NAPSAL A VYFOTOGRAFOVALJAKUB HAVEL
Stojíme uprostřed džungle. „Taková menší díra, vypadá to tak na dvě hodiny práce, potřebujeme: six bridging leader, four sand tracks and some hands, zni rozšafná Denisova francouzská angličtina. Zajímavej chlapík, ten Denis, uvažuju, když se otevřeným okénkem škrábu zpoza volantu ven z auta, abych se pokusil dostat k autu na čele a těm „frantíkům” píchnul. Kvůli tomu „velkýmu plevelu” nejdou totiž ani otevřít dveře. · · ·
Denis ve dvaadvaceti vyrazil na motorce na výlet. Z Francie do Španělska a pak celou severozápadní Afrikou až do Toga. Terénní motorky, dlouhý cesty, oboje mi je hodně blízký: „Denisi vyprávěj.” Tam přišel na to, že by mohl být dobrej byznys dovážet do Toga ojetý náklaďáky. Vrátil se do Francie, popůjčoval si peníze a koupil ojetý kamion.
Dneska dováží do Toga 20 kamionů za rok a má 40 zaměstnanců. V létě se tam chce odstěhovat natrvalo. Prý se tam tolik nepospíchá a je tam větší klid. „Czech team, Czech team for team Holland over,” vždycky když se ozve z vysílačky příjemný hlas Caroline, trochu pookřeju. „Jaká je vaše pozice na Terratripu, přepínám?” Tentokrát zní její hlas, jako by v éteru někdo skládal uhlí. Jsou někde vzadu, už pomalu mimo dosah vysílačky. Asi se ztratili v itineráři a potřebují poradit, aby se „chytli”. My jim ale moc nepomůžeme, náš Terratrip od včerejška stávkuje a my kontrolujeme směr jen tak na hrubo podle GPS. GPS (global position systém) je vůbec výborná věc. Kdekoli na světě tahle krabička, velká jako dvě cigaretové, chytá signál z družic, a když „chytí” alespoň tři, během několika sekund vám spočítá vaši přesnou polohu, kurz i rychlost, jakou se zrovna pohybujete. Pokud znáte souřadnice své cesty předem, někdy v klidu si je můžete naťukat do paměti a GPS vás pak naviguje přesně podle nich. Má to ale svoje háčky. To třeba dostanete asi 20 souřadnic zeměpisné šířky a délky na několika set kilometrů a jako šlehačka na dortu je k tomu přidáno varování, že nemusí být úplně přesné, protože byly snímány pouze z vrtulníku. O tom konečně svědčí jedno chybějící desetinné místo. Ale ono ani když všechno funguje, není vyhráno. Co je vám platný, když ručička na displeji už 15 km usilovně ukazuje doprava, ale tam je jen neprostupná zelená zeď. Čas od času ta krabička začne zuřivě pípat a na displeji vyplivne sdělení „poor satelite coverage”. Ono holt nad rovníkem, a nad Borneem zvlášť, si asi družice tak často dostaveníčko nedávají. Nebo nám stíní zelený příkrov nad námi?
„One – two – three – go”, poslouchám vzrušený a zadýchaný hlas z vysílačky a přemýšlím, komu patří. Zní mi to nějak nezvykle. Po tomhle odpočítávání má přece zařvat ve vysokých otáčkách několik motorů, začít se protáčet 8,12, 16 nebo 20 terénních pneumatik, lítat bláto. Ale po „go” se rozhostilo ticho, stejné jako před chvílí. Tohle malé drama se odehrává několik desítek kilometrů za námi. My jsme tam projeli předevčírem. Měli jsme štěstí, že jsme byli mezi prvními. Vlastně rutina, asi 40 m dlouhá jáma plná bláta. Vjet co nejdál, vyjížděcí plechy, naviják, 15 minut na jedno auto. Během odpoledne přišli dvě průtrže. No, průtrže, prostě si představte, že nad vámi někdo najednou obrátí rybník. Jenže v té době byla ještě téměř polovina konvoje před inkriminovaným místem. Teď, o den a půl později, stále ještě bojují s blátem po pás. My se jen můžeme domýšlet, co se tam děje, z útržků zachycených ve vysílačce. Nemůžeme pomoci. Jsme už na druhé straně řeky, kterou přední část konvoje překonávala celou noc a den. Krátím si čas klábosením s domorodci, kteří nám přinesli k snídani papayu. Když se dozvídají, odkud jsme, hned chrlí: „Novotná, Mandlíková, Lendl”, a já nestačím zírat. Odpočítáváním: „1 – 2 – 3 – go”, které se stalo takovým nepsaným mottem letošní Camel Trophy, se synchronizují řidiči při vytahování zapadlého auta, aby se rozjeli současně. To se k zapadlému autu zapojí zpředu jedno, dvě, tři nebo v případě potřeby dokonce i čtyři auta, která už projela a systémem: děda za řepu, bába za dědu, se snaží ztroskotance vyprostit. Když se vláček rozjede, nesmí se zastavit, dokud nedojede na pevnou zem. Vyprošťované auto skáče v hlubokých kolejích jako splašené, ale jinak se to nedá. Podvozky trpí. Do cíle v Pontianaku se vymění 16 poloos, 3 převodovky, hodně tlumičů, pár spojovaček řízení a příčných stabilizátorů, Land Rovery nejsou špatná auta. Taková, co by tohle všechno vydržela bez úhony, neexistují.
KUDY Z ŘEKY VEN „Vsst, vsst,” připadám si jako nevolník při sklízení cukrové třtiny. Oháním se mačetou. Prosekáváme průjezd, abychom se dostali zpět z řeky nahoru na původní cestu. Objížděli jsme spadlý most a teď hledáme, kudy z řeky ven. V řadě vedle mne postupuje Sam, Jihoafričan. Jako při žních před sto lety, vedle sebe ve stejném rytmu: „Vsst, vsst”. Periferním viděním si od něj kontroluji odstup. Je to správnej kluk, hrr do každé práce, síly za dva, ale problém je, že někdy je hrr až moc. Předevčírem se ťal mačetou do holeně. Krve jak z vola, ale pět stehů to spravilo a dneska maká jako by nic. Člověk by mohl přijít k úrazu docela snadno. Krumpáče, sekery, mačety, motorové pily, naviják, příliš mnoho rukou, hodně únavy. Volám vysílačkou Turky. Chci si jít popovídat. Nasuh byl na podzim na Aconcague a já si na tenhle kopec už taky nějakou dobu myslím. Jsou o pět aut vpředu, to vzdávám. Před půl hodinou jsme zastavili na noc. Land Rover Discovery je širok ý 2189 mm. Cesta, místy tunel, kterou první auta v tom metrovém plevelu projela, je široká 2189 mm. Nejjednodu šší cesta na návštěvu ke kolegům vede horem přes střechy.
VPRAVO NEBO VLEVO. V Indonésii se jezdí vlevo. Ovšem jak kdy, jak kde a jak kdo. Jel jsem zrovna skoro 70 km/h po tvrdé, mírně zvlněné šotolinové cestě a ani nevím jak, vynořil se přede mnou mikrobus, ale jel vpravo. Nebyl čas na rozmýšlení, která že je vlastně ta správná strana, a minuli jsme se – vpravo. Asi po 300 m ze zatáčky vyjela stařičká Toyota Landcruiser. V tuhle chvíli jsem byl totálně zmaten, kudy mám vlastně jet. Minul jsem se vlevo. Ve vnitrozemí Bornea se to tak nebere. Každý jede tudy, kde se mu zdá lepší terén a kde jsou vyjeté koleje. Provoz je více než řídký. Je to hra nervů, kdo nevydrží a uhne dřív. Organiz átoři nás už na začátku důrazně varovali. V oblastech těžby dřeva jezdí těžké náklaďáky s ještě těžšími kládami. V zatáčkách jezdí vždy vnitřkem, protože by se do nich jinak nevešly. Nu dobrá. Ale to dilema před levotočivou zatáčkou: Mám jet vnějškem, tudíž vpravo, protože proti mně vyjede dřevařský truck, nebo mám jet normálně, tudíž vlevo, protože tam může být normální auto, které by mělo jet normálně vlevo, pokud zrovna náhodou nepojede vpravo? Babo, raď! Dneska máme výjimečně čas si v klidu uvařit. Přebírám se už po několikáté kufrem s alobalovými sáčky se speciální horolezeckou sušenou stravou. Je to docela dobré, prý daleko lepší, než vloni. Když je ale máte k obědu i k večeři skoro měsíc a na výběr jsou 4 druhy, tak i ty nejlepší vám brzy lezou krkem. Když se nám podařilo ve vesnici koupit sardinky, sušenky nebo ananas, tak to byl svátek. „A sakra, to nevypadá dobře, říká Zdeněk. Ve světle reflektorů, mezi provázky deště, vidíme před sebou v blátě dvě stopy, které vedou rovně. Problém je v tom, že cesta zatáčí vlevo. Jsou to Němci. Snad před 5 minutami se vystřídali za volantem. Za ním jsme všichni už 20 hodin. Snažíme se dohnat časový skluz, způsobený nečekanou obtížností předešlé trasy v centru Bornea, kdy jsme postupovali tempem 6 km za den. Němci to přečkali ve zdraví. Jen Christine je trochu v šoku a Thomasovi teče červená z nosu. Za chvíli je jejich Discovery zase na všech čtyřech. Odnesl to jen pravý přední blatník. Nejsou první, kdo šel dneska „na budku”. Japonci si „odskočili” při 80 km/h. Pomuchlali střešní nosič a Minoru má z jednoho žebra dvě. Dostal pružný obvaz a zbývající tři dny do cíle vydržel bez úlev.
AUTOMOBILOVÝ POLIBEK. Zase Japonci. Bezmocně se zastavili v mělkém blátě. Do nánosu prachu a bláta na zadním okně mají prstem napsáno: „2WD” neboli 2 wheel drive. Mají zlomenou poloosu, nebyl čas na výměnu, a tak jedou jen s pohonem přední nápravy. Prší. Nechce se nám z auta do bahna, vyndávat popruh a navazovat je. Pomaloučku dojíždím zezadu k jejich autu, až se něžně předním rámem dotknu jejich nárazníku. Takový ocelový automobilový polibek. Pomalu pouštím spojku a jemně auto před sebou tlačím, dokud nedosáhne pevnější podklad. Připadám si jako v té pohádce, co převozník už léta převáží a marně čeká na vystřídání. Sedím na raftu už 7 hodin, bolí mě hlava z randálu lodn ího motoru a výfukových plynů, mám žízeň a hlad. Tentokrát jedeme přes řeku jako první. Jsou 4 hodiny ráno. Celou noc silně pršelo. Proud v řece je podstatně silnější, než večer. Během dne stoupne hladina o 1,5 m. Na převážení aut přes řeku vezeme s sebou dva rafty, vlastně katamarany: dva nafukovací válce spojené duralovou konstrukcí, na kterou najede auto. Vzadu jsou dva 25koňové lodní motory. A právě těm asi to vytřásání v autě moc neprospělo a teď trucují. Vystřídali jsme dnes ráno všech pět (jeden záložní), abychom namontovali dva, které jediné vypadají, že budou fungovat. Fungovaly, ale jen do té doby,než jsme dojeli doprostřed řeky. Pak se jeden zastavil. Místo pro vylodění není tak lehké najít. Břehy jsou strmé a bahnité, a i s použitím navijáku je obtížné dostat auto z raftu na břeh. Máme vytypované místo asi 300 m po proudu. S jedním motorem je ale raft neovladateln ý a proud nás žene zpět na náš původní břeh, pod převislé větve. Na poslední chvíli se mi podaří kolem silného stromu přehodit lano, a tak „zakotvit”. To ale nečekal Michal, uklouzl a spadl do vody mezi kolmý břeh a třítunový raft. Podařilo se nám ho vytáhnout zlomek sekundy předtím, než silný proud přitiskl tři tuny ke břehu. Michal si teď polsky ulevuje. Mezitím se vzbudil k životu druhý motor. V tuhle chvíli je naše cílové místo téměř naproti. Travers v silném proudu, s autem na palubě, musíme provést rychle a přesně. Když jsme byli asi 10 m od břehu, jako naschvál vysadil pro změnu druhý motor. Proud nás začíná pomalu snášet dolů. Po chviličce váhání skáču se silným lanem v ruce do kalné vody. Nečekám takovou hloubku a těžký hák na konci lana mne „přibíjí” pod hladinu. Za mnou skáče i Eddy a nakonec se nám podaří obě lana na břehu zaklesnout. Kdyby nás proud snesl níž, ani s oběma motory bychom proti proudu nevyjeli a velmi obtížně bychom hledali místo, kde dostat auto na břeh. Navíc po několika stech metrech byla lávka, postavená domorodci, spojující dvě části vesnice podél břehů. Tu bychom vzali s sebou. Teď už zbývá přepravit asi jen 6 aut. Přijíždějí postupně, zhruba po půl hodině. Obličeje uvnitř jsou špinavé, unavené a nevyspalé. Pro závěr konvoje to bylo zase náročné. Po těch, co přijíždějí, nemohu chtít, aby mne vystřídali. Mají toho sami dost. Využíváme s Eddym alespoň jejich vysílačku a voláme do 2 km vzdáleného kempu, ať nás někdo přijde vystřídat, ale pět dní před cílem se už do práce nikdo jako na začátku nehrne. K dispozici je už jen jeden raft. U druhého praskl nafukovací válec. Ten se vyměnil za náhradní, ale hned při první jízdě najel na ostrou větev a dopadl stejně. Na našem raftu jeden válec také malou trhlinkou utíká. Snažili jsme se ji provizorně opravit pomocí automobilov é duše, ale přesto je potřeba skoro nepřetržitě pumpovat. Konečně nás, po 7 hodinách a 17 převezených autech, přicházejí vystřídat. Je to Zdeněk s Jarkem.
MAČETA SE ŘÍKÁ PARANG. Vyrazil jsem dopředu. Pěšky. Konvoj se posunoval rychlostí mojí chůze. Po třech týdnech sezení za volantem jsem už toužil alespoň na chvíli se volně projít. Šel jsem po pěšině, kterou do této chvíle používali jen domorodci. Hluk motorů a mnoha lidských hlasů postupně slábne a nakonec se ocitám sám v okolní přírodě. Pomalu začínám opět mimovolně vnímat větve pod nohama, stejně jako oblačnost na horizontu a reliéf okolní krajiny. Poslouchám zvuky přicházející z džungle. Šel jsem asi 5 km okouzlen bezprostředním kontaktem s okolní přírodou. Pak jsem potkal skupinu domorodců. Jeden uměl trochu anglicky, tak jsme si popovídali. Líbila se mi jeho mačeta – „parang”, chtěl jsem ji koupit, on sice nechtěl prodat, ale poradil mi. Pak jsem si sedl a čekal, než přijede první auto. Ten den jsme nocovali ve vesnici. Večer jsme vyrazili do obchodu se smíšeným zbožím a hospody v jednom. Po nákupu krabic s pivem jsem s paní domu nenápadně zeptal na parang. Napřed nemohla pochopit a pak jí přišlo srdečně k smíchu, že chci koupit starý, rezavý parang v dřevěné pochvě, s vyřezávanou rukojetí, po nějakém předkovi, který vytáhla z haraburdí. Jako by černoch přijel do jihočeské vesnice a od tetky chtěl koupit motyč- ku. Obchod byl uzavřen. Camel Trophy může být jen jednou za život. Věřím, že na Borneo se ještě někdy podívám. Ale ta parta skvělých lidí se už opakovat nebude: Nasuh, první Turek na Everestu (tři týdny po Borneu jede na McKinley), prý se určitě na nějakém vršku potkáme, Jihoafri čan Pieter, průvodce na safari (mám se přijet mrknout), milovník přírody, romantik a kamarád, Francouz Eric, horský vůdce ze Chamonix, co pracuje jen tak dlouho dokud musí, Bjorn, norský učitel, extrémní lezec, až přijedu, tak prý půjdem na Prekestolen, nezaměstnaný anglický herec William, hasič Ato z Helsinek, Ken z Vailu v Coloradu, co v létě dělá tesaře a v zimě učitele lyžování a horského záchranáře, švýcarský pilot Andrea nebo německý policajt Eberhard (vůbec na to nevypadal).
