Nutila mě přemýšlet o tomto místě, kde už v lidech není snad ani kapka naděje. Jak by také mohla být po dvaceti letech, kdy každý den stojíte před svým nuzným obydlím a čekáte na okamžik, kdy se budete smět vrátit na rodné místo. Neskutečná touha odejít a spatřit místa, kde člověk vyrůstal a zažíval první okamžiky života. Možná se to někomu může zdát jako nesmysl, ale to bychom nemohli být ve městě Džuba v jižním Súdánu. Občanská válka v zemi trvá s přestávkami už více jak padesát let a téměř nikdo nevěří, že ještě někdy skončí. Krvavý konflikt vyhnal z domovů miliony lidí a další miliony byly zabity.
lll
Když jsem se odhodlal starou ženu oslovit a zeptat se na její život, zamrazilo mě. Byla slepá. Pastor mi pak řekl, že takhle nejspíš už čeká jen na smrt, protože kvůli svému postižení je odkázána na milodary ostatních a ti jsou sami hladoví. V její misce tak bylo i v poledne prázdno, pak jí ten den kdosi daroval alespoň kousek placky a děti přinesly natrhanou trávu. Když se totiž tráva vyvaří se starou kozí kůží, může z ní být docela dobrá polévka. Hlt jídla na celý den. Ale co zítra?
Takových jako ona je tu spousta. Její chýše leží uprostřed velkého tábora, kde je většina obydlí postavena z cihel uplácaných z bláta s rákosem a trsy trávy. Ti šťastnější dostali plachtu, případně zbytky pytlů od humanitární pomoci. Celý tábor vlastně vypadá jako takový živoucí hřbitov. Nikdo neví, co bude, opustit tohle smutné místo nelze, není kam. Město totiž drží vládní vojáci ze severu jako jednu z mnoha svých enkláv, obklopených ale partyzánskými oddíly SPLA, které ještě donedávna vedl John Garang. Obě znepřátelené strany území kolem města pečlivě zaminovaly. Nikdo tak nemůže do Džuby, ani z ní. Tedy kromě těch, kteří mají propustky a peníze na letenku do Chartúmu. Drtivá většina ale nemá vůbec nic.
Jak mi řekl zdejší ministr informací, nejsou to vlastně ani utečenci, jen mají statut lidí bez domova. Slovíčkaření, které vůbec nijak neusnadňuje jejich pozici. Ale ovlivňuje třeba pomoc OSN.
„My pomáháme lidem jen tam, kde dochází k humanitárním krizím, a to tady není,“ zní stanovisko jejího pracovníka. Když namítám, že jsem viděl hladovějící, dostávám jednoduchou odpověď: „Tito lidé pomoc už nepotřebují, krize už tu není, teď už je to pouze na nich.“
Co si o tom myslet, když přitom vidím dobře placeného italského úředníka, kterého z jeho klimatizované kanceláře odváží nablýskaná terénní toyota do kilometr vzdálené rezidence pracovníků OSN obehnané ostnatým plotem a pečlivě hlídané vojáky?
lll
George, mladík, který žije v táboře nedaleko chatrče slepé stařeny, mi běží naproti a říká, že dnes je šťastný den, muži našli jídlo. Už zdáli je slyšet pokřik a vidět rvoucí se dav. Když se mi podaří dostat mezi rozvášněný dav hladových, vidím jen zbytky hnijící krávy, ze které několik mužů s mačetami seškrabuje červy. Dostane se na každého a na koho nezbude maso, vezme zavděk alespoň smrdutou kůží. Ta se dá dobře rozžvýkat, tedy pokud je ještě čím. Zvedá se mi žaludek z puchu a z rvačky kolem hnijící mršiny. Jenže jiná možnost tu bez humanitární pomoci není.
Ta sem vůbec nedorazí. Viděl jsem v Chartúmu překupníky prodávat pomoc z USA, Japonska a dalších států. Koupíš, kolik dáš?
Džuba byla svého času velice bohatým městem, kam směřovaly výrobky a plodiny z celého jihu. Odtud je odvážely parníky po Nilu dál až do Chartúmu. Jenže blokáda sevřela město do kleští, a veškeré plodiny se dovážejí letecky. Jíst může jen ten, kdo má peníze. Ale kde je vydělat?
Tábor, který jsem navštěvoval, je vlastně poslední výspou u hor, za kterými už je opozice. Celé město obepínají chudá přístřeší lidí, kteří se sem přišli ukrýt před válkou nebo sem byli zavlečeni. Každý se snaží přežít, jak se dá. Někteří našli práci v kamenolomu v nedalekých horách. Je to dřina. Kladivem, majzlíkem a ohněm lámou kámen. Potřebují fyzickou sílu a navrch štěstí, aby přijel někdo z města a koupil si některou z hromad kamenů na stavbu domu.
Všichni jsou tady velmi přátelští a ochotně ukazují svůj úděl. Jen jeden z mužů sedí na bobku a hledí do kraje na opuštěné zbytky tanků, děl a nábojnic. Vůbec celá oblast je posetá municí. V roce 1995 se tu odehrávaly jedny z nejtěžších bojů s opozicí, která se rozhodla obsadit město. Protože, jak se říká, kdo ovládá Džubu, ovládá celý jižní Súdán.
lll
Není tu jen munice, problémem jsou miny, o kterých už dnes nikdo neví, kde vlastně leží. Sběrači dřeva nebo trávy na střechy obydlí jsou tak velmi odvážní lidé. Každý den podnikají cestu dlouhou dvanáct kilometrů do míst, kde začínají minová pole. Pokud se jim podaří nasekat dobrou zásobu dřeva nebo trsů trávy, mohou je směnit na trhu. Jedna cesta do pásma, odkud se už nemusejí vrátit, tak znamená jeden nebo dva hrnky mouky pro rodinu. Když to nevyjde, co se dá dělat, takový už je život… Nikoho pak neudivují různé protézy. Jsou známkou štěstí, které měli ti šťastnější a mina je přímo nezabila.
„Kdyby se alespoň dalo něco na tomto vyprahlém místě pěstovat,“ postěžoval si George. Je mu osmnáct a život ho mnohému naučil. Rodiče mu zastřelili, zůstal s malým bratrem a nyní se stará ještě o dalšího, tříletého kluka, kterému onemocněla maminka. Jedinou nadějí je víra, že vše jednou skončí a bude se moci jako volný vrátit z beznaděje Džuby do rodné vesnice. „Asi tam nikdo nebude,“ namítá, „ale třeba se časem někdo vrátí, snad nezastřelili všechny.“ Ale to, že vidí po deseti letech bílého novináře, mu připadá jako výhra. „To už je slibný začátek, už se věci mění,“ říká šťastně.
Do určité míry má pravdu. Naše kroky po Džubě bedlivě sledovali agenti tajné policie. Směli jsme se sice pohybovat volně a zdejší Vládce James Lorro nám řekl: „Choďte, kudy chcete, a ptejte se každého, na co chcete,“ realita však byla jiná. Přesto nás po pár dnech brzy ráno při několikakilometrové cestě do tábora překvapil nezvyklý ruch. Sbíhali se k nám lidé ze všech stran a děkovali. Přiběhl i George: „Díky, přátelé, děkujeme!“ Nechápali jsme. Pak jsme zjistili, že do tábora totiž přijelo několik nákladních aut s nákladem kukuřice a cizrny. Úředníci a policisté je rozdělovali podle velikosti rodin z velké hromady na prostranství, okolo níž se tlačil dav nedočkavců s různými nádobami.
„Tohle fotografujte,“ řekl nám muž, kterého jsme vídali v táboře během naší přítomnosti. Dnes byl jedna ruka s úředníky a chvalořečil dobrotu vlády, která se rozhodla pomoci hladovějícím. Nebýt toho, že velel policistům, snad bych tomu i uvěřil. Jak nám později sdělil náš průvodce kněz Gabriel, báli se nás, a tak běžencům pomohli. Možná teď se pár dní najedí.
lll
Strach tu dosud nevymizel. Ani spousty povolení a dokumentů, kterými jsme se museli vybavit, leckdy nikoho nepřesvědčily, že smíme nahlédnout všude, kam chceme. Ostatně všechno měla v rukou tajná policie, rozvědka a já nevím kdo ještě další. Dříve než jsme se mohli začít zajímat o různá místa, bylo potřeba svolení velitele města, velitele tajné policie, velitele rozvědky, ministra informací jižních oblastí, ministra pro humanitární záležitosti jihu, ministra zdravotnictví, ministra školství, ministra vnitra i samotného premiéra jižních oblastí pana Lorra, ale nikdy se nenašel nikdo, kdo by skutečně rozhodl. Jeden nás posílal k druhému. Prostě jednoduché byrokratické kolečko, kde nikdo za nic neodpovídá a veškerá rozhodnutí jsou jen tak šalamounská a nejednoznačná, že člověk stráví týden téměř marným chozením po kancelářích. Navíc pracovní doba začíná až od desáté hodiny. Nejdříve přijdou nižší úředníci, kteří v pozoru čekají na svého šéfa. Když dorazí, začíná uvítací ceremoniál, každý chce přece ještě pracovat dál, a kdyby nepozdravil šéfa, třeba by nebyl nikdy povýšen.
Ve dvanáct je samozřejmě polední siesta, která se nemůže porušit, s prázdným žaludkem se hůře pracuje. No a po jedné se už ministr (jižních oblastí) většinou připravuje na cestu domů. Je čas na modlitbu. Sotva opustí úřad šéf, samozřejmě tam nebudou do úmoru dřít žádní nižší úředníci. Ve dvě už je vylidněno.
Ale taková je Afrika a my jsme chtěli poznat oblasti pod správou vlády. Povstalci na jihu rádi vidí novináře a beze všeho jim ukáží všechno, co označují za zvěrstva severní vlády. Proto jsme chtěli vidět místa, kam žádní novináři nesměli více jak deset let.
lll
Byl to oříšek pro všechny. Chodili jsme pěšky, každý den jsme byli jinde, a tak jsme nemohli být jednoduše kontrolováni. Spoustu míst nám ukázal právě kněz Gabriel, který nám otevřel dveře i tam, kam by to bez něj nešlo. S ním se nám například podařilo navštívit během bohoslužby věznici.
Vězňové si vězení vlastně spravovali sami. Po zuby ozbrojení vojáci s kulomety stáli jen u brány a kolem čtyřmetrové zdi obepínající prostory věznice. Nejdrsnější pohled byl na vrahy. Pohybovali se šouravým krokem s pouty na nohou a rukou, která spojoval řetěz – dárek na doživotí. Ovšem vše předčila bohoslužba. Byl to jeden z nejspontánnějších a nejdojemnějších okamžiků. Chorál písní všech přítomných. Mše byla očividně jediným vytržením z doby trestu.
lll
Zdravotní péče v Džubě? Kdo by se tu chtěl nechat ošetřit, měl by se mít na pozoru. Vápnem nabílené prostory strohých „kravínů“ – dlouhých budov se spoustou lůžek – byly jen místem žalostné bídy a smrti. Čtyři zdejší lékaři se starali o celou populaci města, tedy odhadem až o tři sta padesát tisíc obyvatel. Léky samozřejmě nejsou, personálu málo a pomoc žádná. Namačkané postele s pacienty byly jen velkou přehlídkou bezmoci a čekání na smrt.
Jeden takový rozlehlejší pavilon už zdáli připomínal potápějící se Titanic. Rozpálená plechová střecha dělala z místa peklo. Vzduch se ve žhnoucím africkém slunci ani nepohnul a uvnitř za děravou drátěnou sítí proti komárům se rozléval nasládlý puch. Na matracích poskládaných na zemi ležely vysílené lidské trosky, lidé, kteří mohli vážit nanejvýš třicet kilo. To, že ještě žili, naznačovaly občasné vzdechy a chrčení. Pocit z toho byl nevyslovitelný a lékař jen suše prohodil: „Někteří z nich se i vyléčí.“
Potácel jsem se mezi lůžky ve vzduchu, který se dal krájet, a téměř v mdlobách pozoroval něco, čemu se ještě dalo říkat lidé. Když jsem se nahnul nad jednoho z pacientů, nejspíš muže, začal chrchlat krev. Ihned jsem se probral a uskočil. „To je jen otevřená tubera,“ prohodil s ledovým klidem lékař. „Ale my vás vyléčíme,“ zasmál se.
Jeho cynismus jsem zpočátku nechápal, ale pak mi došlo, že uprostřed toho tady mu nic jiného nezbývá. Jako lékař dobře ví, jak by těm lidem mohl snadno pomoci, jen nemůže… Nemá čím. Ostatně dokladem byli i dva lékaři z Červeného kříže, které jsme potkali v nemocnici. Přijeli jako pomoc, ale už po několika měsících měli oči propadlé od nevyspání. Možná na tom byli psychicky ještě hůř než pacienti. Letargicky se potáceli v prostoru a téměř nereagovali. Když jsem je požádal o rozhovor, dostal jsem odpověď: „Obraťte se na tiskového mluvčího v Ženevě, a až budete mít povolení, pak se uvidí.“
lll
Vzpomínám si také na krátký okamžik u Modrého Nilu v Chartúmu, kdy jsem se bavil s mladými muži, kteří byli nadšeni dychtivostí se něco víc dozvědět o našem světě. Hltali každé slovo a odvážně mluvili o svých plánech a touze po míru. Možná to slovo někomu může připadat zprofanované, ale tady je to jinak. Obyčejná touha po běžných starostech, úplně obyčejných maličkostech a docela obyčejném životě, kdy si člověk může založit rodinu a těšit se na každý nadcházející den, je pro ně poklad. Tito mladí lidé byli o toto ochuzeni a svoje dětství prožili na útěku před nemilosrdnou válkou. Život v nuzných podmínkách utečeneckých táborů a obyčejný hlad udělaly své. Jsou takoví jiní, vážní, jako by se už nedokázali radovat, jako kdyby z nich vymizela poslední špetka jakýchkoliv pocitů, vyjma touhy po pomstě.
Není se čemu divit, mladý James, syn z kmene Ňuer, je jedním z dětí války. Je velice hovorný, chce toho moc vědět, ale říká, že se jednou pomstí. Až tehdy bude smyta vina a bude moci začít nový život. Docela mě zamrazilo, když jsem se zeptal na rodiče. James chvíli mlčel a pak tiše řekl: „Nemám mámu ani tátu. Všechny zabili, do vesnice vtrhli vojáci a začali vraždit a vypalovat domy. Uteklo nás jen pár. Nemám nikoho, jen se chci něco naučit a být lepší, ale bez pomsty to nejde.“
Slovo autora na závěr
V dubnu 2004 byla po dvou a půl letech jednání podepsána mírová smlouva v Keni mezi SPLA (Súdánskou lidově osvobozeneckou armádou) a ústřední vládou v Chartúmu. Skončil jeden z dlouhých konfliktů, který přinesl v druhé fázi, jež trvala od roku 1983, dva miliony mrtvých a několik milionů uprchlíků. Bohužel, cesta k naplnění je poměrně trnitá. V jižním Súdánu chybí jakákoliv infrastruktura, země je zaminována a je v troskách.
Při leteckém neštěstí zahynul i povstalecký vůdce John Garang, který se stal nejen viceprezidentem Súdánu, ale byl především legendární postavou Súdánské lidově osvobozenecké armády, jež vybojovala mír a federální uspořádání. Impulzem k míru nebyly bohužel jen úspěchy na bojišti, ale především ropa, která donutila, díky tlaku USA, znepřátelené strany podepsat mírovou smlouvu.
Na území jižního Súdánu se v provincii nacházejí rozsáhlá ropná pole. Veškerá ropa je dopravována do přístavu Búr Súdán. Díky dohodě tak má jižní Súdán získávat polovinu všech výnosů, které může investovat na svém území. Podle posledních informací mír vítají všichni, ale změny jdou neuvěřitelně pomalu. Jižní Súdán čeká nejen na finance, ale v podstatě na vše. A také na návrat uprchlíků, kteří žijí v utečeneckých táborech na severu. Tím vyvrcholí jedna z nejrozsáhlejších operací, kdy bude muset být přesunuto více jak milion uprchlíků a tři až čtyři miliony vyhnanců. Reportáž byla sice napsána před řadou měsíců, ale kromě politických změn se toho v Džubě příliš nezměnilo. Zdravotnictví, školství, infrastruktura, to všechno funguje stále stejně. Ačkoliv bohaté země přislíbily 4,5 miliardy dolarů pomoci, často v minulosti zůstalo jen u slibů. A tomu, kdo chce pomoci nebo jen dostat informaci o tom, co se na některých místech Súdánu dělo ještě nedávno a dosud tu doznívá, snad mé vzpomínky na návštěvu Džuby postačí. červenec – srpen 2006
