Jen málokdo tušil, kdy, kde a v jaké podobě sjede z oblohy první ničivý blesk. Svědků nahlas vyslovených Hitlerových přání, úmyslů a rozhodnutí se v celé éře nacismu nedá najít mnoho a postupem času jich ještě ubývalo. Mnohé však vůdce nacistické strany vyslovil ještě dřív, než se dostal k moci. Začteme-li se do jeho knihy “Mein Kampf”, užasneme sice nad otevřeností, s jakou odhalil světu své pozdější požadavky, avšak také víme, že jeho slova málokdo bral vážně. “Německá říše má jako stát pojmout vš echny Němce, a splnit tak nejen úkol shromáždit a zachovat nejcennější rasové prvky národa, ale také je pomalu a jistě přivést k rozhodujícímu a vládnoucímu postavení,” zformuloval tu vůdce své poslání.
SCHYLOVALO SE K BOUŘI
V lednu třiatřicátého roku převzali nacisté moc v Německu.
A jen tři dny poté při setkání s veliteli armády nový říšský kancléř Adolf Hitler prohlásil: “Dnes se ještě nedá říci, jak se má využít získaná politická síla, možná k získání exportních možností, možná – a ještě lépe – k dobytí prostorů na východě a k jejich bezohledné germanizaci…” Tehdy ještě “nevěděli”. Ale již za rok v tajném dokumentu vysvětloval pohlavár německých branných sil von Blomberg: “Záměrem říšského kancléře je zabezpečit mír na řadu let, aby se mohla uskutečnit přestavba říše a vý stavba Wehrmachtu. Jakmile pak bude říše připravena, zasáhne do velké politiky…”
Tato doba nastala – zdá se – na přelomu let l937 a 1938.
Pátého listopadu 1937 nastínil vůdce Německa nejbližší milníky expanze: “Cílem… německé politiky je zabezpečit si a udržet masy lidí a jejich množství zvětšit. Jde tedy o problém prostoru.” Prohlásil, že v případě Rakouska a Československa se mu nejedná o pouhé “korektury hranic”, ale o úmysl “osvobodit deset milionů Němců žijících na těchto územích”.
Brzy splnil první polovinu svých slov.
S pomocí páté kolony, jež tu působila již řadu let, padlo v březnu 1938 nacistům do náručí führerovo rodné Rakousko. Triumfální cesta pokořenou zemí rozhodně nepřispěla k zmírnění jejich bojechtivosti. Takže už 28. května 1938, při důvěrné rozpravě se všemi význačnými členy ministerstva zahraničí, armády a vedoucími nejvyšších nacistických úřadů, vykřikl Hitler v zimní zahradě říšského kancléřství: “Chci, aby Československo zmizelo z mapy.”
Většina přítomných považovala tato slova za “předpověď počasí” do budoucna. Pouze hrstka vyvolených znala zatím nejpřísněji utajenou směrnici o akcích proti Československu, označenou jako “Strategické soustředění Grün”. Fall Grün – plán “Zelený”. V jejím záhlaví stála později mnohokrát citovaná věta: “Je mým nezaměnitelným rozhodnutím v dohledné době zničit Československo vojenskou akcí.” Další dokument určil dokonce i nejkrajnější lhůtu: vojenské akce měly začít nejpozději prvního říjnového dne rok u 1938.
Mnoho času tedy nezbývalo.
Rozdrcení demokratického Československa představovalo trvalý nacistický cíl, na nějž se chystali po řadu let. Nyní mělo dojít k rozhodnutí. Vedle vojenských příprav se nacisté snažili zatlačit Československo do politické izolace, využít k tomu farizejského postoje nejen některých západních politiků, ale i Stalinovy říše na východě, podněcovat vnitřní potíže republiky a stupňovat je. Hluboko ve stínu jednání diplomatů, politiků a vojáků začaly plnit své povinnosti i tajné služby říše. Každá na půdě j í vlastní. Zato však podle shodných směrnic. Konečným cílem se mělo stát vytvoření takové situace, která by ospravedlňovala útok.
Jinými slovy: nacistická specialita – incident.
Překvapivý strategický úder jen tak z čistého nebe a bez možnosti jej řádně ospravedlnit byl z taktických důvodů zamítnut. “Nemám v úmyslu v blízké budoucnosti zničit Československo bez provokace, pouhou vojenskou akcí. Proto musí rozhodnutí vynutit nezbytný politický vývoj uvnitř Československa, nebo politické události v Evropě vytvořit zvlášť vhodnou příležitost, která se pak již nikdy nevrátí,” zapsal generál Keitel Hitlerův výrok přímo do invazních směrnic…
Kdo ale poskytne záminku?
Každá špinavost se jim zdála dost čistou. Vítěze se přece nikdo nezeptá na okolnosti počátků jeho boje… Zpočátku zřejmě váhali mezi dvěma možnostmi provokace: individuální teroristickou akcí – a hromadnou operací “utlačovaných” sudetských Němců. Pokud se zpočátku přikláněli k první variantě, zůstávají podrobnosti dodnes bílým místem historie. Uvažovalo se o atentátu na německého vyslance v Praze Eisenlohra, či chargé d?affaires Andora Henckeho. Později padl dokonce i návrh na zavraždění britského zprostředkovatele v československé věci lorda Runcimana, či někoho z jeho doprovodu. V podstatě jednoduchý recept: spáchat zločin, a před tváří světa z něj obvinit Čechy.
Nakonec se však v Berlíně rozhodli jinak.
Úlohu strůjce incidentu, jímž se mělo Německo “nesnesitelně vyprovokovat k válce”, převzala Sudetoněmecká strana, v jejímž čele stál někdejší učitel tělocviku Konrad Henlein. V Čechách a na Moravě žily tři miliony občanů německé národnosti. V roce 1938 se jich devět z deseti – ať již z jakýchkoli důvodů či pocitu nadějí – hlásilo k Henleinovi. A téhle síly bylo třeba využít.
“TROJSKÝ KŮŇ” SE JMENOVAL SDP
První máj 1938. Na jednom z veřejných shromáždění promluvil henleinovský poslanec Wollner: “Z taktických důvodů nemohli jsme se dříve hlásit k nacionálnímu socialismu. Dnes již nepotřebujeme ukazovat dvojí tvář. Nad námi drží ruku pětasedmdesátimilionový německý národ a říšský kancléř Hitler. Sudetští Němci dovedou velmi dobře rozlišovat mezi státem a vládou, mezi věrností k národu a ke státu. Je-li Beneš představitel státu, pak je Hitler představitel národa.”
A 26. května 1938 – týden po částečné mobilizaci, kterou v reakci na německé provokace vyhlásila československá vláda – uveřejnil žurnalista Ward Price v britském listě Daily Mail rozhovor s Henleinem, který v jedné z odpovědí použil výhružná slova: “Do podzimu se musí najít řešení sudetské otázky!”
Věta, jíž nelze upřít jasnozřivost.
K sudetoněmeckým občanům republiky se pochopitelně obracela také pozornost obou hlavních nacistických tajných služeb: vojenského Abwehru i esesáckého Sicherheitsdienstu (SD) a jejich služeben, rozložených podél německo-československých hranic. Centrály sídlily ve Vratislavi, Drážďanech, Mnichově, Norimberku a Vídni – a dost snadno získávaly stoupence Konrada Henleina a turnery pro plnění svých záměrů. Zcela v duchu poslání, které vůdcům německých národnostních menšin určil sám Adolf Hitler: “Vy na nejpřednější frontě našeho bojového hnutí… nám umožníte, abychom uskutečnili svůj vzestup a zahájili bojové akce… Daleko před frontou připravíte jisté akce, a zastřete naše vlastní přípravy k útoku. Dívejte se na své poslání tak, jako byste byli ve válce. Pro vás platí válečné právo. Jste snad nejdůležitější součástí německého národa. Já i celý národ vám poděkujeme za oběti, které jste přinesli pro budoucí říši…”
Nyní ovšem již nešlo získávat jen jednotlivce nebo menší uzavřené skupiny v městech a obcích. Požadavek “incidentu” předpokládal zorganizovaný henleinovský předvoj, ochotný a odhodlaný “jít do toho”. První podobné oddíly začaly vznikat na přelomu let 1937 a 1938 v pohraničních oblastech severních a severovýchodních Čech a také severní Moravy. Jejich úkol? V prvních okamžicích války ovládnout místní opevnění. Do té doby plnily oddíly nejrůznější zpravodajské úkoly.
Od března 1938 – po anšlusu Rakouska – došlo k výraznému posunu i v činnosti Sudetoněmecké strany. Z pohraničních ředitelství policie přicházela hlášení, že ozbrojení ordneři obdrželi v rámci strany zvláštní postavení, jež zdaleka neodpovídalo úředně povolenému úkolu udržovat pořádek při schůzích strany. Na legitimacích ordnerů se na rozdíl od běžných stranických průkazů ocitly fotografie. Ordneři začali svolávat důvěrné schůze, kterých se ostatní členové strany nesměli zúčastnit. Pořádali noční cvi čení v terénu, využívalo se jich jako kurýrů a závažná stranická korespondence se k doručení svěřovala právě ordnerům. Jejich pochodová cvičení se děla přesně podle armádního vzoru a pozorovací službu vykonávali s přísnou vojenskou kázní. Vedle ordnerů existovali ještě turneři. A o jejich výcviku se dalo říci v podstatě totéž…
Pod mateřským dohledem říšskoněmeckých agentů se tak v našem pohraničí vytvářela armáda cvičených záškodníků, odhodlaných ke všemu: v pravém slova smyslu to byl nepřítel uvnitř hradeb. Během času – s přibližujícím se střetnutím – se výcvik těchto oddílů stále víc přesouval na bezpečné německé území. Přípravy měly však zůstat co nejdéle utajeny. Stále větší počet sudetských Němců odcházel proto “za prací” do Německa. “Zprostředkování práce” organizovaly sekretariáty SdP a na druhé straně hranic se vy braní jedinci hlásili v kontrolních střediscích umístěných často přímo v úřadovnách SD a Abwehru. Odtud, po kádrovém prověření, odcházeli tito dobrovolníci do tajných výcvikových táborů.
U Canarisova Abwehru se těmto úkolům věnovala I. skupina, vedená zpočátku jako oddělení národnostních menšin. “Kontaktovali jsme především německé menšiny té které země, jejíž dobytí se plánovalo,” vysvětloval po válce zajatý německý zpravodaj Rudolf Tarbuk. “Získané osoby z menšin se dopravily do Německa nebo obsazeného Rakouska – a tam je na různých místech cvičili ve zbrani a používání třaskavin. Zatím se do dotyčné země pašovaly také zbraně a předávaly se důvěrníkům k úschově. V případě válečnéh o konfliktu měli důvěrníci za úkol rozdělit zbraně členům a vyvolávat u nepřítele nepokoj a nejistotu. Především sabotážemi na válečně důležitých objektech a různými přepady…”
SOUBOJ STÍNŮ
Třetího června 1938 přijel Konrad Henlein do Berlína. Spěšně a tajně – jak se již stalo jeho zvykem. První bod programu: návštěva Volksdeutsche Mittelstelle (VoMi). Tato organizace se měla původně zabývat kulturními, právními a hospodářskými problémy německých menšin ve východní Evropě a jejich reemigrací do Německa. Časem se však pod vedením důstojníků SS vzdalovala svému poslání a stávala se odnoží Sicherheitsdienstu. Henlein nyní navštívil šéfa VoMi, SS-obergruppenführera Lorenze. Předmětem jejich rozhovoru – jak prokazuje přísně důvěrný záznam – se stala zejména otázka spojení…
Henlein: “Bylo by nejlepší, aby vaše pokyny přicházely přímo do Bad Elsteru, kde již nyní vytvoříme středisko našich důvěrníků ze všech krajů… Každý náš kraj se dotýká státních hranic a přechody hranic máme všude zajištěny. V nejkratší době vybudujeme na druhé straně střediska našich důvěrníků z toho kterého kraje. Odtud pak povede přímé spojení po německé straně do Bad Elsteru a zpět zase do krajů u nás. Spojení bude rychlé, bezpečné a veškerý styk se povede jen ústně.”
Lorenz se zamyslel a potom souhlasil. Zdálo se, že navržený plán nic nemůže ohrozit…
Ani u nás však nezaháleli lidé, kteří si své povolání nepíší na vizitky. Mnoho z příprav neušlo pozornosti naší vojenské zpravodajské služby. Varovali agenti nasazení v Německu, a plody přinášela i vlastní průzkumná práce, protože většina důstojníků “dvojky” se neustále pohybovala v pohraničním terénu. “Poznali jsme například,” vyprávěl o tom nedlouho před smrtí při osobním setkání plukovník v. z. Emil Strankmüller, někdejší šéf našeho ofenzivního zpravodajství, “že mírovou organizaci Abwehru nahrad ila válečná. Pomohly nám zkušenosti z doby obsazení Rakouska. Takzvané hundertschafty, setniny, se těsně před obsazením Rakouska – jak jsme si zjistili – shromažďovaly a radiotelegrafickými kanály vysílaly různé výcvikové povely. Na počátku období, kterému se říká sudetská krize, se podobné úkazy opakovaly. Dali jsme příkaz k odposlouchávání. Jejich spojaři hovořili otevřenou řečí a my vše zapisovali a dělali podrobné grafy. Podle tras, jimiž oddíly postupovaly, jsme pak usuzovali, kudy by mohl v budoucnu přijít útok, kde dochází ke koncentraci sil, kudy vedou informační a spojovací kanály.”
Zpravodajové získali informaci i o tom, že se nápadně zvýšil stav německých celníků na hranicích – a také si ověřili, že tyto “posily” svému řemeslu zjevně nerozumějí. Není divu: vždyť to byli muži v celní službě neškolení – příslušníci německé armády, zpravodajští specialisté. Přijeli pracovat proti Československu přímo z prvních pozic. Tato nová organizace dostala označení “zesílená pohraniční dozorčí služba” a pravidelná cvičení udržovala její akceschopnost.
V pracovnách 2. oddělení čs. hlavního štábu vznikla zhruba v téže době, kdy se Henlein radil s Lorenzem, řada studií namířených proti předpokládaným akcím Sudetoněmecké strany, a to především pro případ válečného konfliktu či povstání henleinovců. Důstojníci špionáže i kontrašpionáže na základě posledních zpráv, a především svých dlouholetých protiněmeckých zkušeností očekávali, že středisky eventuálního puče nebo jiného masového protistátního vystoupení Henleinových lidí se stanou okresní a krajské sekretariáty SdP.
V tomto předpokladu se nemýlili.
Cíl našich navrhovaných opatření? Po vypuknutí krize přerušit kontakty mezi sekretariáty, znemožnit kurýrní spojení – anebo je alespoň oslabit. Vojenští zpravodajové vypracovali systém “rušících tras”, který se potom osvědčil v září 1938. Henleinův spojovací plán se přece jen v té podobě a v onom rozsahu, jak jej zamýšlel, neuskutečnil.
RECEPT K VOLNÉMU POUŽITÍ
Po posledních poradách v Berlíně bil Henlein počátkem léta 1938 na poplach. Sudetoněmecká strana mobilizovala členstvo. Kromě SD a Abwehru přispěchala sudetským Němcům na pomoc i další tajná zbraň – propaganda. Léta neskrývaných antipatií vyústila do otevřené protičeskoslovenské kampaně, v níž se prezentovalo Československo jako země vzniklá “versailleským omylem”, jejíž samotná existence je ohrožením politické bezpečnosti a míru v celé Evropě. Mírumilovné Německo nemůže prý v zájmu vyšších cílů tak ovému stavu nečinně přihlížet…
V Chebu, hlavním stanu henleinovského hnutí, vznikl v téže době plán na úplnou pohotovost příslušníků strany ve všech místech republiky obývaných Němci. Měly se uskutečnit náhlé srazy aktivistů a na mnoha místech se plánovala jakási zvláštní cvičení, při nichž se zdůrazňovala především zpravodajská pohotovost těch členů SdP, kteří vlastnili motocykly, automobily a jízdní kola. Na důvěrné schůzi asi šedesáti vybraných henleinovců v Liberci nabádal sudetoněmecký poslanec Oberlik přítomné funkcionáře, aby si připravili zbraně k povstání, které prý vypukne někdy mezi 28. zářím a 1. říjnem 1938…
Termíny hozené jen tak do vzduchu? Či již tehdy aspoň někteří vedoucí činitelé henleinovců věděli o stejném termínu Hitlerově?
Pečlivě naplánovali nacisté svou cestu do Československa. Předáci sudetských Němců byli připraveni převzít v rámci říšského scénáře jakoukoliv roli. Otevřenou, či skrytou. Roli protagonistů i komparzu. O jejich smýšlení se Henlein později – v březnu 1941 ve Vídni – vysloví zcela bez obalu: “Abychom se uchránili českého vměšování, byli jsme nuceni popírat svou věrnost nacionálně socialistické věci. Raději bychom se k nacionálnímu socialismu otevřeně přiznali. Je však otázkou, zda bychom potom byli sc hopni vykonat svůj úkol: zničit Československo.” Zatím tedy museli své záměry a city trochu tajit. Ovšem v téže době sám Henlein při zájezdu do Anglie prohlásil, že “nelze zabránit radikálnímu postupu sudetských Němců a odvrátit nepokoje, z nichž by mohla vzniknout občanská válka jako ve Španělsku”. Dr. Janowski to vyjádřil v Natalu v Jižní Africe ještě stručněji: “Nedostanou-li sudetští Němci autonomii, stane se z Československa druhé Španělsko.”
Později se už nejen mluvilo, ale věci příští se i připravovaly.
V Henleinově politické kanceláři se po válce našel přísně tajný dokument, který je zřejmě shrnutím pracovní snaživosti všech zúčastněných složek. Nazývá se “Základní plánování O. A.” a do detailů rozpracovává představu “incidentu” vyvolaného henleinovci. “Vůdce sudetských Němců,” naznačuje se tu ve stylu sci-fi možnost budoucího postupu, “vyčerpal všechny možnosti mírového řešení sudetoněmecké otázky. Už dávno předtím byla celému světu předložena otázka Československa jako nejakutnějšího nebezpečí p ro skutečný a trvalý mír. Vůdce Sudetoněmecké strany požádá ještě o provedení plebiscitu… Lze počítat s tím, že Češi tento požadavek odmítnou. Pak se po dohodě s führerem usoudí, že již nastal okamžik, aby vůdce Sudetoněmecké strany podnikl rozhodující revoluční krok: prohlásí nezávaznost zákonů československého státu a požádá o pomoc vlády evropských velmocí…, anebo pouze Německé říše. Lze počítat s tím, že Češi v krajním případě odpovědí na tento krok násilným opatřením. Tím spíše získá vůdce Sudetoněmecké strany veškerou svobodu jednání. Nutně tím vzniká pro Německou říši na základě národnostních svazků právo a povinnost zakročit v Československu.”
“Incident” jako z čítanky.
Na dokumentu není uvedeno datum. Vznikl však pravděpodobně na rozhraní jara a léta 1938. Vše, co se dělo v následujících předmnichovských týdnech, představuje už jen rozpracování detailů, generální zkoušky – a vlastní úder…
