Listuji svými deníky, stránky jsou příjemně zažloutlé, inkoust zhusta rozpitý. S údivem zjišťuji, že za těch šest či sedm let, co pravidelně navštěvuji Jižní Ameriku, jsem již popsal stovky stránek a také namaloval desítky skic, náčrtků a kreseb. Zápisky snad již ani nemusím číst, mám totiž pocit, že jejich obsah dovedu vnímat dotykem, stačí pouhý pohled a dostávám se do jakéhosi “jihoamerického stavu vědomí”. A teprve nyní, doma, mi dochází význam dobře míněného posměšku přítele Eichnera v Ekvádoru: “Ty to máš spočítaný, jseš jasnej Latino a toho se už nezbavíš…” Zbývá snad jen dodat “maňana a Amen.”
JIHOAMERICKÝ STAV VĚDOMÍ
Jsem jedním ze tří stálých účastníků projektu Moravského zemského muzea, jmenovitě zoologického oddělení této velevážené a starobylé instituce, jehož cíl je patřičně neskromný a ambiciózní: dokumentace vybraných přirozených ekosystémů především v oblasti horního Orinoka. Autem, letadlem, lodí, ale i pěšky s “těžkou polní” na hřbetě, jsme již zdolali tisíce kilometrů, naše útroby přežily řadu měsíců v Amazonii, nekonečných savanách, močálech plných kajmanů, ale také jsme lapali po dechu ve výškách nad čtyři tisíce metrů mezi andskými sopkami. Stručně shrnuto, je to fantastické, divoké a dnes je za námi také kus dobré práce.
Bývalí přátelé se odsud vrací jako největší nepřátelé, jindy zase jako spojenci na život a na smrt, nic mezi tím… Já mám to štěstí, že se zoology dr. Mirkem Šaldou a dr. Tondou Prouzou patříme mezi ty druhé, a navíc nás posiluje takřka fanatická vášeň a láska k přírodě. Zatímco Mirek s Antoniem systematicky dokumentují např. výskyt ryb v povodí Orinoka, objevují stále nové zástupce místní ichtyofauny, ale také jejich parazitů, já zpravidla dlouhé hodiny vysedávám v pralesním šeru na břehu či v našem bongu (štíhlá, až patnáct metrů dlouhá loď vydlabaná z jediného kmene obřího stromu) a propadám beznaději nad stále vlhkými papíry ve skicáku a rozmočenými tužkami a · snažím se malovat.
MALOVÁNÍ V PŘÍRODĚ
Malování v přírodě má svoje kouzlo, těžko popsatelnou atmosféru, zkrátka je to něco úplně jiného než práce v ateliéru. Zkuste jen udržet v pořádku malířské vybavení, které čítá několik desítek položek (papíry, sady barevných tužek, tužky měkké speciální, barvy různých druhů stejně jako běloby, skalpely, savé hadříky, gumy a spoustu dalších nesmyslů, bez kterých se ovšem při práci neobejdete) v lodi ne širší než jeden metr, ve které několik týdnů žijete se dvěma bordeláři jako jsou moji přátelé, dalšími nejméně dvěma lodníky a indiánským průvodcem (ten je ovšem pořádkumilovný, ví totiž proč!). Zpravidla najdu třeba ponožku, kterou jsem marně hledal již předevčírem a · doprčic · vždyť ta mačeta je tady taky! Nebo: dávej pozor na ty foťáky, mravenečníka, pivo, sáčky s hady a ptáky, na rozsypané špagety, mokrý toaletní papír, mravence… a já jsem to říkal, že ty papoušky nemáme brát, úplně rozcupovali poslední chléb atd. atd. Zkrátka, občas něco najdu, popatlám si obličej smrdutým repelentem, klobouk si narazím až na uši, a také nesmím zapomenout zapnout rukávy košile co nejtěsněji kolem zápěstí, stejně tak kalhoty pečlivě stáhnout do vysokých bot. Teprve potom mají soustředěně útočící roje muchniček smůlu a já se konečně mohu pustit do práce. Když sebou pak hodím a zrovna nenastane průtrž mračen, stihnu za pár hodin třeba kolibříky, jak víří kolem rudého květu helikonie. I když to není zrovna nejlepší příklad, kolibřík má v každém úhlu světla naprosto jiné zbarvení a abych aspoň povrchně zachytil jejich podobu, musel bych každého ptáčka malovat několikrát!
Jsem malířem z povolání a již dvacet let ilustruji knihy o přírodě, zejména zvířatech. Mnohé z těchto knih vyšly u nás, ale také v Británii, Německu, Francii, Holandsku, Polsku a jinde. Pokud však chci svému řemeslu poctivě dostát, je pro mne práce v terénu nezbytností, stejně jako kontakt se živými tvory v jejich přirozeném prostředí. Znáte-li pouze “tvar” zvířete, znáte málo. Každý živý tvor žije svůj život s delikátně propracovaným systémem instinktů a zvyků, proto sedí třeba právě na této větvi a ne jinde, vychází na pralesní mýtinu pouze v určitou hodinu. Jenom v přírodě se naučíte rozeznávat její hlasy a vůně, na dálku rozpoznat kvákání “němých” krokodýlů, nebo že právě tudy před chvílí prošla značkující šelma. Toto všechno a ještě mnohem více je živý tvor, a každý malíř mého oboru, byť sebelepší, se vysedáváním u svého pracovního stolu pasuje na pouhého salonního kreslíře, a když se aspoň trochu umíte pohybovat v přírodě, poznáte to hned a na první na pohled!
LLANOS
Zdá se mi, že jednou z předností malování v přírodě je také zvýšená vnímavost k okolnímu prostředí. Často totiž sedím s tužkou v ruce, když se přistihnu, že již drahnou dobu jen tak civím kolem sebe a objevuji stále nové věci. Krajina, ale také jednotlivosti se mi tak doslova zaryjí pod kůži a někdy se stává, že jejích obraz nosím v hlavě celé roky. V mých představách se pak libovolně mohu vracet a dokonce i nyní objevovat další souvislosti, které dříve unikly mé pozornosti. Nebráním se ani subjektivním soudům a jsou místa, která jednoduše mám raději než jiná a ani nepotřebuji vědět proč…
Neděle 9. února 92 …ráno jsme nedočkavě vyrazili přes vyprahlou savanu do pralesa severně od farmy Las Mercedes. Měli jsme totiž v úmyslu dojít až k řece Suripa, která by podle naší chabé mapy neměla být dále než 1,5·2 km. Bohužel lesní porost byl tak neprostupný, že ani s mačetou jsme neměli šanci. Věnovali jsme se proto pozorování ptáků a lovu motýlů. Objevili jsme také pořádného sklípkana a obrovitou jedovatou stonožku Scolopendru. Teprve polední žár nás zahnal zpět do milosrdného stínu naší provizorní laboratoře na farmě. Mám zde proti oknu dokonce stůl jenom pro sebe, hned vedle je pracovní pult se dřezem pro laboratorní práce, Tonda s sebou na zádech dokonce přitáhl bednu s mikroskopem! Působí to velmi zasvěceně a vědecky, místní vaqueros nás očumují oknem a zdá se, že jejich vytržení nad tou exotikou nezná mezí. To tu tedy ještě nebylo!
Po třetí odpoledne jsme na korbě náklaďáku dokodrcali k bažině asi sedm kilometrů na jih. To, co jsme zde zažili, nás úplně zničilo! Všude plno kajmanů, z nichž někteří měli ke třem metrům, od laguny směrem k lesu prchalo několik metr padesát dlouhých leguánů a všude kolem stovky ptáků, včetně pověstných hoacinů. Je to naprosté šílenství, připadám si jak na jiné planetě. Jsem silně rozrušený a mám pocit, že jsem svědkem něčeho naprosto neopakovatelného a zvláštního…
Teprve večer byl čas probrat naše zážitky. Jsme zde vlastně první den a nebýt piva a trochy rumu z našich zásob, asi bychom ani neusnuli. Mimochodem, v hamace se spí překvapivě příjemně a pohodlně!
Pro to vše, ale i pro svou nepopsatelnou divokost, jsem naprosto propadl kouzlu venezuelských llanos a nedovedu si představit, že bych se sem při návštěvě této země znovu a znovu nevracel. Spolu se svými přáteli jsem měl vzácnou příležitost strávit několik týdnů na farmách Las Mercedes a Santa Marta jižně od Barinas při řece Apure a o pár let později v Campo Alegre na řece Quanare poblíž městečka Quanarito. Oblast nedozírných savan je snad ještě méně přístupná než samotná Amazonie, a snad právě proto zůstává stranou zájmu a pro většinu obyvatel Severní Ameriky či Evropy je teritoriem takřka neznámým. Je to jedno z posledních míst, kde snad ani není možné nepotkat velkou anakondu, a kde jaguár je dosud zvíře zcela běžné! Početností fauny llanos jasně vedou nad naprostou většinou ostatních jihoamerických ekosystémů a například amazonský prales, kde při troše štěstí za celý den kolem řeky zahlédnete tukana a pár papoušků, je v tomto ohledu nesrovnatelně chudý. Divoká však zde není jen příroda, ale také svérázní lidé, a tak se zde bez ozbrojené ochrany bohužel nelze volně pohybovat. Až legračně pak působil náš příjezd do Quanarita, neboť v hotelu Gran Colombia nás recepční ještě před setměním zamkl za vysokou zdí a zoufale zapřísahal, abychom se nepokoušeli vystrčit ven ani nos! Také klima je zde velmi náročné, podobná vedra jsem zažil snad jen v centrální Sahaře, ale zkušení cestovatelé a dobrodruzi vědí, že tam, kde je to nejkrásnější, je to také nejstrašnější…
Ve své knize “Tam, kde loví jaguár” popisuji autentické zážitky z pobytu na řece Orinoko, od pramenů až po ústí do Atlantického oceánu, přičemž llanos vlastně tvoří střední část povodí řeky. Ostatně není náhodou, že právě llanos zde vedle Amazonie věnuji nejrozsáhlejší kapitolu a mohu proto některá fakta ocitovat přímo z této knihy:
Llanos ve Venezuele tvoří centrální nížinu, na severu ohraničenou řetězem And a na jihu Guayanskou vysočinu. Z geomorfologického hlediska lze tuto oblast charakterizovat jako aluviální pláň, která se počala formovat asi před jedním milionem let, a je tedy spolu s deltou řeky Orinoko geologicky nejmladším územím Venezuely. Je to ovšem při své obrovské rozloze oblast velmi rozmanitá a můžeme proto rozlišit zhruba čtyři odlišné llanos. Na západě, směrem k hranicím s Kolumbií, se rozprostírají takzvané západní llanos (51 000 km2), které veletok Apure dělí od llanos jižních (74 000 km2). Centrální a východní llanos (113 000 km2) se táhnou podél Orinoka směrem k atlantickému pobřeží.
Camilo v Apure, jsou skutečně nádherné a jejich návštěva patří k těm nejúchvatnějším zážitkům. Již sama existence matas a jiných, tu a tam roztroušených lesů a houštin napovídá, že llanos netvoří uniformní ekosystém. Naopak, pestrost krajiny protkané řekami, bažinami a lagunami je spolu s přítomností člověka ohromující.
Navštívili jsme zde několik lokalit a například v mělké vodě rozlehlé vysychající laguny poblíž ranče Campo Alegre jsme pozorovali tisíce brodivých i jiných ptáků, mezi kterými se nejvíce vyjímali bílí čápi maguarí, kterých jsme napočítali na šest set. Hojně je zde zastoupen také zoboun černý. Odhadujeme počet lovících či odpočívajících ptáků tohoto druhu na osm set. Do stovek jdou také počty volavek bílých, ibisů lesních či nádherných a majestátných čápů jabiru. Kanál kolem laguny je plný kajmanů, v husté vegetaci kolem se pasou skupinky kapybar. Podle domorodců však jejich počet v posledních letech silně poklesl, což je údajně příčinou decimování dobytka jaguáry, pro které jsou tito hlodavci důležitou součástí potravy. Šelmy zde ročně strhnou přes sto býků a farmáři jim proto vyhlásili nemilosrdný boj. Štvou je se psy do korun stromů, kde jsou pak snadnou kořistí střelců. A mám-li věřit tvrzení Juana Lopeze de Ceballos, syna majitele ranče, jenom za posledních asi pět měsíců jich on sám skolil sedm…
Již při práci na citované knize jsem sváděl bolestný vnitřní boj, kolik zvířat vlastně mohu zmínit, a která vynechat. V opačném případě by se totiž text o savaně změnil na sáhodlouhý a stejně neúplný seznam živočichů, a proto případné zájemce odkazuji na odbornou literaturu… Jeden druh však opomenout nemohu, poněvadž nepozemsky působící rudě zbarvený ibis nachový · domorodci mu říkají Corocoro Eldorado · se nám stal neoficiálním symbolem Jižní Ameriky. Početná hejna těchto ptáků, spolu s bělostnými volavkami i z té nejzapadlejší bažiny vytvoří pohled nepopsatelné krásy.
Naše zoologické výzkumy v llanos přinesly zajímavé výsledky a také v mém malířském bloku utěšeně přibývaly kresby mnoha místních, zejména ptačích obyvatel. Právě tyto skicy a kresby mi pak byly neocenitelným zdrojem inspirace při práci na knize “Jaguár”. Malování v terénu je činností docela vzrušující, často jsem však právě v llanos propadal zuřivosti, neboť ve vražedném únorovém žáru mi barva na štětci zasychala ještě dříve, než jsem ji stačil nanést na papír. Vzpomínám si také, že při první návštěvě na ranči Las Mercedes jsem se marně pokoušel “ulovit” krásného tyranovce purpurového. Asi po deseti dnech marného snažení si párek těchto milých ptáčků zvolil větvičku přímo před mým oknem za jedno z míst pravidelného odpočinku na okružní cestě po svém teritoriu. Nachystal jsem si papír i barvy a vždy, když se objevili, jsem rychle udělal pár tahů štětcem, takže je nakonec ve svém bloku mám také.
Jak jsem již naznačil, život v llanos je svérázný, může být i nebezpečný, a pokud toužíte po dobrodružství, jste zde na správné adrese. Zajímaví, někdy poněkud divoce vyhlížející obyvatelé savany sice neoplývají nejlepší pověstí, ale pokud si je získáte na svou stranu, máte vyhráno! Dovedou se pohybovat tiše, někdy působí jako převtělení šelmy. Zjeví se náhle v záři večerního ohně, často bosí a v otrhaných šatech, s neopakovatelně uhrančivým pohledem si na chvíli dřepnou vedle vás, ve vyhublých pažích svírají pušku s mohutnou hlavní, aby stejně znenadání opět jako duchové splynuli s temnou savanou. Mnohé z nich už známe a jsme opravdu rádi, že nás považují za své přátele… Ostatně obezřetnost se zde vyplatí doslova na každém kroku. Koncentrace smrtelně jedovatých chřestýšů, křovináčů či pestrých korálovců je skutečným mementem a jednou z nejčastějších příčin úmrtí (ostatně přirozenou smrtí zde prý zemře jen málokterý muž a ženy zde téměř nežijí). Dosud hojné a často obrovité anakondy naopak působí poměrně neškodně, i když nám také, zvláště zpočátku, naháněly strach. Jednou jsme se klacky pokoušeli z bahna vypíchat menší kajmany pro filmování a nevědomky jsme napíchli asi sedmimetrového hada. Zprvu jsme vůbec nechápali, co se to vlastně stalo, avšak mohutné erupce bahna spolu se zmateně pobíhajícími kajmany nás zahnaly na útěk. Teprve z uctivé vzdálenosti jsme s úžasem sledovali tělo mohutné anakondy, která se pomalu odplazila do úkrytu. O podobně humorné zážitky zde vůbec není nouze. Při své poslední návštěvě llanos jsem spolu s přáteli pobýval na zmíněné farmě Campo Alegre. Vybavení usedlosti bylo velmi prosté, bez elektřiny, pouze holé zdi a k jídlu dnes a denně černé fazole a sušená flákota hovězího. Kvůli bezpečí jsme na noc zůstávali uvnitř stavení spolu s vaqueros, avšak jejich bojoví kohouti řvali tak příšerně, že jsem se rozhodl raději obětovat život a svou hamaku si uvázal mezi palmy asi sto kroků dále. S mačetou a svítilnou v lůžku a třemi menšími anakondami v pytlích pod ním, jsem nemohl usnout. Navíc jsem slyšel, že jeden z hadů se prokousal ven. Neměl jsem odvahu lovit ho potmě, chtěl jsem se pouze s baterkou přesvědčit, kterým směrem se plazí, abych ho případně mohl ráno s Mirkem vystopovat. Vyskočil jsem z lůžka jen v teniskách a trenýrkách a neušel snad ani tři kroky, když se kolem mne prohnal nějaký velký tvor. Náležitě vyděšen jsem v kuželu světla svítilny zahlédl snad dva a půl metru dlouhého mravenečníka. Zvíře se zastavilo a pak zvědavě vykročilo směrem ke mně. Zírali jsme jeden na druhého z bezprostřední blízkosti, mravenečník vyluzoval mlaskavé zvuky a šlehal dlouhým hadovitým jazykem. Přestože jsme byli před těmito tvory · a zvláště před jejich mohutnými pařáty · varováni, neodolal jsem pokušení a chvíli s ním klusal savanou, docela zvolna, neboť můj nový přítel se mě bál pramálo. K mému překvapení se k mé hamace vracel každou noc. Byl jsem už ovšem připraven, a tak jsme vyrazili… Když si na ty noční běhy vzpomenu, musím se smát. Takového kumpána jsem tedy ještě neměl!
Čtvrtek 20. února 1992 …Suripa je lemována neprostupnou galerií pralesa. Na strmých březích i ve větvích nad vodou se vyhřívají doslova stovky leguánů. Meandrující řeka místy tvoří písečné pláže, na kterých se sluní odhadem dvě až tři stovky kondorů havranovitých a v černém moři jejich těl září bílý šat ojedinělých kondorů královských. Kolem loďky “vzdychá” sedm sladkovodních delfínů, inií amazonských, ale naši pozornost upoutali kamišové růžkatí, kteří na břehu předvádí své svatební tance. Nádherní jsou také zobouni černí, z nichž někteří brázdí svou spodní kýlovitou čelistí hladinu řeky a loví ryby. Nad hlavami nám krouží mraky hlasitě hvízdajících kachen podzimních, ale také volavky, kormoráni, ledňáčci, modré vlaštovky a mnoho dalších opeřenců. Asi po hodině jízdy proti proudu se řeka rozdvojuje. Míříme doprava, do úzkého ramene Suripaita. Prales kolem nás je nyní opravdu divukrásný a svěží bujná zeleň přímo exploduje v gejzírech nejbizarnějších tvarů.
Cestou zpět náš lodník stačil vyplenit další želví hnízda, a některá vajíčka vysrkl syrová. Želvy tereky jsou ostatně všude kolem, zejména na kmenech stromů padlých do vody. Jsou šedohnědé a dost velké (30·40 cm).
Tu a tam míjíme osamělá přístřeší domorodců. U jednoho z nich, na malebném ostrůvku, jsme na chvíli zakotvili. V chatrči, vlastně jen stříšce z palmového listí, jako poustevník přebývá menší podsaditý muž. Má zde jen pár kotlíků, jednoduché ohniště a nic víc. Teprve po chvíli si uvědomuji, že mu v zápěstí chybí pravá ruka.
Řeka Suripa protéká také podél okraje již zmíněného pralesa Ticoporo, jehož návštěva bezesporu patřila k vrcholným zážitkům našeho pobytu v llanos. Korunami stromů se neslo bučení vřešťanů, zahlédli jsme také tlupu malp plačtivých. Odnášíme si odsud také neodbytný suvenýr v podobě nesčetných klíšťat a roztočů. Je jich tolik, že je z těla oškrabujeme nožem. Jako lék přinášející aspoň dočasnou úlevu se osvědčila obyčejná jodová tinktura.
MÁME SBALENO
Po stole mám rozloženy poslední kresby, ještě kontroluji detaily a znovu zrakem spočinu na velké malbě hoacina, prazvláštního ptáka, kterého jsem do různých knih maloval již několikrát, ale až teď jsem se s ním setkal “in natura”. V duchu se omlouvám všem čtenářům, neboť teprve nyní vidím, kolika chyb a nepřesností jsem se dopustil…
Neděle 21. dubna 1996 …máme sbaleno a čekáme na přílet letadla. Dlouhou chvíli si krátíme zevlováním u bahnitého napajedla. Carlos skutečně splnil svůj slib a přiletěl přesně, a to vše za jedinou kresbu! Pomalu si toho svého čmrkání začnu považovat… Letadýlko jsme k prasknutí naládovali svými zavazadly, zbylá dvě místečka jsme obsadili spolu s Mirkem a po troše poskakování mezi kravami jsme se konečně vznesli až do oblak. Ovšem ne zas tak vysoko, aby ještě nad námi elegantně nekroužil statný jabiru. Let trval neuvěřitelných pouhých sedmdesát minut, a my měli jedinečnou příležitost zhlédnout široké llanos z ptačího pohledu. Početné polovyschlé řeky se ve smyčkách kroutí v očekávání prvních kapek deště, aby se jako anakondy probudily do své obvyklé mohutnosti a vrátily život vyprahlému kraji. Čtyřicet kilometrů z letiště do Caracasu jsme Carlosovým luxusním bourákem prosvištěli v několika minutách. Teprve u vrat naší vily na mne plnou silou dolehl balvan devastujícího kontrastu mezi rozlehlou divokostí llanos a marnivým přepychem čtvrti Country Club. Nemohu se zbavit sílící úzkosti, připadám si jako vetřelec, který omylem přiletěl z jiné planety. Teplá a čistá voda ve sprše (sprcha!) mi stéká po hlavě, ale uvnitř se to mele a hrozí výbuchem. Nemůžu si jaksi srovnat, že ještě před dvěma hodinami jsem bosý a špinavý počítal s Mirkem kajmany v napajedle (mimochodem, bylo jich sto čtyřicet osm na ploše nějakých třiceti metrů čtverečních) asi tisíc kilometrů odsud. Kdosi volá, jestli si dáme jídlo hned nebo až potom. Je to jako pitomá kocovina… Pane Bože, co tady vlastně dělám?
