Patří asi k těm nejjednodušším, ale i nejgeniálnějším a nejstarším vynálezům. Vynálezům, bez kterých se lidstvo ještě asi dlouho neobejde. A je úplně jedno, zda mu říkáme dutinka, komínovka, blok C7, nebo prefabrikát. Ty všechny mají jednoho jediného prapředka – cihlu, docela obyčejnou plnou cihlu.
Věřili byste, že by cihla mohla slavit snad jedenáctitisící narozeniny? Opravdu. První ručně tvarovaná cihla se objevuje koncem 9. až počátkem 8. tisíciletí před Kristem v Palestině. Tedy téměř současně, nebo jen o chloupek později, kdy se člověku podařilo kultivovat první obilniny – ječmen a pšenici, a lidé se začali proměňovat ze sběračů a lovců na první zemědělce. A protože si již tehdy musel člověk pracně obdělanou půdu chránit, a nejen před zvěří, začal si vedle polí namísto lehce přenosných stanů a chatek stavět stálejší obydlí. Začala se rodit vesnice.
 Stejně jako před tisíciletími se kouří z pyramidy vypalujících se cihel v malé cihelně u Borsipy v Iráku. Požárem spečené bloky cihel na této lokalitě inspirovaly Ericha Dänikena k myšlence, že právě odtud startovaly ke zpátečnímu letu mezihvězdné koráby, které navštívily Zemi |
Tam, kde byl dostatek kamene, se stavělo z něj, kde nebyl, a to bylo většinou v místech s úrodnou půdou, se stavělo z materiálu, který byl po ruce – z hlíny.
Trochu vody smísené s narýpanou hlínou a dostatek rukou, jež plácaly na sebe to, co se jim podařilo nabrat, to byla ta první a nejjednodušší technologie. Pravda, nebylo to zrovna nejtrvanlivější obydlí, ale v krajích Předního východu, kde se začínala rodit historie lidstva, zase tak moc nepršelo. A když člověk přišel na to, že po přidání trochy slámy nebo písku je zeď mnohem pevnější a odolnější, pouštěl se do stále větších a náročnějších staveb.
NIC NOVÉHO POD SLUNCEM
O tom, že staré stavební praktiky, ať vypadají sebeprimitivněji, nejsou ani zdaleka zapomenuty, se můžeme přesvědčit na řadě míst ve světě a někde bychom jistě ustrnuli v údivu nad tím, co všechno ta obyčejná hlína vydrží. Stovky let již stojí několikapatrové “činžáky” v San’á a stavební technika, kdy se na sebe nanášejí hliněná mazanice vrstva za vrstvou, tedy jedna z prvních používaných stavebních technik známých již před tisíciletími, tu přežila do dnešních dnů. Ani moravská “nabíjanica”, používaná u nás někde ještě v minulém století, není ničím novým. Znali ji již před tisíciletími, ale tady bylo zapotřebí mít alespoň trochu dřeva na bednění, do kterého se hliněná směs pěchovala. Jenže tyhle techniky ještě cihlu neznaly a muselo se počkat, až někdo zapomene kus blátivé směsi na slunci a všimne si, jak je po vysušení tvrdá a pevná.
ZRODILA SE CIHLA…
Ať již to bylo opomenutím, nebo úmyslně, stalo se. Ty první, na slunci sušené cihly standardními rozměry zrovna nevynikaly, ale bylo to poprvé, kdy si stavební materiál uměl člověk připravit do zásoby. Cihly byly polovypouklé, takové bochníky chleba, a rovnou měly jen spodní stranu. Dělaly se většinou po žních, kdy byl dostatek nalámané slámy. Právě takové cihly se používaly koncem 9. a začátkem 8. tisíciletí př. n. l. v údolí Jordánu ve starobylém Jerichu, a to je i nejstarší doklad o používání hliněných, na slunci sušených cihel. Na některých se nám dochoval i originální podpis jejich tvůrců, charakteristický dekor “rybí páteře”, když se snažili prsty co nejvíce zhutnit materiál cihly.
Ostatně, na slunci sušená cihla je stavební materiál, který se na Předním východě, ale nejen tam, používá dodnes. Je to snadno dostupný i dostatečně pevný materiál s vynikajícími izolačními vlastnostmi. Pokud tu vystoupí teploty nad 32 °C, což je v těchto oblastech v letních měsících běžná teplota, je uvnitř domů postavených z nepálených cihel příjemný chládek a teplota kolem 21 °C, zatímco se v betonových stavbách bez klimatizace šplhá k 37 °C. A jen pro zajímavost – Přerovské strojírny mají ve svém výrobním programu pojízdný lis na výrobu sušených cihel dodnes.
I zdánlivě mnohem složitější konstrukce hrázděných staveb, které nás okouzlují svojí malebností, mají své tisíce let staré předchůdce. Jejich prapředky nalezli archeologové v jednom z největších sídlišť na Anatolské plošině v Catal Hüyüku. Kdy to bylo? Asi 6850 až 6300 př. n. l., tedy v době, kdy v Egyptě nebylo ještě ani památky po nějaké velké civilizaci. A přesto se právě tady dřevěné konstrukce vyzdívané cihlou objevují poprvé. Ani tento způsob konstrukce v průběhu tisíciletí nezapadl a rozšířil se především v oblastech s dostatkem dřeva. Hrázděné stavby si oblíbili nejen na severu Evropy, ale i v západní Francii. Takový Honfleur v Normandii nebo Vannes v Bretani, to jsou doslova skanzeny hrázděných staveb.
Sídlišti v Catal Hüyüku patří více prvenství. Je to obdivuhodné, ale před téměř devíti tisíciletími tu znali a dělali jako první dokonce i barevné omítky, které se obnovovaly zřejmě každý rok – bylo nalezeno až 120 nátěrů! Sídliště v Catal Hüyüku ohromuje také velikostí – rozloha 12 hektarů byla na sídla v těchto dobách obrovská, v Evropě se tehdy potulovaly po lesích lovecké tlupy s pár desítkami členů. Přesto lidé koncem 7. tisíciletí př. n. l. sídliště opustili – zřejmě se jim život s aktivní sopkou za zády nezdál dost bezpečný.
CESTA KE SJEDNOCENÍ A ARCHITEKTUŘE
Před devíti tisíci lety byla na slunci sušená cihla na Předním východě již běžným stavebním materiálem. I ve staré Sámaře v Mezopotámii se nalezly domy budované touto technikou. Tady, na lokalitě Tell as-Sauván, žili zemědělci, kteří nechtěli být závislí na rozmarech počasí a snad jako první na světě, 6300 let před naším letopočtem, používali umělé zavodňování svých polí vodami z Tigrisu. Jejich rozlehlé, někdy až 150 m² velké domy, často i s patnácti místnostmi, se pečlivě budovaly z kvádrových cihel, jejichž délka byla téměř standardní – 60 cm.
I když vypouklá cihla s jednou rovnou plochou byla obrovským pokrokem, nebyla ideálním stavebním materiálem. Každá byla trochu jiná, menší, větší, tlustší, tenčí, a tak nezbylo starověkým cihlářům než cihlu inovovat a vynalézt nějakou formu. Ten historický okamžik nastal někdy ke konci šestého tisíciletí př. n. l. A společně s formou se zrodila cihla, jak ji známe dnes. Skončila doba náhodnosti a člověk dostal do ruky stavební materiál ustálených rozměrů. Materiál, který nejen usnadňoval a urychloval stavbu, ale nabízel nové možnosti. A tak se právě tady někde rodí i první architektura. Pravidelně vytvarovaná pravoúhlá cihla umožňovala stavbu koutů, výklenků, a dokonce také zcela nového stavebního prvku – klenby. Ale i když se cihla “standardizovala”, zůstala rukodělným výrobkem a otisky prstů starověkých cihlářů, kterými mačkali před tisíciletími hlínu do formy, se zachovaly na cihlách z jižního Iráku na lokalitě Tell Avajlí.
A CIHLA SE VYDALA DO SVĚTA
Tehdy již cihla dávno opustila teritoria, kde se zrodila, a na svých stavbách ji běžně užívali Egypťané, znali ji v Číně a v údolí řeky Kvéti v dnešním Pákistánu vyrostlo z nepálených cihel v Kali Gul Mohamedu celé sídliště. V Mezopotámii již uměli vyrábět cihly nejrůznějších rozměrů a jedny z nich, malé kvádrovité, ze kterých stavěli především nejrůznější pilíře, tzv. “páskové cihly”, se pro svůj charakteristický tvar a velikost staly pro archeology dokonce určujícím znakem pro celé tzv. “urucké” kulturní období.
ZEMĚ, KDE NEZNALI KÁMEN
 Malý minaret Abú Dulafovy mešity je jednou z mála staveb, jež se zachovaly v Samáře, snad nejvelkolepějším městě, jaké kdy vzniklo v islámském světě v 9. století. Většina budov z nepálených cihel prakticky zmizela z povrchu země, význačnější stavby postavené z pálených cihel přečkaly celkem bez pohromy do dnešních dnů |
Asi to nebyla žádná náhoda, že největšího pokroku ve výrobě cihel dosáhli v Mezopotámii. V zemi, kde se zrodila jedna z prvních velkých světových civilizací, se o kámen často nezakopne, a tak tu spatřila světlo světa další novinka – pálená cihla. Byla mnohem tvrdší, pevnější, ale především odolnější vůči povětrnostním vlivům. Vynalezli ji tu i přesto, že stejně jako kamene je zde nedostatek topiva, lesy v Mezopotámii tak trochu chybí. Zato tu byla “zemská smola” – asfalt, který, unášen podzemními prameny vod, samovolně vytéká na povrch, kde dodnes na několika místech vytváří celá jezera. Staří Sumerové dobře znali vlastnosti asfaltu – snadnou zpracovatelnost a odolnost proti vodě. Uměli jej využít jako spojovacího materiálu, ale také věděli, že dobře a vydatně hoří. I když byla pálená cihla výrobně mnohem pracnější a nákladnější, objevovala se na mnoha stavbách především jako poslední ochranná vrstva před povětrnostními vlivy. Je s podivem, že tak vyspělá civilizace, která uměla dokonale vyrábět i používat cihlu, prakticky neznala maltu v našem pojetí, a jako spojovací materiál kromě hliněné mazanice používala asfalt. Fakt, který zřejmě unikl Dänikenovi, a tak si na Borsippě nad požárem spečenými cihelnými bloky představoval startovací rampu pro rakety vesmírných civilizací.
KONEČNĚ PEVNÁ STŘECHA NAD HLAVOU
S poznáním pálené cihly se objevil další významný stavební prvek. V krajích, kde bylo dřevo vzácným materiálem, býval problém vytvořit střechu. Pevná pálená cihla umožnila stavbu oblouků a kleneb. Je zajímavé, že i když v Mezopotámii používali cihly mnohem delší dobu, tento prvek se objevil v Egyptě možná o stovku let dříve. První klenutý oblouk známe z hrobky v Helvánu z období první dynastie asi 3000 let př. n. l., v Mezopotámii jej známe z lokality Tell Razuk asi z období 2900 př. n. l. Přesto předobraz staveb s klenutou střechou musíme hledat v rákosových chatrčích obyvatel jihoiráckých marší, stavbách, které i přes pomíjivost stavebního materiálu mají nejen půvab i osobitou architekturu, ale také solidní konstrukci. Jejich obrázky známe nejen z hliněných tabulek starých Sumerů, ale i ze současnosti, neboť obyvatelé marší je tu staví podnes.
Zatímco v Egyptě se oblouk příliš neujal, v celé levantské oblasti a předovýchodní, ale i středovýchodní architektuře se stal nezbytným stavebním prvkem a jednotlivé kultury jej od sebe přebíraly, aby nakonec jako otevřený íván zakotvil i v islámské architektuře.
KOLOS NA HLINĚNÝCH NOHOU
Teprve tehdy, když se lidé naučili vyrábět základní typy tohoto stavebního materiálu a ovládat technologii stavby, začali využívat cihlu i jako výtvarný činitel a s její pomocí ovlivňovat výtvarný i umělecký dopad stavby.
O tom, že i ze sušených cihel lze vytvořit monumentální dílo, svědčí nejen pyramida Amenemhéta III. v egyptské Hawwáře, ale především zikkurat, který nechal postavit kasitský král Kurigalzu II. asi 40 km západně od dnešního Bagdádu. Většinu staveb tu zavál prach pouště, ale zbytky zikkuratu se dodnes tyčí do výšky téměř šedesáti metrů. Zmizel sice plášť z vypalovaných cihel, ale jeho jádro jen ze sušených cihel tu stojí dodnes. A vidíme i to, jak se staří stavitelé vypořádali s ohromnou vahou cihelného masivu. Vždy po sedmi vrstvách cihel přišla vrstva rákosových rohoží, která pomáhala rovnoměrně rozkládat obrovský tlak. A tak tu i po třech a půl tisíci letech stále stojí kolos doslova na hliněných nohou a udivuje smělostí stavby a svojí výškou.
Kasité přinesli ještě jeden prvek do architektury z cihel – lisované pálené cihly s plastickými ozdobnými motivy. První kasitský král Karaindaš nechal vyzdobit cihlami s obrazy pozemských a vodních božstev vnější zeď v posvátném okrsku v Uruku u chrámu zasvěceného bohyni Inanně. I když se tento zdobný prvek objevoval i na jiných stavbách a nejen z kasitského období, vrcholu asi dosáhl při stavbě Babylónu a perských Sús, kde však pracovali babylonští umělci.
BABYLÓN – BRÁNA BOHŮ NEBO CIHLOVÝ LOM
Před více než 1600 lety zmizelo toto město z povrchu světa, ale z paměti lidstva nevymizelo nikdy. Na jeho stavbě se, ať už dobrovolně, nebo z přinucení, podílely snad všechny národy tehdejšího světa. Městu do vínku vložil král Nabukadnezar II., jenž vládl v letech 605-562 př. n. l., nejen velikost a krásu, ale především nedobytnost.
Spotřeba cihel by byla ohromující i v dnešních technických podmínkách. Pokud bychom věřili údajům řeckých historiků Strabóna, Diodóra či Ktésia, jen na postavení vnějších hradeb, které obklopovaly město v délce 70 km, byly zapotřebí téměř 4 miliardy cihel (dnešních rozměrů). A to bereme v úvahu ty nejnižší odhady výšky hradeb podle popisů Strabóna a Ktésia, jež byla asi 22 metrů při šířce 7 metrů. Za nimi byly ještě další dvoje, které chránily vnitřní části města. Podle dnešních odhadů byla délka hradeb “jenom” 16 km, ale i tak bylo nutno vyrobit téměř miliardu cihel. A podle německého architekta Koldeweye, jenž vedl vykopávky v Babylónu, použil při svých stavbách Nabukadnezar II. vedle obrovského množství nepálených cihel i na 15 milionů cihel pálených. A nebyly to cihly ledajaké. Babylonští umělci vyráběli nejen cihly s plastickým dekorem, ale znali i tajemství cihly s barevnou glazurou. A tak tu z nádherné modři podkladu vystupovaly plastické figury lvů a sirušů – posvátných draků se psím, ale šupinatým tělem, kteří provázeli vstupující od mohutné Ištařiny brány celou procesní cestou. I ta byla součástí mohutného obranného systému města – přesto Babylón padl. Nebyly to ale hradby z cihel, které povolily, ale lidská zrada za ně vpustila vojska Alexandra Makedonského, avšak to už je jiná historie. Potom jako mnohá starověká města, zavál Babylón prach pouště. Lidé si na jeho trosky vzpomněli při stavbě moderního města Hilly, jehož velká část je dnes postavena z babylónských cihel.
VÍTĚZNÉ TAŽENÍ OBLOUKU
Cihla ani klenba nezůstaly jen doménou Předního východu či Egypta, používali je také ve starém Řecku. Avšak mistry v užívání cihel, především při stavbě oblouků, se stali Římané. Ti přiváděli do svých měst vodu často ze vzdálených horských pramenů a museli na cestě překonávat často hluboká údolí i několikapatrovými akvadukty. Cihla se tu uplatnila mnohdy v kombinaci s kamennými kvádry, především při formování oblouku či klenby. Akvadukt Pond du Gard ve Francii je jen jednou z ukázek jejich stavebního mistrovství.
Ale vraťme se ještě do Mezopotámie, i když se přehoupneme do našeho věku. Výroba cihel již nedělala nikomu obtíže, a stavitelé se pouštěli do stále odvážnějších staveb. Jednou z nich byla audienční hala Taq Kisra v paláci sasánovských králů v Ctesiphonu. Palác vyrostl na březích Tigrisu jižně od dnešního Bagdádu a je vynikajícím příkladem starého blízkovýchodního klenutí, kde dobře vypálené cihly spojovali asfaltem. Dosáhli v tom nebývalého mistrovství a hala, kterou stavěli někdy mezi 3.-6. stoletím po Kristu, kromě vynikající akustiky proslula především odvážným architektonickým řešením i svými rozměry. Taq Kisra je největším nevyztuženým cihlovým obloukem na světě a přes své nemalé stáří, kolem patnácti století, tu dosud stojí a udivuje subtilní konstrukcí i výškou 28,4 metru a šířkou 25,5 metru. Na dlouhá staletí se potom tento otevřený typ zaklenutí jako íván stal nedílnou součástí islámské architektury.
NÁVRAT KE SLUNCI Věřili byste, že i stavby z docela obyčejné plné cihly mohou být krásné? Především islámští stavitelé v zemích, kde je dostatek slunečního světla, uměli využít ostrého rozhraní světla a stínu. To jim poskytovalo dostatek inspirace k povrchové výzdobě staveb. Jako jedni z prvních využili plastického působení cihelného dekoru ve středoasijské Buchaře. Nevelká, ale o to krásnější stavba mauzolea Ismaila Samaniho, postavená na přelomu 9. a 10. století, je stejně jako minaret Kaljan, vybudovaný zde v roce 1127 vladařem Arslán-chánem, mistrovskou ukázkou využití cihly k plastickému dekoru povrchu stavby. Umění využít světlo a stín putovalo celým islámským světem. Při stavbě abbásovského paláce v Bagdádu jej ještě vylepšili o řezbu do cihly, která našla později své vyvrcholení na stavbách mešit, medres a paláců na západní hranici islámské říše, v Maroku. Použitím cihly jako ozdobného prvku nepohrdla ani gotika a teprve 20. století s moderními stavebními prvky – panely, CDM bloky či betonovými konstrukcemi – odsunuly po dlouhých jedenácti tisíciletích cihlu z pozice hlavního stavebního materiálu.
