Pták se zobákem jako člun. Lev, kterého seslali bohové. Ďáblovi psi, otesánek z Filipín… Úžasných tvorů je plná planeta. Vyvolávají obdiv, strach, nadšení i odpor. Jaká jsou ale setkání s takovými zvířaty, když se vzdálenost mezi vámi nechá měřit na centimetry?
Příď kanoe vydlabané z kmene stromu tiše proráží vodní rostliny. Plujeme úzkým kanálem mezi porostem papyru v bažině Mabamba v jižní části Ugandy. Pro výšku a hustotu porostu není vidět dál než na dva metry. Loďka se pohybuje naprosto bez hluku, a je tak ideálním dopravním prostředkem k pozorování bohaté populace ptactva. Mám pocit, že když natáhnu ruku, dotknu se malého drahokamu na stéble rákosu – drobný ledňáček modropláštíkový je druhým nejmenším zástupcem svého druhu. Já ale hledám většího zástupce ptačí říše. Tvora, který jako by přežil z dávnověku. Když okolní porost začne řídnout, objeví se ten mohutný pták několik desítek metrů od kánoe. Soustředěný na lov. Rozevřená křídla o rozpětí dvou a půl metru stíní hladinu a pták viděl kořist. Náhle rychle vyrazí a vzápětí drží v zobáku, který připomíná člun, velkou sumcovitou rybu. Člunozobec africký. Nadšený z té úchvatné podívané nemám ani tušení, že o pár let později budu moci obdivovat modrošedého ptáka jen z pár centimetrů v expozici pražské zoologické zahrady.
Dar bohů a vykradač hrobů
Už to bude téměř sto let, kdy je spatřili poprvé. Museli působit jako přízraky. Bílí lvi z oblasti Timbavati v Jihoafrické republice. Domorodci o nich vypráví, že jsou darem boha Slunce. Tyto šelmy nejsou albíni, ale endemickou raritou zmíněné oblasti. Vědci tvrdí, že taková šelma nemůže kvůli svému zbarvení přežít ve volné přírodě, přestože to nebylo nikdy dostatečně testováno. Vědci vždycky vědí všechno nejlíp, ale kde se tedy vzala světle okrová kočka? A jak je možné, že poslední pozorování ve volné přírodě bylo o padesát šest let později než první? Že by bohové byli tak rozhazovační? Dnes bílé lvy ve volné přírodě nenajdeme. Jedním z míst, kde se snaží o jejich rozmnožení, je Mama Tau v JAR. Zde jsem měl možnost setkat se s prvním bílým samcem narozeným v této stanici. Seděl jsem v otevřeném džípu a od lva mě dělilo jen několik centimetrů vzduchu. Díval jsem se upřeně do modrošedých očí a měl pocit jako v hypnóze. Jako lvíče dostal jméno Sebaka, což v domorodém jazyce severního Sotha znamená šance. Ten večer jsem držel na klíně čtyřměsíční lvíče, potomka Sebaky. Cucalo mi prst a vrnělo. Takový lví andílek. My lidé už to tak máme. Co se nám líbí, je božské, a to, co je tajemné a neznámé, patří na tu druhou stranu. Stranu temnoty. Snad proto vznikly legendy o vykradači hrobů, tajemné šelmě ostrova u břehu Afriky, madagaskarské fose. Nikdo si s ní neví moc rady. Má blíže k cibetkám nebo ke kočkám? Nebo k něčemu úplně jinému? Nevíš-li, do které čeledi tvora zařadit, vytvoř čeleď novou. A tak vznikly madagaskarské šelmy. Když jsem vstupoval do výběhu fosího samce v ústecké zoo, měl jsem zvláštní pocity. Fosy jsou vynikající lovci, kteří perfektně šplhají a jejich největší část jídelníčku tvoří lemuři. To si člověk vše může načíst, ale jak se bude šelma chovat, když si k ní lehnete do výběhu, už vám nikdo neprozradí. Neměl jsem ponětí, co vyjadřuje podivné kvokání. Nervozita, agrese, spokojenost? Nakonec si fosa lehla naproti mně, zakřenila se a dlouze zívla. V té chvíli už nebyla tajemným vykradačem hrobů, ale tvorem vychutnávajícím si poslední paprsky podzimního slunce.
Znamení lovce
Ve zvířecí říši je mnoho druhů, kteří se živí požíráním těch druhých. Technik lovu je bezpočet. Jeden se střemhlav vrhá za kořistí a druhý nehybně vyčkává, dokud mu sama nevleze do tlamy. Podíváte-li se na krokodýla, je vám na pohled jasné, že je to tvor, který nebude jemně uždibovat pampelišky. To malý filipínský skřítek má kamufláž roztomilého plyšáka. Díky ní je také skoro na vyhynutí. Když jsem měl před lety možnost spolupracovat na projektu Tarsius, viděl jsem jeho neuvěřitelné proměny. Nártoun filipínský se ve vteřině mění na nenasytného predátora. Snažil jsem se zjistit, kolik je schopen spořádat za noc, ale spolehlivá informace vlastně není. Prý kolem deseti cvrčků, říká jeden bývalý filipínský pytlák. Mně během patnácti minut fotografování sežral pět kobylek. To je, jako kdybyste snědli pět krocanů na posezení… Nártoun získává svou kořist rychlým skokem. Lidským okem není možné ten pohyb registrovat. Rychlosti při lovu používá i nejrychlejší savec světa – gepard. Údaje o jeho maximální rychlosti se různí a pohybují se mezi 110–120 km/h. Organismus tuto zátěž vydrží jen krátce, a pak se přehřívá. Proto musí gepard dostihnout kořist během krátké chvíle. Byl jsem na procházce v buši se samicí Kiki a je nádherné sledovat každý její pohyb. Té elegantní krásy máte touhu se dotýkat. Asi proto byli gepardi chováni v zajetí už ve starém Egyptě. Ochočení lovci pak lovili pro své pány. Pro žádného pána nikdy nelovil a nejspíš nikdy nebude nejefektivnější lovec Afriky – pes hyenový. O tom, že se opravdu ochočit nedá, jsem se přesvědčil při fotografování v Namibii. Pracoval jsem se smečkou dospělých psů, které odchovala na lahvi Marlice van Vuurenová. Chtěl jsem zachytit smečku z pohledu kořisti. Vstoupil jsem do obrovského výběhu, hlídán dvěma Sany. Psi nás v okamžiku obklopili a jejich tlak každou chvíli sílil. Dokonale reagovali na každý náš chybný pohyb. Ležel jsem na zemi a zcela spoléhal na své dva ochránce a jejich hole. Když jsem si chtěl ulevit od kamenů tlačících do žeber, pootočil jsem se a spatřil jednoho z psů těsně u své nohy. Využíval útoku ostatních psů pro svůj manévr. Tehdy jsem pochopil, proč je někdo kdysi nazval ďáblovými psy. Inteligence, rychlost a dokonalá strategie. Tak vypadá nejlepší lovec planety.
