Napsal a vyfotografoval JAN SUCHL
Na cestě do vvesnice Tulaggy Killm zastavil Sofram na malé loučce uprostřed tajgy. Vzal z gazíku zelený plastikovy kbelík. Goša popadl tašku. „Piknik,“ řekli. I tady to slovo znají. Sofron obrátil kbelík dnem vzhůru a Goša na něj obratně nakladl hříběcí maso, rozpoprcované kuře a nakrájený chleba. Vedle na zemi se objevila láhev okurek láhev vodky. Goša otevřel vodku, nalil špetku do skleničky a chrstl to na sebe. „Bajanajoi,“ řekl. „Na boha tajgy se nesmí zapomenout, „ připoměl Sofron. I já jsem se rozhodl vycházet s Bajanajem co nejlíp. Učinil jsem ho dobrým duchem všeho svého jakutského putování, všemocným patronem a záštitou. Víra, s jakou jsem se k němu utíkal, se mi vyplatila. Ocenil ji a až na malé vyjímky, kdy se i jemu vymkly věci z jeho všemocných rukou, stál při mně na zemi, na vodě i ve vzduchu. Budiž ti za to neskonalý dík, milý Bajanaji. Některými rysy připomíná našeho Krakonoše: je ochráncem zvířat, květin, stromu a vůbec přírody, k dobrým lidem je štědry a laskavý, na chytráky a chamtivce má svrch. Oproti Krakonošovi je však daleko mocnější a ve srovnání s ním vládne zemi, do níž by se Česká republika vešla asi padesátkrát. Na rozdíl od Krakonoše, který je čistě pohádkového rodu, je Bajanaj původu božského a má svůj počátek v dávné jakutské mytologii.
Staří Jakuti byli lovci, tybáři, pastenci a tkae trocu rolníci. Jejich rdným domem a živitelkou byla tajga, v ní nacházeli život i smrt. Ztraceni v jejích rozlohách, vydáni jí na milost, pot řegovali někoho, kdo, by jim poskytli ochranu proti jejím rozmarům, někoho kdo vy vládl moudře jim i tajze. A tak z mnoha duchů, s nimiž Jakuti žili ve společenství, zaujaknejd ůležitější místo bůh – duch tajgy Bajanaj. Pravoslaví praví jeho význam trochu oslabilo, ale nicméně je přežil a do dnešní doby vešel už víc jako pohádková bytost. Bajanaj je pán tajgy, její hospodář, štědrý dárce všech jejích plod ů. Oojeho přízeň se ucházejí lovci, kteří ho povýšili na svého patrona a ochránce. On rozhoduje o loveck ém úspěchu a štěstí. Proto se každý lovec – a každý Jakut je srdcem lovec – snaží s ním vyjít v dobrém. Bylo by však pošetilé chtít si ho naklonit jen tím, že na něho pohostinsky vzpomeneme trochou nápoje nebo jídla. Být s ním zadobře znamená dodržovat zákony tajgy, zákony přírody. Bajanaj – symbol tajgy, symbol života. A protže slušným lidem přeje, je dobé ho mít i doma pro štěstí. Můžete si ho koupit vyřezaného z mamutí kosti, suroviny, která není v Jakutsku nijak vzácná, anebo jako roztomilého maskota dovedně ušitého z různobarevného sobího zámiše a kožešiny. A když už si ho pořídíte, musíte na něj i doma pomatovat kapkou vodky! Věřte, vyplatí se to.
ABARA = MEDVĚD. Po jakutském zvyku je nejlépe jít na medvěda ve třech. Lovec mesní připustit, aby se jeho pušky dotkla před lovem žena. Stane-li se to, musí požádat jiného muže, který na lov nejde, aby mu pušku podal. Anebo musí rozdělat oheň a třikrát svou zneuctěnou pušku podržet nad plameny. Ráno před lovem se muži jeden druhého ptají: „ Jaký jsi měl sen?” Odpověď buď zní „Dobrý” nebo: „ Špatný.” Za dobrý sen se považuje, dostanete- li dárek nebo dobrou zprávu, nebo když vám někdo nabídne vodku. Vodka je ve snu vůbec dobrým znamením. Ale když se člověk odmítne napít, je to zž špatný sen. V případě, že měl někdo špatný sen. V případě, že měl někdo špatný sen, je lepší odložit lov na druhý den. Bezprostředně před lovem je nutno vykonat obřad na počest Bajanaje. Vaří se kaše z mouky zvaná salamat a tou se bůh tajgy uctí. Lovci přitom pronášení zaklínadlo: „Ať se Bajanaj od nás neodvrací, ať na nás hledí vlídným okem, ať nám dá své zvíře!” Hovoří se šeptem, aby se bajanaj nevyrušil a po celou dobu nesmí o medvědu podnout jediná zmínka ani přímým, ani přeneseným pojmenov áním. Bajanaj také nesnáší, aby se v den lovu nazývala puška puškou a nůž nožem. Když už se o nich musí mluvit, tak jen jako o „rouře” nebo „trubce” a o noži jako o „ostrém”. Poté může lov začít, a jsou-li všechny předchozí zásady dodrženy, dá se předpokládat, že bude úspěšný. Ukryje-li se pronásledovaný medvěd v brlohu, anebo tam sková, vstupuje tam jako první nejmladší lovec, aby ho Bajanaj přijal a byl mu nakloněn.
Vkročí-li tam první nejstarší lovec, je to znamení, že s lovem končí a loučí se s bohem tajgy. Když je medvěd uloven, zapálí lovci oheň a jako dík obětují Bajanaji nedvědí sádlo. Z úlovku se lovec nikdy hlasitě neraduje. Po takzvaném velkém lovu – a tím lov na medvěda, sova nebo losa je – zkříží pok muži na ohni polena a ta překračují, aby se duch zabitého zvířete neurazil a nerozhněval. Teprve potom mohou lovci sami okusit medvědí maso. Vykřikují přitom „Krá, krá, krá!”, aby dali najevo, že medvěda nejí člověk, ale havran. U medvědího úlovku, který je považován za velký úlovek, je nepsaným zákonem pohostit sousedy. Jinak selovec dopouští hříchu a vystavuje nebezpečí, že už nikdy nic neuloví. Je až k nevíře, co všechno musí mít lovec – krom toho, že oládá svou zbraň – na paměti. Pokud se někdy do Jakutska vypravíte, je dobré to vědět.
KORZO NA LODI. Už třetí den se plavím parníkem Irkutsk po Leně do jakutské metropole. Oblíbeným druhem činnosti na lodi je korzování. Šlapete procházkovým krokem po ochozu obepínajícím celou loď, pozorujete cvrkot na vodě a hemžení v přístavech a zastávkách a dáváte se do řeči s lidmi a oni s vámi. „Já jsem Vikin,´” osloví mě mlad ý Rus, který ve mně neomylně pozná Čecha. Tak prý ho, Viktora, pokřtili jeho ostravští kámoši, když tam asi rok praktikoval v jenom závodě. Teď právě směřuje jako nákupčí do Tiksi na Severním ledovém oceánu. Mou pozornost přitahuje Třicátník ve světlešedém obleku, chlapecky štíhly, slámově žlutých vlasů, úzkého obličeje a blankytně modrých očí, připomínající Švéda či Dána. Vídám ho s malou křehkou šikmookou Jakutkou a dvěma dcerkami, jež jsou pozoruhodnými vzorky kombinace obou krví. Zaslechl jsem ho s rodinou mluvit jakutsky, rusky, ale také jakýmsi podivným němedkým dialektem. Ro už je na mou zvědavost trochu moc. Využil jsem příležitosti, když jednou stál sám apřený o zábradlí a díval se zamyšleně do zpěněné brázdy za lodí. Zeptal jsem se ho rusky, jakou že to mluví onou třetí řečí. „Altdeutsch,” řekl. „Proboha, kde jste přišel k staroněmčině?” vylétlo ze mne. „Prapraprarodiče se vystěhovali do Ruska. Bylo těch německých vystěhovalců víc a já jsem z jejich potomků.” Zkoušíme se domluvit. On mé spisovné němčině rozumí, já jeho altdeutsch jen chatrně. Vracím se radši k ruštině. „Jak jste se zatoulal až do Jakutska? ” „ To by byla dlouhá historie.” V této chvíli nemá očividně chuť o ní mluvit. „A vy jste novinář, spisovatel? ” otáčí rozhovor. Něco na ten způsob.” „Mám na to trochu nos. Donedávna jsem dělal v kultuře.” „A teď?” „Lovec.” A jako by chtěl předejít otázce, která se dala čekat, řekl: „Lákala mě tajga.” „Spokojen?” „Skoro by se dalo říct šťasten. ” „A co žena? Nemá námitky? Nebojí se?” „Nepiju.” Nechápavě se na něho zadívám. „Co pamatuji, přišli u nás o život dva lovci. Zmrzli. Alkohol” Lovec nesmí pít.” Podal mi ruku. „ Však mě navštivte, Žijeme v Olekňoku. Vezmu vás s sebou do tajgy. A budeme mít dost času si popovídat.” Otočil se a dodal: „Ptejte se na Hanse Jensena.” Odcházel pružným lehkým krokem a jeho slámově žlutá hlava zmizela v podpalubí.
BÍLÁ NOC. Blíží se večer. Slunce visí nízko nad obzorem a jeho paprsky vystřelují vodorovně jako ohnivé šípy člov ěku přímo do očí. Jsou pronikavé, dkouhé a tvrdé a vzhají dlouhé, ostře ohraničené stíny. Prostor dostal nezvyklou hloubku. Stromy v tajze se podobají černé mříži, kterou prochází ozanžové světlo. To nezvyklé stmívání, ta prazvláštní hra oslepujících paprsků a jejich tmavých protějšků náhle ustane. Slunce zmizelo za křivkou horizontu a na místě, kde prve stálo, se rozprostřel široký rudý vějíř. Čekám, že se krajina po krátkém zapl ápolání ponoří do šera a pak do tmy. Ale děje se něco docela jiného. Vějíř červánků pobledne, zezlatoví a rozlije se po xelém obzoru. Místo soumraku přibylo světla. Přímo před mýma očima se odehr álo něco neuvěřitelného: odešel den a nenastala noc. Jako by se přetrhl čas. V podivném šerosvitu se pode mnou leskne hladina Indigirky jako zchladlý šedý kov. Nahoře nad městečkem se na jejím širokém toku rozložil narudlý přísvit, dole pod přívtavem je temná a neznatelně splývá s dálavami tajgy a té prazvláštní noci. Vracím se od řeky. Pouliční lampy svítí, ale kdyby nesvítili, nebylo by vidět o nic méně. Snad je tém jen vyjádřeno, že ná být noc. Má být, ale není. Střechy jsou zality stříbrným jasem, ale světlá propast oblohy zeje prázdnotou – po měsíci a hvězdách ani stopy. Na šňůrkách napnutých mezi domy se sučí ryby. Lesknou se jako plátky mědi. Po ulicích chodí lidé, pomalu, nespěchají. Nad řekou se procházejí dvojice. Venku u vchodů si hrají děti. Blíží se půnoc, ale nidko je nevolá domů, ještě na jeho úbočí jného Bílá Hora. Probudí mě osté světlo. Na zdi proti oknu září oranžový pruh. Hodinky ukazuí dvě hodiny. Obléknu se a jdu ven. Městečko je zalito nezvykle žlutým jasem. Nebe a tajga na severovýchodě hoří zlatým ohněm. Slunce, které nakrátko uvázalo za severním pólem, se už zase dere vzhůru. Dělám první snímky a musím pořádně přiclonit. V noci! Za pár dní budu v Tixi žasnout. Kdyt budu v pravou půlnoc fotit – s clonou – opalizující zamrzlý ledov ý oceán.
HOST JE HOST. Kapse dogor! (Buď zdráv příteli!) Tak mě v Jakutsku vítali. A já si zvykl odpovídat: Suoch on kapse! (I vy buďte zdrávi!) V jakutském jazyce jde však o mnohem víc než o pouhý pozdrav. V dobách, kdy Jakut žil se svou rodinou v jurtě, které se říká urasa, často na desítky kilometrů vzdálené od nejbližšího souseda, byl pro něho svátek, když se u něho zastavil náhodný lovec nebo pastevec koní či sobů. Slova kapse dogor znamenají zároveň: „Vítej, pověz, co je nového, jak žiješ?” A jestliže byl příchozí neznámý člověk, cizinec, bylo v tom pozdravu i přání: „Vejdi a počínej si tu jako doma, buď mým hostem, buď mým přítelem.” A hostova odpověď suoch en kapse obsahovalai zdvořilé zdráhání a pobídku: Ne, vyprávěj napřed ty a já budu poslouchat. Potkat člověka na obrovských rozlohách jakutské země je dodnes svátek. Třebaže díky letadlům a vrtulníkům se mnohadenní vzdálenosti zkrátiky na pouhé hodiny. Host je host, přestože dnešní Jakuti už něžijí roztroušeně v jurtách, ale ve vesnicích a městech a hosté a náhodní návštěvníci už dávno nejsou výhradními informátory a zprostředkovateli novinek, protože rádiový a televizní signál pokrývá kterékoli místo v tajze a tundře. S jakutským pohostinstvím jsem se setkával na každém kroku, ale co ve skutečnosti obnášejí slova kapse dogor, jsem poznal až později. Bylo to v městečku Černyševskij, které vzniklo jako osada budovatelů Viljujské hydroelektrárny. Ukázali mi ji zvenčí i zevnitř a pak jsme seděli ve veliké prosklené restauraci, obědvali a dívali se širokými okny na zelené hory svírající úzké koryto řeky Viljuj. „Můj bratr vás zve k sobě na návštěvu,” řekl spisovatel Ivan Danilov, který nás provázel a pro něhož cesta s námi do Černyševského byla vítanou příležitostí spatřit po několika letech zase bratra, který tu žil. „Ale to je vyloučené,” namítla průvodkyně Natalja, „máme už dvě hodiny zpoždění a do Lenska nás čeká přes tři sta kilometrů jízdy.” „Aspoň na chvíli,” naléhal Ivan. „Známe ty chvíle,” mračila se Natalja. Zajeli jsme k jednomu domku ve svahu. Vstříct nám vyšel Ivanův bratr se ženou. „Buďte zdrávi, kapse dogor.” Potřásli jsme si rukama. S širokým úsměvem nás zvali dovnitř, stůl už je prostřený. „Nezlobte se, ale teď jsme zrovna poobědvali a za světla musíme být v Lensku,” prohlásila rozhodně Natalja a začala nás pobízet do vozu. Ivan Danilov mlčel. Mlčel i jeho bratr se ženou. Spěšně jsme se rozloučili. „Proč jsi to neřekl ráno,” obrátil jsem se v autě na Ivana, „ nemuseli jsme chodit do restaurace.” Pokrčil jen rameny. Když jsme pak pozdě večer, či spíše už v noci dorazili do Lenska a před spaním jsme si připili sklenkou vodky na zdar příštího dne, poznamenal jsem: „Škoda, že jsme si nemohli s tvým bratrem trochu popovídat. Snad až někdy příště.” Ivan postavil pohárek na stůl, zadíval se na mne pohledem, jaký jsem u něho do té doby neviděl, a řekl: „Příště vás už bratr nepozve.” „Proč?” „Protože Jakut podruhé nepozve toho, kdo jednou jeho pohostinství odmítl.” Útěchou mi mohlo být jen to, že Ivanova bratra sotvakdy v životě uvidím.
