Zřejmě málokterá země na světě prodělala během posledních dvaceti let tak překotné změny jako Jemen. Ještě do šedesátých let vstupoval s regulérním středověkým uspořádáním: o všem rozhodoval panovník, státní aparát či infrastruktura prakticky neexistovaly, soudilo se podle zvykového práva, města včetně hlavního se na noc zamykala, platilo se stříbrnými tereziánskými tolary. Země spotřebovávala pouze to, co sama vyrobila. Po násilném ustavení republiky skočili Jemenci rovnou do dvacátého století. Stát se otevřel světu a pomalu si zvyká na zboží a vliv západního světa. Stále však Jemen platí za nejpůvodnější arabskou zemi.
SLOVO NÁČELNÍKA
Na kamenných hradbách městečka Kawkaban v severojemenských horách stojí vousatý padesátník se samopalem v ruce. Pomalu se rozhlédne po okolí, opře kvér o zem a zapaluje si cigaretu. Jeho služba působí na první pohled komicky. Kolem je klid, nelze čekat žádné ohrožení. Přesto však osada postavená na těžko přístupném skalním výběžku dodržuje staletími protřelá pravidla: krátce po setmění se zamyká jediná brána a na opevnění se střídají stráže.
V posledních několika letech se však život městečka změnil. Po zbrusu nové, v krkolomných serpentinách vinuté asfaltce přijíždějí noví narušitelé, proti nimž stráž na hradbách nezasahuje. Nechají se v terénních autech dovézt úzkými prašnými uličkami až před nedávno otevřený hotel, povečeří ve čtyřikrát předražené jídelně a s plnými žaludky okukují z hrubě otesaných kamenů poskládané domky. Místní lidé, především zemědělci a námezdní dělníci, z cizinců nadšeni nejsou, ale rozhodli se být trpěliví. Penězmi překypující Evropané mohou z občanské války bombardováním poznamenanou, zpola vylidněnou osadu postavit na nohy.
Podobné dilema řeší celá země na jihozápadním cípu Arabského poloostrova, kterou antičtí autoři pokřtili “Šťastná Arábie”. Minulost, proslavená rozvinutým zemědělstvím, příběhem o královně ze Sáby, či srdnatým odporem proti tureckým dobyvatelům, je sice v nenávratnu, Jemen ale stále není obvyklou turistickou atrakcí. Ve své severní polovině zachovává kmenové společenské uspořádání. Na území každého kmene platí jako zákon slovo náčelníka, teprve pak autorita státu. Přitom některé zvyky zní našemu uchu skutečně archaicky: běžně uplatňovaná krevní msta například končí v okamžiku, kdy vrah požádá o azyl v sousední vesnici. Vykonání msty by pak znamenalo hrubou urážku hostitelské vesnice.
ZBRAŇ JAKO ŽIVOTNÍ STYL
Každá oblast tradičně uzavřené konzervativní země si postoj k cizincům řeší po svém. Zatímco v odlehlé vesnici Suk Inan zahánějí dotěrné turisty kamením, další vysoko v horách položená osada Shihara prodává povolení k vjezdu několikrát dráže než stojí vstupní vízum do samotné země. Na území beduínů v pouštích kolem hranic se Saudskou Arábií, jež vláda nemá pod svou kontrolou, odmítají jemenští řidiči vůbec jezdit. Beduíni si turisty vozí sami svými terénními auty, a cizím konkurentům již několikrát pro jistotu ty jejich zabavili.
Výlet po Jemenu navíc není zcela jednoduchou záležitostí: asfaltem jsou vybavené pouze hlavní tahy. Opustit tuto cestu, znamená jít pěšky nebo si zaplatit drahý odvoz. Ne všem se takový nápad musí vyplatit. Jen za poslední čtvrt rok uvedly světové agentury tři případy turistů zajatých horskými kmeny, které si požadavkem výkupného chtějí vylepšit vlastní rozpočty. Všechna podobná dramata ale zatím končí překvapivě dobře: se zajatci je dobře zacházeno, a buď je kmeny propustí samy, nebo svoboda přijde po ofenzivě vládního vojska.
Ovšem i z dalších důvodů mají první pocity cizince po příjezdu do země daleko ke klidu. Nejde o to, že Jemenci na severu nosí za pasem tradiční dýky (džambije), s nimiž – kromě případné obrany – o svátcích nebo svatbách tančí na ulicích bojové tance. Obava plyne z mužů, často i pubertálních hochů, ozbrojených kalašnikovy, pro jejichž držení neexistuje žádné omezení. Po počátečním šoku si však každý zvykne. Pro Jemence je zbraň po staletí zcela samozřejmou součástí života. Lze to pochopit nejen při pohledu na samopalníka ve frontě na zeleninu, vedlejším sedadle sběrného taxíku nebo na pátečním výletě s rodinou. Vesnice v horách (hory tvoří tři čtvrtiny plochy severní části státu) stavěné jako pevnosti jsou zvyklé obstarat si vlastní bezpečnost samy.
SAMA MEZI MUSLIMY
Přes popisované speciality a měsíční občanskou válku mezi severem a jihem v roce 1994 je Jemen považován za jednu z nejklidnějších arabských zemí a letité konflikty na Blízkém východě se ho v podstatě netýkají. Pokud cizinec dodržuje nepsaná pravidla (například neprovokuje střídmým oblečením, nefotografuje ženy a podobně), nepouští se hlouběji do hor či pouště a v nebezpečí dokáže reagovat několika arabskými slovy, pozná v Jemenu příjemnou, vstřícnou zemi. Do opačné situace se během své cesty dostala mladá Angličanka Janet. Při procházce starým jihojemenským městem Sayunem ji překvapila prastará reakce arabské ulice vůči nevítaným cizincům – házení kamení. K uvedení do pohybu malé pouliční bojůvky přitom stačila maličkost – odmítnutý bakšiš. “Děti mě kameny zahnaly do úzké ulice, a tak jsem prosila o pomoc dospělé. Ti ale přede mnou zavřeli dveře,” líčí své trable Janet.
Drtivou většinu turistiky obstarávají cestovní kanceláře (v Praze dokonce jemenští úředníci individuální víza odmítají vydávat), sóloturisté ovšem nejsou výjimkou. Rozruch v silně konzervativní jemenské společnosti vzbuzuje belgická studentka Elisabeth. Důvod je jednoduchý – i ona jako žena totiž cestuje sama. “Lidé se mě tu ptají, jestli se mě moje rodina zřekla,” popisuje usměvavá přírodní blondýnka v brýlích nechápavost okolí. Podobné otázky ale nejsou v tradičně mužské společnosti (ženy se zde na veřejnosti pohybují nesrovnatelně méně, vždy v doprovodu muže z rodiny a zcela zahalené) jedinou reakcí Jemenců vůči osamělé cestovatelce. Nezahalená cizinka je jednou z mála příležitostí, kdy mohou muži v Jemenu spatřit obličej cizí ženy. Navíc vůči nemuslimce přestávají platit obvyklé konvence. Co to znamená, pocítila na vlastní kůži i Elisabeth: “Občas se mi stává, že na mě muži sahají. Mají pocit, že když jedu sama, tak vlastně patřím všem.”
HLINĚNÁ MĚSTA
Přes všechny komplikace si odlehlá země na cizince zvyká. Nic jiného ani nezbývá. V Jemenu se téměř žádné zboží nevyrábí a vládní úřady se netají tím, že právě turismus vedle nedávno objevené ropy a zemního plynu přinese pokleslé ekonomice dolary. V zemi ale zatím nejsou luxusní hotely či restaurace a sami bohatí Jemenci chodí na čaj do stále stejné špinavé pouliční jídelny, jak jsou léta zvyklí. V posledních letech vznikají nové čtvrti s japonským či západním zbožím, to vše je ale určeno Jemencům s plnou peněženkou. Pro turisty je důležitější, že kromě dramatické horské krajiny (hlavní město San’á je 2200 metrů nad mořem) nacházejí v Jemenu prakticky nedotčená města, která od středověku víceméně nezměnila svůj vzhled. Vedle možnosti spatřit arabský svět ve své – bez nadsázky – ryzí, dosud minimálně ovlivněné podobě, je architektura bezesporu nejpozoruhodnější stránkou Jemenu. Tamní domy stavěné z nepálených cihel, popřípadě z kamene, nikde jinde na světě neexistují. Stavby staré několik set let (ty nejstarší čtyři sta let) si už tisíc let zachovávají stále stejný styl. Až osmipatrové domy obývá vždy jen jedna rodina: spodní patra jsou zvířecí stáje a sklady potravin, další kuchyň, pokoje pro ženy, muže, ložnice a zcela nahoře společenská místnost určená pro posezení s hosty.
Budoucnost hliněných měst je ale nejasná. Například v jihojemenském pouštním sídlišti Shibam postavili komunisté na konci osmdesátých let kanalizaci. Zatímco předchozí stovky let odtékala voda ulicemi a nic se nedělo, nyní čas od času popraskané potrubí podmáčí hliněné zdi domů.
POD VLIVEM KATY
Jak vlastně po Jemenu cestovat? Železnice neexistuje a nejlevnější možností přesunu za prací či na víkend k příbuzným je ranní autobus. Kdo ale nevstane v pět hodin, musí použít sběrné taxíky. Stovky otlučených peugeotů, které takto po celé zemi fungují a na něž si majitelé vydělali prací v Saudské Arábii, dokáží pojmout devět lidí a kdo se nechce mačkat, musí si zaplatit dvě místa. Taxíky mají i další nevýhodu: spojují pouze dvě určitá města a kdo chce na půli trasy vystoupit, musí platit celý lístek.
Kolorit cesty je neměnný. Krátce po poledni přichází zastávka na oběd ve špinavých jídelnách podél silnic. Výběr jídla je všude stejný: kuře s rýží nebo rozvařené fazole s plackami. Brzy po obědě zajíždí řidič k jednomu z desítek prodavačů podél cesty, kteří nabízejí do igelitu zabalené svazky malých větviček. Tím je o zábavu v autě postaráno. Téměř se nemluví a každý včetně šoféra je plně soustředěn na zelené lístky ve svém klíně. S pečlivostí je prohlíží, třídí a po jednom vkládá do úst. Rostlinu nepolykají. Vždy jen lehce rozžvýkají a pak ukládají do tváře tak dlouho, dokud není zcela plná. Nejvíce je změna patrná na muži za volantem: kromě skelného pohledu a mírumilovného úsměvu řeže zatáčky ostřeji než obvykle, a na brzdu šlape v poslední možné chvíli.
ŠŤASTNÁ ARÁBIE
Od příchodu islámu neovlivnila Jemen žádná věc tolik jako kata (Catha eduli) – tři metry vysoký keř, jehož mladé lístky se v celé zemi používají jako narkotikum. Po polední modlitbě, od jedné hodiny zhruba do šesti, tráví čas žvýkáním katy podle některých odhadů osmdesát procent mužů a dvacet pět procent žen. Někteří jednou týdně, jiní každý den. Nadšení pro věc vyplývá samozřejmě z nevšedních účinků katy. Rostlina, jež dříve sloužila k léčbě melancholie či zahánění únavy, obsahuje amfetamin a navozuje pocit bezstarostnosti, spokojenosti, jasné mysli, která vyřeší každý problém. Zahání spánek, proto je velmi oblíbená u řidičů. Navíc kata tlumí násilné impulsy a vyvolává potřebu družnosti a přátelství. Opojení z dobrého druhu je podle znalců srovnatelné s nepříliš silnou marihuanou, na rozdíl od ní však trvá několik hodin – podle délky žvýkání. Jemenci katu konzumují od dětství (deseti, dvanácti let), užívají ji i gravidní ženy. Po několikaletém pravidelném užívání přichází psychická závislost. Postupem času ničí droga žaludek, játra a ledviny.
Do Jemenu se kata dostala ve středověku z Etiopie, kde stejně jako v Keni či Somálsku roste divoce v horách. Její rozšíření v Jemenu však nemá obdoby. Na horských políčkách nahradila upadající kávu a dodnes se pěstuje na desetině zemědělské půdy (plocha odpovídající našim největším okresům) v severní části země. Kolem některých vesnic má člověk dojem, že zde ani nic jiného neroste. Není divu. Pěstování a prodej katy je dnes v Jemenu díky vysoké poptávce nejvýnosnější povolání. Někteří odpůrci představují katu jako sociální zhoubu. “Otec a matka jdou odpoledne žvýkat a o děti se nestarají,” líčí kolorit jemenské rodiny lékař Hassan Nasser. “Potom jsou nervózní a odhánějí děti zase.” Z těchto důvodů se žvýkání katy snažila zákony omezit bývalá komunistická vláda na jihu země (po snaze zakázat katu úplně kvůli vlně protestů omezila požívání pouze na čtvrtek a pátek).
 Žvýkající prodavači vodních dýmek. Nakupovat na tržišti se vyplatí v pátek ráno, kdy Jemenci shánějí peníze na sváteční katový obřad, anebo ve všední den navečer, kdy omámení obchodníci ztrácejí trpě- livost smlouvat. |
V dnešních jemenských poměrech je běžné utrácet za zelenou drogu čtvrtinu až polovinu rodinného rozpočtu. Nejde však pouze o domácí účty. Díky největší národní zálibě je země každý den na několik hodin ekonomicky ochromena. Žvýkají prakticky všichni – prodavači v obchodech, řemeslníci v dílnách, úředníci na poště, politici na svých setkáních, vojáci v kasárnách či policista na kontrolním stanovišti za městem. Většina pracovišť je sice v provozu, jejich aktivita je ale minimální. Nikomu to nevadí, žvýkají i případní zákazníci. Řada ekonomů tvrdí, že dokud se Jemen s tímto zlozvykem nevypořádá, nemá šanci na výraznější ekonomický vzestup. Vedle důvodů náboženských také proto zakázali katu ve svém státě Saudové. V Jemenu je ale zatím jakékoli omezování v nedohlednu. Naopak – v posledních deseti letech se potřeba katy zvětšuje a stále více Jemenců žvýká každý den.
Zvládnout techniku požívání katy není pro cizince nic snadného. Po překonání bezradnosti, jak právně žvýkat, přicházejí bolesti dásně a křeče do tváře. Máloco však Jemence tolik potěší, jako pohled na bělocha žvýkajícího katu. Takový člověk ztrácí punc zcela cizího člověka.
