Je hluboká noc, my po téměř třech dnech cesty opouštíme silnici a odbočujeme na zasněženou cestu v hlubokých lesích severní Karélie. Pomalu projíždíme závěje. Několikrát zapadneme. Těch třicet kilometrů lesem trvá dvě a půl hodiny.
Napsal Petr Slezák, vyfotografovali Petr Slezák a Natalia Červjakova Přes počáteční obavy z toho, zda je vůbec reálné trávit celé dny v únoru v mobilním ledovém táboře a potápět se ve vodě, která má minus dva stupně Celsia, se naše filmařská expedice přesvědčuje, že zázemí poskytnuté podpůrným týmem je perfektně připravené. Mobilní ledový tábor leží na zamrzlém moři několik kilometrů od vesničky Nilmoguba. Tvoří jej dřevěné domky na ližinách, díky kterým se dají pomocí sněžných skútrů přesouvat z místa na místo. Dovnitř se pohodlně vejdou dva až tři potápěči i s výstrojí. Uvnitř se topí plynovými kamny, takže je tu příjemné teplo. Většinu času jsme ale venku. Jeden tým je vždy pod vodou s podvodními kamerami a fotoaparáty, druhý je na suchu jistí na bezpečnostních lanech. Potápění pod ledem vyžaduje kromě perfektního vybavení a potápěčských zkušeností také psychickou odolnost. Cesta ven totiž vede vždy jen jedním jediným místem – tím, které si vyřežete v ledu. Bez jisticích lan, pomocí kterých spolu hladinový tým a potápěči komunikují, by byl pobyt pod ledem pošetilý hazard.
Bílé moře je jedno z nejkrásnějších moří severního Ruska. Příkré skalnaté pobřeží se střídá s lesnatou rovnou tajgou a vytváří úžasnou přírodní scenerii. Počasí je tady velice proměnlivé a těžko předvídatelné. Zima dlouhá a krutá. V únoru se běžná denní teplota pohybuje okolo minus patnácti stupňů Celsia, ale při proudění arktického vzduchu klesá až k minus čtyřiceti. Díky teplému vzduchu proudícímu z Atlantiku však může teplota vzduchu náhle vystoupit až na šest stupňů. Léto je tu krátké a chladné a led zůstává až do konce dubna. V zimním období je Bílé moře téměř půl roku zamrzlé a led je tlustý někdy i více než jeden a půl metru. Teplota vody v zimě klesá na minus dva stupně Celsia. Viditelnost pod vodou dosahuje až úžasných čtyřiceti metrů. Pestrost a barevnost života v ledové vodě nás ohromuje. Při natáčení se setkáváme s měkkými mořskými korály, mořskými houbami, hvězdicemi, kraby, ježovkami, krevetami a sasankami. Skály a kameny jsou útočištěm tresek, mořských okounů, vlkoušů a dalších druhů ryb. V mělkých hloubkách je písečné dno porostlé hustým lesem hnědých chaluh. Jejich těžké a pevné listy jsou plné vody. Ta jim při odlivu pomáhá přežít několik hodin na suchu. Pod vodou jsou listy chaluh nadlehčovány malými bublinkami, které je drží v dosahu světla.
Rampouchy a kry Místa vzdálená několik kilometrů po zamrzlém moři pečlivě vybíráme. Jednak se musí dobře naplánovat cesta, protože led může být díky mořským proudům na některých místech velmi tenký, ale hlavně chceme mít možnost natočit co nejlepší záběry. Hlavním poradcem je nám fotografka a mořská bioložka Natálie. V jedné skalnaté zátoce nás čeká úchvatná ledová scenerie. Vlivem přílivu a odlivu se tu lámou ledové kry. Celý ledový příkrov je silou přílivu zvedán a u pobřeží se láme. Vzniklé kry se kupí na sebe a okamžitě se spojují v kompaktní celek. Díky tomu je tato členitá ledová vrstva tlustá až několik metrů. Ledové kry však mohou být pro mořské živočichy i rostliny nebezpečné.
Mohou se o kry zranit. Kromě toho na ně však působí i chemicky, mají totiž sladkovodní složení. Poslední dva dny klesá denní teplota k minus třiceti stupňům. Přináší to i úsměvné momenty. Necelá minuta, za kterou po výstupu z vody sundáte potápěčský přístroj, stačí k tomu, aby z něho místo tekoucích pramínků vody visely až patnáct centimetrů dlouhé rampouchy.
Potápění v Bílém moři, pobyt v dřevěných srubech uprostřed hlubokých lesů severního Ruska, lidé, které jsme potkali, to vše byly tak hluboké zážitky, že jsme se rozhodli co nejdříve se sem vrátit. Domů jsme přijeli začátkem března a já se už v květnu na Bílé moře vrátil. Bylo zvláštní vidět stejné přírodní scenerie v probouzejícím se jarním počasí.Plaší tuleni V květnu se na Bílém moři vyskytují tuleni grónští, aby zde přivedli na svět svá mláďata. Jsou to velmi obratní lovci, umí se ponořit do hloubky až šesti set metrů a vydrží pod vodou neuvěřitelných čtyřicet minut. Dospělý jedinec dorůstá až 1,6 metru a váží zhruba sto padesát kilogramů. Dožívají se až čtyřiceti let. K lovu jsou vybaveni ploutvemi, díky kterým se mohou pohybovat rychlostí až dvacet kilometrů v hodině. Přední ploutev jim slouží k udržování směru. Když moře zamrzá, dokáží si tuleni prorazit hlavou otvor v ledu. Na příliš silný led použijí zuby. Byla půlka května, občas sněžilo, ale moře již bylo rozmrzlé. Sněžné skútry jsme tedy vyměnili za mnohem rychlejší motorové čluny. I když jsme tuleňů, kteří se vyhřívají na skalnatém pobřeží nebo plavou v moři, viděli poměrně mnoho, nepřiblížili jsme se na více než několik desítek metrů. Zkoušeli jsme různé taktiky, ale marně. Štěstí jsme neměli ani pod vodou při potápění. Dlouhé hodiny jsme s kamerami a fotoaparáty seděli na pobřeží a čekali, až tuleni připlavou blíž. Od místních domorodců jsme se nakonec dozvěděli o místě, kde tou dobou tuleni bývají skoro každý den. Bylo to ústí malé říčky u města Kandalakša vzdáleného asi sto padesát kilometrů. Ve zdejších poměrech tedy blízko… A tady jsme byli po několikahodinovém čekání konečně odměněni. Mohli jsme sledovat mladé tuleně z bezprostřední blízkosti. Bylo to nádherné setkání s divokými zvířaty v jejich přirozeném prostředí. V té chvíli jsem ale netušil, jaká setkání mne čekají na Bílém moři za tři čtvrtě roku.
Sonar nelhal Na sklonku léta jsme uskutečnili expediční plavbu ke vzdáleným ostrovům Bílého moře. Zázemím nám byla vědecko-potápěčská loď Karteš – jediné civilní plavidlo v Bílém a Barentsově moři vybavené pro potápěčské expedice. Ačkoli jsme vypluli začátkem září, počasí bylo již (na středoevropské poměry) pozdně podzimní. Přivítaly nás těžké šedé mraky a pršelo. Teplota vody i vzduchu byla téměř stejná, okolo devíti stupňů Celsia.
Po dvou dnech déšť ustal a mezi šedobílými mraky se objevila modrá obloha. Naše loď vplula do fjordu, který je ze dvou stran chráněn pevninou a z jedné strany ostrovem. Posádka zakotvila a my si šli připravit potápěčské a filmařské vybavení. Pod hladinou skála přecházela v kamenitý svah porostlý hustým lesem chaluh. Dole v hloubce asi třicet až pětatřicet metrů se svah změnil v písčité dno porostlé měkkými korály. Teplota vody se pohybovala kolem čtyř stupňů Celsia. V porostu chaluh jsme pozorovali mnoho drobného bezobratlého života – mořské hvězdice nejrůznějších velikostí, měkkýše, kalichovky anebo maličké hrdlonožce čárkované (Caprella linearis) stojící přímo na listech chaluh. V noci jsme se vydali na více než stokilometrovou plavbu k Soloveckému souostroví, místu smutně známému stalinským gulagem z 20. a 30. let minulého století. Gulag z největšího ostrova Bílého moře zmizel, ale rozlehlý klášter z 15. století přežil a navíc je tu přírodní botanická zahrada.
Mořské dno je v okolí ostrovů poměrně ploché a mělké. Snažili jsme se zde nalézt vraky lodí. Základní informace máme, zjišťujeme ale, že to vyžaduje daleko více času, než máme k dispozici. Po průzkumu dna sonarem se tedy rozdělujeme na dva týmy. Jeden prohledává pomocí podvodních skútrů jednu stranu ostrova a další jde prozkoumat to, co se na sonaru jevilo jako tvar kýlu lodi. A skutečně! V relativně mělké vodě nacházíme pozůstatky lodi, která je ale úplně porostlá chaluhami. Délku vraku odhadujeme na osmdesát metrů. Natáčení, průzkum i focení komplikuje silný proud a špatná viditelnost.U ostrova Velikij Po dvou dnech plavby zpět na sever se dostáváme k nejseverněji položenému místu naší plavby. Plánujeme ponor v proudu podél jižní strany ostrova Velikij, který je přírodní rezervací. Leží přesně na polárním kruhu a jeho rozloha je asi padesát kilometrů čtverečních.
V hloubce nacházíme pár měkkých korálů a celé kolonie sasanek karafiátových. Tu a tam se objeví i sasanka Stomphia. Celou dobu ponoru nás unáší mořský proud podél stěny. Mělčina porostlá lesem chaluh je prosvětlená sluncem. Opět se kocháme pestrým drobným životem mezi těžkými hnědými listy chaluh, když mě náhle zaujme zvláštní tvar. Na jednom listu odpočívá mořský zajíc (Cyclopterus lumpus). Tato zvláštní ryba má na břiše přísavku, kterou se drží na listu.Po hodině a čtvrt se vynořujeme k člunům, které nás díky vydechovaným bublinám mohly sledovat. Zjišťujeme, že nás proud odnesl o několik kilometrů. Vzhůru nohama Loď Karteš zamíří do zálivu k ostrovům Krestovyje a my se dostáváme do blízkosti vesničky Nilmoguba, která byla naším domovem při únorové i květnové výpravě. Od mořských biologů z nedaleké stanice se dozvídáme o místě, kde kolmá skalní stěna padá asi do čtyřicet pěti metrů. Zhruba ve dvou třetinách se prý nachází převis, ze kterého rostou velké měkké korály vzhůru nohama. Visí prý ze skalního převisu jako krápníky. To musíme vidět. K ostrovu Kiškin je to několik hodin plavby. Lokalitu se skalním převisem a s korály máme hledat u velké skalní rozsedliny. Skáčeme do vody a zanořujeme se. Skála nad hladinou je téměř vertikální a my zjišťujeme, že stejně vypadá i pod vodou. Klesáme do dvaceti sedmi metrů. Viditelnost je více než patnáct metrů, ale v této hloubce si už musíme svítit. Hledáme asi čtvrt hodiny. Najednou jako by skála uskočila o tři metry. Z převisu visí měkké korály, nejdelší mají asi metr. Je to úchvatná podívaná. Některé jsou sněhově bílé, jiné růžové, další lososově oranžové. Mezi nimi jsou místa porostlá sasankami karafiátovými. Stejně jako korály rostou vzhůru nohama. Proč, to netušíme. Na žádném jiném místě v Bílém moři jsme něco takového neviděli.
Při plavbě mě na dvou místech zaujaly na hladině zvláštní plovoucí útvary podobné tlustým černým rourám uspořádaným do pravidelných řad. Zjistil jsem, že jsou to plováky, na kterých visí podvodní plantáže slávek jedlých (Mytilus edulis). Tento poměrně známý mlž nechybí na jídelním lístku snad žádné rybí restaurace. Vzal jsem fotoaparát a vydal se pod vodu. Majitel byl přátelský ruský človíček a proti ponoru nic neměl. Navíc byl nadšen mým slibem, že mu nafotím a ukážu stav jeho plantáže, protože mu to ušetří spoustu práce s vytahováním lan a sítí, ve kterých slávky pěstuje. Plantáž jsou vlastně několik metrů dlouhé provazce visící od hladiny dolů. Na nich se drží slávky.Přítulní dravci
Bílé moře jsem opustil koncem září. Stromy i tráva už byly žlutozelené a hluboké lesy plné borůvek, brusinek a hřibů. Cestou vlakem z polárního kruhu do Moskvy a pak letadlem do Prahy se mi hlavou honily plány další cesty. Za pět měsíců jsem do těch míst mířil znovu. A čekal mě největší zážitek.
Běluha (Delphinapterus leucas) je ozubený kytovec, který se nepotápí do velkých hloubek. Její průměrná délka se pohybuje kolem čtyř a půl metru, někteří jedinci však mohou dorůst až šesti metrů a vážit úctyhodných tisíc dvě stě kilogramů. Běluhy jsou dravci a svou oblíbenou potravu vybírají z mořského dna svými zuby. Na vzduchu je běluha stejně jako ostatní kytovci krátkozraká. Ve vodě vidí výborně, ale v kalné vodě nebo za polární noci je ovšem sebelepší zrak málo platný. Proto má běluha dokonalou echolokaci. Na rozdíl od člověka, který slyší zvuk nejvýše o dvaceti kilohertzích, slyší běluha ultrazvuk o dvě stě kilohertzích. Když jsem se s nimi setkal, tak jsem pochopil, proč se jim někdy říká zpívající velryby – dovedou vydávat pestrou škálu zvuků. Hvízdají, cvakají, klapou čelistmi, troubí a někdy opravdu zpívají. Vše je slyšet i nad hladinou. Stejně jako v květnu tulení mláďata mě běluhy překvapily tím, jak byly přátelské.Konečně tváří v tvář Jednoho rána jsem si v ledovém táboře všiml, že asi šedesát metrů ode mne leží za ledovou krou cosi hnědého. Viděl jsem jen kousek, ale protože byl slunečný den, bylo mi jasné, co to je. Zkontroloval jsem směr větru a pomaličku se přibližoval ke kře. Za ní se přímo na ledu vyhříval tuleň. S každým krokem jsem čekal, že skočí do díry v ledu a uplave, ale byl asi stejně zvědavý jako já. Přišel jsem k němu na pět metrů, udělal pár snímků a zase pomalu odešel. Napadlo mne, že když ho nevyplaším první den, možná ho na stejném místě najdu i zítra. Byl tam i další dva dny a já se k němu postupně dostal na méně než metr. Když už měl pocit, že ho příliš ruším, sklouzl do vody a za pár minut se vynořil v jiné z šesti děr v ledu v našem okolí.
Za posledních deset let jsem organizoval více než sto menších i větších potápěčských výprav, několik filmařských expedic a uskutečnil několik tisíc ponorů, z nichž některé jsem dávno zapomněl. Potápěčské výpravy za přírodními krásami na polárním kruhu patří k těm expedicím, na které se nezapomíná a které by si opravdový dobrodruh neměl nechat ujít.
Bílé moře
* Má rozlohu 90 000 km2 a patří k vodám Severního ledového oceánu.
* Na jihu je ohraničeno Oněžskou a Dvinskou zátokou (ústí řek Oněga a Dvina) a na severozápadě Kandalakšským zálivem. Úžinou mezi poloostrovy Kola a Kanin je Bílé moře na severovýchodě spojeno s Barentsovým mořem.
* Maximální hloubka tohoto šelfového moře s členitým dnem je 350 metrů. Četné malé ostrůvky zaujímají dohromady plochu jen asi 500 km2. Největší z nich jsou Solovecké (Slavičí) ostrovy s klášterem z 15. století. * Salinita vody Bílého moře je 27,5–28 %o, což je o něco méně než v Severním ledovém oceánu. Příliv a odliv je pravidelný v půldenních cyklech. Rychlost přílivu se pohybuje od 0,1 do 4 m/sec.
