Bezpochyby v tom rozdíl je, některé překážky se autem určitě zvládají lépe. Například v některých částech, kde jsem se pohyboval, nejsou mosty. Řeky musíte přebrodit. Když jsme se při první cestě v roce 2003 v Chile, Argentině, Bolívii a Peru pohybovali v průměru ve výšce tři tisíce metrů nad mořem, byly řeky zrána navíc ještě zamrzlé. Kromě toho, že jsem musel pokaždé koryto nejprve prozkoumat, jak je hluboké, jaké jsou v něm kameny, ještě jsem musel prorážet vrchní vrstvu ledu. Jasně, že jsem i spadl. Jednou mě velký kámen katapultoval pouhý metr od druhého břehu.
Zato ale máte na motorce větší pocit svobody. Jste součástí krajiny, kterou projíždíte, nemáte kolem sebe nic, jen volný prostor. A krajina v Jižní Americe je úchvatná. Byl jsem v Rusku, v Asii, ale nikde mě tak nepohltila, jako tady.
Na motorce také máte blíž k lidem a oni k vám. Neumím přesně vysvětlit, v čem to je, možná je jen víc aut, ale možná připadá lidem motorka bližší. Tak nějak jihnou…
Proč jste si zvolil motorku, napoví fakt, že tyto stroje jsou vaší vášní od patnácti let. Ale proč BMW? Není to právě levný stroj na cestu, kde nevíte, co se s vámi i s ním stane.
Pravda, není. Ale odpovídá mým představám o výkonu a pohodlí, které má stroj mít. Nabízí spolehlivost, což v řeči motorkářů znamená dlouhé servisní intervaly, pohon kardanem a nízké provozní náklady. Upřímně – pro mě je rozhodující, aby stroj, na kterém jedu, fungoval bez problémů ve všech situacích, pak si rád připlatím. Ostatně, kritických momentů, kdy jsem se na něj potřeboval naprosto spolehnout, bylo dost. Brody přes řeky, o kterých jsem mluvil, byly jen bonbonkem.
Víte, jaké byly místy cesty? Třeba Bolívie. Myslím si, že tak nějak vypadá motorkářské peklo. Představte si rozorané pole, vyprahlou step, nízké teploty a vyjetou kolej od jeepu. Nic jiného. Několikrát jsem spadl, bez šrámů nezůstala ani motorka.
Takže už byste do Bolívie nejel?
Ale ano. Časem se na horší zapomene a zůstane to dobré. Například si v pustině uvědomíte, jak je člověk zranitelný a co to znamená být odkázán jen sám na sebe.
To už ale mluvíme o samotné cestě. Nejprve jste musel motorku dostat přes moře. Nebál jste se, že se vám někde cestou ztratí? Ztrácejí se kufry, proč ne motorka.
Samozřejmě jsem se bál. Výsledkem byl šok na chilském letišti, když mi motorku vybalili z chladicího boxu. Možná tam opravdu byla na nejbezpečnějším místě, tam by ji asi zloději nehledali.
A jak se na váš stroj dívali policisté a celníci na hranicích států, kudy jste jeli?
Nevím to jistě, ale měl jsem pocit, že jsme na hranicích vždy strávili trochu víc času než s autem, aby si motorku mohli všichni prohlédnout. Jeden vždycky zavolal nějakého dalšího, ten zase dalšího a tak dále, teprve když se shromáždila půlka vesnice, nechali nás jet. Pro klidnější přejezd se doporučuje karnet. Tento doklad obsahuje údaje o motocyklu a o majiteli, vždy se razítkuje vjezd a výjezd ze země.
Šlo vám někde skutečně o život?
V Argentině – když jsme zjistili, že pokud se rozhodne jeden kamion předjíždět druhý a vy náhodou jedete v protisměru, vůbec ho nezajímá, že máte přednost. Vytlačil nás na krajnici, kde jsme to se spolujezdkyní Lenkou pak dost dlouho rozdýchávali. O takových lahůdkách, že auta i kamiony používají jen obrysová světla nebo nesvítí v noci vůbec, už ani nemluvím. Na silnicích se potuluje dobytek, je v nich spousta děr…
Byl jste v Jižní Americe s motorkou dvakrát. Poprvé v Chile, Argentině, Bolívii a Peru, podruhé v Patagonii a jeli jste až do Ohňové země. Která cesta byla těžší?
Ta první. Většina cesty vedla v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů. Pociťoval jsem nedostatek kyslíku při fyzické námaze, například při zvedání motocyklu. Doprovázely nás nízké teploty od minus dvaceti stupňů Celsia do plus patnácti. Při druhé cestě už jsme navíc využili svých zkušeností a lépe se vybavili. I když je pravda, že Patagonie je hodně větrná.
Navíc byla první cesta téměř jednou tak dlouhá než druhá – přes devět tisíc kilometrů. A kilometry se ukrajují v oblasti, kde nejsou cesty, mnohem pomaleji než doma. Vzdálenost dvě stě kilometrů jedete klidně celý den.
Každého samozřejmě při představě motorky v pustině napadne – a co když se píchne?
Proti píchnutí používám speciální přípravek ultraseal. Aplikuje se přímo do pneumatik. V případě propíchnutí se pneumatika sama zalepí, většinou se stane, že o tom ani nevíte a případné defekty zjistíte až při výměně pneumatik. Ale pro stopadesátiprocentní jistotu si samozřejmě vozím náhradní duše a speciální sadu na lepení. Postarat se o píchlé kolo v pustině není žádná legrace, musíte na to mít na grif, který bohužel nemám.
Kdybyste si měl vybrat v Jižní Americe jedno místo, kam byste se chtěl okamžitě vrátit, které by to bylo? To je opravdu těžké. Všude bylo nádherně a lidé mnohem vstřícnější než doma. Asi bych se rozhodoval mezi Argentinou a Bolívií, i když tam jsem na motorce zažíval občas horké chvilky.
