text: RADKA ŠTEFAŇÁKOVÁ
EWALD MURRER byl zahradníkem na Pražském hradě. Protože „pod svícnem bývá největší tma”, psal v té době v samizdatu. Je synem známého českého básníka, kterého nechce jmenovat. Pokud prozradím o koho jde, bude prý zle. Nominován na Ortenovu cenu. Publikoval v Chorvatsku, Francii, Švédsku, USA, Slovinsku, v prestižním londýnském nakladatelství Penguin Books. V současné době je šéfredaktorem literárního časopisu Iniciály. U nás mu naposledy vyšla kniha „Zápisník pana Pinkeho”, v nakladatelství Inverze. Mladá fronta by měla vydat román „Okolnosti snu”. Žije stranou našeho uspěchaného a hektického světa se svou přítelkyní a s kočičkou, které říká Gešem (tedy hebrejsky déšť), píše básně a sní…
O čem? „O životě. O kráse. Štěstí. Harmonii. Jsem optimista a věřím, že lidé přijdou na to, že konzum, honba za penězi a materií jim nepřináší harmonii. Člověk má tělo a duši. Nemůže uspokojovat pouze jednu ze svých částí, i ta druhá si žádá své.”
Ty uspokojuješ obě části? „Snažím se. Zatím si ani jedna nestěžuje.”
Přesto – básník to nemá lehké, vždyť poezii dnes čte zanedbatelné množství čtenářů. Nenapadlo tě někdy otevřít si jako tolik českých hospůdku, galerii, prodávat auta, kytky…? Nebylo by to lepší – a pohodlnější? „Jen málokdo si dnes může dovolit být čistě pouze básníkem. Jak říká Vít Kremlička: ,Poezie je ohníček, který tě neohřeje.’ Někdo píše komerční práce jen pro peníze, další si otevře živnost. Zůstanu s svých básní, ale jednou – kdoví? Třeba si otevřu obchod s plyšovými medvídky (jsem totiž hravý typ) nebo se zbraněmi.”
Anebo se vrátíš do zahrad Pražského hradu… „To byla práce, na kterou rád vzpomínám. Zahrada je pro mne symbolem, světem uzavřeným za zeď, který má vlastní principy. Lidský prostor neuzavřený stropem domu. V zahradách se mi líbilo, dalo se tam snít pod kvetoucími stromy a uzavřít se do světa svých příběhů.”
Romantické. Ostatně, přirovnávají tě k Máchovi. Kdo je tvým oblíbených autorem, kdo tě inspiruje? A co říkáš tomu, že jsi srovnáván s takovým velikánem? „Nevzpomínám si, že by mi to někdo někdy řekl. Sám sebe nemohu dost dobře ani s někým srovnávat, mnohem důležitější je pro mě snaha být stále lepší a lepší. Na literárním poli je řada autorit, které nikdy nepřekonám. Podstatné je v životě jít stále nad sebe, pokoušet se o dokonalost – které ale autor nejspíš nikdy nedosáhne. Z prózy čtu Bruna Schulze, autora Republiky snů, částečně Franze Kavku, současného slovenského prozaika Petra Píšťaneka, Václava Kahudu. Z poezie Hlaváček, Opolský, Desnos, Chlíbec. A kdo a co mě inspiruje? Staré bajky, mýty a legendy. Mám vzdáleně židovský původ, snad proto mě láká židovské vyznání. Vyšel jsem sice z protestantského prostředí, ale přitahuje mě i katolická víra pro svou patetičnost a řekl bych, ,věkovitou tajemnost’. Mimochodem, bratr je asistent teologické fakulty UK.”
O otci se nezmíníš? „Řada lidí má tendenci srovnávat mou tvorbu s jeho dílem. Vycházíme spolu sice dobře, ale v literárních kruzích raději vystupuji pod pseudonymem. jeho tvorba mě sni ovlivnit nemohla, s matkou se rozvedli, když mi bylo sedm let, a blíž jsme se poznali, až když jsem byl dospělý. Dětství bylo pro mě krásnou dobou, kdy svět měl pevné hranice. Maminka je malířka a grafička a náš dětský svět byl tenkrát obklopený barvami a chimérickými postavičkami z jejich obrazů. Tam někde můžu hledat základy svého poetického světa a své tvorby.”
Co děláš, když právě nepíšeš? „Mám poměrně všední zaměstnání šéfredaktora literárního časopisu. Na nedostatek práce a starostí všeho druhu si stěžovat nemohu. Jediným a největším koníčkem je právě psaní.”
A když tě nepolíbí múza a psaní ti nejde? „To jsou pak krušné chvíle. Odcházím do kaváren a hledám inspiraci v dobrém pití. Je velkou pravdou, že po whisce má člověk barvité sny.”
To zní, jako bys jen bohémsky posedával celé dny po kavárnách. Čtenáře by to mohlo pohoršit. „Ale s tím tvrdým alkoholem a barvitými sny je to přece pravda…” Dobře, ponecháme tedy tuto otázku. Dodám pouze tolik, že práce v literárním časopise je natolik náročná, že na velké popíjení lihovin ve vinárnách opravdu čas není.
Máš nějaké zajímavé literární plány a ambice do budoucna? „Ze zásady nic dlouhodobě neplánuji. Nejvýš tak dva dny dopředu. Rád bych vydal v Mladé frontě nový román, který bude opět o snech a pro ty, kteří ještě umí snít. Studenti z Ježkovy konzervato ře realizují představení mých divadelních aktovek, a skupině Jean Maraise, pro kterou textuji, by mělo vyjít profilové album. Zápisník pana Pinkeho nastudoval Český rozhlas. Mnohem důležitější ale pro mně je, abych nezapadl do toho běžného, ,komerčního’ života, nenechal si vzít klid na literární práci a mohl zůstat ve svém romantickém světě, kde nejsou ani války, ani krutost a násilí, ani zloba. Tam je mi dobře – a doufám, že mým čtenářům taky.”
Promiň, ale rozhovor jsem nazvala „Jak básníci přicházejí o iluze”. Měl bys mi tedy říct, jak ti svět bere iluze o životě a trochu si postěžovat na stránkách Koktejlu. Máš jedinečnou příležitost. „Nic takového nechci. Svůj krásný svět si můžeme každý nosit v sobě, a záleží jen na nás, zda si iluze necháme vzít.” Životní krédo? „Snít a nikdy se ze snu neprobudit.”
A když se tě někdo pokusí probudit do šedé a nevlídné reality? „Bez obav. Nedám se.”
P. S. Po skončení tohoto rozhovoru skutečně unaveně usnul v křesle. Probudit se nedal. Nechali jsme ho spát a tiše odešli…
