Narodili se na Moravě, poznali se na Moravě, vzali se na Moravě. Teď žijí v Indonésii, nedaleko Bali. Monika (30 let) a Milan (33 let) Jeglíkovi opustili civilizaci a teď jsou jedinými bělochy na ostrůvku Nusa Penida. V tropech mají všechno, co potřebují ke své velké lásce. Jediní běloši? Češi
Napsala Silva Dymáková
vyfotografoval Michal Cepek Hlavně je to potápění. Jejich příběh je ale plný zvratů a těžkých zkoušek, s nepříjemnými nástrahami osudu se někdy doslova perou. Dva roky pracovali v Asii skoro zadarmo, navíc je nedávno přímo zasáhla potápěčská tragédie. Dva jejich kamarády, kteří k nim přijeli na dovolenou, strhl při ponoru silný proud, jednoho se podařilo zachránit, o druhém nemají dodnes žádnou zprávu. I přesto se na druhé straně světa snaží žít co nejlépe a jejich sílu a energii jim můžeme jen závidět… Osmého listopadu 2006, ponor zpočátku jako každý jiný. Pětičlenná skupina potápěčů v čele s Monikou Jeglíkovou začíná sestupovat pod vodu. Ale v hloubce kolem patnácti metrů začíná dva muže unášet proud. V tuto chvíli ještě nikdo netuší, že situace je mnohem horší, než vypadá. Předchozí dohoda totiž zněla, že pokud se někdo skupině ztratí, vynoří se s bójí na hladinu a sejdou se na lodi. Na palubě ale dvojice chybí, a proto se rozjíždí záchranná akce. Následuje pátrání na hladině ve směru proudu, které nepřináší až do tmy žádný výsledek. O nehodě už ví i policie a záchranná jednotka SAR. V dalších dnech pomáhají desítky lidí, včetně manželů Jeglíkových, také další potápěči, lodě i vrtulník. Situace je kritická, pátrání bezvýsledné. Ale pak se objevuje zpráva rovnající se zázraku. Jednoho potápěče našla rybářská loď jihozápadně od Bali, pod ostrovem Jáva. Přežil na otevřeném moři více než šedesát osm hodin, proudy ho zanesly sto dvacet kilometrů od místa ponoru! Jeho zdravotní stav se v nemocnici rychle zlepšil. Vyprávěl, že na otevřeném moři jedl živé kraby, kteří se drží v plovoucích chaluhách. Bohužel si nevybavuje, kde se od sebe se Zdiradem oddělili, mladší z dvojice potápěčů je tedy dodnes nezvěstný, i když intenzivní pátrání pokračovalo ještě několik dní po objevení Petra. Milana i Moniku tato záležitost pochopitelně hodně zasáhla, ale musejí žít dál. Svou potápěčskou základnu na Nusa Penidě nehodlají opustit.
ZDĚDIL JSEM TOULAVÉ BOTY Milan Jeglík vyrostl v Brně. Řadu let byl státním zaměstnancem, ale netrvalo dlouho, a zatoužil po změně. Jeho žena Monika měla podobný problém. Oba tušili, že podmořský svět je přitahuje víc než je zdrávo a život bez moře není pro ně to pravé. Když jim učitel potápění nabídl, aby mu pomohli vybudovat potápěčské centrum na Bali, neváhali ani minutu. V roce 2002 se tak ocitli ve vesnici Tulamben a věřili, že jejich pobyt nebude jen otázkou několika měsíců. Byli odhodláni zůstat i několik let, ale čekal je tvrdý pád na zem. Monika s Milanem dostávali jen minimální plat, problémy s majitelem základny se vršily, až se mladí manželé vrátili do České republiky. „Tulamben pro nás byl velkou životní školou v otázce negativ, zklamání z jednání některých lidí bylo obrovské. Po návratu domů jsme ale zjistili, že nám chybí moře, že nám chybí potápění. Evropa už nám ho nebyla schopna nabídnout v takové podobě, jakou jsme znali z Indonésie,“ vzpomíná Milan. Netrvalo dlouho, a byli zpátky. Je to paradox, ale přispěla k tomu smutná událost v rodině. Moniky otec, který zemřel, jim odkázal peníze a ty posloužily jako investice do startu na jiném kontinentu. Ostrov Nusa Penida znali ze svého minulého působení v Indonésii, místo nezkažené turismem je okouzlilo. Díky předchozím kontaktům se navíc dozvěděli, že na ostrůvku si mohou pronajmout nevyužívané vládní bungalovy. Vzhledem k tomu, že objekt dříve sloužil politikům, je v něm zavedena elektřina i sladká voda, což je na zbytku ostrova spíše výjimečně. Panenská příroda, úchvatné scenerie a jedinečné možnosti potápění rozhodly. Rodina, přátelé a kamarádi si tak jednoho krásného dne od Jeglíkových poslechli: „Vážení a milí, stěhujeme se do Indonésie. Natrvalo.“ „Já byl vychováván v trochu jiném duchu, protože otec si odseděl třináct let v komunistickém lágru za přechod státní hranice v roce 1960 a odmalička mě vedl k tomu, že jak to půjde, měl bych ze socialistického Československa vypadnout. Režim se sice změnil, ale toulavé boty zděděné po tátovi se projevily a já chtěl udělat něco se životem, chtěl jsem ještě něco poznat, nechtěl jsem ztvrdnout bez zkušeností. Čechy mám nade všechno rád, je to můj domov, ale my jsme šli za hlasem srdce a to bylo moře, potápění.“ Monika to měla sice s odchodem trochu složitější, ale maminka nakonec dceřiny tužby pochopila: „Mamka to nesla těžce, ale bohužel, pro mě je moře hodně důležité. Teď spolu komunikujeme téměř denně přes internet, i když s připojením je tady problém, je hodně kolísavé. Stýská se mi po ní, samozřejmě. Ale zatím to obě zvládáme.“
JE LIBO CZECH SCHNITZEL? Jeglíkovi si našli balijského společníka, který jim pomohl založit potápěčské centrum MMDiving a zároveň vyřizuje všechny potřebné formality. Ale ani rozjetí rezortu nebylo bez komplikací. Společníky měli zpočátku dva, ale jednoho z nich zkazila síla peněz, objevily se lži, nejasnosti a za chvíli bylo jasné, že tenhle člověk podnikání moc neprospívá. Rázný Milan však nejde pro řešení daleko, a tak spolupráci s nespolehlivým ostrovanem zavčasu ukončil. Manželé se na ostrůvku zabydleli až překvapivě snadno. V areálu si ponechali jen jeden pokoj, víc prý nepotřebují. Žijí ve vesnici Toyapakeh, která je jediná na ostrově muslimská, a proto museli ze solidarity slíbit, že svým hostům nebudou nabízet vepřové maso. To zakazuje korán.
Zaměstnali několik místních obyvatel a začali přijímat české potápěče. Tři indonéské dívky vaří a tři místní mladíci, kteří jako jedni z mála na ostrově mluví anglicky, se starají o klienty a pomáhají s potápěčskou výstrojí. „Jsou to lidi, které bereme už i jako své přátele. Mají kladný vztah k práci, což je v Indonésii někdy trochu problém, ale také mají vztah k přírodě a to si myslím, že je hodně důležité,“ doplňuje Milan. „Když se Jeglíkovi přistěhovali, byli pro domorodce doslova noční můrou. Měli z nich strach, nevěděli, co od nich čekat. Teď ale poznali, že pomáhají ochraňovat podvodní svět a také posunují naše myšlení,“ říká dvacetiletý ostrovan Eko, jeden z pomocníků. Soužití s místními si pochvaluje i Monika: „Už na nás i volají, někteří nás znají i jménem, další se ptají, kdo to je, spíš je to z jejich strany taková zvědavost.“
Jenže žít na Nusa Penidě je jako vrátit se téměř do středověku. Na ostrově nejsou párky ani salámy, o pečivu většina domorodců nejspíš nikdy neslyšela. I přesto si v českém „místě“ klidně můžete dát řízek. Hospodyňka v Česku by jeho výrobu takto obtížným způsobem nejspíš vzdala, ale Monika se o něj nechtěla ochudit. „Pečivo se tady nedá sehnat, musíme pro ně jezdit dvacet kilometrů lodí na Bali a tam ve specializovaném obchodě kupujeme balený toustový chléb. Ten pak opečeme a rozmixujeme. Klasicky ho ztvrdnout nechat nemůžeme, vlhkost vzduchu je tak vysoká, že by hned zplesnivěl. Je to sice pracné, ale výsledek stojí za to.“ A právě to, že je tak daleko od domova českým potápěčům, kteří sem přijedou na dovolenou, k dispozici starý známý řízek, mnohé šokuje. O to víc, když se dozvědí, že kuchařkou je jednadvacetiletá muslimka Jamik. Jen díky Monice se stala jedinou Indonésankou v širokém okolí, která tenhle pokrm zvládne.NENÍ TO PRÁCE Pečivo ale není to jediné, co je na Penidě problematické sehnat. Také toaletní papír se musí dovážet z Bali. Raději se ani neptejte, co pro tento účel používají ostrované… Běžný den na Nusa Penidě je tak na hony vzdálený od českého. Jeglíkovi se starají o potápěče, ponory plánují podle přílivových tabulek. Je totiž důležité respektovat tamní vodu, která někdy dokáže být hodně záludná a proudy velmi silné, o čem se bohužel, jak už víte, nedávno přesvědčili. Ráno tedy Milan a jeho pomocníci připraví věci potřebné k cestě pod vodu, někdy stihnou i dva ponory denně. Když je volno, vyrazí se skupinou na motorkách na výlet po ostrově. „Staráme se o klienty, ze kterých se ve spoustě případů stali naši kamarádi a známí. Já to nepovažuji za práci. Myslím si, že je to spíš životní zájem. Dokázali jsme největší zálibu převést do té formy, že nás to i živí, a rozhodně bychom neměnili. Je to životní styl, je to životní tempo, je to určitá absence problémů, které se u nás v Česku řeší na denním pořádku, nespokojenost s politikou, problémy všedního dne, problémy v práci, to je všechno, od čeho jsme se tady oprostili.“
Svému životnímu stylu se rozhodli obětovat i to, co je v české kotlině standardem a do jisté míry i společenskou povinností. Mít děti. Také tento aspekt hrál při volbě Indonésie versus Česko roli, ale po hodinách debat se rozhodli. Jestli to má přijít, tak to přijde, ať jsme kdekoli. Potomka tedy zatím Jeglíkovi cíleně neplánují, uvědomují si, že by jeho výchova na ostrově byla více než komplikovaná.ŽÍLOVÉ KŘUPKY „Brali jsme se před čtyřmi lety, ale neměli jsme jen jednu svatbu. Oficiálně jsme si řekli ANO v České republice a podruhé v Indonésii. Zdejší obřad byl nádherný, bohatý, barevný tak, jak je tady zvykem,“ říká Monika. Vzhledem k tomu, že se oba snaží s místními lidmi vycházet co nejlépe, navštěvují i řadu obřadů, na které jsou zváni.
„Jídlo, které nám na jedné slavnosti nabídli, vypadalo jako malé tmavé chipsy s dírkou uprostřed. Nechtěla jsem urazit, ochutnala jsem. Nebylo to špatné, ale raději jsem se ani neměla dozvědět, co mi skončilo v žaludku. Zdejší delikatesou jsou natenko nakrájené a opražené hovězí žíly.“YAYASAN KURA KURA Kura kura v indonéštině znamená želva. Ohroženým druhem jsou karety obrovské, přitom černý trh s nimi v Indonésii doslova kvete.
„Zvířata jsou lovena pro kulinářský trh a směřují především do Číny, na Taiwan či do Singapuru. Proto jsme založili neziskovou vzdělávací organizaci Yayasan Kura Kura Nusa Penida,“ upřesňuje Milan. Jeglíkovi začali budovat záchrannou želví stanici. Na šestiarovém pozemku vzniknou karanténní bazény, vzdělávací budova i líhniště. Na další části u moře bude speciální rehabilitační místo pro želvy, které projdou karanténou a před vypuštěním do moře tu načerpají síly. Partnerem projektu je i brněnská zoologická zahrada a v této době už by měla fungovat. Cestu do Evropy plánují Monika s Milanem na léto. Jeden z hlavních důvodů je počasí – už si zvykli na tropy a sluníčko. Pomalu, ale jistě se stávají součástí Nusa Penidy: „Ať už díky potápění, nebo ochraně želv. Doufáme, že česká stopa tady na ostrově bude čím dál zřetelnější…“
