravidelně pouze jejich zlomek. Ostatní přijdou jen mimořádně, a chápou účast na mši spíše jako společenskou záležitost,” vysvětluje postarší pán Haffi a dodává, “kostely ovšem zdaleka neslouží jen bohoslužbám – pro svoji kvalitní akustiku jsou místem konání velmi populárních koncertů. Jeden kostel dokonce lidé pomalovali, dali k němu hou pačky, prolézačky, pískoviště, a dnes slouží dětem z blízké vesnice jako mateřská školka.”
Jen s malou nadsázkou se dá říci, že Islanďané vyznávají polyteismus. Tradičně totiž věřili v Boha a četli Bibli, zároveň také věří na skřítky. I když to mnozí Islanďané nahlas nepřiznají, jsou i ti vzdělaní přesvědčeni, že v sopečných kráterech a v jeskyních se skrývají neviditelní skřítci – trollové nebo elfové. Ti ve dne spí a v noci chodí. Dobrým lidem pomáhají, ale těm zlým dokáží pěkně škodit. Někteří Islanďané jsou velice pověrčiví. Přestože, oficiálně přijali křesťanství, dávají v soukromí ve zcela pohanském duchu skřítkům za okno jídlo, aby si je naklonili.
DLOUHÉ ZIMY A ALKOHOLISMUS
Na Islandu sice není prohibice jako v některých jiných skandinávských zemích, ale ceny alkoholu v restauracích jsou tak vysoké, že jej činí téměř nedostupným. “Na každou páteční a sobotní ̧pařbu? se doma nejdříve kvalitně připravíme. Abychom se nezruinovali, zlijeme se jako dogy už doma a teprve potom vyrazíme do barů. Tam si dáme jen jedno pivo nebo panáka, a přitom se skvěle pobavíme a ani to tolik nestojí,” vysvětluje hrdě můj islandský kamarád Mágnus Jónasson z Reykjavíku. Co také mají Islanďané během nekonečných zimních nocí dělat. Buď čtou – Island je první na světě v počtu vydaných knih na hlavu – nebo hodně pijí. Ti první patří k nejchytřejším lidem naší planety. Z dlouhé chvíle se farmáři na odlehlých usedlostech naučí mnoho jazyků. Nedaleko Víku na jihu Islandu žije jeden, který ovládá kromě řady světových jazyků i latinu a esperanto. Alkoholici tráví svůj čas zase ve zvláštních léčebnách, kde se učí odvyknout svojí závislosti.
REYKJAVÍK
Je to velice zvláštní hlavní město. Se svými nízkými staveními a domácím prostředím vypadá spíše jako větší vesnice, ve které navíc žije většina obyvatel země. Ve všech ohledech je centrem celého Islandu – jako jediné islandské město má například kino.
Kromě popíjení islandského ostrého alkoholu z brambor a kmínu “brennivínu” v mnoha nočních podnicích v centru města jsou v Reykjavíku zvlášť populární návštěvy koupališť s geotermální vodou. Je to velká společenská událost. Známí a přátelé si sednou a klábosí v tzv. horkých hrncích, což jsou malé bazénky oválného tvaru s teplotou vody od 30 do 45 stupňů Celsia. Sem lidé chodí téměř každý den a debatují o tom, jací budou letos lososi. To je na Islandu stejně populární téma, jako je v Británii zasvěce ná rozprava na téma počasí.
K jisté kuriozitě Reykjavíku patří i úřady státní správy. Například islandský “Hrad” je bývalá věznice, a nyní v tomto malém jednopodlažním domku o několika kancelářích sídlí úřad prezidenta i premiéra dohromady. Na Islandu nenajdete člověka, který by si stěžoval na přebujelou byrokracii…V Reykjavíku je rozhodně radost žít. Město je velice bezpečné a má asi nejméně početný policejní sbor na světě. Kromě pacifikace několika opilých výtržníků nemají islandští policisté prakticky nic na práci. Kriminalita je na Islandu téměř neznámé slovo, tedy zatím. Domy a automobily začali Islanďané zamykat teprve velice nedávno, a to jen kvůli cizincům. Snad největší plus Reykjavíku je jeho ovzduší. To je asi desetkrát čistší než v Kodani a ve zdejším vzduchu je asi stokrát méně exhalací než v Praz e. Reykjavík je pravděpodobně nejčistší metropole na světě.
ČEŠI NA ISLANDU
“Na Islandu jsou čtyři nebo pět trvale žijících Čechů,” říká Thorir Gunnarsson, islandský honorární konzul v České republice, a dodává, “jeden z nich je kněz – nějaký pan Valur Valsson, který přišel na Island po válce, roku 1947, a nikdy se už do Čech nevrátil. Žije na nějakém ostrově na severu a tam má také vlastní kostel. Už možná nežije.” Další Čech na ostrově je Miroslav Mikulčák ze Zlína, kterému přezdívají “Miki-čeky”. Ten dělal u Bati a byl služebně poslán do Ameriky, zůstal ale na Islandu, k de časem získal i státní občanství. Zároveň musel podle zákona přijmout nové islandské jméno – a to křestní i příjmení. Vybral si tak, aby si alespoň zachoval počáteční písmena toho původního českého. Až Čecha Miroslava Mikulčáka budete na Islandu hledat v telefonním seznamu, najdete ho pod jménem Magnus Magnusson.
“Vždy chvíli trvá, než si na vás Islanďan zvykne, ale pak vás bere jako člena své rodiny,” vysvětluje Jan Pikous, který na Islandu několik let působil jako obchodní zástupce. Pro cestu na Island dává pan Pikous jednu dobrou radu: “Na Islandu se nedoporučuje nikoho pomlouvat. Žije tam totiž tak málo lidí, že se skoro všichni znají. Vždyť druhé největší město Akureyri má pouze jedenáct tisíc obyvatel. A tak se vám může snadno stát, že řeknete: ̧Co to tam jde za nemožně oblečenou ženskou?? a váš soused vám uraženě vysvětlí, že je to jeho sestřenice.”
Za našeho starého režimu přijel na Island jen nějaký ten obchodník, muzikant nebo sportovec – tak maximálně dvacet Čechů za rok. V poslední době se situace rychle mění. Na Island přijíždějí české hudební skupiny, hrají tam naši hráči házené a na Vestmannaeyjarských ostrovech byl jeden fotbalový trenér. Měl se tam prý docela dobře. Se svým týmem trénoval tak jednou týdně. Zůstal tam tři roky. Jen loni přijelo na ostrov celkem téměř tisíc Čechů. Naši vlast zase navštívily asi dva tisíce Islanďanů. Těc h u nás žije necelá dvacítka. Jsou to hlavně podnikatelé a studenti.
V poslední době se množí počet Čechů, kteří se chtějí odstěhovat na Island – hlavním důvodem není jen vidina vyššího příjmu, ale často i možnost bydlet v čistším životním prostředí.
. . . . .
Je frišné nedělní ráno a já se jdu projít liduprázdnými ulicemi Reykjavíku. Všichni stále vyspávají po sobotní bujaré noci. Na zastávce potkám jednoho člověka v podnapilém stavu, který se mě – bez společenských zábran typických pro střízlivé Seveřany – zeptá: “Proč jsi vlastně na Island přijel? Vždyť tady není vůbec nic kromě těch všech gejzírů, vodopádů, sopek a lávy. Tady přece nenajdeš nic kromě tý pitomý přírody.” “No právě proto tu jsem,” odpovídám.
GEOTERMÁLNÍ ENERGIE
“Pozor, dál už nechoď,” křikne na mě moje islandská průvodkyně Almi. Podívám se pod nohy a zjistím, že jsem v zápalu fotografování došel nebezpečně blízko teplému vřídlu. “Minulý rok to tady jednomu uklouzlo, a sjel právě do tohoto horkého pramene. Už mu nebylo pomoci. Probořil se do zrádné měkké půdy a za dvě minuty se uvařil,” vysvětluje Almi a táhne mě do bezpečné vzdálenosti od hrozivě bublajícího vřídla. Jen málo chybělo, abych se na vlastní kůži přesvědčil, jakou sílu má na Islandu geotermální energie…
VŘÍDLO POD MANŽELSKOU POSTELÍ
Island je po celém světě známý díky svým aktivním sopkám, gejzírům a teplým pramenům. Již méně lidí ví, jak obdivuhodně dokáží Islanďané na svém ostrově “ohně a ledu” využít geotermální energii. A co to vlastně přesně je? Jednoduše řečeno, geotermální energie je tepelná energie uschovaná v zemské kůře nebo v samotném nitru Země. Právě tam proniká při častých srážkách voda, která se v hloubce zahřívá a pod tlakem stoupá k zemskému povrchu v podobě páry. Obrovský energetický potenciál naší planety je na dosah ruky po celém Islandu, stejně jako například ropa v zemích Perského zálivu. Zatímco Kuvajťanovi stačí kopnout do země, a najde tam ropné pole, Islanďan se ani nemusí namáhat, a vroucí pramen mu náhle vytryskne sám a často na takovém místě a v takovém okamžiku, kdy by to vůbec nečekal. Ve městečku Hveragerdhi se traduje, že kdysi jedny místní manžele probudila horká pára, která náhle začala stoupat zpod jejich manželské postele, kde se přes noc vytvořilo nové vřídlo.
HORKÁ VANA PANA STURLUSONA
Už od dávných dob si Islanďané dokázali geotermální energií zpříjemnit svůj tvrdý život. Tak například Snorri Sturluson, jeden z největších islandských historiků a autorů ság, si už ve 13. století prohříval za tuhých zim své kosti v otevřeném bazénu s teplou vodou… Od doby, kdy Island přijal ve středověku křesťanství, nechávali se pohané pokřtít právě v teplých pramenech, které současně využívali i na vaření vajec, pečení žitného chleba nebo barvení vlny. Zatímco se lidé v Evropě usazovali předevš ím podél řek a v úrodných nížinách, příchozí na Island zakládali svá sídliště kolem horkých vřídel. Podle nich dostávaly také nové osady své názvy, které jim zůstaly dodnes. Například Hveragerdhi znamená Horké pole. V Reykjavíku, neboli Kouřové zátoce, bylo od pradávna horké vřídlo, u kterého ženy praly prádlo. A právě zde byl před sedmdesáti lety proveden první vrt pro zásobování města horkou geotermální vodou. Ta už po dvou letech vytápěla prvních sedmdesát domů, což nemělo nikde na světě obdoby.
GEOTERMÁLNÍ REVOLUCE
Od začátku století se na Islandu píší převratné dějiny revoluce zvané “využití geotermální energie”. V současné době tento alternativní zdroj vytápí už 85 % domácností. Východně od Reykjavíku jsou vůbec největší geotermální pole na světě. Ta vytápějí hlavní město a okolí. Tamní pára má teplotu asi 350 ?C. Je příliš horká, a nemůže být tedy přímo používána do vytápěcího systému. Protože má pára vysoký tlak, použije se nejdříve k pohonu turbín na výrobu elektrické energie. Pak se s ní ohřeje studená v oda čerpaná ze studní. Když dosáhne voda teploty 83 stupňů, je hnána do potrubí vedoucího do Reykjavíku. Vzdálenost 27 km do islandské metropole urazí za šest hodin. Potrubí o průměru devadesáti centimetrů je tak dobře izolované, že horká voda se cestou ochladí pouze o dva stupně Celsia, což není ani 2,5 % její původní teploty!
Na celém Islandu je více než třicet geotermálních stanic. Potrubí s horkou vodou vede snad do každé domácnosti kromě izolovaných farem, ležících příliš daleko od teplého pramene. Vytápění geotermální energií je velice ekologické. Právě díky jeho širokému využití má Island jedno z nejčistších ovzduší na světě. Navíc geotermální vytápění přijde na necelou třetinu nákladů ve srovnání s naftovým nebo olejovým. Island tak není závislý na ropných krizích, protože je energeticky ve velké míře soběstačný. Z pohledu Islanďanů má geotermální horká voda několik “vad na kráse”. Kromě toho, že drobně zapáchá sírou, nedoporučují lékaři čistit si v ní zuby, především zlaté. Voda je tak horká, že si každý musí dát také pozor, aby se neopařil.
V mnoha ohledech si Island, což doslova znamená Ledová země, nezaslouží své chladné jméno. Všichni si mohou užívat tepla, jak se jim zlíbí. Jednotlivé obce zřídily po celém ostrově už asi sto venkovních geotermálně ohřívaných bazénů, kam lidé chodí po celý rok. V Reykjavíku se městské zastupitelstvo dokonce rozhodlo, že bude vytápět všechny chodníky v centru. V zimě tak v hlavním městě nikdo nezná, co to je neodklizený sníh, protože každá vločka, která dopadne na zem, na vyhřátém parkovišti nebo cho dníku okamžitě roztaje.
ISLANDSKÉ BANÁNY
Banánům, grepům, fíkům, pomerančům a dalším tropickým plodům se nedaleko severního polárního kruhu dobře daří. Vlastní malou tropickou zahradu má u svého domu snad každý trochu zámožnější Islanďan. Ovšem zvlášť působivá je návštěva městečka Hveragerdhi, kde je více skleníků než obytných budov. Na 75 tisících metrech čtverečních vyhřívaných skleníků se zde pěstují rajčata, okurky, špenát a řada dalších druhů zeleniny. Kromě tropického ovoce zde roste mnoho druhů okrasných květin, jako růže nebo ibišky. Některé skleníky jsou tak velké, že se návštěvník v té džungli palem a kaktusů málem ztratí…
NEVYČERPATELNÉ ZÁSOBY
Odborníci poukazují na to, že na Islandu je stále využíván pouze zlomek veškeré geotermální energie ostrova. Kromě průmyslového a energetického využití jsou nezanedbatelné také léčivé účinky termálních pramenů.
Ovšem Island není pochopitelně jedinou zemí s potenciálem geotermální energie. Řada států po celém světě se zajímá o využití tohoto levného a ekologického energetického zdroje. Islanďané mají ovšem s jejím využitím největší zkušenosti, a tak jsou jako odborníci zváni do zemí celého světa od Kamčatky přes Keňu až po Chile. Už několik let pracují i na Slovensku, kde bude Galanta první geotermálně vytápěné město našeho východního souseda.
ISLANDSKÉ SÁGY
Během dlouhých islandských zim se scházely rodiny do jedné místnosti na večerní posezení zvané kvöldvaka. Zatímco muži dělali provazy z koňských žíní a ženy předly nebo pletly, jeden z členů rodiny jim všem četl jednu z islandských ság – dramatických historických románů napsaných někdy od 12. do 14. století. Tradiční kvöldvaka se z islandských domácností časem vytratila, ale ságy Islanďané čtou se zájmem dál.
STÁLE ŽIVÉ POVÍDKY
Mnoho set let staré ságy jsou stále atraktivní, protože si je každý může přečíst v původním jazyce. Islandština je v psané formě stejná dnes jako ve 12. století. Větné vazby a gramatika se téměř nezměnily a v abecedě jsou i některé runové symboly. Snahy o zachování čistoty jazyka došly tak daleko, že se do islandštiny nedostala téměř žádná moderní mezinárodní slova. Telefonu se neřekne jinak než simi, což znamená vlákno, a televizi se zase říká sjónvarp – doslova obrazová vlna atd. Jak píše Jiří Zem an ve své knize Island – země lidí a skřítků: “…během mnoha let převzali Islanďané jen tři slova: benzin, motor a hotel.”
NÁRODNÍ POKLAD
Ságy vždy byly a jsou nesmírně populární. Jen málokterý jiný evropský národ má tak hluboké znalosti své staré literatury. Islandské děti umí nazpaměť celé dlouhé úseky staletí starých povídek a příběhů. Ze ság čerpají hrdost na svůj národ. Islanďané mají ke svým literárním památkám hluboký citový vztah. Když v roce 1971 konečně dánská vláda vrátila první ságy, které v době svého panování nad Islandem odvezli dánští králové, měly děti volno a tisíce lidí přišly do přístavu, kde se sundanými pokrývkam i hlavy sledovaly, jak se jejich drahocenné ságy vrátily na lodi z Dánska zpět domů.
O GUNNLAUGOVI HADÍM JAZYKU
S islandskými ságami je to podobné jako s našimi starými pověstmi. Neví se přesně, proč byly vlastně psány, zda jde o skutečné příběhy a kdo je jejich autorem. Svojí kvalitou si ovšem v ničem nezadají s díly klasiků kontinentální Evropy. V ságách je většinou určitá nostalgie po hrdinných mužích, kteří se bili o svoji čest nebo pro krásu nějaké ženy či dívky, a nikoli o moc. Několik ság bylo přeloženo i do češtiny. Svou zásluhu na tom má i Emil Walter, který například roku 1919 z islandštiny přeložil ságu O Gunnlaugovi hadím jazyku. Jako většina jiných islandských ság je i tato drsná, až brutální, a zároveň lidská a strhující. Hlavní myšlenkou příběhu je, že osudu se nedá uniknout. Jednomu islandskému muži Thorstainovi se zdál sen, že se mu narodí velice krásná dcera, o jejíž ruku budou žádat “dva znamenití muži, kteří k ní pojmou velmi velikou lásku a zápasiti budou o ni a oba za to život položí. A potom o ni požádá třetí muž a za něho se vdá.” Jistě stojí za to podívat se za znepřátelenými ná padníky krásné Helgy – Gunnlaugem a Hrafnem – právě ve chvíli, kdy se jejich soubojem strašný sen naplňuje: “Hrafn a Gunnlaug prudkými ranami a neohroženými výpady, a bez ustání útočili zběsile na sebe. Gunnlaug měl tehda meč, který mu daroval král Adalrád, a byla to znamenitá zbraň. Gunnlaug se rozmáchl posléze na Hrafna mocnou ranou a uťal mu nohu. Nicméně však Hrafn nepadl, ale odskočil k jakémus pařezu a opřel se o něj. Tu pravil Gunnlaug: ̧Nejsi už schopen boje, a nechci dále zápasiti s tebou, zmrzačeným mužem.? Hrafn odpoví: ̧Je pravda,? dí, ̧jsem velice zle zveden, ale přece bych se zotavil, kdybych se trochu napil.? Gunnlaug odpoví: ̧Nezradíš mne, když ti přinesu vodu v přilbě?? Hrafn odpoví: ̧Nezradím tebe,? dí. Pak odejde Gunnlaug k potoku, nabere vody do přilby a přinese jí Hrafnovi. Avšak zatímco vztahoval Hrafn levou ruku po vodě, ťal pravou rukou mečem Gunnlaugovi do hlavy a způsobil mu těžké poranění. Tu pravil Gunnlaug: ̧Mrzce jsi mě podvedl a hanebně jsi se zachoval, když jsem ti věřil.? Hrafn odpoví: ̧Připouštím,? dí, ̧ale učinil jsem tak proto, že ti nepřeji, aby tě Helga Krásná ještě někdy objala.?” (Sága o Gunnlaugovi hadím jazyku, ze staré islandštiny přeložil Emil Walter, vydal Ludvík Bradáč na Královských Vinohradech 1919, str. 10, 60-61) Oba nápadníci Krásné Helgy v souboji zemřeli. Helga si vzala někoho jiného, se kterým nebyla nikdy šťastná, a brzy zemřela na těžkou nemoc. Sen jejího otce se vyplnil do puntíku – nikdo neušel svému osudu.
SÁGY PSANÉ ŽIVOTEM
Islandské ságy jsou příběhy lásky, závisti, nenávisti, odplaty a odpuštění, které píše sám život stejným způsobem ve středověku i v době moderní. Zub času tak nic neubral na jejich aktuálnosti. Jejich příběhy žijí dodnes. Tak například hrdina jedné staré ságy, skvělý plavec Grettir, je dodnes mezi Islanďany populární. Někteří v létě plavou asi šest kilometrů v jeho stopách v ledově studených vodách severního Atlantiku z ostrova Dragey na Island, tak jako údajně on před mnoha sty léty.
Jen velice nedávno napsal sám život zatím poslední kapitolu ságy o velkých islandských plavcích. Na jaře 1984 se náhle uprostřed noci potopila malá rybářská loď se čtyřmi členy posádky na palubě. Tři z nich se utopili. Přežil jediný – dvacetiletý námořník. Ten plaval ve vodě o teplotě pouhých pět (!) stupňů Celsia celých šest hodin proti odlivu směrem k islandskému ostrovu Heimaey. Když lékaři později prohlédli jeho tělo, konstatovali, že si zachránil život jen díky neuvěřitelné kombinaci fyzické a duševní síly. Mladý muž se stal živou legendou. Natočili o něm film a možná si o něm Islanďané za několik set let budou číst ságy stejně, jako dnes hltají příběhy o hrdinném plavci Grettirovi z 12. století.
KULTURNÍ DĚDICTVÍ
Islandské ságy hrají klíčovou úlohu v historii celého ostrova. Společně se starými básněmi dávaly Islanďanům potřebnou duchovní sílu, tolik důležitou pro fyzické přežití. Během téměř sedmi století cizí nadvlády Norů a Dánů četli lidé ságy, které jim nedaly zapomenout na jejich nezávislou minulost. Význam islandských ság pro identitu národa, po více jak pět století spravovaného z Kodaně, zvlášť zdůrazňoval držitel Nobelovy ceny za literaturu Islanďan Halldór Laxness slovy: “Bez živého dědictví našich starodávných ság by Island byl jen jedním z ostrovů Dánska.”
ISLANDOficiální název: Islandská republika
Rozloha: 102 829 km2
Hlavní město: Reykjavík
Počet obyvatel: 271 000 (1996)
Obyvatelstvo: Islanďané 93,9 %, Dánové 1,3 %, dále Američané, Švédové, Němci
Náboženství: evangelíci-luteráni 93 %, katolíci 1 %
Úřední jazyk: islandština
Měna: islandská koruna
Současný kurz: 1 Ikr = asi 0,5 Kč
Orientační ceny: Island je jednou z nejdražších zemí na světě (sendvič 250 Kč, jídlo v restauraci od 500 Kč, hotel od 100 USD – volné táboření ale není zakázané).
Zdravotní rizika: žádná
Hrubý národní produkt: 23 620 USD na obyvatele
Inflace: 1,7 % (rok 1994)
Hlavní produkty: páteří ekonomiky je rybolov
Historie: V roce 795 byl Island objeven irskými mnichy, ale vzhledem k místním nehostinným přírodním podmínkám byl objev opět zapomenut. Od konce 9. století začali ostrov kolonizovat převážně norští osadníci. V roce 930 byl na Islandu vytvořen Althing, nejstarší parlament na světě, který s výjimkou období let 1800-1843 působí dodnes. Až do poloviny 13. století existovala na Islandu nezávislá republika, která se roku 1264 dostala pod norskou svrchovanost, a roku 1380 byl Island včleněn do Dánského kr álovství. Teprve roku 1903 získal ostrov autonomii, v roce 1918 byl na ostrově vyhlášen nezávislý stát spojený personální unií s Dánskem. V referendu v roce 1944 se Island prohlásil samostatnou republikou. Od roku 1949 je členem NATO.Napsal David Walter
