Pražskou Jungmannovu ulici zná snad každý. Ale zřejmě málokdo by tu hledal místo, kde se vyrábějí housle. A to ne housle ledajaké, nýbrž soudobá světová špička. Už při vstupu do rodinného ateliéru vás nadchne atmosféra tvořená vůní dřeva, tichem přerušovaným jen tikáním hodin, jaksi “nepatřičná” v této části Prahy… Přemysl Otakar Špidlen tu se svým synem pracuje již mnoho let. V Praze měli dílnu v Křížovnické ulici, potom rodina koupila dům v Jungmannové, kde Špidlenovi tvoří své nástroje od konce války dodnes.
ÚSPĚCHY
Nejprestižnější houslařská soutěž se koná každé čtyři roky v německém Mittenwaldu. Do té letošní bylo přihlášeno 165 houslí, které posuzovali renomovaní odborníci z celého světa. Zvítězil Jan Špidlen, který se soutěže účastnil již podruhé.
“V soutěži si získáte jméno a zároveň je soutěž důkazem kvalitní práce,” říká. A letos na podzim se chystá pokořit italskou Cremonu!
HISTORIE
“Rodinná houslařská tradice sahá až do minulého století,” vypráví Jan Špidlen. “My jako rodina pocházíme z takzvané krkonošské větve, přesněji z krkonošské houslařské školy, kterou založil Věnceslav Metelka. To bylo v kraji ,zapadlých vlastenců?, jak je popisuje Rais. Vesměs tu byli tkalci a zemědělci. Školní učitel Metelka se tam poprvé začal zabývat houslemi. Nejdříve je opravoval a později se pustil do jejich výroby. Jeho potomci ho následovali, a tak založil místní houslařskou tradici. Mezi tím bylo několik generací, z nichž pochází i můj pradědeček František Špidlen, který se narodil ve Sklenařicích v Podkrkonoší. Pradědeček František potom odjel do Moskvy, kde se dostal na světovou houslařskou špičku. Vyhrál konkurz do carské konzervatoře a stal se houslařem carského dvora. Při tom všem měl ještě svůj obchod. Když se vrátil do Čech, byl už pan Někdo. Firmu po něm převzal synovec, jehož někteří potomci žijí v Moskvě dodnes. Svého syna Otakara, mého otce, vyučil v Praze a založil tu také svou pražskou firmu, v níž my pokračujeme jakožto čtvrtá generace.”
Pro Jana Špidlena nebylo lehké stát se houslařem. Po ukončení základní školy se musel rozhodnout, jakým směrem pokračovat ve studiích. Houslařská škola u nás nebyla, existovalo pouze houslařské učiliště, které spadalo pod továrnu, v níž se sériově vyráběly housle. Rodiče nakonec dali Jana na střední umělecko průmyslovou školu, kde studoval obor řezbář. Tam byl dva roky, potom přerušil studium a odjel na roční studijní stáž do Německa. “Naši tehdy v době komunismu vydupali přes různé konexe možnost ročního pobytu v německém Mittenwaldu, kde jsem chodil do školy. Potom jsem dodělal SUPŠ a již při škole jsem pracoval s tátou. V Německu jsem získal základy a otec mě pak mohl učit své vlastní fígle. V roce 1987 jsem odmaturoval a v roce 1989 jsem odjel téměř na rok do Londýna k jedné obchodnické a restaurátorské firmě, která opravuje ty nejlepší nástroje, jako například stradivárky. Ze zkušeností odtamtud čerpám dodnes. Měl jsem tam možnost půjčit si po práci z trezoru housle Gurneriho (pojmenované Vieuxtemps z roku 1741), patřící mezi nejvzácnější kusy na světě. Udělal jsem tenkrát jejich kopii · dnes na ni hraje Josef Suk…”
Špidlenovi vyrábějí v ateliéru hlavně housle a violu. Čelo vyrobil Jan zatím jen jedno. Basy nedělají, už kvůli velikosti. “Ještě před Anglií jsem udělal zkoušky do klubu umělců houslařů, což je takový spolek v Čechách, který vznikl v padesátých letech, kdy se potírala všechna soukromá umělecká řemesla. Proto, aby houslaři mohli soukromě pokračovat, se takto sdružili a byli zařazeni pod ministerstvo kultury,” vypráví Jan Špidlen. “Jinak bych tehdy musel pracovat v nějakém podniku nebo nedělat tento obor vůbec. Klub má dnes okolo pětapadesáti členů. Být v něm je něco jako mít titul Mistra.”
V současné době může housle vyrábět každý, proto se členové klubu umělců houslařů snaží vytvořit instituci, která by garantovala kvalitu.
VÝROBA
 |
Dodnes vyrobil Jan Špidlen již osmadvacet houslí a o všech si vede přesný záznam. Pracuje pouze na zakázku · poptávka je vyšší, než může sám pokrýt · a již dnes má zakázky na tři roky dopředu. Za rok je schopen vyrobit troje až čtvery housle.
Dřevo na výrobu houslí se dědí · v tom mají výhodu houslařské rodiny. Jan Špidlen má nějaké dřevo ještě po pradědovi a větší část · nakupovanou někdy po válce · po dědovi. Po nákupu se dřevo skladuje, zraje a čeká. S výrobou se pak začíná od boku nástroje. Spodní deska se dělá z javoru a vršek ze smrku. Jednotlivé díly, které se ohýbají za pomoci forem, musí být všude stejně silné. Na závěr se housle lakují, což je nejdůležitější operace. Struny se kupují, kolíčky a podbradky také.
“Já vyrobím tělo s krkem, kolíčky se potom upraví a napasují do houslí,” vysvětluje Jan.
Houslí je prý možné za rok udělat třeba i dvacet, podle toho ale vypadají. Jan tvoří s maximální pečlivostí, a jak sám říká, je možná až přehnaný perfekcionalista. S nářadím na výrobu je to podobné jako s dřevem · dědí se. Například dláta má Jan po houslaři Mrkvičkovi, který již zemřel. Janův otec má pracovní stůl ještě po pradědovi. “Když dědeček přijel z Moskvy roku 1909, nechal vyrobit tenhle ponk, který stál nejdříve v Křížovnické ulici a po přestěhování tady v Jungmannce, kde byl dřív společně s dílnou i obchod s hudebninami. Komunisti nám barák sebrali a tátovi tenkrát nechali jenom jednu místnost, kde vlastně po celý život pracoval. Místo dnešní dílny bylo tenkrát kadeřnictví,” vzpomíná houslař Špidlen starší.
Konkurenci Jan nepociťuje, s kolegy houslaři vychází dobře a zákazníky si navzájem nepřetahují. On sám má většinu zákazníků ze zahraničí, kteří sem jezdí už za jménem.
“Otec dělal housle pro Yehudiho, za první republiky byli našimi zákazníky Kubelík nebo Váša Příhoda. Z poslední doby třeba Josef Suk, který má housle ode mne i od táty. Ivan Ženatý má jedny od táty. Já jich v Čechách moc nemám, většina se prodala do zahraničí,” říká.
SOUTĚŽE
Houslařských soutěží se Jan účastní stejně aktivně jako jeho otec. Hodnotí se práce a zvuk. Zvuk se dál dělí na ozev, nosnost a charakter. Soutěže jsou anonymní, to znamená, že se neví, kdo které housle vyrobil · každé dostanou číslo, pod kterým soutěží. Většinou probíhají tři kola, mezi nimiž se pro zachování maximální objektivity housle přečíslovávají. U nás v Náchodě se poprvé zkoušel systém nový, kdy porotci znají jména výrobců a tento způsob se podle Jana také velice osvědčil: “Soutěž trvala celý týden a moc se mi to líbilo · už z toho hlediska, že bylo možné s porotci diskutovat o jednotlivých houslích. Soutěž je pak taková živější.”
CENA
Cena houslí bývá různá. Záleží na výrobci. Nejlevnější housle jsou ty tovární a nejdražší jsou staré italské. Cenové rozpětí mezi nimi je obrovské. “Ty nejobyčejnější stojí pár tisícovek a ty nejdražší milion dolarů. Lidé, kteří se zajímají o jejich ceny, sledují zároveň aukce, a to je již samostatný obor · obchod s houslemi.”
TVARY
Housle se dnes dají považovat za něco dokonalého, protože jejich tvar se tři sta let nezměnil. Existují různé modely, lišící se pouze detaily. Možná v budoucnu proniknou do masové výroby nové materiály, jako třeba uhlíková vlákna, se kterými se již dnes dělají různé zkoušky. Má to určitě své výhody, ale dřevo je dřevo. Svět muzikantů je dost konzervativní a jen těžko si lze představit, jak někdo hraje na karbonové housle.
Jan Špidlen sám také hraje. Učil se v “lidušce”, ale se žádnou kariérou houslisty nepočítá. Hraje především pro vlastní potěšení a potřebu. Mimo houslí se hodně věnuje sportu · říká, že jde asi o vášeň po rodičích: “Máma jezdila na kajaku, táta na lyžích, a já jezdím na horském kole, na surfu a také na snowboardu. Na surfu byl můj největší úspěch titul mistra republiky v roce 1988·89. Většina mých kamarádů jsou sportovci, a je to takový můj druhý svět. Největším kontrastem k houslařskému světu jsou pro mne snowboardové závody.” V houslařském ateliéru Špidlenů vznikají další housle, které budou hotovy tak za dva měsíce. Na chvíli ale Jan práci odloží, aby přivítal manželku s nedávno narozeným synem Františkem. Zdá se, že houslařské dřevo rodu Špidlenů má dalšího dědice…
