Je jich u nás patnáct s celkovou rozlohou 590,4 ha a milionovými rozpočty. Málokdo z běžné veřejnosti navštíví zoologickou zahradu na víc než několik hodin ročně. Rodiče se podívají na “vystavené exempláře”, děti v dětském koutku pohladí párek koz kamerunských a všichni společně politují bíleho potkana “krčícího se v koutě, který čeká, až ho had zardousí”. Tedy pokud jsou zrovna přítomni krmení a daná ZOO chovatelovýma rukama potkana neusmrtí dřív, než to udělá had. Pokusil jsem se přijít, vidět a pochopit denní rutinu lidí, kteří mají na starosti naše zoologické zahrady. Pochopit jejich smysl. Přesvědčit se, zda se naše ZOO mění v “moderní chovatelská a vědecká zařízení”, jak tvrdil jeden z jejich tiskových mluvčích.
VETERINÁŘ
Před osmou ranní procházím branou pro zaměstnance. První živý tvor, kterého vidím, je spící pávice na římse okna centrální přípravny potravin. Dnešek strávím s veterinářem brněnské ZOO MVDr. Stanislavem Mazánkem. “Důležitá je příprava,” říká pomalu a pečlivě skládá nádobíčko, které bude potřebovat, do plastikového kufříku. Převážnou část tvoří stříkačky opatřené na konci chemlonovým stabilizátorem, jehly různé síly a jednotlivé léčebné “ingredience”. A nezbytná foukačka. “Když se něco zapomene, člověk by se naběhal. ZOO je docela rozlehlá a ranní příprava ušetří člověku nechtěný klus. Stejně se vždycky něco vyvrbí,” vysvětluje. Když se dívám na vybavení, vzpomenu na chronické nářky kohokoli na nedostatek peněz. “Jistě že je to drahé. Takové uspání tygra vyjde zhruba na 1400 Kč. Jedno balení Domitoru na uspávání velkých koček stojí dva tisíce. Když se netrefím a mám v šipce zhruba tisícovku, není mi z toho dobře od žaludku.” Rohypnol, čtu název na lékovce a snažím si vybavit nějakou konkrétní informaci. Určitě ten název odněkud znám. “Jo, uspávačky,” navede mě veterinář. “Kdysi ho používali k uspání movitých klientů. Občas používáme léky humánní (lidem určené, pozn. red.) medicíny. Ony ty opice jsou nám přece jen v lecčems podobné.”
Navlíknout maskáče, aby člověk vypadal jako chovatel, a jde se. Nervozitou z bílého pláště netrpí jen lidé. První “zákazníci” jsou zebry. Než se stihnu rozkoukat, trčí zebře Chapmannově z levé zadní charakteristický střapeček označující místo vstřelu. A v těle koluje očkování proti tetanu a chřipce. Snadné jako cokoliv, pokud se to umí.
Jednotka chovatelů a zootechniků v celkové síle šesti mužů se chystá na zteč. Tentokrát je cílem odchyt dvou mladých antilop, vodušek lečve. “Musíme tam vtrhnout najednou, bez váhání, překvapit, znehybnit.” Odkládám foťák, bundu a spolu s ostatními proklouzávám. “Bacha, párá mě zadníma.” Jeden z chovatelů má bolestivě zarytá kopýtka v předloktí. Na rozpárání to rozhodně není, na modřinu téměř jistě ano. Jedná se o čipování, tedy o jeden ze způsobů nezaměnitelného označování jedinců. Jehla vtlačí do svalu zvířete nepatrný čip. Když se nad ním přejede speciální čtečkou, na displeji se objeví kód zvířete. Co čip, to kód.
“Jeden z dobrých vynálezů, umožňující kontrolu daného kusu. Pašeráci zvířat nemají toto zařízení moc v lásce.” Zajímavé je, že čtečky mezi pašeráky jsou, ale na hranicích je jich nedostatek. Navíc chybí odborníci, kteří by dané druhy dokázali rozpoznat.
 Manipulace s velkými kočkami vyžaduje mimořádná bezpečnostní opatření. |
Další zebří pacient má prodělat běžné očkování. Jako by to klisna věděla, schovává se za svého druha a znemožňuje doktorovi správně zamířit. Najednou přece jen odhalí levou zadní, dobrá vzálenost i střelecký, tedy foukací úhel… a nic. Napnuté tváře, foukačka pro jistotu namířená k zemi na dřevěnou podlážku… a pořád nic. Zamrzla. Myslím, že je to vtip, ale není. Zřejmě sraženým dechem navlhlý chemlon opravdu zmrznul, a zablokoval tak úspěšné vyfouknutí šipky. Krátké nahřátí na ústředním topení, a další, tentokrát úspěšný pokus. A očkované zvíře může být transportováno do moldavského Kišiněva. Pak už jen odebrat mladým kozorožcům krev na rozbor, nadávkovat antibiotika do potravy levhartovi cejlonskému, který si nešťastně zlomil nohu, a ošetřit děravý krunýř želvě pardálí. “Vůbec nevím, jak to vzniklo. Kdyby to bylo prasklé, tak by mohla odněkud spadnout, ale taková pravidelná díra…? Je třeba to vyčistit. Dalo by se to zalepit, je na to speciální tmel, ale zkusím podpořit vlastní růst a později se uvidí.” Závěrem je třeba “nafouknout” léky lvovi a vypadá to na konec směny.
MVDr. Mazánek spustí počítač. Je vidět, že je se svou profesí hodně spjatý. Vždyť i jeho PC má značku Equus. “Všechno, co jsme dneska udělali, teď musím napsat. Stačí pár dní odkladů, a pak se to nasbírá. V naší databázi se dá najít všechno podstatné. Veterinární zápisy, chovatelské podklady, přírůstky. Nemám přístup do všech souborů programu, chovatelé mají svoje a já taky.” A tak se z doktora oblečeného do maskáčů stává úředník, plnící svoje povinnosti pro zdraví svěřených zvířat a uchování poznatků pro další generaci chovatelů a veterinářů. “Občas tyhle informace používám při přednáškách. Proto si taky točím na video všechno, co jde.” Šichta končí, pomalu se šeří a pávice se houfují okolo centrální přípravny. Asi tam někde uniká teplo.
ŘEDITEL
Ředitelské kanceláře jsou si v zoologických zahradách více méně podobné. U čeho to jen trochu jde, má zvířecí tematiku. Na stěnách kůže, lebky, zoologická, ale i manažerská literatura. U ředitele Podkrušnohorského zooparku v Chomutově MVDr. Přemysla Rabase to doplňoval odlitek lebky šavlozubého tygra a živé mládě vydry říční. Za okny je ještě tma, ale už se řeší ty nejurgentnější problémy. “Norci přijedou už zítra, je třeba vyklidit a upravit klece. Všechno, co nehoří, odložit, je třeba připravit jejich ubytování.”
Po několika telefonátech a zadání úkolů svým zaměstnancům pokračuje v přerušeném hovoru. “Jedním z cílů ZOO je eliminovat soukromé obchodníky,” řekl a podal mi nabídkový list Evropské asociace zoologických zahrad a akvárií (EAZA). V podstatě je to inzerce typu, která ZOO co hledá a nabízí. “Ve chvíli, kdy mám možnost si hledaný druh sehnat v rámci asociace, nebudu ho kupovat někde pod rukou a většinou dráž. Existuje dohoda mezi zahradami, že si budou zvířata poskytovat zdarma, nebo za minimální poplatek,” vysvětluje tuto výměnnou a výpůjční službu chomutovský ředitel. “Výpůjčky a depozice zvířat se provádějí hlavně v rámci záchovných programů s ohledem na genetické souvislosti chovných skupin. Pokud bude mít nějaká česká ZOO problémy s kšeftováním se zvířaty – a takové u nás jsou – hrozí jí vyloučení z Unie českých a slovenských zoologických zahrad. Tím by mohly přijít o dotace, zkomplikovala by se jim spolupráce s dalšími zahradami, prostě by se to v konečném součtu nevyplatilo.” Všechny zahrady se vyvíjejí a cílem ředitelů je tento vývoj usměrňovat. Ale zároveň komunikovat s ostatními zahradami, sledovat záchovné programy, řešit personální problémy. Vycházet s magistrátem, který je základním chlebodárcem, absolvovat “zdvořilostní návštěvy” v muzeu a dalších institucích.
“Nedá se oddělit soukromý život a život zahrady,” popisuje svoji práci dr. Rabas. “A sledovat veřejné mínění. V otázkách zahrad jsem pro otevřenou, věcnou diskusi a jsem přesvědčený, že máme na to, abychom byli v argumentech přesvědčivější. Bohužel, tenhle můj názor není mezi zahradami nějak populární. Jako by ostatní do střetu jít nechtěli. Na druhou stranu extrémní ochránci zvířat chtěli krmit šelmy sojovým masem.” Měl jsem pocit, že jsem se přeslechl. “Cože, sovím masem? Proboha proč sovím?” “Ne sovím. Sojovým!” uvedl mě do reálu ředitel.
“Ředitelská práce je víc manažerská, než zoologická, nebo ne?” tipuji si. “Asi by to tak mělo být, ale já se rád mezi zvířata podívám a vzhledem k tomu, že jsem vzděláním veterinář, pomáhám i tady. Správný ředitel by se měl obklopit takovými lidmi, aby nemusel řešit podružnosti a malé problémy. Já mám ale snahu kontrolovat všechno. Je to tím, že jsme malá zahrada a dá se to zvládnout. A nebo nejsem dobrý ředitel,” dodává s úsměvem.
Další z telefonů oznamuje příchod novináře z BBC. Potřebuje natočit sajgy tatarské a zdejší zoopark je z nabízených světových možností ta nejlepší. Když se na ně jdeme podívat, tak se chovají naprosto přirozeně. Kopýtky si vyhrabávají trávu zpod sněhu a evidentně jim nevadí, že se na obzoru rýsuje panelákové sídliště. Ředitel si spokojeně přejede pohledem svoje “antilopy s chobůtkem” a posteskne si nad tím, že musí pohlídat, aby tyhle krásné, rozlehlé prostory nepadly pod magistrátní sekerou na výstavbu nemovitostí.
KRMIVÁŘ
Krmení přebytky z chovů zatím není možné. Veřejné mínění by to nesneslo a přes magistráty, které platí většinu zahrad, by to neprošlo. Přesto ale, pokud je v zahradě nadprodukce pekari (druh malého jihoamerického prasete), která by se dala ke zkrmení například jaguárovi, mělo by zvíře nejen nevykrvené maso, ale i vnitřnosti a kůži. Šelma by tím získala látky v běžné hovězí svalovině nedostupné. Aby nedocházelo k přebytkům, zvířatům se v rozmnožování zabraňuje. Hormonální antikoncepcí, operativně nebo fyzickým oddělením. Protože co se narodí, je třeba uživit.
 Takto upravená “tabule” čeká na roznesení v ústecké ZOO. Největší část nákladů na potraviny padne na nákup zeleniny. |
Jak je to s potravou, jsem se vydal zjistit do ZOO v Ústí nad Labem, ve které se za potravu zvířatům v roce 2000 zaplatilo 2 600 000 Kč. Denně se tu zkrmí zhruba 50 kg masa, 350 kg ovoce a zeleniny. Ročně se spotřebuje 90 t sena, 200 metráků krmné řepy, 3900 myší, 1600 potkanů a 145 litrů larev potemníků. Krmivářka Ing. Dagmar Nováková nastupuje v sedm hodin ráno. Sympatická ženská, která mě bez váhání a zbytečných ceremonií zasvěcuje do režimu krmiváře.
“Znamená to nakupovat potraviny, dodávat je do kuchyně, mít přehled, co je ve skladech, hádat se s dodavateli, organizovat dopravu potravin v rámci zahrady. Vědět, co máme z vlastních zdrojů a co je třeba nakoupit, navštěvovat jednotlivé chovatelské úseky a domlouvat případné změny krmných dávek, evidovat faktury a přijatý materiál. A v neposlední řadě i sledovat v literatuře nové informace o krmení zvířat. A to i v zahraniční.” Po krátké poradě s kolegou vyrážíme do kuchyně. Tady se vaří maso, rýže a vše se dávkuje do beden, které se rozvezou na jednotlivé úseky. Chovatelé to už rozdají sami. Zároveň mají přehled, kterému konkrétnímu zvířeti co chutná, a mají možnost trochu ovlivnit denní skladbu potravin. “Když vím, že včera zbyly banány, nebudu je chtít po přípravně. Náš způsob, kdy mám šanci denně vše sledovat, mi vyhovuje,” říká chovatelka Mirka Malá.
Podle nařízení paní ředitelky se ale nesmí krmit živou potravou (kuřata, hlodavci) v době, kdy by to mohli návštěvníci vidět. Zřejmě byly stížnosti na to, že se děti dívaly na přirozený proces lovu. V pražské ZOO se v této souvislosti objevil zápis návštěvníka. “Vydra trápila kapra, až tento pištěl.” Během mé návštěvy v kuchyni přivezl chovatel králíky k odprodeji, určené kočkovitým šelmám. “Živé je kočkám nedáváme. Šelma by se při útoku v omezeném prostoru mohla zranit, takže usmrtit je musí chovatel.” Někteří plazi upřednostňují živou potravu, nehybná a studená je pro ně neatraktivní, takže se krmí až večer. “Jde ale o příkazy shora. Zdá se, že paní ředitelka dá víc na návštěvníky, než na chovatele,” zní z několika úst. Ing. Zdenka Jeřábková, ředitelka ZOO, to vidí jinak: “Samozřejmě že krmíme živými zvířaty, tedy těmi, u kterých nám to umožňuje zákon. (Zákon o ochraně zvířat proti týrání, pozn. red.) Ovšem naše společnost zatím není na takové úrovni, abychom to mohli dělat během návštěvní doby. To by člověk musel stát před každou klecí a pořád jen vysvětlovat.”
Samozřejmě že se nekupuje všechno. Z vlastních zdrojů má ZOO různé druhy bambusů, hmyz (cvrčky, sarančata, octomilky, potemníky, šváby), hlodavce i zelené krmivo z přilehlých polí.
Závěr dne patří, jak jinak, kanceláři. Kontrola faktur, plánování nákupů na další den, čtení došlé pošty (“hele, tady nám někdo nabízí zmrzlé ryby”), psaní výkazů spotřeby potravin a další krmivo pro byrokratického šimla. Vzhledem k tomu, že peníze do ZOO plynou zejména z městských magistrátů, je potřeba mít výdaje podložené. Stejně ale, vést přesnou evidenci je těžké. “Máme nějaké sponzory, občas se něco zkazí a vyhodí. Rozhodně nejdražší je ovoce a zelenina. Platíme za ně víc než za maso. Seno od soukromníků taky není zadarmo. Volné stojí okolo 100 Kč za metrák, v balících kolem 120 Kč. Jeden supermarket zdarma dodává staré pečivo, které nasušíme do zásoby. A taky prošlé jogurty.” Došlo mi, že krmivář je něco zcela jiného než krmič.
VZDĚLAVATEL
Cestu do výchovného oddělení ZOO Dvůr Králové nad Labem jsem nezačal ve Dvoře Králové, ale na brněnském veletrhu “Regiontour 2001”. Tam měla ZOO Dvůr Králové n. L. svůj propagační stánek. Šestiletá dvacetikilová krajta tmavá se jménem Napoleon se líně obtáčela kolem těla Jana Machka, místostarosty města Dvůr Králové n. L, a okázale ignorovala návštěvníky. “Je to neuvěřitelně klidné zvíře. Děcka si sáhnou častěji než dospělí,” říká místostarosta.
Ing. Tomáš Hajnyš, který právě zastává funkci vedoucího oddělení výchovy a propagace, považuje výchovnou práci za oblast, která prolíná celou zoologickou zahradou. “Všechno je tady spojené s výchovou: expozice zvířat, vzdělávací panely, pravidelné setkání se zvířaty, Darwinova stanice, středisko ekologické výchovy. Když jsem tady před šesti lety nastoupil, výchova v tom moderním slova smyslu byla na okraji zájmu. Vůbec jsem nechápal, proč se středisko ekologické výchovy jmenuje tak, jak se jmenuje. V podstatě šlo o obyčejný promítací sál.”
 Chovatel Pavel Zvolánek nabízí ostravským žirafám jednu z největších pochoutek – sladké rohlíky. |
V současnosti ZOO provozuje 14 vzdělávacích ekologických programů rozšiřujících školní osnovy v oblasti přírodovědy a biologie. V roce 2000 se jich zúčastnilo 242 školních skupin s celkovým počtem 9570 žáků. Program pro slabozraké a nevidomé “Okno dokořán” je zdarma. Odehrává se mimo jiné také u slonů. “Slon prostrčí skrze hrazení chobot a nevidomí mají možnost si na něj sáhnout. Cítí, jaké je to obrovské zvíře.”
Královédvorská ZOO vlastní největší stálou výstavu obrazů s prehistorickou tematikou nazvanou “Pravěk očima Zdeňka Buriana”, která návštěvníkům představuje vývoj života na Zemi. Skupina, jež si objedná tento vzdělávací program se zdejším zooučitelem, hledá podobnosti mezi prehistorickou zvířenou a současnými zvířaty, která vidí v ZOO kolem sebe. To byl Burianův odkaz i přání zároveň.
Programy přibližují zoologické, botanické, etologické i ekologické souvislosti. Zkusil jsem zaprovokovat citátem z řad odpůrců o nevýchovném poslání ZOO: “Když jsou zvířata vystavována v nedůstojných podmínkách, tak ZOO neplní svou výchovnou funkci.” Od Tomáše Hajnyše se mi dostalo odpovědi: “O českých zoologických zahradách, které jsem navštívil, se to říci nedá. ZOO má vyvolávat otázky, které nutí přemýšlet. Proč má pralesní antilopa bongo rohy směřující dozadu a není nejvyšší v kohoutku jako antilopa stepní? Proč, proč, proč…?” Ač jsem provokoval, někdy až moc okázale, nevyšlo to. Vzdal jsem to až ve Vodním světě a Ptačím ráji. Tam by argumenty o nedůstojných podmínkách vyzněly až příliš nuceně a křečovitě.
“Ne vždy jde všechno tak, jak by mělo. U nás si nemůžeme dovolit, aby zvířata byla v nedůstojných podmínkách. Příjem ze vstupného je zásadní položkou. Přáli bychom si, aby se lidem u nás líbilo a rádi se sem vraceli. Tím zčásti zabezpečíme chod této zahrady.” Takže i výchova má svoji ekonomickou stránku. A jak se zdá – vyplácí se.
INSPEKTOR CHOVU
Zbyněk Šíša to vidí jednoznačně: “Je mi jasné, že je zahrada i pro lidi, ale stejně je nejkrásnější, když poslední návštěvníci odejdou.”
Inspektor chovu je odpovědný za všechno. Při ranním zhruba dvouhodinovém maratonu přes jemu podřízené ubikace zjišťuji, že všechno znamená opravdu všechno. Od zajištění a kontroly práce včetně její bezpečnosti přes navrhování odměn až po konzultace s veterinářem. Od přípravy technické dokumentace na nové prostory, výběhy a pavilony až po organizování záskoků za nemocné zaměstnance. Podivuji se nad množstvím žen a dívek v roli chovatelek.
“Chlapi sem nejdou, platy jsou pod celostátním průměrem.” Zatímco pozoruji slony, jak pohupují nohou v železném, na řetěze připevněném kruhu, inspektor nařizuje výměnu žárovky za doutnavku. Svou roli – signalizovat stav elektrického ohradníku – bude plnit stejně dobře, a nebude oslňovat.
“Máme tři oddělení, tedy tři inspektory. Systém odpovědnosti je jasný: ředitel – náměstek – zoolog – inspektor chovu – chovatel.” Svižně obcházíme jeden pavilon za druhým. Stručné a přesné pokyny, jasné informace. Bez poznámkového bloku. Je vidět letitá praxe a hluboká znalost věci. A zaujetí pro zvířata. K odpůrcům ZOO má Zbyněk Šíša jednoznačný postoj: “Jsou to mladí radikálové nebo staří demagogové. Nedůstojné podmínky jsou způsobené historicky. Dneska už zahrada opravdu není menažérií, jako kdysi. Problém je jasný – čas a peníze. Podívejte se okolo. Všude se staví, zlepšuje. A kde byli ti kritici, když se sháněly peníze? Kde byli, když se stavěly první klece?” Odporuje se těžce, ale diskuze je možná.
Konec směny je, jako všude, v kanceláři. Nad papíry, hodnoceními, podklady hotovými či čekajícími na dokončení. “Tohle všechno chci převést do počítače,” ukazuje mi několik šuplíků s chovatelskými záznamy. Nezbývá než popřát hodně štěstí a kvalitní sekretářku. Na kterou inspektor nemá nárok.
CHOVATEL
“Když děláte průzkum zahrad, proč jste nezačal rovnou u chovatelů? Tam je přece základ,” ptá se mě ing. Petr Čolas, zoolog ostravské zahrady. A má pravdu. Přes veškerá rozhodnutí, plány, chovatelské strategie – vše začíná a končí u lidí, kteří denně přicházejí se zvířaty do styku, znají jejich individuální návyky i každodenní problémy. Vidí neblahé dopady rozhodnutí “těch nahoře” a na vlastní kůži vědí, co to je denně přeházet kilogramy hnoje. Alespoň ti u hrochů, žiraf, zeber, antilop nebo slonů.
“Pavilon je nedokonalý, na spoustu nedostatků se přichází až za provozu, proto každoročně děláme plány oprav. Pavilon byl ve své době jeden z nejmodernějších, dneska je už ale hodně zastaralý,” říka chovatelka Karin Skýbová. Přestože je zima a tudíž minimální návštěvnost, u klecí lelkují tři mládenci. “Chcete se podívat na žirafu?” ptá se a zároveň láká Pavel Zvolánek, zdejší “šéf-chovatel”, který má na povel nejen mě, ale i další tři lidi. Kluci kývnou a jdou se podívat na mohutného samce žirafy Rotschildovy, ale přece jen ostych nepřekonají. Přestože mají ideální příležitost, na nic se neptají. “Asi školní výlet,” usoudí Pavel. “Když už si zaplatili, snažím se jim ukázat a vysvětlit co nejvíc. Posledně jsem tady s vysvětlováním nějakému dědovi s vnučkou strávil skoro půl hodiny. Jenže jsou lidi, kteří se jen podívají, a víc nic.” Občas dochází až k absurdním situacím. Když maminka s dcerkou pozorovaly chovatelku, jak čistí kanálek v kleci, maminka nezaváhala a poučila ratolest: “Vidíš, když se budeš špatně učit, dopadneš taky tak.” O tom, že chovatelka má dvě maturity, nevěděla.
 MVDr. Stanislav Mazánek odebírá krev mladým kozorožcům v rámci běžného vyšetření na parazity. |
“To je ale ten zábavnější příklad. Jinak jsou návštěvníci strašní. Nezodpovědní, neukáznění. Lezou k šelmě, aby se s ní vyfotili,” horlí Karin.
A celou tu dobu se uklízí. Zametá, podestýlá, škrábou výkaly ve výběhu, čistí zem, stěny, korýtka. Dodávají větve na okus. Mezitím valník přiveze základ krmných dávek, které je třeba doplnit a roznést do jednotlivých ubikací. Sotva se nachystá krmení, přivezou seno, které se musí přeházet do skladištních prostor. Silný prachový závoj, který tuto práci doprovází, jasně naznačuje, že alergik by neměl šanci. Pauza na oběd a znova přijdou ke slovu koště, hrábě, vozík a dopravník, který hnůj odtransportuje pryč z chovatelského zařízení. “Dneska máme přednášku od veterináře. Chceme, abychom byli víc platní při lékařských zásazích, a vůbec se hodí vědět víc. Proto máme v rámci naší zahrady další vzdělávání chovatelů,” vysvětluje Pavel, proč se dnes do “civilního” převléká dřív. “Když se něco narodí, je to radost, když je komplikovaný porod, tak je to průšvih a býváme tu pak hezky dlouho. Naše ZOO nemá vlastního veterináře, takže někdy než ho seženeme…” Práce chovatele, to je úklid, úklid, úklid. Občas přitom najde mezi krmením čas pohladit svého zvířecího mazlíčka, ale na nějaké dlouhé pozorování není čas.
…SKLÁDANKA JE U KONCE
Nikdo není dokonalý a v případě našich zoologických zahrad lze dodat, že nic není dokonalé. Něco má holt větší prioritu, na něco slyší sponzoři lépe. Některé zahrady prodávají zvířata do soukromých rukou, jiné zase opravdu silně navozují atmosféru “kriminálu” pro zvířata. Beton a mříže. Přitom když se vymění mříže za sklo, vypadá to esteticky lépe, ale zvířatům je to fuk. Sklo je sice bezpečnější, ale hlavní úlohu tady hraje psychická pohoda. Návštěvníka!
Přes všechny leckdy oprávněné výhrady se zdá, že naše zahrady směřují k západoevropskému či severoamerickému trendu. Směr vývoje se zdá být totožný s tím, jak jej o amerických zahradách popsal list The Economist: “ZOO jsou více zábavné pro návštěvníky a o hodně lepší pro zvířata. V roce 1981 američtí zoologové vytvořili první záchranný plán, dnešní ZOO v Bronxu vede 270 projektů v 51 zemích.”
Je úkolem ředitelů prodat výsledky svých zahrad veřejnosti tak, aby se nesklouzávalo jen do “křtů zvířátek slavnými osobnostmi”, ale dařilo se ukázat i další biologické souvislosti. Co pokulhává, a to zřejmě velice, je vědecká práce zahrad. “Ve Dvoře Králové zrušili vědecký ústav, měli tam zvířecí sperma ještě z Vágnerových dob, a všechno se to vylilo. Měli krevní obrazy, ze kterých se my veterináři učíme,” hořekuje a kritizuje zároveň dr. Rabas.
“Dělat vědu v našich podmínkách je nesmysl,” podporuje ho, aniž o tom ví, zoolog Petr Čolas. “Když jsem dostal do ruky sborník z Indie věnovaný mým oblíbeným opičkám, zjistil jsem, že jednomu druhu se tam celosvětově věnuje okolo padesáti lidí na plný úvazek. A já abych to tady dělal po práci a v podstatě na koleně! Stejně si ten sborník přečtu a tu svoji vědu budu dělat dál.” Opravdu nikdo a nic není dokonalé.
HISTORIE ZOO
Zvířata provázela člověka od nepaměti. Zaměříme-li se na jejich cílený chov, tak mezi prvními zdomácnělými zvířaty se objevil pes (16 000 let), ovce, koza a prase (11 000 let), skot a osel (8000 let), kůň a velbloud (5000 let). Později se chov zvířat objevil jako projev moci a bohatství. Královna Hatšepsowet zřídila okolo roku 1500 př. n. l. Amónovu zahradu u chrámu Dél el Bahrí v Thébách. Nejprve zde byla zvířata z údolí horního Nilu, ale později i z Indie. Přibližně ze stejného období jsou zprávy z Aššuru i Číny. Tam císař Wen-Wang založil 400 ha velkou “zahradu moudrosti”, která přetrvala až do našeho století a zanikla až pádem mandžuské dynastie. Chováno tu bylo velké množství zvěře včetně exotické, což dokazuje i svědectví Marca Pola. Zvířata byla chována snad na každém panovnickém dvoře, Jeruzalém měl své “jámy lvové” a Alexandr Makedonský zaměstnával profesionály, kteří se výhradně zabývali zřizováním parků a stavbou zařízení pro chov zvířat. Známé jsou i chovy v Římě, jejichž zvířata se později používala pro hry gladiátorů. Zároveň byly pořádány lovecké výpravy. A nejednalo se o výpravy malé. Roku 169 př. n. l. nabízejí Scipio Nasica a Publius Lentulus 63 levhartů a 40 medvědů. Ve zvěřinci Gaia Octavia Augusta bylo podle Plinia chováno 3500 zvířat. Mimo jiné i 420 tygrů a 260 lvů. S pádem říše římské byl konec i těmto zvěřincům. Teprve koncem 12. století se opět objevují zařízení, kde jsou chována cizokrajná zvířata. Jedny z prvních zvěřinců byly vybudovány v Anglii a Nizozemsku. Z roku 1251 máme záznam o medvědu ledním, což je asi první zmínka o tomto druhu v zajetí. Roku 1451 byla založena ve Stuttgartu zahrada s divokými zvířaty a poprvé se objevuje označení Tiergart.
První zoologickou zahradu, která má dodnes nepřerušený provoz, založil císař František I. se svou manželkou Marií Terezií roku 1752 v Schönbrunnu. Velká francouzská revoluce zrušila zveřinec v zahradě Versailles a některá zvířata byla roku 1793 přemístěna do Jardin des Plantes v Paříži. Roku 1828 vznikla zoologická zahrada v Londýně. Jejím zakladatelem je Londýnská zoologická společnost – The London Zoological Society. Ta se stala na dlouhá léta vzorem a byly podle ní budovány další zoologické zahrady. Toto označení se vžilo. Převratem v koncepci zoologických zahrad byly volné výběhy, které si Carl Hagenbeck nechal patentovat roku 1896 a 7. května 1907 otevřel ve Stellingenu, součásti dnešního Hamburku, Carl Hagenbecks Tierpark. Ale i předkolumbovská Amerika měla své velké zvěřince. Když Hernán Cortez přišel roku 1519 do Tenochtitlanu, našel velký zvěřinec císaře Montezumy.
Podle knihy L. Dobroruky: Zoologické zahrady, SPN, Praha 1989 zpracoval Topí Pigula
ZOO A JEJICH ODPŮRCI
Stará zásada římského práva, která by měla platit dodnes, říká: “Budiž slyšena i druhá strana.” Možnost vyjádření dostaly organizace, které jsou s právy zvířat tradičně spojovány či tuto činnost deklarují. Šlo o: Greenpeace, Different Life, Děti Země, Hnutí Duha, Sdružení pro záchranu velkých koček, NESEHNUTÍ. Žádána byla odpověď na otázky: 1) Jsou nějaké výhrady k zoologickým zahradám všeobecně? 2) Máte výhrady k českým ZOO? 3) Dají se ZOO nahradit? 4) Je potřeba mít v ČR 15 zoologických zahrad?
Pokud se odpovědi vztahovaly k otázkám, zde jsou. Někdy se však jednalo o nekonkrétní, všeobecné proklamace, a některé z oslovených organizací se neozvaly vůbec. Z knihy O. Štěrby Máme rádi zvířata? vycházejí mnohé argumenty ochránců zvířat. Proto i ona byla použita jako jeden z “oslovených”.
VÁCLAV VAŠKŮ
GREENPEACE Česká republika
“Naše pobočka v České republice nevede žádnou kampaň, která by se nějak dotýkala etologie nebo zacházení se zvířaty. Nikdy jsme takové otázky neřešili. Obávám se, že ani na úrovni Greenpeace jako mezinárodní organizace nebude k mání žadné stanovisko k tomuto problému, protože na něm zkrátka nepracujeme. Není to náš obor, ve kterém se pohybujeme.”
DIFFERENT LIFE postoupil otázky koordinátorovi projektu Bratr medvěd
ROMANU RÖGNEROVI
“Patnáct ZOO na tak malý stát je hodně. Hlavní úkol, který by měly ZOO plnit, tj. odchov ohrožených druhů a jejich návrat zpátky do přírody, by mohlo zastat jen pár zahrad. O tom, že ZOO plní výchovný účel, bych rád pochyboval, protože když lidé vidí tento stav (zvířata v nedůstojných podmínkách), má to na ně spíše negativní efekt.”
Nicméně Different Life ve svých internetových materiálech, vzhledem k výše popsaným otázkám, uvádí toto: “Rozmnožování v zajetí se ukazuje jako neefektivní z důvodů ekologických i ekonomických. Zatímco ochrana v přírodě se týká celého ekosystému, rozmnožování v zajetí chrání pouze jeden atraktivní druh, na což doplácí mnoho druhů méně známých, ačkoliv stejně ohrožených. Zatímco se ZOO chlubí tím, že jejich stávající zásoba ohrožených druhů nebyla odebrána z divočiny, ale vznikla z umělého chovu, znamená to, že tato zvířata nikdy nezískají dovednosti, které nezbytně potřebují pro přežití v případě navrácení do svého přirozeného prostředí. Rovněž z ekonomického hlediska se reprodukce ohrožených zvířat v zajetí jeví jako značně nerentabilní. Vzhledem k neschopnosti zoologických zahrad ukázat více než jak zvíře vypadá a podat minimální informaci o původu a stupni ohrožení, je zřejmé, že tuto formu seznamování se s přírodou nelze považovat za hodnotnou. Existující a nové výběhy jsou často navrženy tak, aby vystavovaly zvíře po celou dobu s malým nebo žádným ohledem na jeho fyzické potřeby a možnost úkrytu. Z rozpočtových důvodů neplní zoologické zahrady povinnost starat se o zdraví zvířat. Rozmnožování v zajetí je dalším negativním vlivem ZOO. Řešením se zdá být postupné zastavení činnosti ZOO – ne náhlé zrušení.”
Mgr. MARTIN ANDER
Nezávislé sociálně ekologické hnutí – NESEHNUTÍ
“Zvířata by neměla být vystavována zbytečnému stresu z přítomnosti návštěvníků, a navíc by jim měly být poskytnuty takové podmínky, aby co nejlépe vyhovovaly přirozeným potřebám zvířete. Domníváme se, že většina českých ZOO takové podmínky zvířatům neposkytuje. Dle našeho názoru by měly ZOO sloužit pouze jako záchranné stanice pro ohrožené druhy zvířat. Zde by probíhaly záchranné programy s jednoznačným cílem navrátit tyto druhy zpět do volné přírody. Do těch částí ZOO, kde by tyto programy probíhaly, by veřejnost neměla přístup. Ve veřejné části ZOO by byly umístěny pouze takové druhy zvířat, které jsou na člověka zvyklé. Českým zoologickým zahradám, zvláště těm malým, bychom vytkli především nevyhovující stísněné prostory. V těch větších se situace podle nám dostupných informací zlepšuje, stále to však není stav, který bychom považovali za ideální. Čím exotičtější zvíře, tím hůře lze připravit důstojné podmínky pro jeho život. Domníváme se, že v době, kdy je audiovizuální technika na tak vysoké úrovni, není třeba věznit exotická zvířata ve střední Evropě jen proto, aby se s nimi mohli lidé seznámit. Rozhodně není potřeba mít patnáct ZOO. Zvláště pokud ty menší si na sebe dokáží jen stěží vydělat, a trpí tím především zvířata (nemám na mysli nedostatek potravy, k tomu snad nedochází, ale především možnosti zvětšit výběhy, zatraktivnit prostředí, ve kterém zvířata žijí, apod.).”
PETRA VETEČNÍKOVÁ
Hnutí DUHA
“Domníváme se, že s divokými zvířaty a jejich životem se člověk může seznámit, pouze pokud se vypraví za nimi do přírody, do prostředí, jehož jsou tato zvířata součástí, nějaký čas tam pobývá, přizpůsobí se jejich vlastnímu prostředí a nenápadně pozoruje jejich život. Pokud namísto toho zvířata vytrhne z jejich prostředí a zavře je do klece či do výběhu, sebere jim soukromí a otevřeně se na ně chodí dívat, získá zcela zkreslenou představu. Proto se nám zdá výchovný efekt dnešních zoologických zahrad spíše negativním: děti zde získají zcela zkreslený obrázek divokých zvířat, pocit nadřazenosti člověka nad zvířaty a přesvědčení, že zavírat zvířata do klecí pro vlastní potěšení nebo ‘vzdělání’ je správné. Nejlepší náhradou dnešních zoologických zahrad by podle našeho názoru byla jakási osvětově-výchovná centra. Byly by tu promítací a přednáškové sály, kde by se promítaly filmy o životě zvířat a jejich životním prostředí, o přírodě všeobecně, pořádaly by se tu kurzy a přednášky s touto tematikou, nechyběly by kroužky pro děti, jejichž součástí by byla pravidelná pozorování zvířat v jejich přirozeném prostředí.”
OTAKAR ŠTĚRBA
hydrobiolog
“Máme rádi zvířata?” (citace z knihy)
“V denním životě jsme ke zvířatům krutí. Ve výkrmnách, na zvířecích farmách, při lovu i jinde. Ale přece není zapotřebí veřejně týrat zvíře a ještě za to vybírat peníze. I kdyby se nakrásně podařilo některé zoologické zahradě svým způsobem přispět k záchraně nějakého druhu, nemusíme ještě zavírat do klecí stovky jiných divokých zvířat, která běžně žijí v naší přírodě. Doufám, že v krátké době přijmou všechny státy úmluvu, že do zoologických zahrad nepřijde žádné zvíře z přírody a počet druhů, které se budou moci v zoologických zahradách rozmnožovat, bude striktně omezen. Mám hrozně rád zvířata, i ta, která jsou v zoologických zahradách. Tam je mi jich hrozně líto, a když mohu, tak je potajmu krmím. Co však nemám rád, jsou zoologické zahrady.”
