Když ve středu 29.května v deset hodin večer ohlásily obě izraelské televizní stanice, že po prvním součtu hlasů vede Šimon Peres nad svým protivníkem Benjaminem Netanjahu o jedno procento, mohl tento architekt mírového procesu snít svůj dávný sen o tom, že konečně po pěti marných pokusech usedne po vítězných volbách do křesla premiéra. Ač byl v ten středeční večer ještě premiérem po druhé v životě, nikdy se jím nestal po vítězných volbách. Poprvé usedl do křesla premiéra v období 1984–86 po složitém jednání velké koalice. Podruhé převzal úřad po zavražděném premiérovi Rabinovi. Jenomže už tehdy bylo psáno ve hvězdách, že jeho sen definitivně ztroskotá a do křesla premiéra izraelského státu usedne rozdílem 30.000 hlasů Benjamin Netanjahu.
…
Čtvrteční ráno pak jasně ukázalo, že voliči dali přednost představiteli opozičního pravicového bloku Likud a jeho spojencům, kteří žádají zmrazení podle nich příliš ukvapeného mírového vývoje před dokončením politiky zavražděného premiéra Rabina.
O neočekávané porážce Šimona Perese rozhodla vojenská akce “Hrozny hněvu”, kterou vyhlásila izraelská vláda 11.dubna. Ta ho připravila o potřebných 30 000 hlasů a přitom Peres počítal, že mu tato akce přinese poslední předvolební body.Peres potřeboval před volbami ukázat, že je schopen vzít pevně do svých rukou i bezpečnost státu. Navíc měla zvolená taktika leteckých a dělostřeleckých útoků minimalizovat izraelské ztráty na životech, které by Peresovi před volbami na popularitě nijak nepřidaly. Očekávaný efekt se však nedostavil. I během akce “Hrozny hněvu” pokračoval Hizballáh (Alláhova strana) v ostřelování Galileje, kde bylo zraněno několik osadníků a do celé záležitosti se vložily světové mocnosti.Nakonec došlo k osudné tragedii v Káná, kdy při údajném zásahu proti prchajícím bojovníkům Hizballáhu zasáhli Izraelci základnu OSN a usmrtili zde 101 převážně žen a dětí. A tak 150 000 arabských voličů, pro které byl pravicový Netanjahu nepřijatelný, se rozhodlo volby bojkotovat a 29. května odevzdalo prázdné hlasovací lístky.
Střet Peres-Netanjahu se vyznačoval nejen rozdílnýn názorem na mírový proces, ale do jisté míry šlo i o vyjádření životních postojů dvou generací Izraelců, ne-li dokonce o dvě podoby Izraele. Podstatou střetu byla Peresova celoživotní vize Blízkého východu jako oblasti míru, prosperity, a především spolupráce. Peresův sen měl vyústit v dobrovolné odevzdání Golanských výšin a s nimi i třetiny zdrojů pitné vody Sýrii. Strategické území tyčící se nad hlavní obilnicí Izraele severní Galileou bylo často použito syrskou armádou jako základny k ostřelování izraelských civilních cílů. Peres byl ochoten vrátit zhruba 50 obsazených čtverečních kilometrů výměnou za alespoň trochu věrohodné mírové záruky. Dále počítal s předáním strategických pozic u Genezaretského jezera a s rozdělením Jeruzaléma. Proti těmto záměrům samozřejmě Netanjahu vystupoval. Pokračování mírových rozhovorů s Palestinci i s arabskými státy ale podmiňuje s přesně stanovenými limitami. Ne palestinskému státu, ano rozšířování židovských osad, ne stažení z Golanských výšin. Jeho vláda hodlá pokračovat v mírových jednáních s arabskými partnery, sjednotí rozpolcenou společnost a odstraní propastné společensko-ekonomické rozdíly mezi jejími vrstvami. Nenaznačil však, jak toho chce dosáhnout.
Když ve středu 29.května v deset hodin večer ohlásily obě izraelské televizní stanice, že po prvním součtu hlasů vede Šimon Peres nad svým protivníkem Benjaminem Netanjahu o jedno procento, mohl tento architekt mírového procesu snít svůj dávný sen o tom, že konečně po pěti marných pokusech usedne po vítězných volbách do křesla premiéra. Ač byl v ten středeční večer ještě premiérem po druhé v životě, nikdy se jím nestal po vítězných volbách. Poprvé usedl do křesla premiéra v období 1984–86 po složitém jednání velké koalice. Podruhé převzal úřad po zavražděném premiérovi Rabinovi. Jenomže už tehdy bylo psáno ve hvězdách, že jeho sen definitivně ztroskotá a do křesla premiéra izraelského státu usedne rozdílem 30.000 hlasů Benjamin Netanjahu. Čtvrteční ráno pak jasně ukázalo, že voliči dali přednost představiteli opozičního pravicového bloku Likud a jeho spojencům, kteří žádají zmrazení podle nich příliš ukvapeného mírového vývoje před dokončením politiky zavražděného premiéra Rabina.
O neočekávané porážce Šimona Perese rozhodla vojenská akce “Hrozny hněvu”, kterou vyhlásila izraelská vláda 11.dubna. Ta ho připravila o potřebných 30 000 hlasů a přitom Peres počítal, že mu tato akce přinese poslední předvolební body.Peres potřeboval před volbami ukázat, že je schopen vzít pevně do svých rukou i bezpečnost státu. Navíc měla zvolená taktika leteckých a dělostřeleckých útoků minimalizovat izraelské ztráty na životech, které by Peresovi před volbami na popularitě nijak nepřidaly. Očekávaný efekt se však nedostavil. I během akce “Hrozny hněvu” pokračoval Hizballáh (Alláhova strana) v ostřelování Galileje, kde bylo zraněno několik osadníků a do celé záležitosti se vložily světové mocnosti.Nakonec došlo k osudné tragedii v Káná, kdy při údajném zásahu proti prchajícím bojovníkům Hizballáhu zasáhli Izraelci základnu OSN a usmrtili zde 101 převážně žen a dětí. A tak 150 000 arabských voličů, pro které byl pravicový Netanjahu nepřijatelný, se rozhodlo volby bojkotovat a 29. května odevzdalo prázdné hlasovací lístky.Střet Peres-Netanjahu se vyznačoval nejen rozdílnýn názorem na mírový proces, ale do jisté míry šlo i o vyjádření životních postojů dvou generací Izraelců, ne-li dokonce o dvě podoby Izraele. Podstatou střetu byla Peresova celoživotní vize Blízkého východu jako oblasti míru, prosperity, a především spolupráce. Peresův sen měl vyústit v dobrovolné odevzdání Golanských výšin a s nimi i třetiny zdrojů pitné vody Sýrii.
Strategické území tyčící se nad hlavní obilnicí Izraele severní Galileou bylo často použito syrskou armádou jako základny k ostřelování izraelských civilních cílů. Peres byl ochoten vrátit zhruba 50 obsazených čtverečních kilometrů výměnou za alespoň trochu věrohodné mírové záruky. Dále počítal s předáním strategických pozic u Genezaretského jezera a s rozdělením Jeruzaléma. Proti těmto záměrům samozřejmě Netanjahu vystupoval. Pokračování mírových rozhovorů s Palestinci i s arabskými státy ale podmiňuje s přesně stanovenými limitami. Ne palestinskému státu, ano rozšířování židovských osad, ne stažení z Golanských výšin. Jeho vláda hodlá pokračovat v mírových jednáních s arabskými partnery, sjednotí rozpolcenou společnost a odstraní propastné společensko-ekonomické rozdíly mezi jejími vrstvami. Nenaznačil však, jak toho chce dosáhnout.
Benjamin Netanjahu (21.8 1949) – příznivci přezdívaný “Bibi” – je nejmladším premiérem v historii Izraele. Dosud se žádný politik neodvážil ucházet o tuto funkci. pokud nepřekročil šedesátku. Ve třiatřiceti letech se stal druhým mužem na nejdůležitějším izraelském velvyslanectví, ve Washingtonu. O tři roky později přebírá post stálého zástupce Izraele při OSN. Díky své dokonalé americké angličtině, mladistvému zjevu a schopnosti jak jednat s americkým divákem získal Izraeli nejvíce stoupenců mezi zámožnými a vlivnými americkými Židy. To se mu vyplatilo i v další politické kariéře doma v Izraeli, kam ho tehdejší stárnoucí nacionalistický premiér Jicchak Šamir povolal v roce 1988 do funkce náměstka ministra zahraničí.Netanjahu pak zastupoval Izrael na rozhodující konferenci o Blízkém východě v roce 1991 v Madridu, kde tvrdošíjně odmítal jakékoliv ústupky ze strany Izraele. Šamir ho za to odměnil funkcí šéfa svého kabinetu a fakticky z něho učinil druhého nejmocnějšího muže ve státě. Když se pak po volbách v roce 1992 dostal Likud do opozice, jelikož voliči rozhodli pro mírový plán Jicchaka Rabina, postaral se Šamir, aby jeho chráněnec mohl pokračovat v jeho linii v Likudu. Většina pozorovatelů nedávala tehdy dvaačtyřicetiletému uchazeči o post šéfa Likudu žádnou šanci.Stáli proti němu bývalí ministři Šaron a především Levy. Zejména ten nasadil konfrontační kurz: buď Netanjahu, nebo on se všemi svými zásluhami.
Proti všemu očekávání však zvítězil jeho o čtyřicet let mladší soupeř.Netanjahu, což v hebrejštině znamená “boží dar”, dosáhl svého cíle, který si před čtyřmi roky vytyčil. Sjednotil na frakce po předchozích volbách (1992) rozdělenou a demoralizovanou stranu a ta v letošních volbách zvítězila.Netanjahuovi mělo mnoho zejména ortodoxních Židů za zlé, že je tak “světský” (proslul svými poloveřejnými aférami) či “americky povrchní”, ale přesto mu dali své hlasy, protože právě pro svou na první pohled odpudivou modernost má ty nejlepší předpoklady, aby na mnoho příštích let udržel pro Izrael podporu skandálně posvětštělých,zato tím bohatších a vlivnějších amerických Židů. Velkým překvapením i pro členy vlády bylo Netanjahuovo stanovisko k separaci izraelského a palestinského obyvatelstva. Peresova vláda uvažovala o uzavření hranice na způsob “železné opony”. Naopak se počítá s otevřením hranice a 65.000 Palestinců má získat povolení pro práci v Izraeli, nichž víc jak jedna třetins jižpovolení získakala. Nový premiér prohlásil, že ekonomická prosperita je tou nejlepší zárukou pro mír.S velkým zájmem se proto očekával výsledek “Bibiho” návštěvy v Bílém domě. Americký prezident fandi do poslední chvíle Peresovi. Pak sice Netanjahuovi telefonicky poblahopřál, ale bylo veřejným tajemstvím, že bude-li Izrael dál riskovat mír, on, Clinton, udělá vše pro to, aby nebezpečí rizika zmírnil. Při své návštěvě Bílého domu Netanjahu potvrdil, že dokáže být nejen tvrdě nesmlouvavý, ale i dobrý diplomat. Snažil se rozptýlit obavy Bílého domu a potvrdil, že bude dodržovat závazky minulé vlády, avšak dal jim nový výklad, když prohlásil, že bude trvat na tom, aby Arabové “doslova a do písmene splnili svou stranu dohody”. Svou představu v pokračování mírového procesu spatřuje v dodržování kodexu chování založeném na třech pilířích. Prvním je bezpečnost Izraele proti teroristickým útokům. Dále je to vzájemnost, což znamená oboustranné dodržování přijatých dohod. Třetím pilířem je uskutečňování norem demokracie a lidských práv, aby na Blízkém východě nepovstal nový Husejn. Zásadně pak odmítl, že by mezi Židy a Araby docházelo ke střetu civilizací.
Září 1996
