„Buď v pozoru! Stůj rovně! Vyrovnej řadu! Vztyčte vlajku! Pozdravte vlajku! Ticho tam vzadu!“ štěká učitel úsečné povely. Na zasněženém prostranství před ním stojí v pozoru přes čtyři sta chlapců ve věku od tří do šesti let! Na sobě mají jen černé šortky a bílé polobotky. Přitom mírně sněží a teploměr ukazuje tři stupně pod nulou.
ŠKOLKY „NAHOŘE BEZ“
Děti se poslušně a pokorně dají do běhu. Před sebou mají dvě kolečka kolem budovy školy. Celkem něco přes kilometr. V cíli se znovu řadí do vzorného útvaru a skupinově skandují: „Slibuji, že budu hodný, budu poslouchat rodiče a instruktory, nikdy nebudu lhát, budu si vážit spolužáků a pracovat, jak nejlépe umím!“ Učitel volá několik z nich k sobě a vyznamenává je. „Za vzorné plnění povinností a tvrdost k sobě!“ vysvětluje. Teprve pak žáci odcházejí do tříd. V nich se netopí. Okna i dveře jsou přitom stále otevřené. Výcvikový tábor malých teroristů, nebo obzvlášť krutá posilovna? Ne, toto je drahá a prestižní internátní školka.
Takzvané školky „nahoře bez“ – s erotikou nemají nic společného – se v Japonsku těší velké oblibě už více než deset let. Jejich žáci – omladina ve věkovém rozmezí od tří let až po univerzitní věk – celý rok chodí s odhalenou horní polovinou těla. Pouze když dítě onemocní, smí si obléci tričko.
„Jde především o sblížení civilizace s přírodou,“ prozradila mi Jana Šimonová, studentka japonštiny na tokijské univerzitě. A k čemu je dobrá zima? „Pokud je dítě otužilé a silné, může veškerou svoji energii soustředit na rozvoj intelektu.“ Ve školce zkrátka vládne vojenský řád. Hlavní důraz se klade na sebekázeň a tvrdost žáků. Děti hodně cvičí, ale i zpívají lidové písně, učí se tančit, psát básně, cizí jazyky i matematiku. Polonahota je prý velmi užitečná. Když je dítěti chladno, je mnohem čilejší. Ty děti, které celý rok chodí bez trika, na konci školního roku dostanou vyznamenání. Některé dokonce skrývají nachlazení, jen aby se jim dostalo kýženého ocenění. Jiné odmítají při onemocnění nosit trika, protože by se jim spolužáci vysmívali.
KLÁŠTERNÍ ŠKOLY
„Japonsko je zemí plnou fenoménů, s detailně organizovaným systémem, který nefunguje nikde jinde na světě. V zemi vycházejícího slunce to zkrátka klape tak, jak má,“ říkala jsem si, když letadlo s mou maličkostí na palubě opouštělo ranvej na tokijském letišti Narita. Kořeny bych však v ostrovní zemi zapustit nemohla. A už vůbec bych zde nemohla chodit do školy.
Školka samurajů je extrém, ale i tak Evropané, kteří nějakým způsobem přičichli k japonskému systému školství, nevěřícně kroutí hlavou. Není se čemu divit. Japonsko prošlo odlišným historickým vývojem než Evropa. Nejstarší zprávy o japonských vzdělávacích zařízeních se dají vystopovat již v osmém století. Vznikají tehdy speciální konfuciánské koleje, zaměřené však výhradně na příslušníky dvorské šlechty. Pro neurozené byly školy založené až mnohem později. Pod názvem terakoja, kde tera znamená klášter, vznikaly pod patronací tehdejších buddhistických klášterů. Do těchto klášterních škol posílali svoje děti samurajové a bohatí rolníci. Mládež se zde učila především číst a psát. Po celém Japonsku se tento typ vzdělávacích zařízení rozšiřuje až zhruba v 17. a 19. století. Tehdy však jsou již školy terakoja určeny výhradně dětem měšťanů a rolníků. Po založení šógunátu rodem Tokugawa v roce 1603 prošlo Japonsko dvousetpadesátiletou izolací vůči „zbytku světa“ (nepřijímalo ani trosečníky). Rok 1853, kdy se na ostrovech vylodili cizinci, byl pak pro Japonce šokem. Šokem z technických vymožeností, které s sebou přivezli. Politické a mocenské špičky země začaly revidovat řízení státu. V roce 1868 byl zrušen šógunát, Japonsko se otevřelo světu a vyslalo do ciziny učence i studenty. Dohnalo vývoj. Motivovalo a mobilizovalo národ probuzením vlastenectví pod heslem „Tvůj život nepatří tobě, ale Japonsku.“ Účinný nástroj. Ale vedl k úplnému potlačení osobnosti a individuality.
Tradici nynější vzdělávací struktury založila až reforma roku 1872. Po druhé světové válce Japonsko opět stanulo na prahu nových dějin. Tentokrát šlo o obnovu totálně zničené země. Hybným motorem a motivací národa se stala myšlenka na nový život, poválečná euforie. A skutečně. Japonsko je opět silnou velmocí. Opět dohnalo a předehnalo svět. Ale druhá strana mince? Například právě školství. Disciplína, učení nazpaměť, žádné dětství…
Z našeho evropského pohledu zkrátka nepatří školní léta Japonců k nejpříjemnějším vzpomínkám.
VZDĚLÁVACÍ HYSTERIE
Vzdělání je v Japonsku nutností, samozřejmostí a pro rodinný rozpočet velice nákladnou záležitostí. Vzdělávací systém v Japonsku je detailně organizovaný. I když povinné je jen základní vzdělání, téměř 94 % japonské populace má maturitu a 42 % navíc absolvuje nástavbové dvou až tříleté studium nutné pro výkon určitého povolání.
Nesmírně důležité je dostat se do správné školy a získat garekurekišakai neboli diplom ze správné univerzity. Přesto – nebo právě proto – navíc každé druhé dítě chodí do jukus (noční doučovací hodiny), nebo jokibos (doučování před zkouškami). Absolvovat renomovanou školu totiž znamená být přijat do renomované firmy. Diplom, vysvědčení, to je prakticky to jediné, co rozhoduje o celém dalším životě Japonce. A to se samozřejmě odráží i v samotném způsobu vzdělávání – atmosféra konkurence, testy, odpolední i večerní vyučování, nesmírné množství domácích úkolů. Škola bývá i v sobotu a letní prázdniny trvají pouze měsíc, přitom však znamenají jen mnoho domácích úkolů či měsíční intenzivní kurz. Vzdělávací hysterie většinu žáků poznamená na celý život. Už ve školce se děti učí základům čtení a psaní. Do renomovaných školek se dokonce skládají přijímací zkoušky. A některé renomované univerzity mají dokonce svůj vlastní systém – od mateřské školy přes základní devítiletku a střední školu až ke státnicím.
ŠKOLNÍ ROK
Povinná školní docházka v Japonsku trvá devět let. Šest let základní školy a tři roky nižší střední školy. Většina dětí pokračuje po přijímacích zkouškách na tříleté střední škole. Školní rok začíná počátkem dubna a končí kolem dvacátého března. Je rozdělen do trimestrů, oddělených pětitýdenními letními prázdninami a asi čtrnáctidenními prázdninami v době svátků Nového roku. Obvyklý školní den se skládá ze čtyř dopoledních a dvou odpoledních hodin, u nejmenších dětí je o něco kratší. Na nižších stupních se učí i v sobotu dopoledne.
Ve třídách bývá i 40 žáků, obrazy na stěnách jsou výjimkou. Žáci a studenti se učí nazpaměť nesmírné množství informací, zkoušení probíhá pouze formou písemných testů, z více možností vybírají správnou odpověď. Neznají samostatné práce, kompozice, ústní zkoušení. Jsou zvyklí jen naslouchat a dělat si výpisky. Zřídka se tak odváží zpochybnit učitelovu autoritu otázkami týkajícími se daného předmětu. Není to zvykem.
Na základní škole všechny předměty učí jeden učitel, kterého v následujícím ročníku vystřídá jiný. Jeden týden v roce navštíví učitel rodiče všech svých žáků, aby poznal prostředí, v němž vyrůstají, a aby si promluvili. Při takzvaném rodičovském dni zase rodiče přicházejí do třídy a sledují výuku.
Na letní i zimní prázdniny školáci dostávají spoustu domácích úkolů. Kromě cvičení z hlavních předmětů, jako jsou matematika, japonština, přírodní a společenské vědy, to jsou pravidelné slohové práce o četbě, dále projekt podle vlastních zájmů – od zkoumání žab až po kaligrafii, dále si žáci vedou deník – psaný i kreslený – o tom, co v prázdninových dnech dělali, zažili, co je napadlo – jak kdo chce. Učebnice dostávají žáci obou stupňů základních škol zdarma – nové a nechávají si je. V základních školách stát zabezpečuje i teplé obědy. Jídelny ve školách neexistují, obědy se dovážejí a jsou téměř stejné pro celé Japonsko: rýže, mléko a příloha. Tedy ryby, maso či zelenina. V ostatních školách si děti nosí vlastní oběd ve speciálních krabičkách z umělé hmoty.
DOSPÍVÁNÍ V JAPONSKÉ ŠKOLE
Základní školy jsou povětšinou státní, i když v současné době přibývá soukromých škol. Pro prvňáčka předepisuje ministerstvo školství 850 vyučovacích hodin ročně, pro žáky druhého stupně 1050 hodin. Studium angličtiny je povinné od druhého stupně základní školy.
Aby dítě obstálo v tempu výuky, chodí na odpolední vyučování do jiné školy, která je ovšem soukromá. Pracovní doba rodičů bývá často 10-12 hodin denně s ohledem na čas spojený s dojížděním. Přesto mnohé děti vůbec nemají klíče od bytu. Nepotřebují je. Ze školy se vracejí později než rodiče z práce. Do prestižních státních či vybraných soukromých škol děti mnohdy dojíždějí i dvě hodiny.
Mnoho japonských dětí získá alespoň základy nějakého tradičního bojového umění – nejoblíbenější jsou karate, judo a kendo. Výuka často neprobíhá v samotné škole, ale třeba na policejní stanici. Výuka se nesoustřeďuje ani tak na samotnou techniku, jako spíše na to, jak se dotyčný má chovat. Velmi populární jsou i matematické kroužky. Tam se děti velmi snaží. Čím jsou lepší, tím mohou získávat vyšší a vyšší stupně osvědčení – přirovnala bych to k různobarevným páskám v judu.
Nižší střední škola často znamená velkou změnu. Na rozdíl od základní školy, kde děti mívají hodně tělocviku a ručních prací, na střední škole začíná hodně sezení a učení se. Přibude angličtina, přírodní a společenské vědy se specializují, vedle klasické japonštiny se vyučuje i moderní japonština. V každém trimestru se skládají dvě zkoušky.
Hlavní metou studia jsou většinou zkoušky a přijetí na dobrou vyšší střední školu. Na nižší střední škole se už používají standardizované testy, podle kterých lze určit, jaké máte šance. Střední školy jsou kvalitativně jasně rozlišené podle počtu absolventů, kteří se dostali na nejprestižnější vysoké školy, jako je Tokijská univerzita. Proto se většina studentů, kteří chtějí uspět, na přijímací zkoušky připravuje v jiné, soukromé odpolední nebo víkendové škole.
Protože střední škola už není povinná a rodiče školné částečně hradí, nikdo tam nikoho k ničemu nenutí – dokonce ani ke striktní docházce a plnění domácích úkolů.
Uniformy jsou povinné pro žáky základních a středních škol. Každá škola má svůj vlastní stejnokroj, většinou v šedých, tmavomodrých, ale i černých barvách, s bílou košilí, občas i v námořnickém stylu. Jen naprosto výjimečně některá škola na uniformě netrvá. Děvčata nosí dlouhé sukně do poloviny lýtek, pouze středoškolačky z velkých měst si navzdory pravidlům školy sukně odvážně zkracují nad kolena. Rovněž účes podléhá přísným pravidlům. Chlapci musí mít sestřih krátký, nad uši. Jiná barva než havraní čerň je naprosto vyloučená.NEJLEPŠÍ MOZKY ZEMĚ
Dobří studenti od začátku směřují na určitou univerzitu. Je v jejich zájmu dostavit se ke zkouškám a získat co nejvíce bodů, protože se průběžné bodování zaznamenává do přihlášky na univerzitu. Testy jsou opět standardizované, to znamená, že středoškolák vlastně soutěží se studenty z celého Japonska, kteří chtějí na univerzitu. Podle pořadí se pak hlásí na tu, na kterou se s daným výsledkem může dostat. Rozhodující jsou sice přijímací zkoušky, ale výsledek lze takto s velkou pravděpodobností odhadnout.
Na státních univerzitách – existuje i řada soukromých – se skládají zkoušky ve dvou kolech: v prvním ze všech předmětů, a až ve druhém z oboru, na který jste se hlásili. Existovaly také střední školy, které mají úzké kontakty s určitou univerzitou, a tak jejich studenti mohli být přijati na základě doporučení svých učitelů. Dnes je ovšem soutěž o místo na univerzitě o něco slabší, protože je méně mladých lidí a univerzity více soutěží mezi sebou o dobré studenty.
Co dělají Japonci po maturitě? Mnozí odcházejí na nástavbové studium, ale 47 % středoškoláků přestupuje na univerzitu. Dvě nejprestižnější jsou státní univerzity v Tokiu a Kjótu. Být přijat na jednu z nich je snem nejenom každého Japonce, ale i studentů ze všech asijských zemí. Mají totiž takové renomé, že jejich absolventi se mohou ucházet o dobře placené místo u největších japonských firem, jsou považováni za nejlepší mozky, jaké země má.
