Tolik legend během jediného roku, to se nepodařilo od Presleyho časů snad nikomu. Andrea Bocelli je ani nemusí vymýšlet · rodí se sami. Slepý zpěvák s hlasem operního tenora a schopností zpívat pop hity, to už je ideální story pro titulní stránky.
Třeba to, jak byl objeven. Slavná italská rocková legenda Zucchero, proslulá obrovským hitem Una Donna z roku 1991, hledala někoho pro nový duet, který pro ni napsal sám Bono z U2. Mezi desítkami demosnímků úplně zazářil právě hlas Bocelliho. Zucchero ale mířil výše · chtěl, aby s ním píseň nazpíval sám velký Luciano Pavarotti. Aby ho přesvědčil, poslal mu kazetu s Bocelliho verzí. Pavarotti se ozval vzápětí: “Nemá smysl, abych to zpíval já. Ten neznámý mladík je geniální.” Nakonec Pavarotti podlehl přemlouvání a skladbu Miserere se Zuccherem natočil. Ale ani Bocelli nepřišel zkrátka · Pavarotti a Zucchero se stali jeho patrony a pomohli mu s prvními kroky v hudebním byznysu. Na jednom z koncertů, které pořádá každoročně božský Luciano v Modeně, mohl tehdy ještě málo známý Bocelli vystoupit po boku takových osobností jako zpěvák Bryan Adams nebo slavný harfeník Andreas Wollenweider.
Když byl objeven, psal se rok 1993, a tehdy čtyřiatřicetiletý slepý Bocelli, doktor práv z univerzity v Pise, působil už rok jako obhájce. Když pak dostal s podporou svých patronů první nabídku k profesionální pěvecké kariéře, nezaváhal prý ani minutu. Hudba byla již od dětství celým jeho životem.
Většina posluchačů se domnívá, že proslulost získal Bocelli až po listopadu 1996, kdy zazpíval s muzikálovou divou Sarah Brightmanovou proslulou píseň Time To Say Goodbye (Con Te Partiro) na posledním zápase německé boxerské legendy Henry Maskeho. Jenže v té době už měl za sebou tři alba, úspěšná nejen v rodné Itálii, ale i v Beneluxu a středomořských zemích. Zvláště to třetí, které bylo věnováno nejkrásnějším italským písním, s nimiž odcházeli jeho rodáci na začátku století do americké emigrace, získalo velký respekt i u kritiky. Samozřejmě, že účast na tak velké a sdělovacími prostředky ostře sledované akci jako je poslední zápas nejslavnějšího německého sportovce devadesátých let, který sledovalo v televizi 20 milionů německých diváků, měla velký význam. Pomohla upozornit na talentovaného pěvce největší kontinentální hudební trh. Píseň sama ale existuje o něco déle. Bocelli ji natočil už na své druhé album a v Itálii byla velkým hitem. Sarah Brightmanová ji prý v této verzi slyšela v restauraci, kde byla s přáteli na obědě. “Všichni jsme tehdy ztuhli. Tak úžasné spojení krásné písně s krásným hlasem slyší člověk jen párkrát v životě,” vyprávěla po vystoupení a její příběh je možno potvrdit z českých zkušeností. Když Frekvence 1 jako první u nás zařadila skladbu v lednu roku 1997 do vysílání, několik hodin se netrhly telefony s dotazy, co to bylo. A do konce letošního roku se prodalo přes sto tisíc nosičů jeho alba Romanza, což je v našich podmínkách množství, které se podaří prodat zahraničnímu umělci jen výjimečně.
