Filmové záběry a fotografie katastrofického výbuchu obletěly celý svět. Vrcholová část Soufri`ere v nadmořské výšce 914 metrů nad mořem za několik vteřin doslova zmizela a dodnes jsou vidět stopy toho, co se tu odehrálo. Z bývalého hlavního města Plymouth zůstaly jen popelem zasypané trosky. Popel zasypal i muzeum v kamenném větrném mlýně na návrší nad městem. Pod vrstvou lávy a popela také zmizela rezidence guvernéra postavená ve viktoriánském slohu, krátce předtím nákladně rekonstruovaná, anglikánský kostel svatého Antonína se starobylými náhrobky, tržnice, botanická zahrada i políčka ostrovanů, pobočka Západoindické univerzity, golfové hřiště i vysílací stanice rádia Antilles…
Obrovské škody utrpěla také zdejší příroda. Pod vrstvou popela se ocitly korály u pobřeží, zmizely rozsáhlé lesy, téměř zmizeli leguáni, ještěrky a lesní žáby. A dosud je ohroženo i posledních pět set párů zdejšího endemického druhu žluvy.
Při jedné z dalších erupcí zmizela koncem roku 1997 pod nánosem lávy a popela i část letiště Blackburne na východní straně ostrova. V údolí pod vesnicí Salem, kde kdysi bývalo golfové hřiště, dnes začíná takzvaná zóna denního vstupu, která zabírá jen malou západní část ostrova. Dál už se nesmí, na silnici jsou závory a zákaz vstupu několikrát denně kontroluje policejní vrtulník.
I Paul McCartney
Domácí zvířata, která byli obyvatelé nuceni při útěku zanechat v ohrožené zóně, zdivočela a nekontrolovaně se množí, přecházejí do obydlené oblasti a ničí políčka ostrovanů a prameniště pitné vody. Policejní síly proto musejí čas od času podnikat do uzavřené zóny trestné výpravy a určitý počet těchto zvířat, zejména hovězího dobytka a prasat, odstřelit.
„Když sopka bouchla poprvé,“ vypráví řidič auta, které mě veze na okraj části ostrova přístupné alespoň ve dne, „vyletěl jsem zpostele, byla noc a nad sopkou křižovaly blesky jeden za druhým. Pršelo a ze sopečného kráteru na vrcholu létaly ohnivé balvany a valila se láva. Na nic jsem nečekal, skočili jsme s rodinou do auta a honem pryč. V severní části ostrova za horským hřbetem již bylo klidněji. Jako mnoho dalších jsme pak odešli do Anglie. Když se to tu po čase trochu uklidnilo, vrátili jsme se.“
Sopku nyní hlídá vulkanologická pozorovatelna a kdyby se tam uvnitř něco chystalo, upozorní obyvatelstvo. Velká Británie zpočátku váhala, zda ostrov nenechat zcela vyklidit. Pak se ale rozhodla postavit nové letiště a postižení dostali nové domky v bezpečné části ostrova. V Londýně byl uspořádán ve prospěch obyvatel Montserratu velký dobročinný koncert, kterého se zúčastnili mimo jiné i Paul McCartney, Elton John a další umělci. Mnozí osobně znali ostrov a jeho nahrávací studio George Martina, své desky zde točili také Stevie Wonder a skupina Boney M.
Z původního počtu deset tisíc obyvatel dnes žije na ostrově pouhá polovina. Ne všichni ostrované, kteří odešli, se vrátili, zato přišli jiní, zejména z Haiti a Guyany, které koloniální správa zaměstnala při čištění domů a silnic.
Irské dědictví?
Karibští indiáni nazývali ostrov Alliouagana – Ostrov pichlavého křoví. Kryštofu Kolumbovi, který ostrov zahlédl 4. listopadu 1493, připomněly zdejší rozeklané hory zubatá skaliska nad klášterem Montserrat nedaleko katalánské Barcelony. Jinak zde Španělé nezanechali nic.
Prvními bílými osadníky se stali až irští katolíci vypuzení Cromwellem. Přicházeli sem od roku 1632 spolu s Angličany z ostrova svatého Kryštofa a ze vzdálené severoamerické Virginie a pod vedením Thomase Warnera a prvního guvernéra Anthonyho Brisketa pěstovali indigovník a tabák. Později přibyly i jiné plodiny, zejména cukrová třtina a bavlna.
Irové byli Angličany považováni za politicky nespolehlivé a poroce 1650 byli zbaveni téměř všech svých občanských, politických i náboženských práv. Angličanům se za útlak mstili tím, že spolupracovali s Francouzi, kteří Montserrat okupovali v letech 1665, 1712 a 1782 až 1783. Angličané i Irové pak používali pro práci na plantážích černé otroky. V roce 1832 byli Irové zrovnoprávněni s Angličany a o dva roky později se zrušením otroctví svých práv dočkali také černí otroci.
Po zrušení otroctví se většina plantážnických rodin z ostrova odstěhovala, potomci otroků však zůstali a věnovali se převážně zemědělství a rybářství. V šedesátých letech minulého století začaly zdejší úřady v rámci hledání nových zdrojů příjmů podporovat turistiku. Jak však turisty přitáhnout, když hornatý terén neumožňuje stavbu většího letiště a zdejší nečetné pláže krásou právě nevynikají? Volba padla na irskou minulost. Od té doby je irské dědictví zdůrazňováno snad ve všech publikacích a 17. březen, den sv. Patrika, patrona Irska, se stal montserratským státním svátkem.
Irského původu jsou i některá místní jména, méně početná pak jsou francouzská. Také ostrované mají často irská jména, vypadají ale stejně jako jejich černí soukmenovci a míšenci kdekoliv na Malých Antilách, a tak návštěvník irskou minulost ostrova sotva zaznamená.
Montserrat je typický karibský ostrov. Domky jsou malé, přízemní, sem tam stojí zřícenina větrného mlýna, kde se kdysi mlela cukrová třtina, platí se zde karibskými dolary, děti nosí školní uniformy a počet nemanželských dětí je vysoký. Britskou vlajku v místním provedení s montserratským znakem ženy s harfou opírající se o kříž vídám na stožáru jen před jedním z domků, další vlají před nově postavenou rezidencí guvernéra a u souboru nových budov nad Carr’s Bay na severozápadě ostrova. Cizinci si na Montserratu i nadále mohou volně kupovat půdu a stavět domy. Dříve tuto možnost využívali hlavně bohatí Američané; nejistota budoucnosti pod pokuřujícím vulkánem, od nějž se při silnějším závanu větru šíří zápach zkažených vajec po celém ostrově, však tento obchod zastavila a zdá se, že situaci nezměnily ani optimistická vyjádření realitních makléřů, ani ujišťování vlády. Pramen Runaway Ghaut v zatáčce před Salemem, o kterém zdejší turistický úřad šíří pověru, že kdo se z něj napije, bude se na Montserrat stále vracet, je vyschlý. Ale třeba z něj jednou opět poteče voda a Montserrat, kdysi přezdívaný „smaragdový ostrov Karibiku“, se opět zazelená.
