Česko je sice považováno za sklářskou velmoc, ale sklo na rekonstrukci starých vitráží se dováží z USA. Stále však platí pořekadlo o zlatých českých ručičkách, které si s historickým sklem dokáží poradit tak, že nově opravené vitráže od těch původních zkrátka nerozeznáte.
Jedním z historických důvodů vzniku vitrážových oken bylo prostá skutečnost, že obrovská okna středověkých katedrál nebylo možné zasklít jedním kusem skla. Proto vznikly vitráže – začalo se používat skládané sklo zasazené v kovovém rámu. Byla tu možnost kombinovat různé barvy a barevné ornamenty, které daly nejen oknu, ale i celé stavbě zcela nový charakter. Sklo i kovové části vitráží se vlivem počasí i chemismu atmosféry poškozují, a proto je nutné čas od času vitráže rekonstruovat. V České republice ale chybí materiál. Jak řekl jeden z vitrážistů: „Není kde brát.“ Některé vitrážnické dílny tak zatím žijí ze zásob českého skla, které si nadělaly v minulosti, jiné musí pokrýt zakázky draze nakoupenými zahraničními skly. Jednou ze skláren, odkud putuje „historické“ sklo do Čech, je německá Glashütte Lamberts Waldsassen GmbH. Snaží se dodržovat původní technologii, což zvyšuje nejen cenu skla, ale i nároky na skláře. Skla se tu vyrábějí v pěti tisících barevných odstínů. Sklovina se nevylévá na obrovské tabule jako třeba v některých sklárnách USA, ale v peci se roztahují velké válce, kterým se odstřihnou zakulacené konce. Žhavá sklovina se pak do roviny roztáhne v peci. Jedná se o sklo foukané sklářskými píšťalami. „Při opravě historické vitráže nejde jen doplnit stejně barevné chybějící sklíčko. Mělo by mít i obdobnou strukturu, aby jím světlo procházelo stejně jako původním sklem,“ říká Jitka Kantová, která se mimo jiné podílela na rekonstrukci vitráží hradů Točník či Křivoklát nebo vitrážových stropů známých hotelů a restaurací. „Při podrobném pohledu totiž zjistíte, že sklo nebývá rovné, ale různě hrbolaté. Tyto rastry jsou unikátní a velmi často se dnes vůbec nevyrábějí. Rastrovaná skla dovážíme z USA, Itálie či Německa. Nikde nemají kompletní nabídku a v případě opravy historické vitráže v podstatě musíme vzít zavděk tím nejbližším typem skla, protože původní se už desítky či stovky let nevyrábí. Rejstřík rastrů je přitom v podstatě neomezený.“ Jedním z typů skla, které na první pohled vypadá jako rozbité a používá se i u moderních vitráží a uměleckých děl, je takzvané krakované sklo. Při jeho výrobě se žhavá sklovina prudce zchladí a rozpraská. Dalším zahříváním se sklo vytvrzuje, praskliny se „zatáhnou“ a na rozpraskané struktuře se utvoří vrstvička nového skla.
Karlovarský parkhotel Pupp má prosklený strop, který krásně podtrhuje secesní atmosféru zdejší restaurace. Ve zdejších stropních vitrážích s motivem vinné révy bylo použito světle zelené sklo, které se pak malovalo. Každý kousek skla se zasadil do olověného profilu tvaru I. Olovo je výhodné svou tvárností, později se ještě tmelí a letuje cínem. Některé vitráže se cínovaly jen ve spojích, ale českou tradicí je cínování po celé délce.
„Pro Pupp byl problém sehnat rastr, který by se maximálně přiblížil originálu. Část jsme získali v USA, část v Itálii. Pak se obkreslil vzor mozaiky na čtvrtku v poměru jedna k jedné a na ten se později skládala hotová sklíčka budoucí vitráže. Sklo bylo nutné pečlivě vyříznout přesně, jen s milimetrovou mezerou, která slouží pro olovo, do kterého je sklo zasazené. Každé ze skel se třikrát vypalovalo při teplotě 560 stupňů, aby barvy získaly ten správný odstín,“ upozorňuje Jitka Kantová, která se na rekonstrukci podílela. Získat zakázku na rekonstrukci historické vitráže bývá většinou terno, kterým se pak firma může chlubit ve svých propagačních materiálech. Vitráž ovšem nemůže opravovat kdokoliv. K rekonstrukci historického okna je nutné být nejen zdatným řemeslníkem, ale i držitelem speciálního povolení vydávaného Ministerstvem kultury ČR. Kdo povolení nemá, může sice zakázku také přijmout, ale realizuje ji pod odbornou záštitou držitele správného oprávnění, za což zaplatí desítky tisíc korun. O ty se pak ale samozřejmě zvyšuje konečná cena tomu, kdo za vitráže platí.
Evropa by měla mít s vitrážemi a jejich opravami mnohem větší zkušenosti a tradici, avšak sklo se přesto dováží hlavně z USA. I tady lze najít příklady krásných vitráží. Jedna z nich, o velikosti 187×95,3 cm, znázorňuje George Washingtona, pruského barona Friedricha von Steuben a francouzského markýze de Lafayette v průběhu bitvy o Yorktown. Washington sedí na bílém koni a přijímá hlášení.
Scénu z roku 1781 vytvořila Marie Herndl v roce 1904 a po poměrně složitých jednáních ji nakonec americká vláda v roce 1910 koupila za 1800 dolarů. Nejdříve byla vitráž umístěna v Smithsonian Institution a teprve v roce 1962 se stala součástí senátorské jídelny. napsal a vyfotografoval Topí PigulaTiffany – nejen šperky Ačkoli se jménem Tiffany jsou spojovány drahé šperky z prestižního amerického obchodního domu, Louis Comfort Tiffany byl americký sklář, malíř a tvůrce interiérů. Mezi místnostmi, na jejich výzdobě se podílel, byly i přijímací místnosti Bílého domu ve Washingtonu. Tiffanyho secesní skleněné lampy vyráběné technikou, která později získala jeho jméno, napodobovaly staré antické sklo a staly se doménou bohatých. Tiffanyho vitrážové lampy se dnes na aukcích prodávají za stovky eur, levné skleněné napodobeniny přicházejí od asijských výrobců. Úspěšně kopírují původní techniku a kvalita napodobenin se každoročně zlepšuje. Neznalec tak velmi snadno koupí za cenu pravé lampy padělek, který vznikl v čínské či taiwanské dílně.
