TEXT: Marika Predná, FOTO: Zdenek Lněnička
Uháníme z Phonsavanu na zaprášené motorce po štěrkové cestě vedoucí kolem proslulé Planiny džbánů. Je poledne a úmorné vedro jen stěží zmírňuje jemný vánek pronikající pod naše košile. V dáli se tyčí zelené krasové kopečky a všude kolem nás se rozprostírá suchá planina plná obrovských kulatých kráterů. Sem tam se objeví nějaký další motorista, ale jinak jsme tu jen my a díry v zemi připomínající krátery po meteoritech. Po pár desítkách kilometrů dojedeme do malé vesničky s názvem Ban Napia, kde nás místní lidé s úsměvem zvou do svých domovů. Ukazují nám řemeslo, kterým se zde živí – přeměňují objekty sloužící k zabíjení v předměty, pomocí nichž se lze nasytit.
Originální nápad
Laos je nejvíce bombardovanou zemí v historii lidstva. Během tajné války v letech 1964–1973 shodily Spojené státy na hornatá území na severu země přes dva miliony tun bomb. To je více, než vážily všechny bomby svržené během druhé světové války dohromady. Bombardováním se snažily Spojené státy zlikvidovat laoskou vládu, která Severnímu Vietnamu nechávala na svém území prostor pro zásobování jihu po Ho Či Minově stezce. Většina obětí byli nevinní civilisté. Zdejší lidé se s následky tohoto zbytečného jednostranného konfliktu vypořádávají dodnes. Jejich rodiče a prarodiče byli nuceni žít v podzemních jeskyních a svá pole obdělávat po nocích, kdy jim nad hlavami nelétala nebezpečná letadla shazující ničivá překvapení. Zvuky letounů byly realitou každodenního života. Ani dnes, téměř 40 let po ukončení bombardování, nenacházejí lidé klid. Třicet procent min po shození neexplodovalo a na následky náhodných výbuchů zemře v současnosti v Laosu v průměru jeden člověk denně. Obzvlášť citlivou skupinou jsou děti, miny si častou spletou s hračkami. Kvůli všudypřítomnosti nevybuchlé munice navíc obyvatelé nemohou obdělávat půdu, a krajina tak chvílemi připomíná scény z katastrofického filmu – zanedbaná a zarostlá území posetá velkými trhlinami po již vybuchlých minách, raketami, granáty a kovovými pouzdry, která po nich zbyla.
Vesničané z Ban Napia před 30 lety začali prázdná pouzdra sbírat a využívat je k výrobě lžic. „Továrny” na jejich výrobu mají přímo na svých zahradách. Skládají se z pece, stoličky, nakoupeného šrotu, několika kovových pomůcek a páru šikovných rukou, které promění smrtící zbraň v užitečný nástroj. Jak taková výroba probíhá? Nejdříve se vhodí velké kovové části do ohně, aby se tak oddělil hliník od ostatních kovů, jako je ocel apod. Hliník je pak roztaven v peci a sběračkou se nalije malým otvorem do speciálních forem. Dvoudílné uzavíratelné formy si lidé ve vesničce vyrábějí sami ze dřeva, a uvnitř je vytvarována lžíce pro přesné rozlití roztaveného aluminia. Nádoby se mohou otevřít a lžíce vyjmout již po minutě. Pro snadnější manipulaci s hotovou lžící výrobce potře vnitřek formy směsí prachu a vody ještě před vlitím roztaveného hliníku. Formu lze téměř ihned po vyjmutí lžíce znovu použít. V současnosti je v Ban Napia do výroby zapojeno více než třináct rodin, jež jsou schopny vyprodukovat přes 150 000 lžic ročně.
Nebezpečná práce
Projekt má samozřejmě své kritiky. Mezi nejsilnější argumenty patří fakt, že výroba lžic vybízí chudé a zranitelné komunity ke sběru válečného odpadu, což je vysoce nebezpečná aktivita. Za kilogram šrotu lze dostat až 15 000 kipů (35 Kč), a to jsou v Laosu velmi dobré peníze. Lidé při sběru často nemají dostatečné informace a školení k náročnému procesu sběru materiálu, proto velmi často dochází k fatálním nehodám. Některé z min americké, ruské, čínské, ale třeba i československé výroby vybouchnou přímo pod jejich nohama.
Jedním z důvodů, proč se do dění ve vesnici v posledních letech zapojilo několik neziskových organizací, je zvýšení bezpečnosti. Kromě toho mají za cíl i zajistit dostupnost elektřiny pro vesničany a rozvoj nových příležitostí obživy. V rámci ochrany životního prostředí nabádají dále rodiny k optimalizaci využití pecí pomocí minimalizace spotřeby dřeva. Mezi jejich další cíle patří rozvoj sortimentu zboží vyráběného z aluminia. V současnosti jsou k dispozici také formy na náramky, jídelní hůlky, klíčenky a různé amulety. Neziskové organizace též chtějí zvýšit povědomí o produkci v zahraničí a rozšiřovat distribuční kanály dále na světové trhy. Již dnes je možné koupit některé z produktů vesničky třeba v New Yorku.
Bomby mají v oblasti severovýchodního Laosu jednu velmi důležitou funkci. Místní lidé je využívají v architektuře. Typický dům menšinových kmenů, jako je například Hmong, je postaven na vysokých dřevěných kůlech. Důvodem je ochrana proti záplavám v deštivých obdobích monzunů a také ochrana proti hmyzu. Bomby shozené na Laos dosahují někdy délky až tří metrů, jsou tedy velmi vhodnou a stabilní podpěrou domů a nahrazují tak dřevěné kůly rychle podléhající rozkladu. Kromě toho využívají lidé bomby jako odkládací poličky, dekoraci na svých zahrádkách a některé jejich součásti slouží jako pomůcky při vaření či pečení ve stylu barbecue.
Zaminovaná země
Severolaoskou krajinou se bohužel člověk nemůže volně procházet tak, jak jsme na to zvyklí třeba z českých lesů. Za vážně kontaminované válečnou municí je považováno 10 z 18 provincií země. Odhaduje se, že v současnosti se nachází v Laosu více než 65 milionů nevybuchlých bomb. Pokud se člověk například v okolí Phonsavanu chce vydat na procházku, měl by se pohybovat pouze mezi vyznačenými značkami od organizace Mines Advisory Group (MAG), která se již desítky let stará o očišťování terénu od tzv. UXO (unexploded ordnance) – nevybuchlých min. Červeno-bílé značky oddělují území, která byla prozkoumána důkladně i pod zemí od těch, která byla ošetřena pouze povrchově, a kde tedy potenciálně hrozí výbuch. Doposud se organizaci MAG podařilo odstranit více než milion neodpálených min, což odpovídá 23 000 hektarů laoského území. Práce je technicky extrémně náročná a nebezpečná. Spousta agentů při průzkumech přišla o některou končetinu, nebo v tom horším případě i o život. MAG odhaduje, že ke kompletnímu očištění laoského území od min bude při současném tempu potřebovat minimálně 150 let.
Dnes, téměř čtyři desetiletí po ukončení války v Indočíně, je Vietnam rychle se rozvíjející zemí. To je dáno především postojem jeho obyvatel bez předsudků k obchodu, turismu i technologickému vývoji. Oproti tomu menší státy, jako je Laos a Kambodža, stojí v jeho stínu. Lidé těchto zemí jsou mnohem méně průbojní. Navíc svět jako by je ani nebral v potaz v souvislosti s brutálním konfliktem. Laos byl oficiálně prohlášen za neutrální zemi, a přesto se ty nejkrvavější scény odehrály právě na jeho území. Vietnam ani USA nerespektovaly jeho neutralitu a využily poddajnosti jeho lidí ke svým vlastním válečným cílům. Krvavé scény se v Laosu odehrávají dodnes. S přítomností zahraničních neziskových organizací pomalu narůstá návštěvnost severolaoských vesniček, jako je Ban Napia, a zvyšuje se tak informovanost o rozsáhlosti škod způsobených americkým bombardováním. Místní obyvatelé sami často mají strach projít se dál za svou vesnici. Na spoustě míst jim hrozí, že natrefí na nějakou z nášlapných min. Jejich denním chlebem je z nouze ctnost. Dokud z území nejsou odstraněny miny, nemohou obdělávat svá pole a pěstovat na nich rýži a jiné plodiny, což by za normálních okolností zřejmě dělali. V září 2011 byl rozšířen Ottawský pakt (Ottawa Treaty), oficiálně známý jako Úmluva o zákazu užívání, skladování, výroby a umísťování nášlapných min, na stávajících 161 signatářů. USA ho doposud nepodepsaly.
