Poušt – místo, které je pro člověka symbolem čehosi nehostinného, neúrodného, smrtonosného, jinými slovy část světa, které je lépe se velkým obloukem vyhnout. Zvířata a rostliny se tady však naučily žít. Není to zrovna procházka růžovým sadem, ale o to zajímavější je podívat se na jejich život zblízka. Jednou skupinou rostlin, která se mistrně a elegantně přizpůsobila těmto drsným podmínkám, jsou kaktusy. A právě jim a jejich nelehkému bytí v pouštích je věnován tento článek.
POUŠŤ JE KDYŽ…
Hned v úvodu jsem záměrně zvolil nesprávné, leč velmi zažité tvrzení, kdy jsou kaktusy spojovány výhradně s pouštěmi, přičemž ve skutečnosti tomu zdaleka tak není. Kaktusy se totiž rozšířily především v podmínkách klimaticky daleko příznivějších, než jsou pouště. Najdeme je také v polopouštích, v opadavých lesích, ale některé druhy rostou i v nitru tropického deštného lesa v korunách pralesních velikánů.
Americké pouště a polopouště, kde mají kaktusy svůj domov, jsou nesmírně rozdílné, ale jedno mají společné – ve všech je limitujícím faktorem nedostatek vody, a tomu se musely přizpůsobit nejen kaktusy, ale i všechny ostatní rostliny.
Pouště jsou bezesporu jedním z nejméně příznivých míst pro život všech organismů, a to nejen kvůli zoufalému nedostatku srážek. Ty se v pravých pouštích pohybují mezi 50-200 mm. V těchto pouštních oblastech bývá efekt vodního nedostatku znásoben nerovnoměrným rozložením dešťů v průběhu roku, obrovským slunečním zářením, vysokými teplotami a mnohdy také velkými rozdíly mezi denní a noční teplotou v nejchladnější periodě roku.
 Barevná krása a elegance kaktusových květů je bezesporu jedním z důvodů jejich obliby mezi amatérskými pěstiteli. |
Pod pojmem polopoušť si lze představit oblast s řídkým rostlinným pokryvem a právě na všech třech amerických subkontinentech se v polopouštích rozšířily velkou měrou především kaktusy. V těchto oblastech naprší přibližně 250 až 400 milimetrů srážek ročně. Při úvaze, že u nás naprší jen o něco málo více (asi 500-600 mm), se jistě mnohým vkrádá na mysl otázka, čím je způsoben tak propastný rozdíl mezi naší přírodou a polopouštními oblastmi třeba Mexika nebo Bolívie. V úvahu musíme brát jednak to, že všechny tyto oblasti se nacházejí mnohem blíže k rovníku a mají především subtropický charakter klimatu, a také fakt, že srážky přicházejí nejčastěji během dvou či tří měsíců v roce, a po zbytek roku bývá skoro naprosté sucho.
RANNÍ MLŽNÁ SPRCHA
Chilské pobřeží v celé své délce je jedním z nejnehostinnějších míst světa. Nejen že zde takřka neprší, ale fouká tu také chladný vítr a směrem k jihu bývá pořádná zima. Kaktusy i ostatní rostliny se tedy musely naučit žít z vody, která každé ráno, resp. celou noc přichází ve formě mlhy. Tyto mlžné srážky, kterým se říká garuy, jsou natolik vydatné, že se během jedné noci vysráží až 5 milimetrů vody! Poušť Atacama je charakteristická poměrně stabilní teplotou, která kolísá asi od 18 do 35 °C.
Jelikož se v těchto oblastech dostává voda především do povrchových a mělkých podpovrchových vrstev, mají také zdejší kaktusy mělce rostoucí, hustou kořenovou soustavu, která je schopna maximálně využít vysráženou vodu z vydatných mlh. Tímto způsobem nejčastěji přijímají vodu zástupci rodů Copiapoa, Islaya či Eulychnia.
ŽIVOUCÍ STUDNY
V ostatních pouštích a polopouštích se kaktusy také chovají jako ti nejlepší hospodáři s vodu, které je, vyjma několika málo týdnů v roce, neustálý nedostatek. Třebaže nejsou zařízeny na tak intenzivní využívání mlžných srážek, v podstatě umějí využít životodárnou tekutinu stejně dobře jako jejich nejbližší příbuzní z Chile.
Je to dáno především zvláštně utvářeným stonkem kaktusů, kterému se obvykle říká tělo. Rostlinní anatomové a morfologové tento pojem neuznávají, ale co naplat, když je tolik výstižný…
 Barevné květy dokáží k opylení přilákat hmyz z velké dálky. |
Kaktusy se během dlouhé doby vyvinuly z běžných listnatých rostlin, které začaly v důsledku aridizace (vysychání) oblasti redukovat své listy a zvětšovat objem stonku. Tak vznikly mnohé sukulentní rostliny, u nichž jsou listy zmenšeny a nebo je jejich počet snížen třeba i na pouhé dva. Kaktusy coby nejznámější stonkové sukulenty šly ještě dál. Listů se zbavily zcela (většina druhů a rodů) a přeměnily je na trny. Krátké postranní větévky přeměnily na areoly, z nichž trny vyrůstají, a objem stonku zvětšily natolik, že se z něj stala jakási živá zásobárna vody, která dovoluje kaktusu přežít i dlouhé měsíce bez vody. Jsou známy případy, kdy je kaktus schopen přežít bez jediné kapky vody i několik let. To ovšem závisí na velikosti a objemu stonku a přirozeně platí, že čím větší rostlina je, tím déle vydrží bez vody.
Domnívám se, že je vhodné v tomto článku uvést na pravou míru několik zažitých polopravd, z nichž jedna již byla vysvětlena (kaktusy a pouště). Další z řady pověr a mýtů kolem kaktusů je lichá představa, že po rozříznutí kaktusového stonku z něj vytéká čirá voda, která zachránila život nejednomu na smrt žíznivému poutníkovi… Voda je v kaktusech vázána ve formě buněčných šťáv a měkké části stonků jsou opravdu dužnaté. Tekutina z nich vymačkaná nechutná nijak příjemně, ovšem v případě krajní nouze by mohla jako doplnění tekutin posloužit.
K tomu, aby kaktusy v těchto nepříznivých podmínkách strádaly co nejméně, přizpůsobily mnohé druhy charakter růstu tak, že většinu svého stonku skrývají pod zemí. Nad povrch vyčnívá jen nepatrná část “těla”, a to ještě pouze v období, kdy je kaktus plný vody. Během suché periody je prakticky celý ukryt v půdě a bývá problém ho v přírodě vůbec objevit. To je příklad i krásného Ariocarpus kotschoubeyanus, který roste v rovinatých oblastech severního Mexika.
OBRANA, OCHRANA A NĚCO NAVÍC
Už bylo řečeno, že kaktusy mají trny, které se vyvinuly přeměnou z listů. To je také hlavní rozdíl mezi trnem a ostnem. Osten je totiž vychlípeninou pokožkových a podpokožkových vrstev na stonku, kdežto trn je přeměněný orgán. Z toho jasně plyne vysvětlení dalšího zažitého omylu, že kaktusy mají ostny. Z výše uvedeného jasně vyplývá, že kaktusy mají trny, kdežto růže mají ostny!
A jaký vlastně mají trny pro kaktusy význam? Především je to bezpečné naježené brnění, které rostlinu poměrně spolehlivě chrání před býložravci.
Jak jsem se však mohl přesvědčit ve středomexickém státě San Luis Potosí, v období dlouhotrvajícího sucha je sebevětší trn před pasoucími se, věčně hladovými kozami slabou ochranou. Nevěřil jsem vlastním očím, když pastevec ženoucí početné stádo vyprahlou krajinou zastavil u rozrostlého keře opuncie a mačetou nasekal její články (lidově nazývané placky) na nevelké obdélníky, které po dopadu na zem kozy s gustem konzumovaly. Opuncie totiž mají v areolách ještě malé drobné trníčky se zpětným háčkem, tzv. glochidy. Pokud se vám zabodnou do kůže, postižené místo svědí a nepříjemně píchá, přičemž pouhým okem jen s obtížemi zjistíte, že z pokožky trčí drobounké hnědavé jehličky, které jdou jen velmi špatně vytáhnout. Proto jsem žasnul, když jsem viděl kozy žeroucí nasekané opuncie, a při představě zapíchaných glochid v jazyku se o mě pokoušely mrákoty. Sám jsem si jednou při konzumaci plodů opuncií pár glochid do jazyka zabodl. Jejich tahání bylo velmi nepříjemnou zkušeností, a to nejen pro mě, ale i pro mé okolí, jelikož jsem co chvíli otevíral ústa a s nejrůznějšími triky jsem vyplazoval jazyk, který jsem se snažil uchopit a pinzetou z něj uvízlé glochidy odstranit. Zkušenost, kterou netřeba opakovat vícekrát za život.
 Zřejmě největší květ mají zástupci rodu Hylocereus, květ na snímku měl délku neuvěřitelných čtyřicet centimetrů. |
Trny však nechrání kaktus jen před býložravci, jsou také přirozenou ochranou před neustále žhnoucím sluncem. U některých kaktusů, např. u Espostoa lanata, zahalují trny růstovou zónu kaktusového stonku prakticky zcela, a tím pádem je záruka, že se sluncem nepopálí nejchoulostivější části. Trny u zmiňovaného druhu jsou dokonce přeměněny v jakési jemné vlasy, které zároveň fungují jako velmi dobrá ochrana před chladem.
V některých případech mají trny dokonce i funkci nasávací a jejich prostřednictvím tak dochází k příjmu vody. Tyto trny, např. u Discocactus horstii, mají korkovitý charakter a voda z ranní rosy je jejich porézní strukturou odváděna do buněk. Existují ovšem i kaktusy beztrnné. U nich fungují jiné obranné mechanismy, jako např. u Lophophora williamsii, která má díky svým alkaloidům halucinogenní účinky, pročež ji nežerou zvířata, ale s gustem vyhledávají a konzumují lidé…
Samozřejmě že trny kaktusů jsou jedním z důvodů, kvůli kterému lidé kaktusy tolik obdivují a proč je láká jejich pěstování. Nejen barevná krása květů a zvláštní tvar stonku, ale také různorodost a variabilita otrnění je bezesporu jedním z důvodů tak velké popularity kaktusů.
KAKTUSY VE SLUŽBÁCH ČLOVĚKA
V místech, kde jsou kaktusy součástí původních rostlinných společenstev, se je naučili tamní domorodí obyvatelé také využívat. Vzhledem k tomu, že kaktusy rostou ponejvíce v poměrně chudých a méně pohostinných oblastech, byly kaktusové plody mnohdy jediným “ovocem”, které mohli domorodci sklízet. Plody kaktusů jsou dužnaté bobule, jež mohou u některých druhů dorůst velikosti tenisového míčku. Běžně jsou však menší, ale většinou chutnají velmi dobře. Asi nejznámějšími plody kaktusů, které se zcela běžně konzumují, jsou růžovo-zelené bobule opuncií. Těm se snad na celém světě říká tuna a dnes se již běžně pěstují v jižní Evropě, především ve Španělsku. Do obchodů se dostávají již zbavené drobných trnů, které poněkud komplikují manipulaci s nimi.
V severním Mexiku si domorodci často zpestřují jídelníček plody volně rostoucích kaktusů. Známé jsou plody sloupovitých kaktusů, nazývané např. pitahaya (Machareocereus, Stenocereus aj.), na poloostrově Baja California a v Sonoře je často jako šťavnaté ovoce prodáván tzv. cardón (plody Pachycereus pringlei). Drobné sladké bobulky velmi rozšířeného Myrtilocactus geometrizans znají domorodci pod označením garambullo – obzvláště děti je mají velmi v oblibě, i když jejich chuť je až mdle sladká.
Dodnes se potomci indiánů Tohono O Odham ze sonorské pouště, žijící na pomezí USA a Mexika, každým rokem vydávají trhat v době zrání plody suaguár (Carnegiea gigantea). Dnes už jde o symbolický rituál, ale v minulosti jim červené plody sloužily jako základní surovina pro výrobu džemů, jako sladký základ ke kvašení vína, a oddělená drobná semena používali dokonce k výrobě mouky.
Současná mexická kuchyně velmi často používá mladé články opuncií, které jsou upravovány nejrůznějšími způsoby, od mléčného kvašení na způsob našeho zelí přes sterilizaci ve sladkokyselém nálevu až po smažení, vaření nebo v čerstvé formě nakrájené na nudličky do salátů. Mohu potvrdit, že vhodně upravené opuncie chutnají opravdu znamenitě a snad nejvíce připomínají chutí – např. ve sladkokyselém nálevu – naše houby.
Opuncie jako jedny z nejrychleji rostoucích kaktusů vůbec chtěli zemědělci v suchých oblastech využít jako krmivovou základnu pro svá stáda dobytka. Došlo k perfektnímu zvládnutí pěstitelských i sklizňových technologií, byly vyšlechtěny beztrnné formy těchto kaktusů, ale bohužel – zvířatům tato jednotná strava nedělala dobře a po čase dobytek začal trpět velmi závažnými onemocněními zažívacího traktu. Proto se od tohoto využití upustilo a opuncie slouží jen jako velmi malý doplněk stravy.
 Peyotl – meboli lopophora williamsi je jedním z kaktusů s narkotickými účinky. O jeho popularitu se postaral právě obsah alkaloidů ve stoncích. |
Domorodci dodnes využívají kaktusy jako zdroje přírodních léčiv. Stonky vysokých sloupovitých druhů a také opuncií slouží jako bezvadný a neproniknutelný živý plot okolo zahrádek a domků. Ještě nedávno používali jihoameričtí indiáni rovné, pevné trny kaktusů jako perfektní jehly. Původní obyvatelé Dolní Kalifornie (Baja California) znali sílu toxinu u druhu Machareocereus gummosus, jehož nadrcené stonky vhozené do vody bezpečně přiotrávily ryby, které pak bylo možné posbírat z hladiny. Dodnes se kaktusů využívá ke zpevnění půdy, dřevnaté stonky slouží jako výborný stavební materiál.
Bezesporu jeden z nejkurióznějších příkladů využití kaktusů je pěstování stonků opuncií coby “živné půdy” pro tzv. červce nopálového. Tento savý hmyz z rodu Dyctylopius parazituje na opunciích, ze kterých saje šťávy, přičemž mrtví jedinci poskytují velmi kvalitní přírodní červené barvivo, které je produkováno v omezené míře ještě i nyní. Dalo by se patrně přijít ještě na řadu nejrůznějších možností, ale dnes je asi nejdiskutovanější využívání některých druhů kaktusů coby halucinogenní drogy. O tom však až někdy příště.
KAKTUSY NA INDEXU
Pěstování kaktusů, jako každý velký koníček, je regulérní mánie se vším všudy, a snad proto každý kaktusář touží mít ve sbírce nějakou rostlinu z přírody, aby si udělal obrázek, jak se tzv. import liší svým růstem od kulturního jedince. Nemluvě o tom, že rostliny z přírodních nalezišť mají svou velkou botanickou hodnotu. Ovšem doby, kdy bylo možné kaktusy v přírodě sbírat a vyvážet ze zemí původu, jsou nenávratně pryč. Naposledy snad legendární Alberto Vojtěch Frič někdy na počátku minulého století dovážel kaktusy do Evropy po tisících a vlády všech jihoamerických zemí a Mexika byly rády, že je zbavuje obtížných “plevelů”. Všechny země, kde kaktusy rostou, mají nyní velmi přísné zákony na ochranu přírody, a co víc, celá čeleď kaktusovitých je zahrnuta do prvního a druhého dodatku CITES. Tato mezinárodní úmluva reguluje a velmi omezuje obchod s ohroženými druhy rostlin a živočichů, takže i kaktusy, orchideje, cykasy, vzácné tilandsie a řada dalších druhů rostlin podléhá těmto přísným pravidlům. Dnes je proto takřka nemožné vyvézt např. z Mexika třeba jen jediný kaktus, včetně opuncie. Kdo tak činí, porušuje nejen mexické zákony, ale také mezinárodní úmluvu CITES. Právě Mexiko se stává cílem mnoha turistů, kteří chtějí poznat dobrodružnější kraje, a bohužel v mnoha případech již došlo z neznalosti problému k velmi nepříjemným situacím. Nic netušící turista si coby suvenýr chtěl odvézt kaktus, který ho na letišti stál nemalou pokutu a nepříjemné opletačky s komisními úředníky! Každý, kdo tedy vyjíždí z Mexika, Bolívie, Peru, Brazílie, Argentiny, ale také např. z USA, musí mít na paměti, že kaktus v zavazadle je poukázkou na pokutu, v případě halucinogenního peyotlu (Lophophora williamsii) pak vstupenkou do žaláře!
 Součástí původní vegetace ve Střední Americe na lokalitách, kde rostou také kaktusy, jsou i agáve. Na snímku je agave macrocantha z nadmořské výšky asi tři tisíce metrů. |
Všechna přísná opatření zakazující jakýkoliv vývoz kaktusů jsou však v tvrdém rozporu se situací na přírodních stanovištích. Bohužel, právě ty nejvzácnější druhy nejsou přímo ohroženy sběrem a obchodem, ale především tím, že se postupně ničí jejich biotop. Jedná se hlavně o zemědělství, stavby silnic a dálnic, mnohé populace kaktusů byly zatopeny vodou nově vznikajících přehrad, které slouží jako zásobní nádrže, a v neposlední řadě se na likvidaci ohrožených druhů kaktusů podílí také těžba vápence a nerostů. Každá narušená lokalita pak podléhá velmi rychle účinkům vodní eroze, která dokončí dílo zkázy. Na místech, kde se vodní eroze objeví, neroste pak téměř nic. Krajina je protkána hlubokými vráskami erozních rýh a obrovské plochy bez jediné rostlinky dávají tušit, že je cosi v nepořádku. Jen Mexiko udává alarmující číslo – 60 % pouštních a polopouštních ploch je narušeno účinky vodní eroze!
Od doby, kdy první výpravy z Nového světa přivezly neznámé “melounovité” rostliny – kaktusy, uplynulo více než pět set let. Přibylo poznání o těchto rostlinách, přibylo pěstitelů i badatelů, kteří jim zasvětili celý život, jen kaktusům je jaksi stále více ouvej. Tlak člověka na přírodní stanoviště nejen kaktusů, ale obecně – všech původních společenstev rostlin i živočichů je v poslední době příliš velký na to, aby byl vidět nějaký “světlejší zítřek”. O mýcení tropických deštných lesů slyšíme snad den co den, o afrických slonech a nosorožcích se mluví soustavně, stejně jako o ohrožení stavu velkých kytovců ve světových oceánech. Rád bych, aby tento krátký příspěvek upozornil také na velmi tristní stav pouštních a polopouštních ekosystémů, které jsou kvůli své skryté a neokázalé kráse na okraji zájmu.
KAKTUSY – INFORMACE A REKORDY VE ZKRATCE
ČELEĎ: kaktusovité – Cactaceae
POČET DRUHŮ: v závislosti na pojetí botanického systému je uváděno přibližně 2000 druhů kaktusů
NEJPOČETNĚJŠÍ ROD: s více než 300 druhy je to rod Mammillaria
PŮVODNÍ ROZŠÍŘENÍ: všechny tři americké subkontinenty
SOUČASNÉ ROZŠÍŘENÍ: prakticky všechny subtropické a tropické části světa, kde se pěstuje omezený počet druhů pro užitek nebo okrasu
NEJSEVERNĚJŠÍ VÝSKYT KAKTUSŮ: přibližně 57. rovnoběžka severní šířky na Peace River v Kanadě, kde byla nalezena Opuntia compresa
NEJJIŽNĚJŠÍ VÝSKYT KAKTUSŮ: přibližně 49. rovnoběžka jižní šířky v Patagonii u San Julian, kde byly nalezeny Teprocactus darwinii a Maihuenia patagonica
NEJVĚTŠÍ NADMOŘSKÁ VÝŠKA: Tephrocactus floccosus byl nalezen v nadmořské výšce bezmála 5000 m n. m.
NEJVYŠŠÍ KAKTUS: Carnegiea gigantea – saguaro dorůstající výšky okolo 18 m
NEJMENŠÍ KAKTUS: zřejmě Blossfeldia minima, která je květuschopná již při průměru stonku 5 milimetrů
NEJDELŠÍ TRNY: s největší pravděpodobností u druhu Ferocactus rectispinus, jehož středové trny dosahují délky až 25 centimetrů
NEJVĚTŠÍ KVĚT: pravděpodobně rody Hylocereus a Selenicereus, u kterých se průměr květu při plném rozvití pohybuje okolo 30 cm
NEJZNÁMĚJŠÍ KAKTUS: z botanických zahrad jistě velká žlutotrnná koule Echinocactus grusonii – nazývaná někdy také jako “židle pro tchyni”
