Předkové těchto koní připluli na Island asi před tisíci lety s Vikingy. Od té doby nebyli žádní další KONĚ na ostrov v severním Atlantiku dopraveni.
“Vypadali jako sbírka poníků pouličního prodavače. Mezi nimi byla jedna z nejošklivějších zvířat, která jsem kdy spatřil. Pomyslel jsem si však, že by to snad mohli být jen mezci na tahání našich zavazadel, a proto jsem požádal o skutečné koně určené na ježdění. Když mně ukázali na ta samá zvířata, byl jsem zděšen… Vyjádřil jsem nahlas pochybnosti svému islandskému průvodci, který se mým obavám pouze smál a řekl, že jsou to opravdu dobří koně schopní unést muže daleko těžšího, než jsem já. A musím přiznat, měl vcelku pravdu. Ve skutečnosti jsem si nemohl přát lepšího koně pro brodění řek a přechody nebezpečných míst než to malé ošklivé zvíře,” zhodnotil islandské koně na konci minulého století anglický návštěvník Islandu John Coles, když se zpočátku zhrozil pohledem na zvířata, která ho měla přepravovat po dobu jeho pobytu na ostrově.
PŘIZPŮSOBIVOST A INSTINKT
Když asi před tisíci lety přišli poprvé na Island Vikingové, přivezli s sebou i své koně. Od té doby nebyli žádní další na ostrov v severním Atlantiku dopraveni. Ingólfur Arnarson, první islandský usedlík, se vydal z Norska na své vikinské lodi směrem na Island pouze s tím, co on a jeho společníci nezbytně potřebovali na přežití v jejich nové domovině. Snad nejdůležitější částí nákladu bylo několik kusů plemene malého, ale statně rostlého koně. Tato zvířata se brzy ukázala přímo jako zrozená pro ext rémní přírodní podmínky nehostinného Islandu. Koně mohli zůstávat venku dokonce i během krutých polárních zim. Jsou totiž skvěle přizpůsobiví. Délka jejich hřívy se mění podle ročního období – v létě je krátká a na zimu naroste. Islandský kůň, kterého si lidé pro malý vzrůst často pletou s poníkem, je silný, odolný, výkonný a vybavený instinktivní schopností najít tu správnou cestu v obtížném terénu vnitrozemí ostrova. Díky jeho skvělým orientačním schopnostem si může jeho majitel v klidu zajet na n ávštěvu do sousední vesnice, kde se bez obav zpije místním likérem brennivínem a pokud je ještě schopný vylézt na hřbet svého čtyřnohého přítele a udržet se ve třmenech, jeho kůň ho odnese v pořádku zpět domů.
PĚT ZPŮSOBŮ CHŮZE
“Islandští koně jsou mimořádní ve svých pěti odlišných způsobech chůze,” píší ve své objemné knize “Iceland – from past to present” manželé Rosenbladovi. Koně volí podle povahy terénu jeden z následujících způsobů pohybu: chůze, drobný klus, cval, mimochod a nepřeložitelný tölt. To je zvláštní krok ve čtyřčtvrtečním taktu se stejnými intervaly a s krokem zadní levá, přední levá a zadní pravá, přední pravá. Jezdec přitom sedí zcela klidně a pohodlně v sedle.
Archeologické vykopávky hrobů z vikinské doby dokazují, že islandský kůň patří ke starodávné rase. Ta vymřela v jiných částech Evropy, ale v izolaci vzdáleného ostrova přežila. Když se tvrdě bojovalo během třicetileté války, byl v Evropě kůň vzácností a jízda na něm privilegiem vojevůdců a zámožných lidí. Na vzdáleném Islandu však lidé stále jezdili na koních jako na běžném dopravním prostředku, který měl doma ve stáji snad každý farmář. Pro něj byl také kůň jediný dopravní prostředek, protože ještě donedávna nebyly na Islandu žádné silnice.
Rychlá výstavba asfaltových komunikací a dostupnost terénních automobilů s pohonem všech čtyř kol umožňují nyní dopravu daleko pohodlnějším a rychlejším způsobem než za starých časů. To ovšem neznamená, že by Islanďané na své koně zapomněli. V poslední době je spíše naopak nově objevují.
ŽIVOTNÍ STYL
“Přes týden řídím autobus pro jednu cestovní kancelář z Reykjavíku. O víkendu ovšem pravidelně s ženou vyrážím na projížďku po krásné islandské přírodě. A když mám dovolenou, vydáváme se společně na delší dobu do panenského vnitrozemí, kde podnikneme expedici po lávových polích mezi mohutnými ledovci. Pro mě a manželku jsou koně velkou životní vášní,” usmívá se devětašedesátiletý Pétur Bjarnasson. Koně se stále více stávají součástí životního stylu mnoha Islanďanů. Krásná čtyřnohá zvířata pobíhají n a venkově snad za každou farmou. Jízdu na koni podnikají ovšem i lidé z islandské metropole. Hned na okraji Reykjavíku jsou obrovské stáje, kam přijíždějí po práci, aby zapomněli na zmodernizovaný svět a vyrazili v sedle svého koně na toulku do přírody.
ZÁJEM CELÉHO SVĚTA
Obliba islandských koní neroste pouze v jejich domovině, ale i ve světě. Ročně putují asi tři tisíce islandských koní do sedmnácti zemí světa – nejvíce do Německa, skandinávských zemí a Severní Ameriky. V zahraničí žije dnes asi šedesát tisíc těchto koní, což je stejně jako na rodném ostrově.Ne každý si ovšem může dovolit koně, jehož cena se na dražbách vyšplhá často výše než u jiných plemen. Milovníci těchto zvířat proto alespoň přijíždějí na Island, aby si na chvíli vychutnali tu krásnou jízdu. Přitom se orientují podle zvláštních map původních vikinských stezek, které se zachovaly do současnosti. Společně s kvalifikovanými průvodci se vydávají na jedno až třicetidenní výpravy po zvláštních, lidskou nohou nedotčených koňských stezkách.
JISTÉ NOHY BEZPEČNĚ NESOU
Proč si vlastně lidé cení islandské koně často více než jiná plemena? Výborně to asi před dvěma sty lety vyjádřil skotský cestovatel Sir George Steuart Mackenzie, s jehož charakteristikou se dodnes shodují názory většiny islandských i zahraničních obdivovatelů těchto koní: “Když kráčí přes močál, ví islandský kůň přesně, kam může bezpečně položit svou nohu, a kudy si nemůže dovolit projít. Pokud pochybuje, vyzkouší půdu kopytem, dříve než na nohu položí váhu celého těla. Když si myslí, že pokračován í vpřed by bylo nebezpečné, nepřesvědčí ho ani přemlouvání, ani rána bičíkem, aby se pohnul o jediný krok vpřed. Když je ponechán svému osudu, najde si sám cestu a donese náklad na svých zádech do bezpečí. Někdy se stane, ale jen velice zřídka, že se při přechodu rozsáhlého močálu propadne až po břicho. V tom případě se brzy dokáže vyprostit se zřejmou lehkostí.”
